Zastávka v Ekvádoru

Je půl šesté ráno, jsem ve výšce 5700, pořád je ještě tma, koukám na sněhovou stěnu před sebou a ptám se „kudy se tady proboha chodí nahoru?“. 

Ponechme prozatím stranou, jak a proč jsem se ocitl v Ekvádoru, a pojďme se podělit, kam jsem se za první týden podařilo dostat. Neměl jsem žádné zásadní ambice, chtěl jsem něco potrénovat a svých 14 dní využít co nejvíc. Věřil jsem, že když se spojím s kamarády závodníky AR, že to půjde. Hned po příletu se mi podařilo se spojit s Dani Costa a další den brzo ráno jsme vyrazili běhat do Parque Metropolitano. Tam jsme potkali skupinky orienťáků, druhý den jsem tak už vyrazil do parku s mapou. Na první běhání ve 2900 m.n.m. to úplně stačilo. Únava ze závodu z Kanárů ještě byla trochu znát. Vzhledem k tomu, že první tři odpoledne silně propršelo, byla ranní běhání a pracovní odpoledne tou pravou volbou.

Rucu Pichincha – kopec nad městem

Po třech dnech opatrného rozkoukávání jsem se cítil už na něco kopcovatějšího, vzal jsem tak hůlky, běžecký batůžek, foťák a vyrazil na Pichinchu. To je 4700m vysoký kopec hned na Quitem, Do 4000 m.n.m. vede lanovka, dál už musí člověk sám. Je to takové místo pro odpolední výlet – kavárny, koníci, houpačky. Takovej trochu vyšší Ještěd. Vydal jsem pěšky pod lanovkou, vyšel to do 4300 m, tam jsem něco pofotil a otočil to zpět, druhý den ještě rubnul intervaly pod lanovkou a zveřejnil pár fotek, to byla sobota večer. Hned se ukázala síla soc. sítí a AR komunity. Ozvali se kluci, že mají čas a že půjdem na kopec. Super, celý týden mám volno.

Krátká mezihra – Pasochoa

Hned jsme naplánovali výstup na Cotopaxi a Chimborazo. Jenže to jsou národní parky, kde je potřeba požádat o permit. Ten je sice zdarma, ale vyřízení trvá dva dny a o víkendu nefungují. Tak jsme v pondělí vyrazili na kopec Pasochoa – má 4200 m.n.n. a při dobré viditelnosti je krásný výhled na Cotopaxi, protože to je hned vedle. Dobrá viditelnost nebyla, měli jsme částečně mraky, ty ale vytvořily skvělou atmosféru.

V úterý jsme ještě naklusali do jednoho outdoor shopu a tam si půjčili chybějící vybavení – v Ekvádoru mám vlastně jen zastávku mezi dvěma běžeckými ultra závody v teple, takže horolezecký věci ani věci do zimy jsem s sebou neměl.

Příští stanice Cotopaxi

Ve středu v poledne jsme tak sedli do auta a vydali se konečně směr Cotopaxi, permity v kapse, předpověď zněla slibně. V půl třetí jsme byli na parkovišti ve 4600 m.n.m. a ani ne za půl hodiny už jsme byli u chaty o 300 m výše. V sedm večer vše nachystáno, budík nastaven na 1 hodinu ráno, ve dvě chceme vyrazit. Všichni ostatní vyráží už o půlnoci, ale to zavrhujeme – rozhodně nechceme nikde čekat a klepat kosu. Ve dvě jsme před chatou a tam 30 čísel novýho sněhu. V podstatě nám nasněžilo před nosem.

Postupně dupeme nahoru, míjíme jednu skupinu za druhou. Normální trasa je cca od 5200 m.n.m. kvůli zasypaným traverzům neschůdná, jdeme tak alternativní trasou. Za chvíli jsme docvakli i první větší skupinu a docela dlouho za nimi trčíme. Až časem se shodnem na tom, že bude lepší, když se prohodíme a půjdem dupat cestu my. Zahřejeme a oni si odpočinou. Šněrujeme to nahoru mezi ledovými jeskyněmi, převějemi i trhlinami. Je stále tma, tak celou krásu doceníme až cestou dolů. V půl šesté jsme v 5700, před námi se tyčí prudký svah pod závěrečnou rampou, kterou je třeba obtraverzovat. Do toho se nám ale vůbec nechce.

Nebalíme to hned jen proto, že by se mělo každou chvíli rozednít a uvidíme to zřetelně. A taky že jo. Sněhu je tam… jak bych to popsal? České „tři prdele sněhu“ ani slovenské „sněhu až po kokot“ to dostatečně nevystihuje. Jedna skupina to zkouší rubnout napřímo, a v podstatě si jen krátce zaplavou ve sněhu, který se na ně navalí.

Není co řešit, otáčíme to dolů. Jdeme na pohodu, cestou vidím tu nádheru, kolem které jsme šli nahoru a fotím. Za dvě hodiny jsme na chatě, posnídáme a mažeme dolů k autu. Tím se vyřešila i otázka jestli stihnem i Chimborazo (které je o 300 metrů vyšší). Za takových sněhových podmínek tam nemá cenu ani chodit.

Poučení a poznatky:

1) Moje cesta do Ekvádoru je v podstatě vedlejší produkt cesty na běžecký závod. Horolezeckou ani zimní výbavu jsem s sebou neměl. Po zapůjčení horolezeckých nezbytností (mačky, cepín, helma, rukavice) je tak možné i s běžeckou výbavou se vydat nahoru. Mačky sedí na Inov8 Xtalon G 235 perfektně. Dvě bežecké termovrsty, zateplená bunda Tilak Ketil a přes to Tilak Vega mi poskytly super službu a nepromrzal jsem (ani když jsme čekali až se rozední). Jde to i takhle – doma to ale nezkoušejte! Pokud chcete chodit takhle do hor na lehko, tak to jde, ale je za tím poměrně dost tréninku, zkušeností a taky taktika postupu je jiná. A taky nezačínejte skoro 6tis. horou…

2) Pokud se spojíte s těmi správnými lidmi, jde rychle naplánovat a zvládnout mnoho. Rufo, můj parťák pro výstup byl na Cotopaxi několikrát, naposled před měsícem, tak jsem věřil tomu co říká.
3) Můžete mít super parťáky, i výbavu vyřešenou, ale když nejsou podmínky, tak je třeba to respektovat. Tady to nebylo ani na hraně, tady bylo po rozednění evidentní, že pokud nechceme, aby to byl výstup poslední, tak je náš výstup na Cotopaxi u konce.

Pro chytré hlavy:
Pro ty, kteří si lámou hlavu, na jaký závod to vlastně jedu, tak už to možná dáte dohromady, indicií je k tomu dost – je to běžecký závod, koná se velmi brzy a člověk kvůli němu musí být 14 dní mimo EU.