Yi Shan 100 km Mountain Trail (medvěd v Číně)
V Číně jsem šel už pět závodů, vždy se jednalo o etapové závody na více disciplín a pokaždé byl jejich součástí i běh. Běžecká etapa mívala do 20 km, vždycky patřila k tomu nejtěžšímu, co jsme absolvovali, a pokaždé jsem se na ní strašně vytrápil a skoro usmažil. Z nějakého podivného důvodu jsem si myslel, že na 100 km s převýšením 4600 m to bude jiné.
Jak na ultratrailech u nás bych ocenil start ráno, tady jsem doufal ve start v noci. A nejlépe ve vyšší nadmořské výšce. Start v 8:30 ráno, celá trať vede kolem 300 m nad mořem, 2x se podíváme nad 800. Tak nic… Před startem se ptám se Wei Juna (hlavní organizátor), jestli tu jsou dobří běžci. „Dobří?“ rozhlíží se Wei Jun a pokračuje. „Vidíš támhle ty kluky?“ a ukazuje na skupinku vyzáblých Číňanů. „2:17, 2:18, tamti tři za 2:19, 2:20… maratonci. Dneska tu jsou všichni“. Ehm.
Trochu mě uklidňuje, že polovina z nich má červené startovní číslo, tedy běží 50ku. Tak můj čas na maraton nebude to, na čem bych mohl stavět. Tak na čem postavím dnešní výkon? Na zkušenosti a bojovnosti? Jo, to by mohlo jít, uvidíme, kam mě to dostane. Přece jen, není to maraton, je to 100ka. Nemám s sebou sporttester ani hodinky, tempo poběžím dost naslepo, bohužel. Překvapuje mě, jak jsem si zvykl na sporttester, jednak na odhad tempa, a hlavně na udržení záznamů o tréninku a závodech… Zkusím to rozběhnout podobně jak Jacky Boisset z mistrovského týmu Thule, snad to bude fungovat.
Ceremonie, kontrola vybavení, další ceremonie a za chvíli všichni stojíme na startovní čáře. Drobné Číňanky s batůžkem, které určitě nepoběží o přední pozice, se houfně hrnou dopředu. Je mi jich trochu líto, protože je jasné co se po startu stane. Ale takoví jsou Číňani, každý si chce užít svou vteřinu slávy a pak být zapomenut. Když jsou vystaveni domácí konkurenci miliardy lidí, musí se ohánět. Nejsem v první řadě, ale docela v popředí, čním tam jako stožár.
Startovní výstřel, masa se dá do pohybu a pole vyrazí splašeně vpřed. Začínáme po dobré cestě, takže tlačenice se nekoná, alespoň ne u mě. Běžím relativně v klidu, předbíhá mě jeden padesátkář za druhým. Ať si běží, neustále si opakuju „Nepřepálit to, neuvařit se. Je to 100ka.“ Hliněná cesta je pořád dobře běhatelná, jestli to takhle půjde dál, začnu litovat, že jsem si nevzal silničky. Za chvíli se odkláníme a běžíme po pěšinkách mezi poli a loukami, první seběh a první kontrola – 11,5 km. Očekával jsem ji trochu dřív, ale běží se mi v pohodě, tak co. (Dle mezičasu, co jsem dostal v cíli, jsem tam byl přesně za hodinu). Předbíhá mě víc lidí, než jsem očekával, ale.. je to přece 100ka.
Začínáme stoupat, cesta se mění v krásnou, měkkou, travnatou pěšinku, paráda. Jen nesmíte zvedat hlavu, to už taková paráda není. Číňanům se povedlo vést neuvěřitelně krásnou trasu ve strašně hnusném okolí. Cesta sama o sobě je nádherná, vede po malebném hřebínku, zelená travička, pár stromů, super… Ale tenhle pruh má asi tak 10 metrů. Kolem dokola se rozprostírá krajina, která vypadá jak něco mezi vyprahlými rýžovými terasami a povrchovým lomem. „Come on, Pavel“ křikne na mě Mimi, ať se jich chytnu, když mě s Jackym dobíhají. Tak teda dobře. Ostatně, to jsem plánoval.
Stoupáme ještě víc a po běhatelné cestě není ani památky. Les houstne, často se člověk musí trochu prodírat, schytává nejrůznější švihance a škrábance a při tom neúnavně stoupáme na nejvyšší bod trasy. A Jacky s Mimi všechno běží. Pomalu, ale běží a pořád. To už jsem tolik neplánoval , ale OK, tohle kousnu, nepřecházet do chůze. Prodíráme se orienťáckou světle zelenou, cesta je výborně vyfáborkovaná, ale často z ničeho nic změní směr, a je třeba být pozorný. Konečně jsme nahoře, na 25. km a dalším CP. Tam se trasy 50 a 100 km rozdělují, takže každý koho teď potkám, je můj soupeř.
V seběhu se rychlém sledu střídá prakticky vše, co se dá v běhu potkat. Suť, kameny, běh vyschlým korytem, hustej bambusovej porost, poskakování po skále, trní, najednou chvíli asfalt.. a zase do kamenů, travička, borovej háj, několik prudkých nečekaných odboček, slalom mezi stromy, trní, chvíle asfaltu a hliněná cesta… Superpestrý sěbeh, ale vůbec se na něho nemůžu naladit. Snažím se do toho šlapat, ale jakmile mám pocit, že jsem konečně chytil rytmus, cesta prudce uhne a úplně se změní prostředí. Seběhy bývaly vždy moji silnou stránkou, když jsem ale na několika kilometrech předběh jen dva Číňany, Jacky s Mimi jsou pořád se mnou a cestou jsem potkal několik čepic, kšiltů a gelů, jak je závodníci přede mnou odhazovali, narůstá mé přesvědčení, že je něco špatně. Ale tak.. v klidu, je to 100ka.
Je to sice stovka, ale mám za sebou třetinu, jsem na první občerstvovačce, kam jsme si poslali svoje jídlo, tak s tím zkusím něco udělat. (Druhé místo, kam jsme si poslali vlastní jídlo, je na 68 km.) Jacky si řekl pravděpodobně totéž, znatelně přidal a nechal Mimi daleko za sebou. Trasa je opět dost běhatelná, táhlá stoupání se střídají s táhlými seběhy a postupně začínáme předbíhat závodníky. Nedá se říct, že bysme s Jackiem spolupracovali, ale nikdy jsme si jeden druhého nenechali moc utéct a řekl bych, že nás to trochu vyhecovalo. Přitápím pod kotlem a Slunce přitápí pode mnou. Tělo postupně začíná protestovat, jak se začíná přehřívat. Každých 6 km je ale voda, tak se poliju a tím mu na chvíli domluvím. Bohužel úsek k další vodě mi vždy trvá déle než chvíli a tak je mi na každém dalším stanovišti s vodou hůř a hůř.
Zhruba po 65 km jsem se poprvé ohlídl kde je Jacky.. a on tam není! Ne, že by tam nebyl vůbec, ale viditelně ztrácí. Jsem smaženej jak hranolek, ale 3 kiláky do občerstvovačky – polít se, vzít svoje gumídky, ti mě nakopnou… a hlavně (do hlavně) se nenechat doběhnout. Plán je na světě. Končí zábava a začíná závod. TEĎ!
Občerstvovačkou jsem proletěl, na obzoru vidím postavu. Ha, kořist. Po chvíli ho mám a vidím dalšího. S každým kilometrem roste teplota ve strojovně, ale s každým předběhnutým Číňanem roste odhodlání dostat dalšího. Asi by rostla i bolest, kdybych měl kapacitu na to ji vnímat. Na to teď není čas, teď lovím Číňany. Když dojdou Číňani a trochu se mi vrací vnímání, propluje kolem mě občerstvovačka, a znovu se vydávám na lov.
Je kolem 6 večer, horko nepolevuje a stoupáme na poslední větší kopec na 85. km. Les opět houstne, přichází trní, ostružiny, jalovce. Co mě teď ale zajímá, tak nejsou škrábance na nohách, ale závodník přede mnou. Z posledních sil se vyškrábu nahoru a seběh běžím skoro v transu. Moc si z něj nepamatuju. Jen si vzpomenu, jak na začátku závodu jsem viděl na cestě pohozené kšiltovky a gely, tak teď tu občas zahlídnu pohozený i Číňany, jak různě zoufale odpočívají ve stínu.
Na posledních pár km ale žádnej stín není, jen asfalt. Nekonečnej asfalt, kolem přehrady. Tenhle pohled se mi vryl do paměti jak noční můra – strašně dlouhej a pořád stejnej pohled na hradby v dáli, kde je cíl. Běžím po hrázi, nemám už ani na to, abych si krátil cestu počítáním lamp, stožárů nebo patníků. Vidím kolem sebe šmouhy, nesnažím se ani zastavit ani zrychlit, jen zběsile běžím do cíle. Cílová kontrola, cílový oblouk, páska, cíl, finišerská medaile, ručník, konec. Hodiny ukazují 11:09.
Hlasatel huláká cosi čínsky, s finišerskou medailí na krku a polooděn do ručníku jak Chytrá Horákyně odcházím pár kroků do stínu a končím. Obskakují mě místní dobrovolnice, balí do ručníku, berou čip, přináší batoh… snažím se protestovat, ale má to význam asi jako když beznohý řekne, že to někam dojde sám. Dál nevím.
Někdy později mě budí, že je tu autobus do hotelu. To už je tma a snažím se vstát. Křeč do lýtka, instinktivně napínám nohu, abych ji uvolnil. Křeč do stehna, protáhnout, do holeně.. a do spousty dalších svalů, který nevím jak se jmenují. Skácím se zpátky na zem a s grimasou Cristiana Ronalda před penaltou se svíjím v křeči a už se nesnažím se tomu vyhnout. Tohle nemám šanci vyhrát, těch svalů je tolik… Čtyři drobný dobrovolnice mi pomáhají vstát a vedou medvěda do autobusu.
V autobuse střídavě spím a křečuju, V hlavě mi utkvělo jen nezaměnitelné švitoření vysmáté Mimi – když Francouzi mluví anglicky, působí to vždy trochu roztomile.
Ještě několik dní po tomhle úprku jsem hotovej, ale s časem 11:09 musím být spokojen. Stačilo to na páté místo a před prvním, který mi dal dalších 27 minut, mohu jen smeknout. Nedovedu si představit, že bych to šel o tolik rychleji. Ostatně, před startem jsem netušil, že se dokážu takhle zmáčknout a na takovej čas vůbec nepomýšlel. Někdy to zkrátka chce v pravou chvíli přestat myslet a jenom běžet. Že jsem v cíli takhle vykřečoval, taky není překvapivý, jak jsem se vydal na lov Číňanů, naprosto jsem zapomněl do sebe nacpat jakýkoli minerály, přestože jsem je měl s sebou.
Jacky mi později řekl, že mu právě před druhou občerstvovačkou došlo, tak si tam odpočinul a zvolnil. Pak ho doběhla Mimi a běželi spolu. Mimi přiběhla s mírně nateklým kolenem, vysmátá, v čase těsně nad 12 hodin…