MS v rogainingu 2008 v Estonsku

V polovině září 2008 se v Estonsku, v bažinatém národním parku Karula uskutečnilo mistrovství světa v rogainingu. Po dlouhé době je tu článek a dokonce i pár fotek

Pro ty, co nemají vůbec čas, řeknu jen tohle: Rogaining je navigační závod hlídek (dvou a vícečlenných) na 24 hodin. Nevyhráli jsme, Sádlo z Bořikem skončili 6. a Horovi ve veteránských mixech 2. Gratuluju. Fotky jsou tady.

Ti, co mají více času, nechť čtou dál.
Pominu předstartovní patálie i dlouhou cestu, že jsme jeli přes Warszawu, v noci atd. a dostanu se k samotnému parku. Národní park Karula je jedna velká podmáčená, možná i nacucaná bažinatá placka. Na celé mapě je jen pár kopečků, za to mnoho bažin, močálů, mokřadů, jezer a podobných vodních nešvarů.

Bažiny jsou v Estonsku pestré – na mapě jich je asi pět druhů, pouze jeden neprůchodný. To znamená, že pokud se brodíte po prsa ve vodě, je to stále průchodná bažina… Vodoteče jsou různého charakteru, můžou být jen půl metru široké, které jen překročíte, ale také trojmetrové kanály, které jsme překonali suchou nohou jen za vydatné pomoci bobčích hrází, větví a nebo jsem musel po pás do vody.
Celý tento bažinatý terén je doplněn různými močály, které nejsou přímo mokré, ale je to takový měkký podrost s vřesem, do kterého se při došlapu po kotníky zaboříte a celý kopec se s vám značně zhoupne. Sečteno podtrženo, bežet se zde moc nedá, jedině na cestách.

V sobotu v poledne (místního času) tak vyráží do bažin na 800 rogainistů. Každý jistě vymyslel ty nejlepší postupy. My jen pomalu klušeme, celkem vpohodě bez výraznějších chyb a pomalu se seznamujeme s místním terénem. První překonané vodoteče naznačují, že by se hodil trénink na kladině. Postupně ale přichází noc, my už neklušeme, jen jdeme. S tím jsem moc nepočítal, takže značně promrzám. Na chladné počasí jsem byl připraven, s chladným počasím jsem počítal, ale že jen půjdeme mě zaskočilo. Přidáváme k tomu v noci několik chyb v místním neurčitém terénu. Několikrát brodíme vodoteč víc než po pás a ještě se naprosto nesmyslně vracíme do hash housu (centra). Ráno ještě pobereme pár kontrol v otevřenější části terénu, kde převládají louky a paseky. Mapa je tady.
Pozn: To, že je les bílý, neznamená, že je vše čisté a není zarostlé. Mapa jen tuto skutečnost nezohledňuje, takže většinou to bylo hodně zarostlý. Jen z té mapy nejde poznat “jak moc hodně”.

V cíli jsme s dostatečnou rezervou a balíme domů. Dojmy ze závody jsou trochu rozpačité. Celou dobu, před závodem i v něm mě provázely nejrůznější potíže, ale i tak jsem rád, že jsem nakonec do Estonska jel. První MS, navíc v takovém terénu. Beru to jako zkušenost a už se těším na další takový velký závod, snad bez potíží. Třeba příští rok v létě ve Finsku… a nebo úplně jinde a úplně jindy 😉