Kristýnin deníček: Český ARko poprvé (a poprvé to vždycky bolí)

Závodíš už nějakej ten pátek, ale kdovíjak se stalo, že tenhle důležitej domácí závod jsi zatím pokaždý vynechala. Bylo načase to napravit. Kluci se právě vrátili z Číny, Dana nahrazuje (~Táta) Obuch, atmosféra v týmu je pohodová. Bude to dobrý, bude to hezký, bude to doma.

Předstartovní přípravy plus minus nula, trasu zvládl naplánovat Táta než jste dorazili. Depo je jedno a je v chatce, takže fakt není co řešit. Navíc start je v deset – to to pěkně vymysleli, člověk se i vyspí!

Čtvrtek, 9.55 – lepíte bojovný tetovačky s logem závodu na tváře, v deset vybíháte. Je to podobnej začátek jak nedávno v Irsku – 25 kiláků běh, brusle, dlouhý pádlování se šesti orienťákama a tak dál až do soboty.

Tetování musí být.

10.15 – první chyba, protože chybama se člověk učí! Vyberete si to teď a pak už budete děsně chytří! Nojo, tuhle kontrolu si seberete ještě jednou v sobotu a příběh se časově zacyklí. Jakoby se minulost a budoucnost dotkla v jedný kontrole. Teď ale běžíte na brusle a začíná bejt horko. Přezouváte, vyjíždíte a zase zastavujete. Tátova brusel je na vyhození. Na cca 15 km, cca hodinová ztráta. Přicházíte o kontakt s prvními třemi týmy.

Čím rychlejší brusle, tím méně jsou pohodlné.

Kajak s lezením, ferratama a šesti orienťáky. Jedeš v lodi s Tátou a jede vám to pěkně. V noci ti zpívá. Je jasno, svítí měsíc a můžete mít zhasnutý světýlka a řídit se jen podle odrazu na hladině. Je to dlouhý, ale na to, že tuhle disciplínu nemáš ráda, utíká to rychle.

Asi tak po sem mě ta kanoe bavila, tedy asi prvních 50 metrů.

Nad ránem jste v depu a jedete na kolo. V sedm ráno si čtyři naháči zaplavou v řece, proběhnou se po kose ke kontrole a plavou zpět. Je hezký se po ránu trochu umejt. Těch sto kiláků přerušuje zhruba v půlce pětatřicet na inlajnech. Inlajny jsou přísný. Skutečně se bojíš a dost sbíháš po kraji v listí. Taky seš ve výsledku jediná z týmu, která se nevysekala. Dojíždíte vyžízněný a vyždímaný. Zbytek kola zase docela jde, i když je horko a horko tě neba.

Proč se nikdo krom Kristýny na bruslích nesměje? Protože se silniční vyrážkou na předloktí, dlani, prdeli, kolenech, rameni a žebrech ti do smíchu není.

Na odpoledne si dáte 35 km treku s vloženým bolskrosem, slaněním a jednou dost nepříjemnou ferratou.  Slanění je rychlý, bolsák je super! Koupání v tom teplíčku oceníš. A taky že zapojíš celý tělo při sápání se po skalkách, lanech a provazovejch sítích. To ferrata je děs! Prej nejtěžší v čr! To možná, ale chlubit se tím?? Že by třeba byla aspoň pěkná? Seš zlomená kousek nad vodou v neustálým převisu, visíš na ocelovým laně, párkrát si musíš dokonce odsednout, na rukách se ti dělaj mozoly. Kolem tebe lítaj sprostý slova a to seš normálně celkem klidná!

Všichni vyhoukaní.

Brodění řeky – na brodění se těšíme, pokud je voda hlubší než po kolena.

Pak zbytek treku a za tmy v depu. Cestou utopenej neutopitelnej telefon. Potřebuješ mobilního sponzora, hlásí se někdo dobrovolně? Pak sto dvacet na kole nocí a dnem. Bylo by to rychlý, kdyby nikdo neusínal a kdybyste se zvládli držet v balíku. Další ztráty. Musíte jít dvakrát krátce spát. Pak potkáváte Rusáky. Asi něco špatně. Sedí u cesty.

Kolo krátíte, není čas! V deset v depu, Rusáci vzdali, máte to na pohodlný 3. místo. Lanový centrum je sranda, MTBO pruda srovnatelná s „nejtěžší ferrratou v čr“ a závěrečnej OB pohoda.

Jste třetí. Konec dobrej, všechno dobrý. Můžete na večírek, na pivo, na štafety. Bylo to hravý, zábavný a utíkalo to!

Na poslední kontrole je nejlepší to, že je opravdu poslední.

CZ AR – i tuhle zhůvěřilost jsme si dokázali užít.