2014 down, 2015 to go

Vánoce = stromek, ryba, Městské Skály, sníh, cukroví, hory… (nehodící se škrtněte). Vzhledem k času, jaký panuje, je velká šance, že letos již žádný závod neodběhnu, nevymyslím žádnou pronikavou myšlenku a při troše štěstí se nezraním u žádné naprosto banální činnosti. A tak se hodí se pochválit za to, co se povedlo, vynadat si za to, co se nepovedlo (nebo to svést na někoho jiného), zkusit se z toho poučit (nejlépe z toho, co se nepovedlo někomu jinému) a vymyslet taškařice na rok 2015 (nebo je aspoň zveřejnit na fejsbuce, aby se pod nimi objevilo hodně Lajek – těch sovětskejch vesmírnejch čoklů). A je už jedno, jestli provedeme klasickou SWOTku, nebo použijeme nějakou z nových super-cool metod plných klíčových buzzwords jako auto-evaluace, progres a vůbec. Ve finále jde pořád o to stejné – vymyslet, jak být lepší v příštím roce. Já k tomu přídávám: Jak si to udělat zajímavější a zábavnější. Tak pojďme na to.

2014 down: Co se povedlo

Spine Race (430 km, jednotlivci) – 109 hodin, 1. místo a traťový rekord: Začátek jako z praku. Moc jsem nevěděl, co od takového závodu čekat. Tušil jsem, že bych v něm mohl zúročit své zkušenosti a že by mi mohl sedět. Že ale až takhle, to jsem nečekal. Odezva, kterou tento výsledek vyvolal se vymykala všem dosavadním výsledkům.

Zimní výzva (250 km, ve dvojici s Filipem Šilarem) – 59 hodin, 1. místo: Tady se nám podařilo realizovat naši taktiku – jednoduchost a rychlá depa. Chtěli jsme od počátku do toho šlapat a to tak, abychom mapově nejtěžší část (2. etapu přes Jeseníky) šli sami a čistě. Očekávali jsme, že tady mohou týmy dělat hodně chyby, to se také stalo. Bohužel naše soupeře pak postihlo zranění, tak jsme druhou půlku závodu už se museli hecovat sami, to jsme zvládli.

Krkonošský survival (20 hodin, trojice s Filipem Šilarem a Kristýnou Skalickou) – Všechny kontroly, 1. místo v MIXech: Další povedený závod. Tady jsem měl ze závodu asi nejlepší pocit. Nejenže jsme byli rychlí, ale všechno šlapalo – plánování, plynulost, navigace, spolupráce. Nakonec jsme soupeřili s 2. a 3. čistě mužským týmem.

Beast of Ballyhoura (EP v AR v Irsku, čtveřice s Kristýnou Skalickou, Danem a Filipem Šilarem) – 40 hodin, 1. místo: První část naší ostrovní výpravy. Vyvarovali jsme se jak technických problémů, tak větších chyb v navigaci či plánování a z každé krize jsme se dokázali dostat. Seznámili jsme se s místním terénem a osahali jsme si tento závod a věřím, že nám to pomůže příští rok, kdy je v Irsku Mistrovství Evropy v AR. To byl ostatně jeden z našich cílů.

Itera (SP v AR ve Walesu, čtveřice s Kristýnou Skalickou, Danem a Filipem Šilarem) – 126 hodin, 10. místo: Druhá a těžší část naší ostrovní výpravy. 10. místo (obzvláště v porovnání s vítězstvím v Irsku o týden dříve) nevypadá jako pronikavý výsledek, ale vzhledem ke konkurenci s ním musím být spokojený. Současně se projevil rozdíl ve zkušenostech, kdy většinu z nich máme ze závodů kolem 50 hodin a závod na 100 a více hodin je hodně jiný. Získat více zkušeností ze závodů SP bylo jedním z cílů této výpravy.
Tuto akci – výpravu do Irska a Walesu jsme realizovali celou sami – od nápadu, rozpočtu, přes plánování, přípravu a samotnou realizaci, jsme si zajistili sami (s vydatnou pomocí našich přátel, za což bych jim chtěl poděkovat). Zjištění, že jsme schopni nápad dotáhnout do konce a realizovat výpravu na závod SP je pro nás cenné a impulsem k dalšímu posunu. O tomto ostrovním dvojvrcholu naší sezóny již vyšlo několik článků různě v tisku, ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych dopsal článek sem. Je to ta poslední věc z letoška, která chybí, ale na ostrovech se děly věci… takže ještě chvíli vydržte.

Čtyřvýprava do Číny – začátek se úplně nepovedl, ještě jsem se potýkal s následky nemocnice, ale postupně se vše zlepšovalo a druhou půlku výpravy jsme zakončili ve velkém stylu. 7. a 8. místo v našlapané konkurenci na posledních dvou závodech jsou nejlepší české výsledky v Číně v těchto závodech (druhý tým zaznamenal velmi podobné výsledky, tedy celkově se jednalo o velmi silnou českou účast).

Plánování sezóny – loni na podzim jsem změnil trénink, částečně osekal objem a zvýšil intenzitu. Hlavní změnou ale bylo to, že sezóna začala velmi brzy (Spine Race byl v lednu) a tak jsem ji rozdělil do několika bloků, mezi kterými jsem zvolnil či vynechal trénink a raději odpočíval. Náročným blokem byl hned např. leden a únor, kdy jsem absolvoval Spine Race, EP v AR, v Polsku, Zimní výzvu a TransGranCanarii (dohromady asi 1500 běžeckých km). V březnu jsem pak dva týdny prakticky jen odpočíval. Další odpočinkový blok pak nastal na konci července a na konci září. Výsledkem bylo to, že mi na závodech nechyběla ani energie ani motivace a také jsem po sezóně necítil potřebu úplně vysadit a několik týdnů jen odpočívat a jíst (jak to mají např. sportovci co hrají pravidelnou soutěž) a mohl se hned s chutí pustit do tréninku na další sezónu.

2014 down: Co se nepovedlo

Skyrunning – jednoznačný fail. Zatímco na jiných závodech se mi vesměs dařilo, s problémy se mi podařilo se popasovat a zranění se mi vyhýbala, závody ve skyrunningu s tím ostře kontrastují. Na TransGranCanarii DNF kvůli zlomenému prstu na noze, na MS v Chamonix seběhnutí z trasy a prošlápnuté koleno, v Andoře umístění není tak zlé, ale průběh byl jedno velké utrpení. Žaludeční problémy na Nezmarovi (UltraSky) už jen podtrhly zmar ve skyrunningové sezóně.

ME v AR v Turecku – závod, se kterým jsme se od začátku prali. Drhlo to, ale s problémy se prali všichni a postupně jsme stoupali pořadím. Na předposlední etapě (kajaky) nás pořadatel naprosto zařízl – chyběly kajaky. V oficiálních výsledcích jsme sice uvedeni na nějakém 9. místě, můžeme se jen dohadovat co by kdyby, ale na to se nehraje.

EPO Survival – není to velký závod, ale mám ho rád. Je příjemný, zajímavý, hezká trať, dobrá oraginzace, místo.. prostě závod jak má být. Loni to byl jeden ze závodů, kdy jsme jako MIX soupeřili s chlapy. Věřili jsme, že to letos zopakujeme, ale tomu jsme se ani nepřiblížili. S úvodním trekem jsme se dost prali, na kole a orienťáku jsme se sice rozběhli k solidnímu tempu, ale díky špatnému rozhodnutí v závěru jsme opět ztratili. Konečné 4. místo nevypadá zle, ale pocit je prostě takový, že nám to vůbec nesedlo.

MS v Ekvádoru – tady nevyšlo hlavně to, že jsme tam vůbec nejeli. Nepovedlo se to zorganizovat, v podstatě skrz finance. Ty nejdřív dlouho nebyly, pak byly, pak už zas nebyly, protože byly někde jinde a tak dál. Úplně jsem nezachytil ten vývoj, ani jeho pozadí. Byl to trochu frustrující závěr sezóny, když nerozhodovaly výkony.

Nemocnice – po CZ AR (na konci srpna) jsem se najednou ocitl v nemocnici. Zničeho nic, stačily dva dny, nějaká infekce a bylo vymalováno. Horečka, zimnice, horečka, zimnice, (brokolice, jitrnice), nemocnice, jak se to rýmuje. Za poslední rok jsem navštívil různé země a pak si na mě vyšlápne nějaká místní bakterie. Dodnes nevím co to bylo, vím ale, že přijít (resp. být dovezen do nemocnice anžto chůze jsem nebyl schopen) o něco později, mohlo být hodně zle. Tak či tak jsem byl v nejistotě, zda a jak mne to poznamená, na jak dlouho, jak na tom budu, kdy se dostanu do formy a podobně.

2015 to go: Výhled – obecně

Trénovat. Překvapení? Jasně, že ne. Nejde o to, zda ano či ne, ale jak? No přece abych byl rychlejší. No tak to jsme zase tam, kde jsme byli. Všichni chtějí být rychlejší, ale každý na to jde jinak. Honza se rozhodl, že bude letos běhat jen kratší tratě (kratší než maraton) a pak se vrátí rychlejší než kdy dříve. Jiný Honza se zase rozhodl pozvednout prestiž španělských pracovníků a pracovat přesčasy. Aby stihl kilometráž, tak si pořídil silničku a bude na ní prohánět španělské buchty. Jiný Honza drtí silnici, jen Honza Suchomel jako ortodoxní stovkař věří, že trpělivost výsledky přináší. A ona je tu a tam přináší.

Já na to jdu přes efektivitu a strukturu. Běhám často a hodně, běhám rád. Taky ale běhám křivě a běhám jako medvěd a sloní mládě dohromady, tak jsem se zamyslel co s tím a dohodl se na spolupráci s Pepou Andrlem. Pracujeme na zlepšení techniky běhu a zvýšení efektivity pohybu (a že tam jsou rezervy). Současně jsem přesměroval impulzivní touhu vyběhnout a nasměroval ji do plánovaných a strukturovaných tréninků. Součástí jsou i různé balanční cviky, posilování s vlastní vahou a vůbec s předměty, které se běžně používají k jinému účelu. Někdy jsou to trochu groteskní situace, ale podstatný je výsledek. A ten se uvidí na konci tohoto čtyřměsíčního bloku, tedy na konci března.

Nebát se. Kdo se bojí, nesmí do lesa – to známe. A taky do ultra. Tentokrát to platí dvakrát. Jednou doslova (kdo se bojí, nemůže běhat ultra v lese a v noci) a podruhé obrazně. Rozhodl jsem se vstoupit ultra i z druhé strany a tak vyvíjím ucelený systém online GPS sledování závodníků, který by ultra posunul atraktivitou pro diváky a fanoušku na úplně novou úroveň. Technicky to již funguje, mám to důkladně otestované, teď je třeba z technického řešení udělat intuitivní user-friendly řešení, kde pomocí jednoduchého ovládání půjde vidět vše potřebné. Předpokládané spuštění na začátku sezóny 2015.

Bavit se. Adventure racing a běhání mě pořád baví. V okamžiku, kdy mě to přestane bavit, tak toho nechám. Protože se ale do tohoto okamžiku nechci jen tak dostat, tak na to myslím průběžně. Při závodech, v tréninku, pořád. Vybírám závody, které vypadají jako zábava. (I Ronda byla zábava.) Trénink se snažím něčím ozvláštnit, využívám toho, co se kde zrovna nabízí. Kluci si v principu rádi hrají a já nejsem výjimkou. Tak jsem přidal další hračky. Doteď jsem si hrál hlavně s foťákem. Dál jsem krom foťáku přidal i kamerku a dron. A taky kajak a silničku. O zábavu postaráno. Teď už jen najít někoho, kdo si pak rád hraje s tím natočeným materiálem.

2015 to go: Závody

Leden – Spine Race (UK, 430 km, jednotlivci): V roce 2014 to nadmíru vyšlo, ale vím o spoustě chyb, rezerv a míst, kde jsem to mohl udělat lépe. A není jiný způsob jak to zjistit, než do toho jít znovu. A také beru obhajobu jako určitý závazek.
Únor – Zimní výzva – (Jeseníky, 250 km, dvojice): Start i cíl mám v Šumperku v podstatě za barákem, celá trasa vede po horách (snad), loni jsme vyhráli, s Filipem si rozumím výborně, není co řešit.
Březen – Krkonošský survival – (Krkonoše, 20 hodin, trojice): Minule všechno šlapalo, závod jsem si užil a to nebyl skoro žádný sníh, tak snad to letos bude lepší a taky zajímavější.
Červen – Travesera Integral de los Picos de Europa (74km, 6700m+) – dva týdny před týdenním závodem ve Walesu bych chtěl něco přiměřeně těžkého. Těžkého, ne brutálního jako Ronda (která se tentokrát kryje s Walesem). A navíc je to dobrý důvod se vypravit do Španěl. Picos de Europa si pamatuji jen jako kopce na obzoru, když jsem v rámci běhu do Santiaga běžel etapu do Čičónu (Gijón/Xixón), tak bych je letos mohl poznat lépe.
Červen – Dragon’s back race – (Wales, 5 dní, jednotlivci): Ikonický závod, pořádá se jednou za čas. Po tom, co jsme se do některých částí dostali v rámci letošního AR Itera, měl jsem jasno, že se sem chci vrátit. Etapák, s mapou, v létě, ve Walesu, to zní zajímavě.
Červenec – Ice Trail Tarentaise (Francie, 65 km, jednotlivci): Spousta převýšení, 2/3 trasy na sněhu/ledu, tři horská sedla, nejvyšší z nich ve 3500 m.n.m., letos vypsáno jako Mistrovství Evropy v UltraSky Maratonu. Už loni jsem po tomto závodě koukal, ale termínově kolidoval s Rondou del Cims v Andoře, která dostala přednost.
Srpen – Beast of Ballyhoura (Irsko, 72 hodin, ME v AR): Tady bychom chtěli zúročit nabyté zkušenosti z posledního ročníku. Známe styl, jakým je závod zorganizovaný, seznámili jsme se s mapami i terénem. Konkurence bude o hodně větší, prostě mistrovství Evropy.
Listopad – EcomotionPro (Brazílie, 7 dní, MS v AR): Máme na to celý rok se připravit a hodláme toho využít. Mistrovství je vždy nej nej nej, tak jen se tentokrát zkusíme vyhnout rozpočtové taškařici.

Kdo mě zná, tak se pravděpodobně podiví a ptá se „jenom?“. Skutečně těch závodů naplánovaných moc není. To neznamená, že bych měl v plánu mezi tím sedět na zadku. Spíš další akce nemám přesně rozmyšlené. V lednu dokončím věci co se mi tu táhnou jak Lovosice – dát do kupy bydlení, dotáhnout do konce jednu soudní taškařici a naučit se hrát bourée. Pak to ale zase začne, určitě se do toho přimotá nějaká Čína, budeme vybírat nejlepší variantu AR v období duben/květen a konec srpna a září je tradičně našlapaný. Tam je otázka co vybereme, zda nějaký AR, zopakujeme čínskou výpravu, podlehnu vábení TdG nebo něco úplně jiného? Kdo ví. Jsem si ale jistý, že si u toho užiju dost zábavy a že to budou pratchettovsky zajímavé časy.

Na závěr bych chtěl poděkovat firmám Sanasport, Adidas, ADA Servis, Adventure Menu, ELVAC, městu Šumperk, Olomouckému kraji a České asociaci extrémních sportů, které mě letos podpořili v těchto akcích.

Tohle byl text, příště to bude „2014 v obrazech“.

Leave a Reply


devět × = 9