Rychleby – Zapomenuté hory

Tenhle závod jsem v povědomí vedl poměrně dlouho, ale rozhodnutí běžet padlo až na poslední chvíli. Netušil jsem, co se bude po konci mojí sezóny dít, jak na tom budu, ani jestli se mi bude chtít ještě běžet. V podstatě zůstalo vše stejné, ambice neurčité, jen jsem věděl, že se chci proběhnout po docela málo známých místech. Rychleby jsou z poloviny v zapomenutém koutu ČR a z poloviny v Polsku. A to je solidní punk. Když punk, tak se vším.

(Fotky převzaté z webu závodu.)

V pátek odpoledne jsem tak vyrazil k urně a vzápětí na to sedl na kolo a namířil si to s batůžkem do Rychleb. Plán byl jednoduchý – dojet tam v pátek na kole, v sobotu se proběhnout, zůstat na večírek a v neděli si trochu protáhnout cestu domů.
Bohužel Písečná bouře (mé staré tréninkové kolo) byla proti, po cca 10 km stoupání mi zůstal nášlap v ruce. Tak jsem se otočil, prosekal si cestu mlhou, která by se dala krájet, rozmrznul a s pomocí zbylých volebních lístků vysušil boty. V sobotu ve 4:50 ráno autem, znovu a lépe. Cesta s Marťou Strachotou už bez komplikací, jen těsně před cílem nás překvapilo auto zaparkované na boku ve škarpě, ve kterém se po bližším zkoumání nenacházel ani řidič, ani spolujezdec, ale obě místa zabírala přenosná dopravní značka.

Jako před každým závodem, i tady bylo potřeba učinit některá rozhodnutí. Tentokrát jsem se zaobíral v podstatě jen třemi věcmi: Jestli jít na lehko, či úplně na lehko (1), vzít si či nevzít si hůlky (2) a co si vzít za boty (3). Z nějakého záhadného důvodu jsem si myslel, že bude trasa běhatelná a kopce nebudou prudké, ale táhlé. 74 kiláků, 4 občerstvovačky, povinná výbava veškerá žádná, prostě ať to sviští v pohraničí! Hůlky jsem zavrhl, vzal si jen ledvinku. Do té jsem nacpal 4 gely, mobil, bludičku a mapu, co jsme nafasovali. Popis trasy zabírá celou druhou stranu hustě popsanou malým písmem, to zas bude čtenářský kroužek.

Ranní atmosféra

Přesně v 7 ráno startujem, postupně zjišťuju kdo všechno tady je, zdravíme se. Držím se v popředí, někde kolem 6.-8. místa a pole se postupně natahuje. Snažím se nebláznit, ale pořád držet rozumnou rychlost, 74 km zase není tolik. Na první občerstvení na 18. km přibíhám ve skupince s Vašíkem Králem. Na rozdíl od nich se moc nezdržuji a mizím velice rychle. Tak nějak jsem zapomněl se pořádně občerstvit, což se postupně ukazuje jako chyba. Táhlé kopce se také nějak nekonají, naopak je to jedna stojka za druhou, polská droga poźarowa mi moc nechutná a postupně se trochu propadám. Někde kolem 25. km přichází první orientačně náročnější úsek – seběh do Bělice. Vytahuji mapu, že si počtu, ale ouha – je z ní naprosto nepoužitelný a rozmočený složený kosočtverec (pane redaktore!). Naštěstí jsem docvakl běžce, ten má mapu sice také rozkouskovanou na obdélníky, ale nacházíme ten správný obdélník a pokračujeme správně. V kopci mi nekompromisně utekl, krize se prohlubuje – další občerstvovačka je krutě daleko, obzvláště, když jsem tou předchozí tak nerozvážně proběhl.

Na 31. km je konečně útulna Mates a v ní občerstvení. Propadl jsem se někam na 13. místo, asi ztratil i hodně času, ale postupně se začínám cítit zase OK, je přede mnou dlouhý úsek seběhu nejprve po pěšině, přes pár skal i vyhlídek, později volným terénem k Nýznerovským vodopádům – prudký svah se spoustou kamení, stromků a spadeného listí – pecka. Co jsme seběhli dolů, musíme vystoupat zase nahoru, na 48. kiláku jsem zase v útulně Mates.

Když běžel kolem, tak tam Bára už neseděla.

25 houpavých kiláků po hranici do cíle, cítím se dobře, je na čase přitopit pod kotlem. Postupně přidávám, kamenitá pěšinka po hranici se vlní, občas odbočíme na vyhlídku a postupně předbíhám štrůdl lidí z 44km trasy. Mezi nimi ale poznávám některé nezaměnitelné postavičky ze své trasy – týpek, co se při běhu kymácí jak Dudamel, chlápek s obrovskou bimbající ledvinkou a ejhle Vašík. Předbíhám jej až těsně před posledním občerstvením a s vědomím, že na posledních 10 km je v podstatě jen jeden kopeček, se snažím do toho dupat čím dál víc.

Snažím se běžet rychle a jsem naprosto prošitej. Výsledek se brzy dostavil – vyběhl jsem z trasy. Takže znovu předbíhám Vašíka, utíkám mu.. a znovu mimo trasu. Kdyby na mě nehouknul, tak asi skončím v Polsku. “Hlava-mapa vole!” huláká na mě Vašík. Hlava nefunguje, mapa neexituje. Stejnou etudu jsme si zopákli ještě jednou a to už mi Vašek vynadal, že by se za to nemusel stydět ani prezident. Trochu demoralizovaný si říkám jakej jsem mamlas, když ani napotřetí nedokážu Vaškovi cuknout a běžet správně po trase. V posledním seběhu, kde už snad není kam zabloudit, už po Vašíkovi nejdu vzhledem k tomu, že mě právě dvakrát nakolejil zpět na trasu. V cíli jsme tak společně za 8:38:44. na 6./7. místě. Mám toho dost, poslední část jsem do toho opravdu dupal. Cílová únava je tak značná, ale pořád je to nic ve srovnání se zděšením z výsledku voleb. Ve finále to jsou jen dva různé důvodu k okupaci výčepu.

Cesta po hranici

Kovadlina – jedna z mnoha odboček na hranici

Trasa si zaslouží velkou pochvalu. Dlouhé pasáže po hraničních pěšinkách, další neznámé cestičky po vyhlídkách a bočních hřebenech, do Polska jsme zavítali, kam bych normálně nešel (co taky v Polsku, že?), k tomu parádní seběh volným kamenitým terénem k Nýznerovských vodopádům. Atmosféru všemu dodávaly barevné, převážně listnaté lesy. Pár detailů, co šlo udělat lépe by se našlo (mísy trošku lepší značení, mapa voděodolná, atd.), ale to jsou spíše detaily, za mě parádní závod.

Předpoklad, že trasa bude běhatelná a kopce jen táhlé se ukázal jako naprosto chybný. I přes svou technickou náročnost běhatelná byla, to jo, ale prudkých kopců bylo dost, takže na lepší čas to určitě chtělo hůlky. Po delší době, jsem si vyzkoušel, jak to jde bez nich, to se taky hodí. Boty jsem nakonec vybral Inov8 TerraClaw 250 a byla to dobrá volba, podržely mě. Druhou variantou byly hřebáky (Inov8 ArcicTalon 275), které jsou do listí nejspíš to nejlepší. Ty jsem nezařadil kvůli obavám z asfaltových úseků, ty se však na trase prakticky nevyskytovaly, takže by fungovaly taky dobře. Že není dobré prosvištět občerstvením, když máte s sebou jen 4 gely a žádné pití, zní logicky, jen jsem na to na 18. kiláku moc nemyslel.