Zimní výzva – takový delší trek

Když byla na konci ledna zveřejněna konkretní trať, tak byly jasné dvě věci:
1) Bude to hodně dlouhý trek. A to tak dlouhý, že i kdyby byl o polovinu kratší, tak pořád bude dlouhý.
2) Bez ohledu na počasí, únavu a podobně bude závod vzhledem k profilu trati čím dál tím těžší.
A taky stačil jeden telefonát Honzovi Zemaníkovi, abychom se dohodli, že do toho spolu půjdem.

Trasa závodu


Trasa závodu na cykloserveru

Dva dny před závodem jsem si finálně vytiskl mapy – 24 listů formátu A4, aspoň to bude pěkně ubíhat, jak budeme putovat z jedné na druhou. Tři dny před závodem začalo sněžit a prakticky už nepřestalo. Tak asi budeme všichni o dost pomalejší, promýšlím to znovu a znovu, ale na taktice to nic nemění: Na lehko a na běžkách s pásy, první část ještě víc na lehko – bez běžek a na závěr využít znalosti domácího prostředí.

Dokonalosti není dosaženo, když není co přidat, ale když není co ubrat. Tím jsem se tentokrát řídil.

A tak ve středu večer stojíme v Trutnově na náměstí a chystáme se na start. Trochu se ve mě probouzí nostalgie, na tomto náměstí jsem jako děcko dobíhal svůj první větší závod v OB. To byl rok 1994…

S úderem sedmé večerní a koncem ohňostroje vybíháme. Pěkně v klidu, klušeme společně s další dvojicí (Tom a Šinky) a od té doby jsme žádnou jinou dvojici nepotkali. Na první kontrolu se nejprve společně nevyhneme drobné chybě (pozor na to, takhle dál teda ne) a kluci ji ještě dohledají o chvíli rychleji a trochu nám cuknou. 0:1. Celý další postup je postupně stahujeme a na další kontrole jsme zase spolu. Rychle nám to odsýpá, běžíme fakt na pohodu. Přemýšlím co s tím – sami bychom běželi asi o kousek rychleji, ale závod je na začátku, tak nebudeme dělat vylomeniny, tady se to nevyhrává. Pro začátek zkusíme chodit přesně. Další kontrolu volíme lepší dohledávku a tu další taky. 2:1. O nic nejde, spíš si jen s Honzou těmito minisouboji zpestřujeme poměrně dlouhé úseky po asfaltu. Občas ještě do tmy zahlásím „5. mapa“ a podobně.
Někdy k ránu, to máme za sebou tak 9 hodin závodu, přibíháme do Sedloňova a začínáme stoupat na hřeben Orlických hor. Je zřejmé, že další části budou úplně o něčem jiném. Sněhu přibývá a teplota klesá, jak jsme čekali. Na Šerlich volíme kratší, ale horší variantu po hranici a kluci nám trochu cuknou. 2:2. Někde tady jsem pozbyl buzolu, to je hodně nemilé. Cestu na Deštnou trefíme s drobným zaváháním až na druhý pokus a tak se na závěr snažíme do toho trochu šlápnout, ať to stáhneme.

Do depa přibíháme s tříminutovou ztrátou a přezbrojujeme – převlíct, do běžek, kafe, čaj, párky a pryč odsud. Mezitím se rozednívá a čeká nás krátký postup a hned do lesa. A ten nám uštědřuje hned několik lekcí. V hlubokém sněhu přicházím o oba talířky na hůlkách, což je komplikace, jejíž některé důsledky se poznají až postupně. Okamžitě vidím, že v hlubokým sněhu mi pšenka nepokvete a ze 180cm hůlek občas ze sněhu trčí jen krátké pahýly. Také poznáváme jak obtížně se při takovém množství nového sněhu bude pohybovat ve volném terénu. Taky by tu pomohla mapa v GPS (hlavně v noci) ale tu nemám spíše z přesvědčení. GPS s mapou při závodě už nemá s navigací mnoho společného, jde to i bez ní. Ale asi si budu muset časem i na toto zvyknout…

Další kilometry na magistrále měly být zadarmo, jenže nejsou. Těšil jsem se, jak odpočinu nohám a pořádně se do toho opřu hůlkama. Jenže bez talířků mám smůlu. Žádnej pořádnej odpich, žádný rozmáchlý gesta jak Alsgård. Místo odrazu a odpočinku tam jen tak šmajdám jak Hurvínek v dřevákách. Mám namazáno na šůšn a z hůlek se neodrazím, anžto i na magistrále se zabodnu hluboko do sněhu.Honzovi to zase docela drží, ale má hůlky tak metr padesát. Jsme príma dvojka. Třeba se nám podaří přesvědčit nějakého vedlejdoucího lyžaře, ať nám půjčí hůlku. Ale ve čtvrtek ráno na hřebeni nebo na poli? Před sebou vidíme po celou dobu dvě stopy bruslařů a je nám jasné, že pořád průběžne na postupech ztrácíme. Co se dá dělat.

O to víc nás překvapuje, když kluky dojíždíme někde na poli v Bartošovicích. Evidentně z toho nemají radost a tak do toho šlápli. My moc ne, jedeme dál ten náš šmajdák. Prakticky bez chyb a bez problémů jsme kolem čtvrté odpoledne (tedy po nějakých 21 hodinách závodu) na Suchém Vrchu – druhý CP. Kluci nám dávají asi půl hodiny. Jenom? Když jsme viděli co všechno bruslili tak nás to překvapuje, a naplňuje přesvědčením , že „to půjde“.

Většina videa pochází někde ze závěru druhé etapy před soupáním na Suchý Vrch.


Krátké Honzovo video, převážně ze závěru 2. etapy.

V depu jsme nic nestáhli ani neztratili a se stejným odstupem vyrážíme vstříc 3. etapě, kde se konečně dostaneme do terénu, který znám. Úvod zadarmo, Červenovodské sedlo, Buková hora, po sjezdovce krásně dolů, Křížová hora a pak přichází první.. ojeb! Na Severomoravskou chatu, v noci, potmě šmajdáme nejdřív po poli, pak cestou necestou, nakonec cestou, kterou protláplo před námi jen několik a ti museli nadávat jak špačci, ale jiná varianta není. A takhle nekonečně dlouho až jsme konečně na Wolfce a definitivně se pohybujeme ve známém terénu. Odsud je to na Severomorku co by kamenem dohodil a zbytek sjel po sjezdovce a po poli, aniž by se u toho vysekal.

Čeká nás delší úsek po asfaltu, chodidla už mám v dezolátním stavu a při každém došlapu protestují. Tak to ještě budou muset chvíli vydržet, protože do cíle je to ještě hodně daleko. Než se konečně vydrápeme na hřeben Klepý – Kleine Schneeberg – Spieglitzer Schneeberg (Králický Sněžník). A tam to dokáže být hodně ostrý. Lysá Hora hadra. Jdeme už druhou noc a dostavují se první mikrospánky, chvíli přemýšlíme co dál až nakonec Honzu přesvědčuju na víceméně bezpečnostní zastávku. Na Kralickým Sněžníku chci být při smyslech a ne usínat, tak pod Klepým na cestě zaleháme. Kvůli rozdílnému vybavení nakonec spíme každý trochu jinak.

Po půl hodině spánku vyrážíme svěží na hřeben, pomalu svítá. V hlubokém sněhu někde přicházíme o pás, jinak vše zvládáme. Na Kraličáku nás vítá místní klasika – vítr a viditelnost na deset metrů. Bez buzoly neriskujeme cestu kolem slona a jdeme pokorně po tyčích. To nejsou halucinace, tem slon tam fakt stojí jak Roman Skamene. Sjezd na Návrší je krásně upraven, vyrolbováno, stopy, ale jak přijde rovina, tak se zase z hůlek neodrazím. Píchnu a hůlka se zaryje 30cm do země. Jak bych se chtěl odrazit. Jak já bych píchal! (hůlkama, do sněhu). Sjezdovka a konečně checkpoint.

Tam je nám dobře. Všude kolem teplo, jídlo a lidi, kteří nám fandí a starají se o nás. Kluci už nám dávají pořádnej kotel, ale tím se moc nezabýváme, nás čeká ještě dlouhej úsek – ještě posledních 8 map. V poledne vyrážíme do posledního úseku a odhadujeme to tak na 12 hodin, přece jen už jsme unavení..

Správnej sportovec sní všechno, co je k mání.

Občerstvení na CP3 v Hynčicích

Tady jsem se ještě necítil tak špatně, jak vypadám.

Jak se cítíme? – Co vám na to mám říct? Jsme naprosto odpočatí a svěží, vždyť se na nás podívejte…

Za 12 hodin, i s rezervou, jsme v cíli

Na Paprsek to jde pomalu, ale jde to, Smrk je zadarmo, sjezd na Ramzovou taky, další kontrola a dvě mapy za námi. A teď nás čeká oříšek, postup na Volskou louku.

Kudu teď?

Buď to můžeme obejít po hřebeni a hodně tak nastoupat nebo se pustit do kotle a doufat, že chytíme jednu ze značených traverzovek a nebo taky hodně zklesat a brutálně objet skoro přes Brannou. Ani do jedné varianty se nám nechce, nakonec vítězí zvědavost a jdeme přes kotel. Traverzovku cestou do kotle jsme nechytli (resp. chytli, ale jít se po ni nedalo). Celej sestup si přeju, ať si hlavně nic neuděláme. Odtud nás tahat HS, tak mi to bude náčelník připomínat celej život 🙂 Naopak neznatelná hrana při škrábání nahoru se proměnila přesně v tu travezovku, kterou jsme si přáli, a vede nás přímo ke kontrole. Ještě to kousek protlapem na Polom a pak už jen sjíždíme do Kouty. Další hřeben za námi, už nás čekají „jen“ dva kopce, ty nejtěžší. Cestou dolů jsme vymrzli, ale aspoň to byly kiláky zadarmo.

Je asi čtvrt na dvě ráno, pátek večer, čas večírků, čas pařeb! Tak snad se v Koutech paří a budeme si moci koupit něco na jídlo. Nejprve potkáváme místního pána a ten když nás vidí v jakém jsme stavu, daruje nám rychle tyčinky a džus a ještě se omlouvá, že toho má tak málo.. v mžiku to zhltnem a co nevidíme – Hotel Musil a diskotéka. Tak ta je jasná. Vtrneme do baru, kde vykoupíme všechny (tedy dvě) Tatranky a Fidorky. V předtuše horších časů to raději schováme na později a jdeme dupat sjezdovku. A tady už se doslova ploužíme. Třetí noc, bez hůlek a s jedním pásem to v pravidelných nepravidelných intervalech stromečkujeme nahoru. Prokládáme to nadávkami, ale ani tady už nejsme moc kreativní. Průběžně se ohlížíme po dalších členech týmu než nám dojde, že jsme jen dva. Taky se mi opravdu „hodí“ znalost terénu. Nemá cenu si přát, abychom už byli nahoře, protože světlo u budky nad námi není konec, jen se projde rovinatějším průsekem vlevo a tam je druhá půlka sjezdovky. Chodidla už mi vůbec neslouží a na pár minut musím zout boty a nechat je aspoň na chvíli schnout, ať můžu zase chvíli jít. Konečně jsme nahoře, ale ne nahoře na kopci! Jsme jenom na horním konci sjezdovky, LangeleuthPumpspeicher-WasserKraftwerk je ještě notný kus nad námi. Už toho mám tak dost, že opouštím původní místní sudetské názvy a vracím se k češtině.

Šněrujeme to nahoru na Dlouhé Stráně, postupně se rozednívá. 4. den ráno, to jsme si mysleli, že už dávno budeme v cíli, a mezitím máme před sebou ještě jeden kopec, ten nejtěžší… Další kontrola je o 600 metrů níž, ale ani ve sjezdu po neodhrnuté asfaltce si neodpočineme – sníh je tak tupý, že to nejede a hůlky se hodí spíše zapíchnout do záhonku hrachu.

A tak tu stojíme u dolní nádrže. nad námi je Divoký důl – mýtický rygol, kde jsem před rokem našel člověka se zlomenou nohou a loni jsme tam s Vaškem předběhli právě současného parťáka Honzu. Jenže to byl duben, běželi jsme to dolů a měli za sebou 7 hodin. Teď se škrábeme nahoru, máme za sebou 60 hodin, běžky i hůlky v ruce a z očí nám kouká zmar. První část serpentýn to docela jde, jen si v některých místech musím vzpomenout na evoluci a pomoci si po čtyřech (zdravíme pana Darwina). Horší je, že nohy si na to velice rychle zvykly, adaptovaly se (opět zdravíme Darwina) a ve druhé části už nechtějí vůbec nést celou váhu těla. A tak „jdu“ vzhůru po čtyřech. Boříme se po pás, ale postupujeme nahoru. Když přezujeme do lyží, tak to není o moc lepší, s hůlkama nic neuděláme, už máme každý jen jeden pás a ani ten už nelepí. Tu a tam se při zvedání ze sněhu někdo z nás zapomene. Naštěstí je vždy nablízku parťák a houkne.

A tak tam bojujeme strašně dlouho. Bolest už u mě dávno překročila hranice vůle a funguje jako reflex. Ale pokračujeme dál. Ono nám taky nic jiného nezbývá. Přát si, abychom tam už byli nemá smysl. I v tomto stavu moc dobře vím co nás ještě čeká než se vyškrábeme na cestu. Občas kouknu na GPSku, a ta mi třeba řekne, že jsme za hodinu ušli něco přes 600m. Frustrace je silná, ale vůle je silnější. Touha dokončit závod se postupně propadá Maslowovou pyramidou níž a níž. A v hlavě mi zní Gogol Bordello:

We gonna turn frustration into inspiration.

Whatever demons are there, we gonna set them free.

 

Tak přesně to teď potřebujeme. Teď už mě to opravdu nebaví a nejradši bych byl v cíli. Už nám to nejde. To neznamená, že by to nešlo vůbec, jen musíme víc dřít, ať se konečně vyškrábeme nahoru. Napolo po čtyřech, částečně na lyžích a taky pod sněhem se suneme vzhůru.  Mám pocit, že jsme tam byli věčnost. Dle času to nebyl pocit, ale fakt už jsme se ploužili jak lemry. Nesčetně krát jsme vedli podobný „hovor“:

>Cože?
>Co si říkal?
>Říkal si něco?
>Cože?
>Jestli si něco říkal.
>Já ne, já myslel, že ty.
>Já si jen tak nadávám.¨
>Ku**a, ať už tam jsme!

Ty věty se můžou naprosto libovolně přeházet, opakovat a přiřadit nám dvěma. Kdybysme to teď rozsříhali na kousky a jak dadaisti to tahali z klobouku, pravděpodobně bychom sestavili několik skutečných našich rozhovorů.

Konečně jsme na cestě. JOOOO! Teď už tam fakt jsme! Vyšmajdáme na Praděd, kde je poslední checkpoint, pal už to je jen 10km do cíle z kopce, tak jsme si na tento checkpoint nic neposlali. Pomalu a líně řešíme, co si na Pradědu dáme, ale nakonec vítězí touha po cíli a sjíždíme přes Baborku dolů do Karlovy Studánky. Nohy pochopily, že jsou v posledním tažení a tak se na chodecké úseky vzmohly a umožnily mne dojít.

16:28 – Cílový oblouk, Karlova Studánka – CÍL! JOOO. Jsme tady, pozdě, dávno po všech našich několikrát prodloužených odhadech, ale jsme tady. Úleva je to nepopsatelná. Tom se Šinkym nám dali ohromnej kotel, ale to je mi teď jedno. Ve finále jsme bojovali sami se sebou. Úsek, který jsme s rezervou odhadovali na 12 hodin, jsme šli přes 28. A to jsme nikde nekempili a nijak výrazně nebloudili, jen už nebylo kde brát. Měli jsme jen vůli, všechno ostatní zmizelo.

69 hodin, 28 minut, 57 vteřin. Sanasport Warmpeace Team. 2. místo

Závod skončil, ale to největší utrpení teprve začíná. V závodě všechno drží adrenalin. Co se asi stane, když jsem krom jedné půlhodiny přes 80 hodin nespal, ale bolest mě drží vzhůru, adrenalin ji drží zkrátka tak, že sice nemůžu chodit, ale pořád mi to myslí natolik, abychom věděli kam jít, a že jediná cesta jak se z toho dostat je dojít co cíle, když tam člověk skutečně dojde a má to všechno za sebou?

Celý se to zbortí jak domeček z karet. Teď už nejsme závodníci, už jsme smradlavý mrtvoly, který se klepou zimou a únavou a sní na co přijdou (ale jen to, na co dosáhnou).

Při ohlédnutí za závodem je jasné, že všichni do jednoho (my a všechny další týmy, organizátoři i všichni další) neodhadli jak náročný tento závod bude. Že to bude těžké, to jsme věděli, že to bude hodně těžké, to jsme si mysleli, ale očekávali jsme „delší trek“ a místo toho to byl regulérní adventure race – s tím rozdílem, že jsme nebyli čtyři, ale dva (a neustále nás to překvapovalo). Patagonie, MS ve Francii nebo zimní Bergson na 5 dní byly určitě těžší, ale nejvíc jsem si protrpěl tady. Ironí je, že po všech těchto akcích jsem o dokončení závodu bojoval ze všeho nejvíc prakticky na domácí půdě. Ale tak to někdy chodí, že největší utrpení přichází na známých (a oblíbených) místech. A pořád to tady mám rád…

Tak to jsou ony – chodidla, který mě i přes značný protesty donesly až do cíle.

Díky moc, sám bych do sprchy nedošel.

Chtěl bych poděkovat partnerům, kteří nás podpořili na tento závod. Chci poděkovat všem, kteří nám fandili. Moc chci poděkovat organizátorům, kteří mě v cíli odvezli na točící židli do sprchy a kamarádům, jak se o mě po dojezdu postarali. A samozřejmě největší dík patří Honzovi Zemaníkovi, který se mnou celou tuhle anabázi absolvoval až do konce.

Myslím, že po tom všem si takovou pěknou fotku zasloužíme.

Foto archiv Ski Areál Kraličák a archiv Horská Výzva

1 Response

  1. Parádní report! Jednak jste neskuteční borci, že si to normálni lidé ani nedokážou představit a také jsem rád, že sem tam najdou na netu tak dlouhý a podrobný report a že to není jen mojí zálibou :))

Leave a Reply


× 7 = dvacet osm