Half Marathon des Sables Peru
„Letošní podzim mám nějaký volný“.
Tak přesně tuhle větu jsem kdesi řekl v půlce října. A pak to přišlo, výprava na Bob Graham Round, pár festivalů a na konci listopadu odlet do Peru – pozvali mě na závod Half Marathon des Sables (HMDS). A když už budu v Peru, tak se přece podívám i do hor. A třítýdenní výlet byl na světě.
Na jakoukoliv přípravu na závod bylo jen velmi málo času, takže se o nějakém specifické přípravě nedalo mluvit. Trénink jsme trochu upravili, cca týden před závodem jse si dal kontrolní padesátku, při které jsem se cítil více než dobře, jídlo jsem měl zmáknuté už z Kalahari a klíčovou výbavu jako návleky na boty jsem také zvládl pořešit. Odlétal jsem tak relativně spokojený a pozitivně naladěn, vstříc dalšímu dobrodružství.
Jak vlastně probíhá HMDS?
Mnoho z vás slyšelo o MDS – Marathon des Sables – 7denní, 6etapový závod na Sahaře v Maroku o celkové délce 240 km. A stejný organizátor odvodil jeho klony v Peru a na Fuerteventuře, ale jen „Half“. Celkově tak jde o 4 dny a 3 etapy. 30 km, 60 km, den volna a závěrečných 30 km. Prostě halfmarathon a má 120 km. Jasné, ne?
Důlkežitým aspektem ve většině těchto pouštních závodech he soběstačnost. Na začátku si nabalíte vše co budete potřebovat, včetně jídla, a s tím hospodaříte až do cíle. Pořadatel vám zajistí jen místo ve stanu a příděl vody. Asi tušíte, že se hmostnost bude šetřit všude a klíčovým prvkem bude zvládnout stravu.
Není poušť jako poušť
V poušti jsem už pár závodů odběhal a je pro mě fascinující, co vše se skrývá pod označením poušť. Jak rozličný terén dokáže být. V Kalahari v Jižní Africe je minimum písku, obrovské kaňony a skalní formace, ale mnohem větší vedro. Přesto tam rostou keře a žije i dost zvířat. Gobi je celá ve vyšší nadmořské výšce, velmi kamenitá a v noci je tam dost zima. Poušť Ica je ze všech pouští nejsušší a nežije a neroste v ní naprosto nic. Přitom se nachází přímo u oceánu, často duny halil opar, nad pouští se vznášela mlha, přitom tu nezaprší, jak je rok dlouhý. Bizár.
Fabrika na závody
MDS je světová značka, které se ročně účastní cca 2000 lidí, vyprodaná na rok dopředu a je to masová akce. Half je o poznání menší, zhruba 600 lidí. I tak je stanové městečko velké a vše dimenzované pro masy. Po celonoční cestě z Limy autobusem a následně vojenskými náklaďáky z Limy jsme dorazili na místo, odevzdali zavazadla a od té doby si hospodařili sami.
S první dnem jsem byl hodně spokojen. Rozběhl jsem to tak akorát, potáhl se s dalšími běžci, ve střední části ve stoupáních na duny jsem se kousnul a v závěru po rovině a z kopce vystupňoval tempo tak, že jsem se posunul dopředu a až těsně před cílem jsem začal tuhnout. Prostě dobře odhadnuté tempo. Písku bylo hodně, v něm jsem měl pocit, že stojím na místě. Vysoké úsilí a po rovině chabých 6“/km, o stoupání ani nemluvím… Dobrý start, věřil jsem, že svoji pozici ještě vylepším, byla na programu 60km etapa.
Druhý den jsme vystartovali už po páté ranní, ale dnes mi to vůbec nesedlo. Začalo pražit, naprosté bezvětří a začal jsem se přehřívat. Poměrně očekávaný scénář, na který platí dvě věci – polévat se vodou a zpomalit. Uchladil jsem to a úplně jsem nerupnul, ale především ve střední části trati jsem ztratil hodně času. Nohy by běžely rychleji, neustále jsem to zkoušel oťukávat, jestli to třeba nepůjde. Nešlo, až na 45. km občas fouklo. I tak z toho byla šichta za 6:38. Výsledkem byl pokles na 26. místo.
Poslední den probíhal velmi podobně – horko prakticky od startu, ale bez sypkého písku. K tomu měla etapa jen lehce přes 21 km a celá kolem pobřeží. Dva závodníci mě dostali, jednoho jsem zaříz, výsledkem je tak 27. místo celkově.
Je to moc nebo málo? Vyberte si… Že to není závod mého typu jsem věděl. Je rychlý, krátký, běhavý a v horku. Především však umístění není s čím nebo s kým srovnat. Ve startovce jsem znal všeho všudy 2 lidi. Prostě těmto závodům se věnuje úplně jiná skupina lidí, než jakou potkávám na ultra. Jsem mezi nimi v podstatě návštěvník. A jako návštěvník jsem se neztratil.
Ze svého pohledu musím být spokojen – především s první etapou. Tam jsem to asi moc lépe sehrát nemohl. Vlastně musím být spokojen i s tou druhou. Když člověka nelimituje jen hrubý výkon, ale něco jiného, třeba horko, tak si vždycky říká jestli nemohl udělat něco lépe, více se kousnout. I já jsem se na to ptal. Když jsem po doběhu do cíle zvládl max šest kroků, pochopil jsem, že jsem tam nechal vše. V tomto smyslu spokojenost. Očekávat, že se svým tréninkem na ultra to v této jiné kategorii natrhnu specialistům, by bylo minimálně naivní. Pro výrazný výsledek by bylo třeba úplně překopat přípravu, trénovat v horku a podobně. A to zatím rozhodně něchystám, ultra mě baví víc.
Život v poušti
Zážitek z takového závodu ovlivňují především dva faktory. Co vám (ne)zajišťuje pořadatel a lidé okolo vás. Po celou dobu sdílíte buď velký stan, nebo skupinku malých stanů, se stejnými lidmi. Navíc běžíte jen pár hodin denně, zbytek žijete ve stanovém městečku. Když si sednete, čeká vás zážitek, na který budete rádi dlouho vzpomínat. Když si nesednete, tak na to také dlouho vzpomínat, i když byste radši zapomněli. Naše východoevropské stanové kolečko se mnou tvořili i Polka, rumunský pár a makedonská dvojice. Asi náhoda, že to takhle vyšlo… sedli jsme si výborně.
Výbava:
Výbavu a stravu jsem už měl vychytanou z Kalahari, tak jsem si ji troufl zredukovat na naprosté minimum. To si člověk může dovolit, když má naprostou důvěru v to, co si s sebou bere (a nebere tak nic jiného). Vše musí být co nejlehčí a musí sedět. Nad rámec povinné výbavy jsem měl jen mobil, prupisku, zubní kartáček a Stopangin.
U batohu jsem vsadil na Ferrino X-Track 15, triko jsem vzal to nejlehčí, co jsem měl – Inov8 Base, u bot jsem vsadil na Inov8 RocLite G 275.
Peru je blízko rovníku a slunce je tam velice ostré (a to mě ještě čekalo pokračování do hor, kde bude ještě ostřejší), je tak zásadní si chránit oči, vsadil jsem tak na uzavřené WileyX Titan. Garmin Fenix 5x vydžely všechny etapy.
Jídlo
S jídlem totéž – naprosté minimum. 600g Edgaru mi pokrylo všechny etapy, 6 proteinových tyčinek ze cvrčků a 400 g arašídů mi pokrylo jídlo na tři a půl dne. K tomu jsem si z Edgaru a Aminodrinku namíchal recovery drink po doběhu, na kterej jsem vždycky těšil. K tomu 200g gumových medvídků na zvednutí morálu. Sečteno podtrženo – 1500g jídla, zhruba 27000kJ na 120 km a tři a půl dne. Funguje to. Dost bylo jídla, dost bylo pouště, jede se do hor!
Fotky poskytla WAA Ultra.
About Post Author
