Ordos Adventure Challenge – ještě větší Čína než jsme čekali
V Číně je na naše poměry všechno velké. Když se ale Číňan rozhodne ve Vnitřním Mongolsku udělat něco, co je velké i na čínské poměry, Evropan to přestává chápat. A stejně tak jsme to místy nechápali ani my.
Tak tohle je náš tým: Šinky, Dejvy, Radka a Palonc (já).
Většina závodů závodů ve skutečnosti začíná dávno před startovním výstřelem. Všechno domluvit, sehnat, vymyslet, nabalit, odškrtnout… Při závodech v Číně tak přibývá jedna další starost, kterou jsme prostě neměli ve svých rukou – víza. Několikrát strašná křeč s čínskou ambasádou, když ale necelých 10 hodin před odletem mi zazvonil telefon a na druhém konci Dejvy povídá: “Ještě teď se mi klepe ruka, ale mám je – pasy a v nich víza”, věděli jsme, že opravdu letíme.
Jedna noc na letišti v Mockbě, druhá v Pekingu, všechno v poho, punkově cestovat umíme a ve finále jsme se i dobře vyspali, takže palec nahoru. Jen ty pádla nám kluci od Aeroflotu nemuseli lámat. Velmi pečlivě zabalený, 4 listový pádla s hliníkovou žerdí, všechny čtyři kaput. Není mi jasné, co na to pustili, Rusko nepochopíš.
Od příletu do Ordosu, jdeme sice z překvapení do překvapení, ale všechno funguje hladce. Číňani nás uvítali pompézní žranicí, kde jídelna je něco mezi konferenční místností a zoo. Máme trochu volna, které využíváme k přeladění na čínský čas (rozuměj spánku) a výrobě kol z našich cykloskládaček.
Další a poslední předzávodní den už je nabito: Technický brífink, kontrola výbavy a hlavně slavnostní zahájení.
Technický brífink: Tak tohle je mapa, podle které poběžíte v rokli.
A takhle vypadají kontroly. Podobnost se systémem SportIdent je čistě náhodná.
S povinným vybavením i kontrolou dovedností (třeba slaňování) bývají většinou Číňané nekompromisní, tentokrát. Vše ale musí ustoupit slavnostnímu zahájení. Protože to bude velký. Na to odjíždíme oproti rozpisu o dvě hodiny dříve, ještě předtím absolvuji s Čínany jízdu smrti do místního cyklokrámu. Alespoň jsem pronikl do jejich systému semaforů a policejních regulovčíků: Žádný není. “Jeď, kdy si myslíš, že to projedeš a doufej, že si totéž nemyslí ostatní.” Systém poměrně jednoduchej, ale na kole na 6proudých čínských silnicích v něj důvěru nemám. Jedu s Číňany, tak snad ví, co dělají. A když ne, tak jich je dost.
Second Ordos Nadam Fair
Sice jsme byli v Číně v prvé řadě závodit a rvát se o dobrý výsledek, ty věci okolo a prostředí, ve kterém se vše odehrávalo, ve mě zanechalo nesmazatelný zážitek. A zahájení bylo jedním z nich. “Náš” Ordos Adventure Challenge se tentokrát nekonal jen tak sám o sobě, ale byl součástí daleko většího podniku a tím byl Ordos Nadam Fair – sportovní hry v tradičních mongolských disciplínách jako je jezdectví, lukostřelba a pak čínské přídavky tai-či, wu-shu a podobně. A k tomu jako přílepek adventure race. Na obrovský hipodrom nás odvezla kolona autobusů tak dlouhá, že nezahlédli policejní eskortu, která jej obklopoval zepředu i zezadu. Ještě v autobuse jsme dostali instrukce: “Zapamatujte si číslo autobusu, pojedete zpátky tím samým. A taky si v každé výpravě určete vlajkonoše a řidiče (alegorického) vozu.” Vlajkonoše už jsem dělal minule, ale alegorický vůz, to je něco… a ještě to číslo busu – 138, jak tohle najdeme?
Vlajky Nadam, kam se podíváš
Část české výpravy na Nadam Fair.
Na samotném hipodromu se to hemží jak domorodci v tradičních úborech, tak výpravami s různých zemí a spoustou Čínanů – cajti, jiní cajti, hasiči, metaři, tisíce cvičenců a desetitisíce diváků a ještě jiní cajti. Těžko říct jestli jsme my víc vyplácnutí z této scenérie, nebo místní z nás jako z cizinců. Všichni se s námi chcou fotit. Mě s vousem mají minimálně za Konfúcia a tak vysokou holku, jako je Radka, prťaví Číňani nejspíš ještě neviděli…
Radka v obležení. (Foto Dejvy)
Chcete mě?
Ale jasně.
Trocha toho šermování rukama…
A budeme mít ve výpravě i lukostřelce.
Na všechno dohlíží policajti.
Třeba na to, jak se cvičenci houfují.
A takhle se píše ČR čínsky a mongolsky.
Po několika hodinách se chaos postupně mění v řád, odcházím k přidělenému jednomu ze šedesásti alegorickému vozů. Ještě trochu a řečnění čínských oficírů, ohňostroj a celá kolona se postupně rozjíždí. Před vozem vyšňoření jezdci na koních, do toho nastupuje výprava každé země jako na olympiádě. Vše se promítá na obrazovku srovnatelnou s tou na Staromáku, když je MS v hokeji. K tomu tisíce cvičenců cvičí ve stejném rytmu a z terasy na alegorickém voze kynu padesátitisícovému davu. Všeho a všech je hodně, přesně jak to mají Číňani rádi. Zážitek super, ale už chceme závodit.
Alegorický vůz (kubánský)
Čekáme, tady se furt jenom čeká
Někteří si krátí čas zápasem. Je evidentní, že akce snese olympijské parametry, také mají gumáky.
… nebo se pojedou projet na koni…
… nebo si zacvičí Tai-či.
Tak či tak to bude trvat dlouho, než tato kolona přejede. Země byly řazeny podle abecedy, takže ČR se ocitla ve vybrané společnosti – mezi Kubou a KLDR.
Tak už jedeme, vepředu koňský doprovod, vpravo cvičenci a diváci
Na ohňostroj si tady potrpí, ne ti koně, ale Číňani.
Dějství první: Dvojité
60 km pádlování po Chuang Che, 25 km MTB, 56 km pouštní běh v Gobi
Ráno trochu hektické, když do 7 musíme odevzdat matroš do dep, ale pak už to bude pohoda – 3 hodiny v buse, oběd a za další 2 hodiny start pádlování Chuang Che. Tady to poprvé Číňanům zaskřípalo, když nemohli najít most přes Chuang-Che a jeli jsme tak skoro o dvě hodiny déle. Oběd se ruší, aby se stihl start. Projevy pohlavárů se ale zrušit nemohou, start se tedy přece jen o půl hodiny odkládá na jednu odpoledne.
Startuje se v minutových intervalech dle startovních čísel, naše 20ka nám přisoudila jeden z posledních startů. S pádly od organizátorů to nebude žádná sláva, tušíme, ale ze břehu to vypadá, že to jakžtakž teče.
Z vody ale ale vypadá vše jinak. Chuang-Che má v někde klidně kilometr na šířku, ale nejenže jakž takž teče, teče kurva rychle. Pomalu sjíždíme pár týmů před námi, tvoříme jakousi flotilu a po 40 minutách mi Garmin hlásí 10km upádlovaných km. Tak s takovou rychlostí jsem a v ni nejoptimističtějších odhadech nepočítal, to musí být nějaká blbost. Není, 2 hod a 30 km na “tachometru”, tak to bude asi pravda. Po chvíli hlásím celý flotile “Marathon, 2:44”. Takovej čas bych bral… Jestli to takhle půjde dál, tak za 4 hodiny máme etapu za sebou. To se nám nakonec o pár minut nepovedlo, protože jsme jednou zvolili špatnou stopu a museli se vracet.
Vůbec pádlování tak velké řeky je zajímavá zkušenost. Řeka je značně rozlitá všude kolem, tu a tam se objeví mělčina, často jsou někde usazené naplaveniny. Někdy vůbec jednoduché zjistit, kam vlastně řeka teče. Dno může mít úplně jakýkoliv profil, a masa v korytu při této rychlosti dělá psí kusy. Tu a tam se objeví vracák, to známe z naších řek. U nás ale nemívá půl kilometru a takovou sílu, že se proti němu nedá prosadit. Někde se tvoří víry, najednou se zvednou vlny a/nebo to teče ještě rychleji. Vodu čteme pravděpdodobně nejlépe z celé flotily (hlavně Šinky s Radkou), k dokonalosti to má však stále daleko. Konečně depo.
Rychle přezujem na kola a čeká nás 25km sprintu, vše po rovině. Po pár kilácích cesta končí a každý tým si musí poradit podle sebe, jak se dostane na silnici. Volíme jednu z polních rádobycest v kukuřici a kousek tlačení přes vyprahlou udusanou zemi značně pouštního charakteru. Bylo to dobré rozhodnutí, až na posledních 100 metrů – nachytali jsme nějaký trny a máme tři defekty (další den jsme zjistili, že jich bylo 6, jen tři z nich byly dostatečně pomalý, že jsme na nich dojeli), foukáme, měníme, kontrolujeme pláště a vyndáváme trny. 15-20 minut ztráty, škoda toho, protože v takto rychlým závodě je to příliš. Zbytek etapy vede po silnici.
Do depa dorážíme před setměním, povinnou 15minutou pauzu využíváme hlavně k jídlu a k “pouštní” úpravě bot (nasazujeme návleky) a vyrážíme do Gobi. Máme mapu, máme GPSku a stopy a 18 km běhu před námi, poměrně jasná záležitost. Chce to jen rvát co to jde. To nám poměrně jde, jdeme postupně před týmy, na které jsme ztratili díky defektům. Evidentně jsme i zvolili dobře tempo, protože čínský tým, který nás na začátku předběhl, pár kiláků před cílem dotahujem a předbíháme. Přesto tam některé rezervy byly. I přes návleky se nám dostalo do bot spousta písku, který se usazuje ve špičce boty, postupně více a více utlačuje prsty a mění tak vyvážení nohy při běhu – neustále nutí běžce běžet více a více přes patu, až už to nejde a musí zastavit a vysypat a to je ztráta největší. Při škrábání na dunu přemýšlím nad náročností pouštního běhu a řekl bych, že to asi ten nejtěžší běh ve smyslu poměru usilí/rychlost. Např. ve srovnání s trekem do tak prudkého kopce, že se tam nedá běžet je poušť náročnější v tom, že hůlky nepomohou a při každém kroku se klině o polovinu sesunete zpět. Rychlost tak klidně může klesnout při velkém úsilí někam k 2km/h. A poušť jsou v principu duny, takže skoro polovinu vzdálenosti se jde touto rychlostí…
Na absolutní rychlost se ale nehraje, důležitý je být rychlejší než ostatní. Do cíle dorážíme před desátou, na 14. místě. To není špatné vzhledem ke kvalitě týmů. On to ale není tak úplně cíl, ale jen “Camp”. Máme zde sedm hodin přestávku a pak (se stejnými rozestupy) pokračuje pouštní běh dalšími 38km. Jíst, regenerovat u toho nás zpovídá TV z Hongokongu, spát, ať jsme ráno fit.
Každý prožívá kemp různě. (Foto Dejvy)
Lepíme boty na ráno
Vyrážíme už kolem páté, v poušti je ještě tma a taky příjemně, bez komárů. Na kontrolách nebude voda, jsme tak poměrně naložení. Snažíme se zvolit konstantní tempo, až po sléze je Dejvyho snídaně mezi námi a je nám jasné, že plán budeme muset trochu revidovat. Pár týmů předbíháme, pár jde před nás, celkem se posunujeme o jedno místo vpřed před Australsko-ruské AdventureJunkie.
V poušti se rozednívá. (Foto Dejvy)
A začíná to pořádně pálit. (Foto Dejvy)
A nahoru… (Foto Dejvy)
A náhle, uprostřed pouště: Cíl. (Foto Dejvy).
Tři hodiny busem z cíle do hotelu už patří k čínskému koloritu.
Dějství druhé: Společná vyjížďka a línej kůň
3 km na koni, 100 km MTB po silnici, 2 km pouštní běh
Ráno opět hoďka busem, když je všude kolem spousta koní, tak vystupujem a připravujeme se na start. Trocha řečnění, fasujeme dva koně do týmu a opět po minutě startujem. První okruh s koňma je nesoutěžní a je to spíš taková promenáda. Někteří si vykračují, někteří vedou koně, vetšina je tažena koněm, já táhnu koně. Nafasovali jsme takovou línou potvoru, že všechno tahání na gumě je nic proti tažení koně. Když polevím, kůň začně žrát, mamlas.
Hodnej kůň, všechno v richtiku. (Foto Dejvy)
Ale tadle potvora prostě nepůjde a nepůjde. (Foto Dejvy).
Konečně to máme za sebou, cvakáme depo a už nám běží čas. Nazouváme SPDčka vyrážíme na 100km silniční týmové časovky.. v protivětru. Jedeme zostra, ale protivítr nás nepustí na víc než na nějakých 27km/h. V dálce před sebou vidíme pár týmů a balík a vidíme, jak se postupně pomalu přibližujeme. Je to divný, ale je to tak, nechápeme, jak je to možné, ale po nějakých 35km se dotahujeme na balík. A pak nám to došlo. V balíku jedou Australani a asi 5 čínských týmů a ty nebudou pracovat vepředu, i kdyby se mělo zastavit. Zkoušíme něco vymyslet, na to abychom ujeli jako tým nemáme, a přistoupit na čínskou hru nehodláme – vepředu je pravděpodobně druhej balík, kde se to jinak smaží. A pak je taky pár týmů za námi, který by nás nemusely dojet. Tak se snažíme být aspoň v popředí, protože Číňani (hlavně Číňanky na gumě) jsou dost nebezpeční pro své okolí. Je to jak kdyby si na společnou vyjížďku vyjely tři znepřátelený kluby. Orientačně není co řešit, trasa je ve smyslu 95km po silnici a pak zabočit vpravo. Krom toho je celá trasa vyznačená vlajkami a policajtama. To by člověk musel být ultratupý, aby se ztratil. Možná by ho za to Číňani i zavřeli. Hned za odbočkou vjíždíme do města a začínají prapory značící cestu do cíle. Za normálních okolností bych čekal cíl každou chvíli, ale v Číně, kde není problém vyznačit 100 km cajtama a vlajkama, tuším, že to ještě chvíli potrvá. Jedeme ještě dobrých 6km a konečně se zrychluje. To už všichni cítí kontrolu za každým rohem…
Depo zvládáme rychle, rveme to na dunu, na vršku fasujeme sáňky, kousek sjíždíme a sbíháme do cíle. Chudáka Dejvyho berou takový křeče, že od cíle do depa na nás skoro visí.
Postavili tu pěkný park oddechu, v poušti. Pro koho? To je jedno. Co na tom, že je to v poušti, nikdo tam nežije a odevšad je to hodně daleko. Někdy se to ale může hodit. (Foto Dejvy)
Kromě posledního výběhu na dunu, to byla poměrně nudná, až zbytečná etapa. Dát se do kupy a najíst v hotelu, než nás zase čeká x hodin v buse do kempu. Při zadávání souřadnic do GPS na následující den mi GPS zahlásí vzdálenost od posledního bodu 380 km. Až teď mi dojde s jakýma vzdálenostma tu máme co do činění a jak nás stěhují jak kočka koťata. Přestože dnešní etapa měla jen 4 hodiny, moc toho nenaspíme. Do kempu dorážíme až za tmy, kola ani naše bagáž tam ještě není, tak čekáme, abychom pak spěchali. Najíst se, nachystat věci a kola na další den, slepit všechny duše, postavit stan, zkusit něco zregenerovat a něco naspat, ráno startujeme v 6… K tomu začíná večer pršet, tak všechno balíme do loďáků a podobně.
Co víc si přát, masérka, karimatka a maso.
Maso došlo, i tak je to fajn.
Strečink: K čemu všemu se dá využít duše od kola. Kro má dlouhé nohy, použije 29″.
To mám protahovat jako takhle?
Dějství třetí: Mapa nade vše
16 km běh v rokli, 45 km MTB, 20 km kajak
Před šestou se všichni shromáždíme při vběhu do rokle a dneska to bude maso. Začínáme hromadným startem, prší a pršelo celou noc a s tím nikdo moc nepočítal. Mám s sebou mapu v tlustém mapníku, ale ta není moc potřeba, stačí sledovat rozbahněnou pěšinku. Vláček závodníků se natahuje, když najednou pár vagonů vykolejí, vykřikuje a huláká. Co to.. au.. dopr, svině! Zběsile kolem sebe máchám mapou. Vosy! Začátek vláčku je asi naštval a na náš už byly nabroušený. Ještě že mám tu mapu, když mě ňáká bodne, tak ji lisknu. A tak se mlátím jak sebemrskač, jak je důležité míti mapu 🙂
Na závěr nás výběh nad rokli a slanění, zpět dolů a ještě jedny vosy. Žihadla nepočítám, ale bude jich dost, na hlavě mi roste roh 🙂
V depu čeká nemilé překvapení, mám prázdnou zadní gumu. To je hodně nemilé, protože nám tak ujíždí AdventureJunckie – jedinej tým, kterej nás může reálně ohrozit ve výsledcích. A já tu duši tak pečlivě lepil. No jo, lepení vydrželo s přehledem, ale ventilek je urvanej. To mi není vůbec jasný jak se to stalo, ale není čas to zjišťovat, je třeba rychle duši vyměnit a stíhat Junkie (Až další den mi došlo, co se stalo. Číňani kola přepravují tak, že každé z nich v kamionu pověsí za kolo na vlastní hák. Nejpíš moje kolo pověsili “šťastně” u ventilku a dlouhá cesta už udělá svoje.).
Déšť postupně ustává, po pár kilometrech na silnici cvakáme první kontrolu a bočíme na polní cestu a začíná peklo. Cesta je rozbahněná tak, že bahno se nám lepí na pláště, kola sotva projdou rámem. Všude se tvoří bahenní papuče a někdy ani nejde jet. Naše kola postupně mění svůj rytmus, barvu i zvuk. Tu a tam se chci podívat, co se děje, ale odlétavající bahno mě většinou domluví, abych to nedělal. Ještěže mám mapník, který alespoň částečně funguje jako blatník. Další situace, kdy se hodí mapa. Postupně míjíme pár týmů – tu někdo nýtuje řetěz, tu někdo opravuje přehazku nebo se sbírá s bahna. Za chvíli sjíždíme i Junkie, nýtují řetěz. Jedeme v tom marastu spolu. Mimo cestu by to bylo možná lepší, ale těžko říct, co je na louce za bodláky a to už známe z první etapy. Další kontrola a další bahno a Šinky urval tahačku. V dálce už to vypadá na silnici, když Šinky s Radkou mají defekt. Mají všechno nářadí, tak pokračujeme s Dejvym pomalu k silnici, s tím, že tam na ně počkáme. Po chvilce jsme na silnici, kde naštěstí stojí voda, protože solidní odvodnění, to zatím Číňan ještě neumí. Myjeme kola.. i Dejvy má defekt. Chvilku váháme, ale nakonec měníme a čekáme na Šinkyho s Radkou. I já mám defekt – syčí to, bublá to, ale je to pořád tvrdý jak beton, na tohle dojedu. Kde sakra jsou, co tam nacvičují? Asi mají nějakou potíž. Přemýšlíme co dál. Nářadí mají všechno, tam jim moc nepomůžu, max. chytnu další defekt. Konečně jedou a foukáme Dejvyho zadní kolo. Měli 5 defektů a Radka má další pomalej. Doufouknout, zapřáhnout gumu a smažit to do cíle MTB.
Před startem etapy jsme si řekli, že to budem rvát jako by etapa končila bikem – pak už je jen pádlování a k tomu máme 15 min. povinnou zastávku. Jak řekli, tak udělali. S bahnem Číňan nepočítal a tak na kajaku je jediný limit, který za celou dobu vypadá přísně. Dupeme do toho co to jde. Garmin mi hlásí kilák za 1:40, fakt to rveme. Kiláky ubíhají, všechno kolem 1:50, ať už tam jsme! Guma je napnutá, svaly stažený, hlava mimo. Věří tomu, že limit prostě stihneme, přitom pořád nechce věřit tomu, že by náš minizávod s Junkie rozhodly tyhle defekty. Poslední kilák, už cítím, jak se pomalu o slovo hlásí křeč, ale je to poslední kilák, křeč smůlu a nestihne to, rveme to dál až do depa. Tam vjíždíme tak, že to podle všech propočtů stíháme. Junkie tam ale nepotkáváme, což znamená, že jsou víc jak 15 minut před námi a na pádlování je nestáhneme ani omylem.
Poslední kajak už je.. prostě ojeb. Pádlovat 10 km tam a 10 km zpátky. Postupně potkáváme v protisměru vedoucí týmy a podle toho odhadujeme, kolik nás toho ještě čeká. Tato etapa nám nevyšla, propadli jsme se o jedno místo a těšíme se, až ji budeme mít za sebou. Poslední den už je jen velké, ale velmi krátké finále, je nejspíš rozhodnuto. Z cíle míříme rovnou do busu, vůbec nám nevadí, že pojedeme dlouho. V busu je teplo a celou cestu prospím.
Kolo po etapě (ne, to není moje kolo). (Foto Dejvy).
Přezouvání obutí před poslední etapou
Dějství čtvrté: Zpátky v Ordosu
33 MTB po silnici, 15 km kajak
Prší, pořád. Na start jedeme hromadně na kole. Start uprostřed města, všude lampiony, billboardy, připraveno na velkou pompu, ale nikde nikdo. Žádní oficíři ani řečnění. Start po půl minutě, dle celkového umístění, rozdíly jsou tak velké, že tato etapa nic neřeší. Za chvíli se sjíždíme do balíku a smažíme to, co to jde. 33km jedeme jen lehce nad hodinu. Přesedáme do kajaku, a jestli včera to byl ojeb, dneska to je turbo-ojeb. Jedeme dvakrát tam a zpět, prší, fouká, cestou aspoň můžeme obdivovat na břehu obrovské mozaiky s výjevy z mongolské historie. Čingischán, Čagataj, Kublajchán, jinej Chán, Chánov a tak dále. Cíl.
Ručník, medaile, autobus, na hotel. Źádný ceremonie, žádný děkovačky, kulturní program a alkohol.. to až večer.
Večer je skutečně slavnostní vyhlášení, ovšem v jiném hotelu, takže opět bus. U stolu sedíme s týmem z Nové Kaledonii a zvou nás, ať se tam na stáří přestěhujeme. Pohodlný život, práce dost, hlavně teda v metalurgii 🙂 Party se rozjíždí, ale organizátoři nás vezou zpět na náš hotel, tak si uděláme vlastní.
Trocha té kultury.
Ordos – město duchů
Protože díky velkým dešťům byla zrušena původně plánovaná první etapa, celý závod je o den kratší a máme tak den volna navíc. Den, kdy nás nikdo nikam nestěhuje několik set kilometrů, kdy netrávíme hodiny v buse ani nestavíme ani nebouráme stany. Probouzíme se do krásného dne a jedeme se tak podívat po Ordosu. Máme pro sebe jak cyklostezky široké jak naše cesty druhé třídy, tak naprosto prázdné šestiproudové silnice. Stačí si jen vybrat. Postupně rozkrýváme další aspekty čínské megalomanie. To město je obrovské. Všude výškové budovy, obytné budovy, hotely.. ale žádní lidé, žádní Ordosové z Duny, nic, nihil, ničevo. Ať koukáme, jak koukáme, Číňan to město postavil, ale pro koho? Celé město působí dojmem, jako by čínští vůdci hráli Simcity a stavěli město ve stylu “město hír, jezero hír, hotely hír a baráky hír”. Ještě chybí Buddha a nějaká skála? Fajn, postavíme hír. Nebo se možná někdo podíval na mapu a zjistil, že tady ještě nemají milionový město. A nebo až jim dojde trpělivost s nemakačenkama v Tibetu, tak je sem prostě přesunou a už nebudou se modlit, ale pracovat (poblíž je hodně uhelných zásob). Celý město působí jako jiná čínská města – postaveným dojmem. Postavili park, postavili skály na pobřeží, všechno vybetonujou. Jen ostatní města jsou přelidněná, tady nikdo. Přitom na první pohled nepůsobí ani čínsky. Jakoby tu postavili mongolské město s posypali to čínským rozsypaným čajem.
takové Jižní město – neobydlené.
V Číně si postaví vše, i Dvojčata.
I skálu si postaví (to není skála, ale dutá atrapa).
I těžební věž (ani na ní není napsáno “Petr Bezruč”).
Do skály si klidně zasadí matrjošku a natřou ho na zlato jako Buddhu.
A k tomu spoustu mozaiek s výjevy z Mongolské historie. Ten malej pinďa uprostřed, to je Dejvy.
Před několika měsíci se v Ordosu konalo Miss World, Miss Universe nebo něco z toho, prostě soutěž krásy všehomíra. Co tady ty holky dělaly, to teda nevím… Vyhrála Číňanka, překvapení?
Bez koní by Mongolsko, ani to vnitřní, nemohlo být.
A bez praporků a lampionů se v Číně neobejde žádná akce.
Odlétáme. SimCity – game over
Každá myšlenka i dobrodružství jednou končí. U nás skončilo přemýšlení nad smyslem tohoto města dříve než naše dobrodružství. Dobrodružství totiž pokračovalo cestou zpět.
Před cestou je potřeba se pořádně najíst.
Nejdřív jsme museli přestupovat v Pekingu z jednoho letiště na druhé, což znamenalo jet přes celý Peking a zakempit na trávníku před bankou.
V Peking nocovali vždycky na trávě, mysleli, že je to známka punku.
Další challenge nám připravil Aeroflot, kdy letadlo do Mockby mělo několik hodin zpoždění, tak nám přebookovali let do Prahy, na který jsme stejně museli hodně spěchat. My to stihli, naše kola ne.
Díky zpoždění Aeroflotu jsme také měli čas v Pekingu pěkně všechno probrat a vypadá to, že naše čínské dobrodružství nekončí na dlouho.
Závodili jsme na zajímavých místech, pádlovali Chuang Che, běželi v Gobi, kdy se nám to zase podaří. Přes několik obtíží přivážíme domů 14. místo. Závodu se účastnily nejlepší světové týmy a tak toto umístění bereme a je pro nás povzbuzením do budoucnosti. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás povzbuzovali a firmě Sanasport za dlouhodobou podporu.