Dachstein Sudwand

Tahle akce se rodila všelijak, jen ne snadno a lehce. Nefunkční brzdy na autě, zapomenutá občanka, jedna noha neschopná běhu, málo dovolené a podobně. Naštěstí tyto obtíže byly rozděleny mezi dva lidi, tak jsme mezi nimi probruslili a jednoho říjnového večera jsme se ocitli s veškerou výbavou, odhodláním a předpovědí na dva skvělé podzimní dny na značkách na parkovišti pod lanovkou na Dachstein.

Matnou představu jsme měli z předchozího červnového neúspěšného pokusu o nástup (mnoho sněhu a mlha). Budíček ve 4:00 jsme skoro ani nedospali, nalili do sebe asi hektolitr kafe, kolem sedmé jsme už stáli pod správnou skálou, navázali se a nastoupili do první z 27 dlouhých délek.

Prvních 6 délek rychle odsýpá, trojdélkový pochod ukloněným svahem jdeme souběžně, a přestože až na něm na nás dopadají sluneční paprsky, skála je od začátku vyhřátá jak Sir Elton John. Všechny tři páry různě teplých rukavic tak mohou zůstat v batohu.

Orientaci ve stěně zvládáme bez ztráty květinky, usnadňují nám to nové nýty – každých 8 – 30 metrů nějaký je.

• 

• 

• 

V 10. délce se cesta výrazně ztížila. Topo mlčí, ale cesta je objektivně náročnější – ruce to více cítí, medvěd více mudruje a Magda se více diví. Skála se napřímila, kolmé pasáže pasáže jsou delší, mezi nimi občas výlez přes břicho či převis. Ve čtyřce bych to nečekal…

50 metrů traverzu slibuje také dostatek zábavy. Římsa má šířku medvěda, ale výšku tak na pandu, a to jenom tu červenou. Z chůze přecházím na čtyři, občas oblézám po spodní hraně na sokola. Plazit se mi nechce, dolů z římsy také ne – je z toho pochybný hybridní pohyb, kdy se jedna noha plazí a druhá různě mává do prostoru a snaží se opřít čímkoliv o stěnu. Strach a hnus v Las Vegas hadra.

• 

• 

• 

Po traverzu ukrajujeme jednu délku za druhou. Žádný rozsypaný či ukolněný svah, jak by mohla obtížnost 4 či 4+ naznačovat, ale čeká nás systém kolmých komínů a koutů, které se lezou na rozpor a medvěd postupně vzlíná vzhůru. Dlouhé odlezy od nýtů, i výlezy do mírného převisu – založit nebo zabejčit?

Není čas mudrovat nad obtížností či jištěním, je třeba lézt plynule a soustředěně. Čas běží a slaňovací kruhy skončily už před několika délkami. Tři délky do konce a jsme u nejtěžšího místa cesty. Kdyby topo nehlásilo otazník, vykřičník, lebku a klíček, asi bychom si jej nevšimli – v předchozích 10 délkách rozhodně byly místa, kde jsem musel vyvinout větší úsilí.

Poslední kolmá délka, poslední výlez přes převísek, dvě lehký dlouhý délky a jsme na vrcholovém hřebeni. Vylezli jsme jižní stěnu. Počasí nám přálo celý den, ale teď je to naprostá pecka. Zaslouženou chodeckou pasáž na vrchol si vychutnáváme.

Myšlenky okamžitě míří k sestupu. Co je tady? Prd. když to srovnám s výletem na Kokořín. Za chvíli jsme určitě na chatě, dáme si pivo, dvě… a pak se uvidí. Lanovku nestihnem, dolů daleko, po ferratě po tmě… uvidíme. Pivo na chatě zní jako jasný koncept a tak se ho držíme.

Ve světlě zapadajícího slunce si nejde nevšimnout v jak žalostném stavu je ledovec. Trhliny úplně všude, normálku na Dachstein zahradily díry jak na D1. Při sestupu ferratou tak skáčeme jak Šemík na ledovec a po tmě kličkujeme k chatě.

GESCHLOSEN.

Chata je zavřená. No tvl. Tak tady nám nic nedají. Polívku, pivo, vodu… nic, nič, nichts, nada, ничего, nihil. Co teď? K lanovce, kam taky jinam. Lanovka nepojede, ale vodu by tam mít mohli, kdyžtak se tam nekdě zašijem a počkáme do rána. Cestou k lanovce se střídají ledové a kluzké pasáže s břečkou, rybníčky a potokem.

GESCHLOSEN.

Lanovka je nejen zavřená, ale také rozebraná. Místo turniketů cihly, místo hospody tvárnice a místo čekárny skladiště stavebního materiálu s německým názvem, že ho ani nedokážu vyslovit. No ty krávo. Lanovka tedy nepojede pěkně dlouho. Jsou to sice dědicové CK mocnářství, ale do zítra to kluci určitě nestihnout. Jak se teď dostanem dolů? K sestupové ferratě je to dost prudká klouzačka po ledovci, Anička Fernstadt by to asi sjela, ale v noci tam jít nechci. A tady na tom staveništi se mi taky nocovat dvakrát nechce… takže Skywalk.

Sestoupíme po ferratě. Tahle velmi krátká, ale extrémně náročná ferrata není určena na sestup, ale není to poprvé co dnes improvizujeme. V protisměru tu určitě nikoho nepotkáme. Za tento sestup dolů nebo do převisu mne ruce proklínají, tohle už bylo navíc. Jako Skywalker si moc nepřipadám, spíš jako Jar-Jar, a spouštím se někde kolem Swarzschildovu poloměru do černé díry. Musím se hodně snažit, aby mi Magda nezmizela za horizontem událostí. O půl jedné jsme doťapali zpět na parkoviště. S hladem, žízní, roztrhanými kalhotami na nejrůznějších místech, ale naprosto v pořádku a taky plni zážitků jsme zpátky dole. Vylezli jsme krásnou cestu, poprvé (a snad naposled) jsme lezli Skywalk dolů. Příběh bychom měli.

Tomuhle jsme mohli předejít, mohli jsme se podívat, jestli je chata a lanovka otevřená. Ptát se na tohle je podobné jako ptát se jestli jede v Praze metro, jestli Babiš dnes lhal, Jágr pořád hraje nebo homeopatika pořád nefungují. Ve finále je to teď super příběh.

• 

• 

• 

• 

• 

Poznámka pod čarou:
S tímhle jsem vydržel celý den ve stěně: Různé oříškové krémy od Grizly.cz a pár tyček s proteinem ze cvrčků. Obzvláště různé ochucené / čokoládové krémy se dost povedly a po celodenním výstupu jsem si je bez výčitek dopřál. Bez cvrčků už nikam nelezu. Komu by se zachtělo dobroty z Grizly.cz, tak můžete použít kód na slevu – PALONCYCZ na Grizly.cz a PALONCYSK na Grizly.sk. Cvrčky umíme taky – PALONCY20 na damesens.cz

• 

• 

•