PVLH poprvé

Co je to PVLH?

Luž, Hvozd, Jedlová, Klíč, Studenec, Velký Buk, Javor, Velká Tisová, Pěnkavčí vrch, Malý Buk, Plešivec, Sokol, Střední vrch, Široký vrch, Plešivec, Chřibský vrch, Sokol a Popova Skála. Kdybych byl Jiří Schmitzer, složil bych z toho písničku nebo dvě. To ale nejsem, tak jsem tyhle vrcholy (Áno, jsou to názvy vrcholů) spojil do jednoho okruhu a oběhl.

Tak znovu: Co je to PVLH? Prominentní Vrcholy Lužických Hor.

• Prominentní – prominence je geografická veličina udávající výšku kopce nad terénem. Jednoduše řečeno je to “výška vrcholu od sedla”.
• Vrcholy – 18 vrcholů.
• Lužických hor – Pokud tápete natolik, že právě lovíte v mapě, kde ty Lužické hory vlastně jsou, nejste sami. Byl jsem na tom úplně stejně. Ještě v den odjezdu bych se nezmohl na lepší odpověď než “někde na severu, za Libercem”.

Celé to je třeba zvládnout do 24 hodin a je to.

Tak jsme se k tomu dobrali. PVLH je výzva, kdy je cílem oběhnout 18 zadaných vrcholů v Lužických horách s prominencí minimálně 100 m. Tento okruh je třeba zvládnout během 24 hodin.

Inspirace Bob Graham Round v Anglii je zřejmá (a viditelná), o tom už bylo napsáno mnoho knížek. S projektem PVLH přišel místní běžec Martin Bláha a hned z kraje mu musím poděkovat – super počin.

• 

• 

• 

Myšlenka vydat se na tuto výzvu tu byla dlouho, realizace v nedohlednu. Až mi Honza Dvořáček navrhnul, že pojedem na Dlouhé Stráně. Tak jsme jeli do Lužických hor.

Příjezd na místo před půlnocí, poslední ladění, před druhou vše hotovo a v 8 ráno start. Ještě jsme si s Honzou domluvili místo, kde se příště potkáme.

Začal jsem – a pak skončil

Tak jednoduché to zase nebylo – vyběhl jsem, po chvíli se otočil a vyběhl znovu, tentokrát na správnou stranu. Cestou přes těchto 18 kopců jsem potkal všelijakou havěť – kamzíky, 4 divoká prasata, nějaký laně a Dvořku (jen jednoho, za to 6x). Vždy mi nachystal jidlo a pití na další část, cvakl pár fotek a zapamatoval si všechny nesmysly, který jsem u toho napovídal, aby neupadly v zapomnění.

• 

• 

• 

Cestou jsem do sebe naházel 400g edgaru, 2 edgar tyčinky, půl litru koly a sváteční 13° Cvikov na Jedlové.

Z pohledu běhu se nic zásadního nedělo, běželo mi to pořád podobně, cítil jsem se pořád dobře. Den před tím se prudce ochladilo, počasí tak bylo skvělé – jasno, přitom chladno. Slabší už bylo, že na některých kopcích ležel tající sníh, který dost klouzal. Také průlet bukovým mlázím opakovaně znamenal ledovou sprchu.

• 

• 

• 

• 

I když se mi běželo dobře, bylo postupně čím dál jasnější, že na Radka Brunnera to stačit nebude. Radek je totiž drak, pokud se s ním chcete měřit, musíte mít vše vyladěné. To jsem neměl, postupně jsem si všímal dalších a dalších míst, kde se to dá vylepšit.

• 

• 

• 

• 

• 

Snažil jsem se trasu co nejvíce napřímit, ale výsledných 96 km nijak nevybočuje z řady. Nicméně optimalizace trasy není jednorázový proces, ale proces postupný. Už teď je mi jasné, že jak trasu výhodně zkrátit o cca 10 km. Když běžíte podle mapy, je zkrátka potenciál zlepšení do dalších pokusů výrazně vyšší než při trasách “silničních”.

Podle mapy, ale které?

U každé takové akce je zásadní pořádná příprava, tedy získat co nejvíce informací a především práce s mapou – jak před startem, tak při běhu. Mapy jsem využíval tři – trasoval jsem podle map od SHOCartu (cykloserver), v mobilu měl mapy.cz a papírovou mapu KČT. V terénu to vypadalo ještě jinak. Asi nejlépe to ilustruje následující postup.

Tady jsou hned dvě otázky – (1) jak řešit odběh z Pěnkavčího vrchu a (2) kudy se vyškrábat na Luž. Je tady varianta “konzervativní” po značce (ve všech mapách), “odvážná” přímo po průseku (SHOCart) nebo “přímo na značku”. Vybral jsem si tu třetí, což byla dobrá volba až do okamžiku kdy se cesta změnila v pěšinku a pak zmizela (viz SHOCart).

Na Luž jsem chtěl jít přímo po hranici, koukal převážně do papírové mapy. Odtud se zdá, že na rozdvojení to chce vzít německou modrou a od ní se pak odpojí hranice. Situace vypadá jako v těch druhých dvou mapách, tak jsem si střihl výstup na Lauschegipfel, prostě ze špatné strany.

Baví mě hrát si s mapou a špekulovat nad nejlepším postupem. Také mě baví objevovat nová místa a jít do neznáma. A taky mě baví ze dne vymáčknout maximum ve stylu Carpe Diem. Tady sešlo všechno dohromady. Dali jsme tomu den, počádně proběhli/projeli Lužické hory podle trasy, kterou nám vymyslel někdo jiný, tak trochu jsme přišli k hotovému.

Lužické hory jsou krásné. Asi nejlíp to je zřejmé z fotek co pořídil Honza (něco málo jsem cvakl po cestě na mobil já). Všechno to kdysi byly vyhaslé sopky. Což znamená, že každý kopec stojí samostatně a je to dost prudká stojka. Taky to ale znamená, že z každého z nich vidíte na ty ostatní a výhled do krajiny stál opravdu za to.

• 

• 

• 

• 

• 

Jenže nejen na sopečnou krajinu člověk narazí cestou. Při cestě po hranici se objevily i pískovce.

• 

• 

• 

Vím, že se sem vrátím. Nevím kdy, nevím jak, jestli jako další pokus PVLH, výlet, oboje nebo jestli Honza bude chtít zase jet na Dlouhé Stráně. Prostě Hasta la vista, baby.

Praktické okénko – co s sebou:

Boty – pochopitelně. Těžko dávat univerzální doporučení. Já jsem to dal v Inov-8 TrailTalon 290. Příště půjdu ještě víc terénem, asi zvolím hřeby (tedy Oroc 270) nebo něco s agresivním vzorkem, třeba XTalon G 235 M. Pokud chcete jít víc po cestách, bude to chtít něco hladšího.

Hole – těžko říct. Značná část je mírná, běhatelná. Jen poslední část stoupání je skutečně prudká, kde by se hole hodily. I když je často tak prudká, že jsem to šel po čtyřech. A tady se zase vracíme k hřebům…

Jídlo a pití – cokoliv, na co jste zvyklí. Já jsem spolíhal na edgar. Ten tvořil zásadní část mé energie, zbytek byly jen drobnosti. (Stále platí slevový kód PALONCY10)

Navigaci – ať už je to papírová mapa, máte mapy.cz v mobilu nebo trasu v hodinkách, je třeba si to připravit předem.

Dvořku – to je jasný.