Swiss Irontrail – hor[s]ký dostih na 201km

Irontrail byl závod, po kterém jsem dlouhodobě pokukoval, když přišla v červenci pozvání hostovat v německém týmu Meldelaufer, přesvědčení ještě zesílilo. 200km je dost dlouhé i pro mě,  ve Švajcu jsem nikdy nezávodil a datum mi sedělo. Nebylo co řešit. Když chvíli na to přišla nabídka běžet o týden později v Číně Gongga 100km někde ve čtyřech tisících, zdál se Irontrail se svými 2000-2500 m.n.m. jako ideální předaklimatizace.

Foto: Andrea Nogová (http://andreanogova.photo) .

V týdnu před závodem jsem už moc netrénoval, ale vzhledem k pracovnímu vytížení to ani s odpočinkem nebyla žádná sláva. Ale do Davosu je cesta rovná a přímá a tak jsem byl večer před závodem nastoupen na registraci, s klidným pocitem připravenosti jsem si převzal startovní balíček a vyrazili jsme někam pod širák se pořádně vyspat. Tuto i další noc lehce zpestřovalo maximum Perseidů. A taky trochu nachlazení – ráno se budím s knedlíkem v krku, jinak svěží a čerstvý.

Start ráno v osm, ještě pár minut před startem Davos pořád nejevil o závody nijak zvláštní zájem – žádné cedule, lidi, média, nic.

8:00 - start

8:00 – start

Vyrazili jsme táhlým údolím, mírně stoupáme a s tímhle si vím rady, takže z povzdálí hlídám čelo a nikam se nehrnu. Klasicky proplouvám startovním polem – do kopce mírně ztrácím, z kopce získávám. Vypadá to, že bude opět vedro, využívám k chlazení každou příležitost – potok, studánku, fontánu i korýtko.

První kiláky, hezká pešinka, běží se dobře

První kiláky, hezká pešinka, běží se dobře

Horko je čím dál větší, potoky a řeky taky, je v tom jistá rovnováha. Na občerstovačce v Bergunu na 34. km jsem cca za 4:15, ztrácím asi 10 minut, což tak zhruba dělá to moje neustálé oplachování a chlazení, ale nelituju, pořád pohoda. Pomáhá mi tu Vašek Utínek, který přijel jako support pro Petra Kučeru (a zítra běžá 121km) a moc rád ho vidím. Za Bergunem se ještě přibližuji čelu, protože to zabloudilo.

 Před Bergunem. V řece jsem se vymachal asi před pul minutou.

Před Bergunem. V řece jsem se vymachal asi před pul minutou.

Následuje táhlé stoupání kolem naučné železniční stezky, celkově je to zatím velmi lehký a běhatelný terén. Na 40. km se trasa zvedá a naprosto přestávám chápat co se děje. Necítím se unavenej, není mi špatně, ale strašně se mi chce spát! Jak se zkrátka trasa zvedne, začínám mít rozmazané vidění, mám otevřené oči a přitom nic nevidím! Co se to děje? Přitom jinak se cítím dobře. Jinak jo, ale tohle mě prudí. Několikrát se mi dokonce podlomí nohy, jak jsem u výstupu usnul. Hůlky nemám, ty jsem si poslal na 65. km, což sice byla chyba, ale nijak zásadní.

Co s tímhle budu dělat to nevím. Nenapadá mě nic lepšího, než tomu zkusit vyhovět. A tak již někde na 50. km ve stoupání nad Pontresinu několikrát na pár minut ulehám. Zkouším jíst, zkouším hulákat, naliskat si, nakonec mě z toho vytáhne až UFOOD, ale i ten jen na chvíli. Horko ještě přituhuje, tak se ponořuju do vody čím dál víc, až mi je tu a tam i zima.

V sebězích to šlo.

V sebězích to šlo.

Dobíhám do Samedanu na 65. km, kde máme první depo. Popadnu hůlky, doplním UFOOD, jinak nic nepotřebuju a plný odhodlání pokračuju dál. Je horko a těším se na noc. Teď nás čeká nejtěžší stoupání, proto běžím v tempu, kopec je skutečně prudkej, opřu se do hůlek, v tomhle přece nemůžu usnout. Můžu. A taky, že jo. Předchozí spánky mě stály řádově minuty, teď už to jsou desítky minut.

Kopec za mnou, teď me čelá seběh.

Kopec za mnou, teď me čelá seběh.

DSC_6114

A to ještě není všechno, horko je čím dál větší a tak nasazuju čím dál drastičtější opatření. Nejde mi to, ale říkám si, že to do noci nějak přežiju a pak se uvidí. Začne druhá půlka závodu, přijdou krize na ostatní, však to známe. Ze střídání horka a studených horských potoků, rychlého i pomalého tempa, chůze do kopce a seběhů musí být tělo úplně rozhozený. O to víc mě překvapuje, že od 75. km od Pontresiny se mi daří souvisle běžet – nejprve stoupat mírně údolím, později i prudce nahoru a pak krásnou, táhlou pěšinkou zase dolů až na občerstvení na 98. km do sedla Maloja.

Tam jsem i přes počáteční problémy za 16 hodin, už jsem v pohodě a nechápu co tam jako budeme tak dlouho dělat (loni vítěz šel přes 38 hodin). Jsem v půlce závodu, někde kolem 10. místa, stahuju a cítím se výborně, přesně takhle jsem si to představoval. Ideální pozice k útoku.

Na Malojapass už byli všichni potmě.

Na Malojapass už byli všichni potmě.

Někteří až ráno.

Někteří až ráno.

Když útok, tak útok. Krleš! Zakousnu se do kopce a… zase nic nevidím. Je sice tma, ale vidím, že ani tu tmu nevidím! Usínám a tak si jdu jak Veverka z Bitýšky zase lehnout. A čas mi neúprosně běží naproti čím dál rychleji. Když se vyškrábu do sedla, otevírá se mi pohled, který stál za to. Nade mnou jasno, občas spadne nějaký ten Perseid, v dálce jde vidět bouřka a přede mnou seběh značený světýlky za odměnu až ke občerstvovačce. A od ní za trest zase do kopce. Bojuju s tím, abych si opět na chvíli nemusel schrupnout, ale je to silnější než já, přestože se již rozednívá. Ze 115. km se jde zase do kopce, je to ještě horší.

Nepomáhá ani cesta přes stádo zvědavých krav. Jedna do mě zvědavě žduchá, další dvě mi olizují rukojeti od hůlek a zbytek stáda sežral značení. Celá cesta byla značená cedulemi a praporky z papundeklu na umělohmotných stojáncích. Cedule nejsou, vlaječky nejsou, zůstaly jen ohryzané stojánky. Tohle zpestření ale nepomáhá a posledních 9 km jdu skoro 4 hodiny, když několikrát jdu naprosto neregulovaně spát, přestože začíná pršet. Žádný budík, žádný odměřený čas, prostě jsem si lehnul a někdy se vzbudil. Na miniobčerstvení na 128. km je jen voda, polívka a náhodný kolemjdoucí doktor. Když, jsem bílý jako stěna hlasem tichým jako pšouk požádal polívku, doktor zbystřil, změřil mě pohledem a zadržel mě. Neprotestoval jsem. Tahle varianta od posledního občerstvení visela ve vzduchu. Rychle mne stáhnul pár km do Savoninu, kde je druhé velké depo. Tam jsem se oblekl a počkal na mediální auto, které mne hodilo zpět do Davosu.

Tak tady někde bývalo to značení.

Tak tady někde bývalo to značení.

Svůj první závod ve Švýcarsku jsem si představoval jinak. Poprvé jsem byl takhle pozván jako host do týmu a hned DNF. Snad jindy, lépe.

A teď otázka za všecky prachy – čím to bylo? Co se stalo? Říci, že jsem byl prostě ospalej, je příliš jednoduché a ani to nevystihuje celou situaci. Proč by se mi pak chtělo nekontrolovatelně chtít spát v kopci, tedy při největší zátěži? Osobně bych to připsal jednak kombinaci přehřátí/úpalu (postupně jsem v kopci cítil zvláštní slabost a malátnost) a ranního nachlazení. Díky přehřátí a úpalu jsem nezvládal horko a naopak s nachlazením jsem tělo nezvládalo šoky způsobené chlazen

První den horko, druhej den déšť

První den horko, druhej den déšť

ím.

Celkově mě závod také hodně překvapil. Na jedné straně jednoduchost a stručnost, kdy se sáhodlouze neřeší výprava, značení, brífinky, ale vše je prostě napsáno, je příjemná. Člověk se pak může soustředit na závod samotný. Na druhou stranu alespoň nějaká kulisa by závodu slušela. Diváci prakticky nebyli, média také ne a při absenci jak technikcých pasáží, tak vysokých kopců (v v okolí Davosu je spíše podhůží alp než nějaké vysoké hory) pro mne největší kulisy tvořily sporadické Perseidy, zvědavé krávy a tráva, na které jsem si tak často ustlal.

Leave a Reply


sedm − = 1