Tierra Viva 2013 (ARWS) – Argentina

Adventure race v Argentině. Jak vám to zní? Nám to znělo strašně dobře, tak jsme to Dlouho plánovali, vymýšleli a zařizovali vše potřebné. Měla to být a také byla první větší akce našeho nového týmu Sanasport Warmpeace.


Na místo jsme vyrazili postupně, každý dle svých možností. Byl jsme na místě o pár dní dřív, tak jsem čas využil k důkladné přípravě. Kontakt s pořadateli, zjišťování co se dá na místě zařídit a co je naopak potřeba si přivézt. Dva horské treky s mapou, tři lehké traily, rozhovor pro argentinskou televizi a zprávy týmu zpět do ČR.
Po pár dnech dorazil Šinky, vyzkoušeli jsme si jak se pádluje na jejich nemotorných sit-on-top kajacích, a vyrazili na kolo do sedla na hranice s Chile. Čekala nás zdlouhavá imigrační a celní procedura (a to hned dvakrát – při cestě tam i zpět) a trochu nechápavý výraz celníků, když jsme jim vysvětlovali, že nechceme přes hranice, ale jen na hranice a zpět a do kolonky Předpokládaná doba pobytu vyplnili “2 hodiny”.

U všeho jsme dost fotili. Více si o předzávodních trénincích a adaptaci můžete přečíst tady.

Tři dny před závodem dorazil Císy s Radkou a to už jsme se soutředili jen na závod.

Celý tým pohromadě

Nákupy jídla, vaření, zkouška pádlování, rozborka a sborka kola a přesun do centra závodu. Pořadate měl pořád na všecho spoustu času, informace žádné, až jsme se obávali, že se bude nakonec spěchat. I na to došlo, ale jen na chvíli, vše se vrátilo velice rychle do poklidných argentinských kolejí.
A tak jsme v úterý v poledne, o dvě hodiny později proti rozpisu, stáli na startu s připravenými kajaky a čekali na Guriho až zahájí odpočet.

Závod měl velmi jednoduché schéma – po různě dlouhých smyčkách složených z jedné nebo i více disciplín jsme se vždy vrátili do centrálního kempu, kde byl start, cíl a v principu veškerej matroš. Guri tvrdil, že tento systém a logistika jsou “muy simple” (velmi jednoduché) a že velmi brzy kvůli své jednoduchosti začnou tento systém kopírovat pořadatelé různě po světě. Pokud to čtete někdo z pořadatelů, nekopírujte jej. Alespoň ne v místě, které leží na jediné cestě typu kalašnikov (o tom později).
Mapy jsme dostávali postupně po dokončení každé etapy, na úvodní kajaky hodinu před startem, čekalo se na vítr tak dlouho, až jsme se na to všichni vybodli a začali pádlovat bez větru. Poměrně rychle se utvořila skupinka 4 týmů s minimálními rozestupy, zpočátku jsme drželi druhé místo, na obrátce se zvedl trochu vítr a tak díky plachtám šli Adidasové před nás. Po pěti hodinách zpět v depu a v čelní skupině, parádní začátek.

Obkreslit si kontroly na další etapu – 60km na kole do Villa La Angostura, tam 30km trek a 60km na kole zase zpět. Muy simple.

Tak to se mi teda moc nelíbí…

Nad mapou druhé etapy – radši si to pořádně zkontrolujeme

Prvních 60km na kole jsme zhltli velice rychle a na trek jsme vyráželi na druhém místě. Ve snaze stihnout náročnější část ještě za světla jsme otočili směr (všechny treky měly volné pořadí kontrol), zvolili přímější trasu po pěšině přes kopec, což nebyla dobrá volba. Při sestupu jsme ztratili pěšinu, uvízli v listnaté kosodřevině a bambusu a to nás stalo spoustu času. Zjistili jsme, že na trecích je mapa velmi, ale velmi přibližná a nesmíme za žádnou cenu opustit pěšinu, jinak taky můžeme mít bamboo-trekking. Jednu kontrolu jsme v noci trochu trochu pohledali, ale to jak vidno všichni. Propadli jsme se na 6.-7. místo, pořád ale s malými rozestupy. Cestou zpět jsem předjeli tým a v depu dva další a zase bylo veseleji.

Čekala nás královská etapa – 80km MTB, 30km trek, 45km MTB, 30km trek, 20km kajak a 40km MTB. Bikových 85km si zaslouží komentář – vyráželi jsme na něj něco po poledni (po nějakých 26 hodinách závodu), do toho pražilo Slunce, strašně prašná cesta typu kalašnikov – při válcování nebo dusání cesty tam vznikají takové pravidelné vlny, které roztřesou i to nejodpruženější kolo. K tomu trojsedlo Paso Córdoba ve 1315 m.n.m. naznačovalo, že se nám ta etapa nebude líbit.

Neskutečně jsem u ni nadával, ale celá vedla v sopečném národním parku Lanín a výhledy byly více než impozantní – nádherné skalní bloky a pilíře nejrůznějších tvarů byly tak úchvatné, že jsem ji nakonec vzal na milost.

Kalašnikov, kalašnikov, drncá to uplně stejně.

Slunce praží, tak se každý chladíme, jak umíme.

Jedna z impozantních skalních věží

Trek vypadal obtížně – jednak do prudkých kopců, mapa jak zelená omalovánka a opět vycházel na noc. To nevěstilo nic dobrého – vypadalo to opět na bamboo-trekking a niére (tak Argentinci říkají kombinaci strašně hustých listnatých keřů a trní, která vždy tvoří poslední pásmo zeleně než začne suť).
Když jsme přijížděli, tak jsem pozorně sledoval co je kolem za porost a byly to často borovice. To je o dost lepší než bambus, ale také to znamená, že to, co jsme zjistili na předchozím treku, nebude úplně použitelné, protože sopečný park je o dost vyprahlejší. Zpátky za rýsovací prkno.

Tomuhle jsme se chtěli vyhnout a vyrazili tak ještě za světla

V depu jsme rychle přezbrojili na trek, přeskočili další tým, vrátili se na třetí místo a po setkání se stádem jelenů v říji jsme zkoušeli najít pěšinu vzhůru, ta se nám po chvíli ztratila (pokud tam vůbec nějaká byla), ale les byl poměrně prostupný, vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, kde jsme na krátkou dobu propadli skoro beznaději, když jsme se zasekali v niére a vypadalo to, že je všude kolem nás, aby ji pak vystřídala euforie, když jsme v ní našli něco jako dálnici.
Tam jsme asi jako všichni skočili organizátorovi na špek, v noci úplně neodhadli měřítka a hledali kontrolu příliš brzo. Pořád jsme na tom ale byli velice dobře, světýlka týmů kolem nás se ubírala daleko nejrůznějšími směry.

Na hřebeni před náma je kontrola

Chvíli po rozednění [tedy už třetí den], jsme povzbuzeni nalezenou kontrolou a značně naspídovaní po krásném holém kamenitém hřebeni pokračovali na druhou a poslední kontrolu tohoto treku, když najednou Honzovi něco luplo pod kolenem. Nepřipouštěli jsme si to, ale to byl de facto konec našeho závodu. Takhle z čistajasna.

Na hřebeni cestou ke druhé kontrole

Máme kontrolu, ale už je zle

Chvíle odpočinku na kontrole

Honzovi jsme zpevnili nohu a velmi pomalu došli s nadějí, že se to snad zlepší. Tam se shodou okolnosti objevil hlavní organizátor s helikoptérou a když viděl jak se Honza belhá, neváhal přistát na ostrém hřebínku a nabídl mu transport zpět do depa. To jsme odmítli, že to ještě zkusíme. Tou dobou už jsme museli být Crazy Checos – ti, co v depu nespí, neodpočívají, jen si dají pivo a jedou dál.

To už jen pomalu sestupujeme

Nevěděli jsme, co je s nohou špatně, přišlo to rychle, může to rychle i odejít, i to se stává. Odpočinek také udělá svoje a nechtěli jsme se unáhlit. Velmi pomalu a opatrně jsme sestupovali a snažili se vyhnout jak bambusu, tak niére. Obojí se nám víceméně povedlo, zkusili jsme si dát i tři hodiny spánku, ale marně, nešlo to.

Jsme skoro dole a už je jasné, že to dál nejde

Doploužili jsme do údolí ke kempu, vysílačkou přivolali medika s autem [rádiová komunikace ve španělštině mě fakt bavi:] a dorazili do kempu. Celý tento sestup i se spánkem nám trval asi 12 hodin, i když “normální doba” byla asi 3 hodiny. I tak jsme dorazili do kempu někde kolem 6.-7. místa.

Und hier ist unser Rundgang zu Ende ~ A tady je naše závodní pouť u konce.

V kempu/depu jsme prospali celou noc, postupně přicházely další týmy a Honzu jsme svěřili doktorovi. Nás tři čekalo avizovaných 45 a 40 km na kole, ze kterých se vyklubalo asi 80 a 50 kiláků. Vynechali jsme kratičký trek i kajak (přece jen těžko se hledá motivace rubat bambus, když už je po závodě). Tak jsme aspoň obdarovali Kanaďany ovocem (4. den bych dal sám půl království a zadní brzdu za kousek čerstvýho ovoce).

Cesta do centrálního depa vedla přes zastávku u jezera s etapou na kajacích.

Cestou jsme přemítali, co jsme mohli udělat jinak – jinak jsme mohli spoustu věcí, ale nějakou evidentní chybu, která by způsobila toto zranění zranění, jsme nenašli. Opět se ukázalo jak je adventure racing náročný a komplexní sport a některé aspekty se objeví, až když je už pozdě. Také jsme si ale ověřili, že máme na to, i přes naše chyby, které jsme tentokrát udělali a věřím, že bysme se jich byli schopni příště vyvarovat, se pohybovat na předních místech. O to víc to zamrzí, ale to k těmto závodům patří. Adventure racing přínáší silné zážitky – radost i zklamání.

Takhle vypadala naše trojka po dojezdu do centrálního kempu pohromadě. A dál jak vypadáme každý zvlášť…

Ráďa

Císy

Palonc

Šinky

Po dojezdu do centrálního depa jsem se vyspali, další den si dali kousek treku (bez bambusu) a dal vyrazili na kolo, alespoň někteří.

Jak závod nenápadně začal, také skončil. Argentinci odjížděli domů postupně, žádné velké ceremonie. Pocity máme smíšené. Terén úžasný, něco nového jiného, ohromný zážitek, přesto tomu něco chybí. Po závodě jsem se Šinkym v Argentině pár dní zůstal, o tom zase v dalším článku.

Chtěl bych poděkovat našim hlavním partnerům – firmám Sanasport a Warmpeace a dále firmám MARS Svratka, Remoex, Progress a Bemaniax, bez nich by naše účast na tomto závodě nebyla možná. Také bych chtěl poděkovat za podporu všem, kteří nám fandili.

Foto: Sanasport Warmpeace Team, Jonathan Berger

Galerie:

Leave a Reply

Captcha *