Orlická odyssea aneb M ČR AR 2007

Středa, 22.7. ráno, kolem roku 2007. Kolem přehrady Orlík stojí mnoho stanů, z nichž pomalu vycházejí podivné postavy v ještě podivnějších úborech. Jak čas plyne, postupně se zvětšuje koncentrace plážových pomůcek a postavy se přesunují směrem k nafouknutému oblouku. Není to tradiční datum, oděv ani rekvizity, ale začíná další adventure race.

Začíná adventure race a s ním i show. První etapa v sobě má běh-trekking, mnoho plavání v podobě několikanásobného přeplavování přehrady Orlík a vyjížďku na bruslích a tak se všechny týmy vyzbrojili nejrůznějšími plážovými potřebami. Spíše než jako adventure race tento dav připomíná amaterskou pobřežní hlídkou se svou veteší, kterou nejspíš zdědili po Beach Boys.
Beach Boys

A s touto veteší se všichni jak lumíci do vody.
Lemmings
Na břehu se tvoří chumel, (skoro) všichni rychle přezouvají, pakují věci do nejrůznějších obalů a hurá do vody. Na kontrolu a zase do vody. A takhle několikrát.
Dejna od vody
Postupně se dostávají do čela Finové se svými outdorovými mobilními telefony-lehátky, druzí Tilakové, jinak se pořadí přelévá každou chvíli. Brusle mi jedou jak divý, a tak při předjíždění kolony bruslařů a traktoru do protisměru předvádím kapku akrobatický manévr, v jehož úspěch sám moc nevěřím… nějak to vyšlo, všechno se dá ustát:) Pokračujeme dál se svými plavacími kruhy a krtečkem až do depa. Následující pádlistická etapa krom OB moc radosti nenabízí, pořadí se stabilizuje, na čele se s hodinovým náskokem usazují Finové. Během toho cvičí nad Orlíkem polovina našeho letectva, slovy 4 Gripeny.

To už se píše 11. hodina závodu, je tma a vyrážíme na 120 km biku. Bohužel bike je celej silniční, primitivní až stupidní. Kontrol málo, naštěstí na nich jsou různé “atrakce”. Na první s Petrem běžíme do nějaké miništoly, zatímco Honza s Luckou ukazují povinné vybavení. Bohužel Honza zmatkuje a fasujeme 15 min penalizace za zapalovač. Honza zatím bojuje se svým žaludkem a láduje se jedním živočišným uhlím za druhým.
Na další kontrole nás čeká slanění a vyžumarování mostu, žumaruju jako poslední a během čekání na mne spadne čelovka. Nikdo se k ní nehlásí. Snad mi nechcete namluvit, že spadla z nebe?!
Zuzka
Nakonec je honzova a pokračujem dál ke kontrole na ostrově, kam se s Luckou plavíme. Jako jeden z mála týmů tady nemáme problémy. Po cestě nás čeká kontrola na říční kose a slibované plavení s kolem. Všechno v pohodě, jen od té doby je kolo celý rozhrkaný, brzdy povolený, přední kolo jakoby trochu drhlo, naštěstí už je to poslední postup do depa. A taky jsem po cestě ztratil mapu…

Tam se přezouváme do bruslí a vyrážíme na trek. Nelogické? Ale to se jen zdá. Další etapa krom povinného okruhu na bruslích nabízí volbu, zda si vzít brusle a některé části bruslit nebo celej trek jít/bežet bez bruslí. Není těžké si spočítat, že i na sebehorší asfaltce či kamenité cestě, a? už se poskakuje na bruslích jakkoli, tak je to rychlejší než chůze. A tak se jezdí kam až to jde, cestou necestou. Mne osobně tato volba při stabvě závodu přinde trochu neš?astná a taky nebezpečná, ale není to poprvé a vypadá, že ani naposledy. Po cestě vyrábíme pár chyb a na konci nás ještě zastihuje průtrž mračen. To bych nevěřil, co vše se dá sjet na bruslích. Do depa dorážíme před tmou, kolem 33. hodiny a přezbrojujeme opět na kolo. Všechno vpohodě, Honzovi už je líp. Jen to lezení bude za deště solidní maso…

Pro jistotu si dávám Shlehu a vyrážíme na kolo. Při výjezdu z kempu trochu chybujeme, ale za chvíli už jsme na lezení a začíná druhá průtrž mračen. Nejtěžší cesty sice podle klasifikace jsou jen za 6+ ale jsou to nějaký těžký 6ky a potmě v dešti je to takřka nelezitelný, přestože Petr je výbornej lezec. U mně se ale probouzí Shleha. Ne, že by mě povzbudila, spíš se mi vrací. Najednou je mi blbě, skoro zvracím, krčím se v dešti pod skálou a jenom se klepu. Postupně leze Honza a Lucka, pak přichází řada na mne, ale pořád se jen klepu. U toho nastupuju do stěny na nějaký 5 a 5+. Není to nic těžkýho, ale mám pocit, že při každým záběru se pobliju. Nakonec máme jako tým dva trestný okruhy (jako skoro všichni), na nich se aspoň trochu dávám dohromady a pokračujeme na druhej bike. Ten je oproti tomu prvnímu o dost kratší (celkově jen 70 km), ale jede se mi daleko hůř. Nejsem schopen nic jíst a skoro nic pít, na předním kole mi pořád něco drhne. Honza na mě něco huláká, ale jediný čemu rozumím je tradiční věta “jeď v háku.” Díky těmto všem problémům se nám definitivně vzdaluje šance, že bysme útočili na místa před sebou, páté místo ale držíme stále asi s dvouhodinovým náskokem. A to i po návštěvě tyrolského traverzu v lomu, kde si na 15 minut zdřímnu a všichni absolvujeme sjezd do lomu.

V depu nás čekají ještě lanové překážky (skutečně výborná velká sí?) a vyrážíme na poslední trek. Stále máme asi dvě hodiny na tým za námi. Mně se ale vrací krize. Přichází 50. hodina závodu, ale hlavně je poledne a slunce do nás praží a praží. Já stále nejsem schopen nic jíst a skoro nic pít a tak se dost motám, jdu velmi pomalu a Petr mě táhne na gumě. Petr s Honzou očekávají, že to zabalím, ale v tom nevidím smysl. Je mi blbě, ale to by mě bylo i kdychom to zabalili. Opět jdeme přes vodu, plavíme přehradu přímo pod hradem Orlík. Místní z toho opravdu asi nestíhají, protože když 4 podivné postavy se vysléknou, všechny své věci hodí do pytle na odpadky, který táhnou po vodě za sebou a s kruhem a dětskou minimatrací s krtečkem se přeplaví nazí pod hrad… to se jen tak nevidí. Byly i týmy, které tuto proceduru prováděli v noci s helmou a čelovkou. Vrcholem jsou pravděpodobně Dánové, kteří podnikají útok na hrad: Doplavou k hradu, vyboulderují pár metrů po skále, prosekají se růžema a šípky, vyboulderují dálších pár metrů, vylezou na hradby a tam téměř usnou.
Na žaludek už nic nemáme – Honza spotřeboval plato a půl živočisšnýho uhlí, endiaron jsem nebral, protože přece máme s sebou Imodium, který ale už 15 hodin nemůžeme najít. Nakonec ho přece jen nacházíme a mě se udělá trochu dobře. Cpu do sebe pokud možno co nejvíc tekutin a přestávám se motat a tak od obrátky na nám dobře známém Zvíkovském mostě už i běžíme. Na poslední kontrole se dovídáme, že na mostě byly tři čtvrtě hodiny za náma dva týmy! Do pr..! Tak teď už nás musí mít! A taky že jo! Prcháme, co to jde, ale i to je málo. V Orlíku, tedy ani ne 3 km od cíle nás těsně před plaváním předbíhá jeden tým. A to máme ještě tu penalizaci… Ale prý za nimi je ještě ten druhej, tak to pořád rveme co to jde, aspoň ten druhej tým nás nepředběhne. Přece nespadne z velké bedny úplně pár minut před cílem. Do cíle dobíháme po 57 hodinách, tam nás vítá Křižák se šampaňským. Zpovídá nás, čekáme těch 15 minut, ale nervozitu moc neprožívám. Jednak protože na plavání, který chvílu trvá jsme je za sebou neviděli, ale hlavně jsme už konečně v cíli! A z toho mám daleko větší radost, protože posledních 20 hodin jsem si skutečně protrpěl a vybojoval. Čtvrt hodiny nikdo nedobíhá, jsme tedy skutečně šestí. Gratulují nám vítězní Finové (Omjakon), chvíli s nima pokecáme a vzájemně si gratuluje se Švihadlama (ten tým co nás předběhl).

Pak už jen jíme spíme a zase jíme. V sobotu večer je vyhlášení, kde se dozvídáme nejrůznější historky o průběhu závodu, např. jak nějaký tým dorazil na poslední plavání (tedy asi půl hodiny před cílem) asi v 1 v noci, ale nechtělo se jim plavat, tak si zdřímli.. do půl sedmé do rána a mezitím je předběhlo 5 týmů… A pak už se jen paří a paří. A Finové ukazují, že nejsou žádný ořezávátka ani ve společenských soutěžích. O zpestření večera se stará Křižák, který moderuje i pařbu, dále pak trio Blouďas, Křižák a Vaňous a jejich kouřový hit “Je to fajn” ale hlavně sám velký Vaňous, který v soutěži v pití piva brčekm ve stojce vsadil ženu (nikdo ho v tom přece ještě nikdy neporazil!), aby ji vzápětí prohrál o parník. Inu povedená taškařice.

A protože někteří se prostě nepoučí, tak hned cestou domů se stavuju s Filipem na Rovišti na lezení a Lucka jede domů do Prahy na kole.

Fotky alespoň z některých částí najdete tady.

Pro úplnost: web toho závodu teda je: http://www.adventurerace.cz, přímo výsledky jsou tady.

Leave a Reply

Captcha *