Spartan Iceland Ultra – mistrovství světa ve Spartanu na 24 hodin na Islandu

V prosinci nezávodím. Většinou. Vzhledem k tomu, že moje sezóna často končí v listopadu nějakým peklem v podobě mistrovství světa v adventure race a začíná v lednu na The Spine Race, vracím se v prosinci většinou zase do tréninku. Letos jsem udělal výjimku – už třetí. Nejprve Cheviot Goat Ultra, pak Pražská stovka (kterou jsem po 100 km ukončil) a teď tohle – mistrovství světa ve Spartanu na 24 hodin. A rovnou na Islandu. Jak se to přihodilo? No, přihodilo se to náhle…

Fotky Martin Kratochvíl, Spartan race a já. Sledovat mě můžete na FacebookuInstagramu and Stravě.

Cesta na Island – Super Last Moment

Ještě zhruba týden před závodem pro mě tento závod neexistoval. Vůbec jsem o něm nevěděl, netušil a další závody jsem nehledal. V prosinci přece nezávodím. Až mi tento odkaz nabídl Facebook. „24 hodin, zima a tma, potenciálně mráz a vítr – tohle je přesně pro mě! Neblázni – je to Spartan Race, překážky, šplhání, nikdy jsi to nedělal a neumíš to.“ Tak tyhle dva pocity a přístupy se ve mě bily od samotného počátku až do konce. Tak co? Tak jo. Ve středu jsem se tak zaregistroval, pořešil letenky i ubytko a ve čtvrtek večer se vydal na cestu. Je to moudré rozhodnutí? Přihlásit se tři dny dopředu na závod na Islandu, přihlásit se na Spartan Race, kterej jsem nikdy nedělal a rovnou na mistrovství světa? Není, to si řekněme rovnou. Ale valná většina mých závodů se nedá označit jako moudré rozhodnutí. Byl jsem přesvědčen, že bych mohl uspět, i když jsem si nebyl jistý, kde vlastně leží hranice úspěchu. Ostatně i poprvé na Spine Race jsem se přihlásil z touhy zkusit něco nového. Kdo se bojí, nesmí na Island.

Jak příprava před odjezdem probíhala ve spěchu, tak od doby, co jsem sedl do vlaku, bylo vše v poklidu. V pátek přesně ve tři odpoledne jsem dorazil na briefing do Reykjavíku do centra Harpa, ubytoval se, přichystal depo a brzy ráno nás všechny nabral bus a odvezl do města Hveragerdi, kolem kterého se závod běžel.

Quick packing

Rychlé balení

Iceland, I made it here!

Island, tak jsem tady!

TA is ready.

Depo připraveno.

V 10 ráno jsme dorazili na místo a byla ještě tma. Více než hodina do startu, rozložil jsem si věci do depa, islandský kněz se za nás pomodlil, obětoval nějaké maso, vyslechli jsme si islandskou i americkou hymnu a v pravé poledne vystartovali. A je to tady, můj první Spartan.

The Czech Machine vs. Spartani

Spartana jsem nikdy neběžel, ale mám za sebou spoustu ultratrailů, expedičních závodů a jiných těžkých taškařic. Většina z nich je několik dní non-stop v dost nehostinných podmínkách. Na jednom z nich – The Spine Race – mi začali říkat Czech Machine. Vypadá to, že čím horší počasí, tím lepší výsledek pro mě. Z tohoto pohledu jsem byl připraven výborně. Z jiných ohledů to už tak slavné nebylo. Spartanů za sebou – nula. OCR závodů – nula. Trénink překážek – nula. A teď jsem tu stál na startu mistrovství světa. Kdo s koho? Někdo by mohl tvrdit, že nejlepší způsob jak se připravit na 24hodinový Spartan Race je prostě běhat Spartany. Někdo může namítnout, že nejlepší způsob jak se připravit na 24hodinový závod  v zimě je běhat 24hodinové závody v zimě. Co je lepší, se uvidí v cíli.

Getting ready for the start.

Příprava na start.

Calm before the storm, ready to go.

Klid před bouří, můžeme vyrazit.

Taking it easy on prologue.

Prolog v klidu.

Z tohoto důvodu mě průběh závodu dost překvapil. Čekal jsem, že všichni Spartani vyrazí, já se budu potácet někde uprostřed pole a postupně sbírat mrtvoly a prokousávat se dopředu. A otázkou bude kam, až se prokoušu. Začínali jsme hromadně – 5km městským prologem bez překážek, pak jsme naběhli na zhruba 9km okruh s 24 překážkami – 12 povinných, 6 za trestný okruh a 6 za angličáky při nezvládnutí. Všechno bylo jinak – po prologu jsem byl ve vedoucí skupině, jak jsme naběhli do terénu, šel jsem do čela, po seběhu jsem získal i nějaký náskok, o který jsem přišel v zóně na konci okruhu, kde se dělaly angličáky za nesplněné překážky. Předběhl mne zde Američan Robert Killian – oba jsme dělali jen 30 angličáků, ale Robert měl angličáky evidentně zmáknuté.

Průběh druhého kola byl naprosto identický – společně do kopce, na větru a v seběhu jsem získal náskok, který jsem zase ztratil při závěrečných angličácích. Tentokrát jich nebylo 30, ale 120! Tam mne předběhlo mnoho závodníků, některé jsem rychlým depem předběhl zpět. Tak či tak jsem naprosto ztratil přehled o své pozici. Průběžné výsledky pořádně nefungovaly, ale po třetím kole prvních pět závodníků a závodnic nafasovalo dres LAP LEADER. Dostal jsem jej také, že jsem třetí. Ztráta na vedoucího závodníka přes 20 minut, to je hodně – pořád jsem ale po 5 hodinách třetí!  To je start z říše snů. A tak jsme kroužili dál. Po druhém kole bylo jasné, že pokud chci pomýšlet na solidní výsledek, nemohu dělat pokaždé 120 angličáků. Celkově na trase bylo 6 překážek za angličáky:

  • Twister (ručkování ve visu po madlech na hrazdě, madla jsou vůči sobě otočená a hrazda se protáčí)
  • Monkey Bars (ručkování z jedné hrazdy na druhou, hrazdy jsou různě vysoko a různě daleko od sebe)
  • Tyrolský traverz (ručkování po šikmém laně vzhůru)
  • Olympus – boulder na téměř kolmé stěně, kde na ruce jsou otvory do struktury, řetízek nebo kruh, na nohy nic – tedy na zapření
  • Hod kopím – trefit vycpaného bojovníka kopím na cca 10 metrů
  • Hercules hoist – zvedání závaží přes kladku.

Monkey bars - it took me while to learn how to tackle them.

Monkey bars – chvíli mi trvalo, než jsem si s nimi poradil.

S každou z těchto překážek bylo třeba se co nejefektivněji vypořádat. Nejlépe jsem se vypořádal s Twisterem – prostě jsem ho vynechal. A nafasoval angličáky. Pokaždé. Pro mě nemělo cenu se vysilovat, když jsem vyhodnotil, že to stejně nedám a raději jsem pošetřit síly na překážky, kde jsem cítil šanci. To byly třeba Monkey Bars – v půlce závodu jsem zjistil, že bez rukavic a se suchýma rukama to půjde docela snadno. Tak jsem si z depa přibalil ručník, po výlezu do kopce po čtyřech si utřel ruce a najednou jsem to začal dávat. Tyrolský traverz jsem zvládl pokaždé, v pozdějších kolech s pomocí lokte, ale na styl se nikdo neptá. Důležité je pořád viset a zazvonit na zvonek. Někteří se plazili po laně od počátku jako píďalka a taky si nakonec zazvonily. Olympus mi někdy vyšel, jindy ne, podle toho jak moc bylo mokro. Na hodu kopím jsem se zasmál asi nejvíc – jednak jsem to zpočátku trefoval spolehlivě i přes poryvy větru. Někteří takové štěstí neměli. Týpek vedle pro změnu trefil i v tom největším větru… vedlejší terč. Asi Matthew Emmons. Na poslední Hercules jsem často přibíhal, že prostě musím. Za každou cenu. Už žádné další angličáky. Navíc na tom zvednout břemeno přece nic není! Ne tak úplně, tenké lano, kladka namrzlá, zem kluzká. Tak jsem přišel s taktikou, kdy jsem se stal živou špulkou a namotával lano na sebe. Chtělo to trochu cviku nezamotat si ruce, ale postupně jsem to vyladil. A při odmotávání jsem si užil super vrtuli.

Going ovet this bridge every lap.

Přes tenhle most jsme šli v každém kole.

Pike - one of my favourite obstacles.

Hod kopím – moje oblíbená překážka.

A takhle jsem se postupně učil kolo za kolem, postupně snižoval počty angličáků, navíc po 12 hodinách se překážky do výprodeje – místo 30 angličáků bylo za každou jen 15. I tak to vyšlo celkově asi na 600 kousků. To je sice hodně, ale měl jsem na to celý den. Občas mě někdo doběhl, občas jsem docvakl závodníka přede mnou, v depu jsem se moc nezdržoval, někdy jej úplně vynechal a přidával další kola. Dvě kola před koncem jsme se sešli u angličáků hned tři: 2.-4. místo. V ten okamžik jsem to byl já, kdo měl Černého Petra a v ten okamžik jsem za to vzal. Plánované vynechání depa, rázem jsem byl na třetím místě, v půlce okruhu jsem docvakl druhého a poměrně rychle se mu začal vzdalovat. Běželo se mi výborně, tak jsem se snažil udržet tempo a zkusit ještě docvaknout prvního. Šance byla mizivá, ale stále byla a proto jsem do toho šel. V posledním kole jsem na chvíli zajásal, když jsem docvakl závodníka v dresu LAP LEADER. Prvek nadšení záhy vystřídal prvek zklamání, byl to Robert Killian o kolo zpět.

S odhodláním to už nepustit jsem soustředěně krájel poslední metry, poslední zásah kopím, pár dalších překážek a posledních 30 angličáků. Přestože jsem měl za celý závod angličáků plné zuby, tuhle poslední sadu jsem si trochu zvráceným způsobem užíval. Něco na způsob vítězného kolečka. Po 23 hodinách a 12 minutách jsem dorazil do cíle s 11 koly na druhém místě.

Going into the last - staying completely focused.

Náběh do posledního kola – je třeba se stále soustředit.

Last sandbag carry - success is close!

Poslední pytel s pískem – úspěch je blízko!

 

2nd place. Finish line is always sweet.

Druhé místo. Cíl je vždy sladký.

It's over. Really happy with that.

Mám to za sebou. A jsem za to fakt rád.

Co říci závěrem

Nikdy dříve jsem neběžel Spartana, ani na něj netrénoval. Evidentně ale trénink na ultraběhy a zkušenosti ze závodů adventure race se dají velice dobře aplikovat na 24h Spartana.

Trénink pod vedením Andrle Sport, především zařazení různých posilovacích cviků na zpevnění trupu se ukázalo jako velice přínosné. Jak pro různé přelézací překážky, tak především na překážkách, kde se nosila nebo tahala břemena. A těch tam bylo hodně, např. pytle s pískem či těžké kbelíky jsme nosily stovky metrů v každém kole.

Očekával jsem těžké podmínky – především v podobě zimy, deště a větru. To se nevyplnilo, po dvou kolech ustal vítr, po třetím kole déšť a výrazně se oteplilo. Zima byla, ale srovnatelná s listopadem u nás, jen tma byla dvakrát déle.

Velice mě urychlilo mít jasnou a jednoduchou proceduru v depu – v podstatě jsem měnil zpočátku jen rukavice (za suché), doplňoval vodu a jídlo. Energetický nápoj Edgar.Powerdrink s tuhou stravou. Z porce Edgara jsem dostal energii na nějakých 160 minut bez výkyvů, které způsobují gely. (Lehčím závodníkům vydrží energie ještě déle.) V dalším kole jsem to proložil sušeným ovocem a celý proces opakoval. Edgar, sušené ovoce a další dvě kola jsem měl za sebou. O tomto poměrně jedinečném sportovním nápoji se dozvíte více tady – a po zadání kódu PALONCY10 ještě dostanete slevu. Párkrát jsem byl schopen depo úplně vynechat a ušetřil cenné minuty. Zvládnuté stravování a vyrovnaný a trvalý přísun energie je u takových závodů zásadní. Díky tomu jsem se mohl soustředit na závod a v posledních 6 hodinách zareagovat na vývoj závodu.

Dle komentářů v přímém přenosu mě po dvou kolech začali odepisovat – prý jsem působil unaveně a dělal pomalu angličáky. V obojím měli pravdu, částečně. Unavný jsem byl – po závodě. Hodně unavený. I angličáky jsem dělal hodně pomalu. Ne kvůli únavě, ale protože jsem nevěděl, jak se na mě podepíše 120 angličáků na jeden zátah, když jsem navíc měl celý závod před sebou. Nechtěl jsem se odvařit po druhém kole. Nakonec došlo i na křeče do břicha, ale až v předposledním kole, takže síly se podařilo rozvrhnout dobře.

Z pohledu vybavení to je velice jednoduché – není třeba moc věcí. Stačí pár kousků, na které se můžete spolehnout. Začal jsem v lehké nepromokavé bundě Tilak Vega. Ve čtvrtém kole přestalo pršet, převlékl jsem se do suchého a bundu vyměnil za silnější GoreTex a tedy trochu teplejší – Tilak Stinger. Co ta už toho se mnou zažila… Boty byly jasná volba hřebové Inov8 ArcticTalon 275 nebo Oroc 280, kdyby nebyly zakázané. Takže jsem zvolil TrailTalon 275a držely výborně.

Byl tohle můj vstup do světa OCR? Nebo jednom záležitost na jednu noc? To teď nevím. Brouka v hlavně mám, pořád je kolem spousta zajímavých závodů. Adventure race ani ultratrail neopouštím, ale při plánování sezóny budu rozhodně koukat i na termínovky OCR závodů.

Ať už se rozhodnu pro jakékoliv závody, první dlouhá taškařice v roce 2018 je za dveřmi: The Spine Race – 430 km non-stop anglickou zimou startuje už 14. ledna v 8:00 – sledovat mě můžete online prakticky nepřetržitě na stránce s GPS trackingem nebo na soc sítích – Facebook, Instagram and Strava.

Iceland? Hope to be back sometimes.

Island? Snad se sem někdy vrátím.

Czech crew - chatting after finishing.

Česká grupa – pokec v cíli.

Leave a Reply

Captcha *