5 beskydských vrcholů – zpět za rýsovací prkno
Sezóna skončila, ale ještě před jejím koncem se událo několik akcí, které si zaslouží nějaký ten článek. A půjdu na to konce, tedy o poslední akce, kerou bylo 5BV. Když mě asi 3 týdny před závodem oslovil Mára, jestli bych s ním šel 5BV, moc jsem neváhal. V Beskydech už bylo tolik závodů, Mára je místní, s mapou si rozumíme a tenhle závod jsme už oba šli několikrát, tak to zvládnem, to půjde skoro samo. Šlo to všelijak, jen ne samo.
Hodinu a půl před startem se potkáváme ve Vendryni. Mára dokončuje svoje tělesná měření, já nastavuju GPS tracking na testování, potkáváme se s Honzou, Tomem a spoustou dalších, 5 minut před startem jsme nastoupeni a nachystaní ukořistit naši obálku, pořád pohoda. Mára tipuje nástupní (0.) vrchol buď na Čantoryji nebo Beskydské sedlo. Tak to trefil, je to sedlo. Po startu jdeme do čela s ještě dalšími dvěma týmy (Honza Zemaník s Tomem Petrečkem a Honza Kotyk s Mirou Seidlem). Jejich tempo je vyšší, tak nám pomalu utíkají, občas udělají chybu, tak se jim přiblížíme nebo docvakneme. Takhle jsme si představovali.
Co jsme si ale nepředstavovali je to, že máme starou mapu a občas se trochu motáme novou zástavbou a podobně. V sedle jsme čtvrtí a dozvídáme se první kontrolu: Hrčava – Trojmezí. Tam bych v životě nešel, a už vůbec ne v takové mlze. Aspoň se tam podívám. A optimální postup vypadá po hranici, pak vychytat odbočku a přes Polsko.
V Polsku to jak známo není žádná hitparáda, ale předsudky vůči Polsku necháváme za sebou a dáme mu šanci. To už víckrát neudělám. Zatímco u nás je ve skutečnosti něco oproti mapě něco navíc, v Polsku je mapa vyloženě náhodná, takovou blbost už příště neuděláme. V Polsku nejenže občas přebývá les či, vesnice či JZD, ale taky tam chybí cesty a předevší mosty. Ne ty u Jablunkova, ty jsou v ČR a jsou na svém místě, ale ty přes řeku, takže brodíme. Ztrácíme zhruba půl hodiny a na další kontrolu – Kozubovou – jdeme poslušně po silnici přes Mosty, do proti směru potkáváme štrůdl dalších dvojic. Tak tudy se to mělo jít… Nikam se neženeme, závod je ještě dlouhý, trochu se motáme mezi novou zástavbou, značka vede jinudy, ale není moc co vymyslet, na Kozubové ztrácíme něco přes hodinu, jsme stále čtvrtí a dotahuje se na nás pátý tým. Postup na Těšínočku vypadá naprosto jasně – po červené na Sulov a pak po hřebeni kolem Švarné Hanky. Jak řekli, tak udělali, konečně to vypadá, že jsme našli rytmus. Dochází nám voda, tak na Sulově již za světla tankujeme a prokládáme to malou colou. Na Těšínočce přibíháme 3. a na první dvojici jsme stáhli půl hodiny. Moc nechápeme kde, protože tento postup vypadal naprosto jasně. Neflákali jsme se, ale zase jsme to nijak extra nervali a k tomu 10 min zastávka na Sulově, zajímavé…
Navzájem se strašíme, že další vrchol bude Lysá Hora. Omyl, je to Kykulka, za ní. I tak notně povzbuzeni průběžným výsledkem jsme odhodláni “jít po nich”, závod je ještě dlouhý. Vymysleli jsme mazaný postup traverzem zleva kolem hotelu Bezruč. Jak se ukázalo, zas tak mazané to nebylo. Navíc moje nohy nejsou vůbec (na)mazané a tak se o slovo začínají hlásit vznikající otlaky. Na Kykulce jsme opět 4. s minimálním náskokem na 5. tým. Tak nic.. Další vrchol je Javorový – prakticky po cestě do cíle. Abychom utekli 5. týmu, tak rychle vymýšlíme jednoduchý postup – oběh po asfaltu Prašivé.
Kdyby jsme se trochu zastavili a zamysleli, tak jsme si ušetřili spoustu času a utrpení. Nejenže jsme seběhli trochu jinam, než jsme chtěli (je to na hranici map, ale přece to tu známe, tak na co rozbalovat druhou mapu). Nakonec jsme ji rozbalili a seběhli správně. Kdybysme však rozbalili obě mapy, viděli bychom jak je to blízko, když se to jde přímo a jak je náš postup nesmyslně dlouhý. No a taky kdybych si (blbec) namazal nohy a neřešil něco jiného, tak tady teď na té dlouhatánské “obíhačce” neposkakuju ja Chaplin III. kosmickou rychlostí 4 km/h. Na Javorový se tak škrábeme úplně odjinud než všichni ostatní, ale ještě za světla. Tam nám oznamují, že jsme 12., před chvílí tu byl McHřídel. To není dobrá zpráva. Dobrá zpráva je, že tam nechal pivo, které můžu použít. Čeká nás prudký seběh do cíle, dochází mi jídlo, baterky už mi došly (se druhou nocí jsme rozhodně nepočítali), bolest z otlaků je tak velká, že chodidla neovládám vůlí, ale chovají se na úrovni reflexu. Tady už vůle nepomůže… ale pivo se hodí.
Cestou do cíle, na dlouhé rovné cestě (odmítám použít slovo nekonečné, protože nekonečné úseky odmítám běhat, já radši ty konečné) nás předbíhá nejdříve jeden tým, když se ale v dáli za námi objevují další světla, řekli jsme si, že tihle nás prostě nedají. Je už celkem jedno, jestli budem 13. nebo 14. ale nechat se předběhnout kilák před cílem je prostě pruda. Poslední očistec přichází těsně před cílem, kdy jdeme přímo a jdeme přes řeku. Za nějakých 22 hodin a 40 minut jsme v cíli v tělocvičně ve Vendryni. Konečně jsme v cíli.
Výsledek nebyl takový, jaký jsme si představovali, jinak to byl ale velmi poučný závod. Připomněl nám, že když chceme uspět, je třeba se soustředit na závod. A taky, že si je potřeba vazelínou pořádně namazat nohy (i jiné části těla…). Opět jsme si ověřili, že Polsko je skutečně na hovno. Taky jsme ale strávili podzimní den za krásného počasí (bylo fakt teplo) v kopcích, dostali se do míst, kam bych normálně nešel (teď nemluvím o Polsku). Příště znovu a lépe.
Pozávodní analýza ukazuje, že to celé bylo ještě složitější a zajímavější. Na 1. kontrolu (by) byl asi nejvýhodnější postup přes Polsko, pokud by tam mapa seděla. Opravdu by mě zajímal nejlepší postup na 2. kontrolu na Kozubové, protože jsem nakonec viděl tolik variant, že těžko říci, která byla nejvýhodnější. Dál už naopak není pochyb – na 3. kontrolu přes Sulov, Švarnou Hanku dolů a po sjezdovce nahoru, na Kykulku přes Lysou Horu (trochu překvapivě, ale stačilo se zastavit, pořádně se podívat na vrstevnice a bylo jasno), na Javorový prakticky rovně a do Vendryně prostě dolů. Příště znovu a lépe.
GPS záznam bohužel zatím taky nemám: Jednak je nekompletní (došly baterky), ale nový firmware do Garminu má tendenci kazit dlouhé záznamy. Zkusím to z toho vymlátit.