Patagonian Expedition Race – Držme si klobouky, buffy, helmy

The Last Wild Race sebevědomě o sobě prohlašuje tenhle závod. No, myslím, že je opravdu poslední, ale o tom někdy jindy… divoký rozhodně je. A to po všech stránkách, i když to nebylo asi původně zamýšleno. Včera jsme dostali mapu a postupně nám začíná docházet s čím máme co do činění.

Svištíme kolem, nepozorovaně a hlavně rychle.
image-3079

Svištíme kolem, nepozorovaně a hlavně rychle.

Úvodních 34 km treku po pobřeží zvládneme snadno. Určitě snadno v porovnání s tím co nás čeká dál. Pokud tedy nepřijde příliv, což se tady v Magalhaesově průlivu může snadno stát, jen nikdo neví kdy. Pak ale začne větrné peklo.

270 km proti větru. Hlavně nás to nesmí zlomit, takže je třeba se proti tomu obrnit. Třeba tím, že budu na parťáky hulákat ať na to šlápnou, ať mi vlajou vlasy. Těžko říct, jestli to bude mít efekt. Jednak proto, že v tom větru asi nepůjde nic slyšet a taky proto, že neumím finsky. Parťáci jsou totiž Finové (a taky jeden Kanaďan). To, aby to byla větší sranda.

Tak přesně tohle se může stát, když člověk vstane ze stanu.
image-3080

Tak přesně tohle se může stát, když člověk vstane ze stanu.

Jinak nás čeká 612 km v divočině. Respekt budí především více než 200 km treku, což v těchto podmínkách znamená něco kolem 100 hodin. Dále tu máme jednou dlouhou 270 km etapu na kole v protivětru, jednu ani ne poloviční a trochu toho pádlování ve fjordech.

Většinu z nich půjdeme nějakou hustou podmáčenou krajinou, avšak tento rok se několikrát dostaneme do hor, kde nás čeká sníh, na poslední etapě půjdeme i přes ledovec. Dělat nějaké odhady je dost těžké – můžeme tam být 6 dní, 8, ale i 10. Jisté je, že to bude pořádná výprava do divočiny, protože nás v principu čekají 4 dlouhé etapy, každá minimálně na 30 hodin, pravděpodobně však déle.

Až se prokoušeme skrz monster bike, následuje nejdelší trek v závodě (76 km), přes močály i přes hory a tam můžeme klidně strávit 40 hodin. Po přejezdu na kole (110 km) přes Puerto Natales nás čeká ještě jedno dlouhé trekové kolečko přerušené několika krátkými pádlovacími etapami a pokud tam budeme ve špatnou dobu tak i čekačkou v podobě „dark zone“ (v noci se nesmí pádlovat na moři).

Takhle to vypadá stručně a stručné to je, ale to dlouhý jak týden.

Náš tým a ostatní týmy.

V týmu jsou se mou dva Finové, Juha Lehtonen a Riitta Siltanen a Kanaďan Ken Batten. Jde vidět, že všichni máme dost zkušeností, každý trochu jiné a tím se právě tým doplňuje. Ken je výborný pádlista, Juha cyklista, na mě bude navigace a Riitta závodila snad všude. Všichni čtyři jsme se setkali až tady v Punta Arenas, ale vypadá to, že to šlape, každý ví co je potřeba a proč jsme tady.

Celý tým - (zleva) Palonc, Riitta, Juha, Ken.
image-3081

Celý tým – (zleva) Palonc, Riitta, Juha, Ken.

S Riittou bude sranda.
image-3082

S Riittou bude sranda.

Z dalších týmů jsou tady pětinásobní vítězové britští GODZone, pak silní Japonci i američtí Yogaslackers. Dál je tady pro mě spousta neznámých týmů. Sebevědomím nešetří všechny tři armádní týmy (polský, chilský i britský), tak uvidíme, jestli si se závodem poradí, nebo zase shoří jak papír, jak je u armádních tým zvykem (Výjimkou z tohoto pravidla jsou Švédové, kde však pod hlavičkou armády závodní skuteční závodníci.)

GPS Tacking – bude.

A to je vlastně všechno co o GPS trackingu víme. Potáhneme s sebou nějaký „cihly“ s názvem InReach. Prý zvládají i facebooky, twittery a tydlety internety, ale to nám zůstane utajeno. Co bychom taky psali? „Už půl dne jdeme močálem/lesem, už 250km jedeme proti větru. Na kontrolu dorazíme zítra.“? Tohle bude zřejmé i z toho trackingu. Ovšem nevíme, kolik týmů je dostane, jestli všichni nebo jen někteří, kdy je dostanem a vůbec. Celkově nám jsou tyhle cihly utajeny, protože je nikdo nikdy neviděl. Prý už jsou v Chile.

Až uvidím tohle, tak už to bude špatný...
image-3083

Až uvidím tohle, tak už to bude špatný…

Věci se průběžně mění, naštěstí ne tak rychle jak zdejší počasí, k tomu pár nesmyslných pravidel jako z počátků Tour de France, ale s tím si musíme nějak poradit. Myslím, že o překvapení nebude nouze.

Za pár hodin sedneme do autobusu, tam strávíme noc a v úterý ráno v 8 hodin se do toho vydáme. V cestě nám bude stát příliv, vítr, spalující patagonské slunce, 600km trasa a časem se přidá určitě i únava. Dopředu nás požene odhodlání, radost ze závodu a později snad i blížící se cíl.

Držte nám palce, jsem tu potřetí, do cíle jsem ani v jednom případě nedostal, věřím, že letos to dotáhnem až do konce. Oficiální stránky závodu jsou zde, o tom, ja se vede našemu týmu budou zprávy u Andrejky a u mě na facebooku.

Leave a Reply

Captcha *