MS v Enduro OCR (Austrálie)

19 hodin na trase. Rozednívá se, přichází nový den a dobíhám už 11. kolo, všechno už bolí, svaly protestují a už nechtějí spolupracovat při přechodu přes překážky. Nemám přehled jak si stojím, ani jak jsou na tom ostatní. Jedno je jasné – je potřeba makat až do konce.

Jsem zvyklý ze závodů v adventure race, že každý závod je sám o sobě dobrodružství a na trase se něco děje. Na 11,6km dlouhém okruhu v okolí farmy a motorkosu se toho zas tolik očekávat nedá, a tak asi aby mi to nebylo líto, užil jsem si dobrodružství cestou na závod.

Když cesta, tak památná

Let z Londýna o den zpožděný, Lower Portland (centrum závodu) je australský ekvivalent díry u Hanušovic, takže jediná možná doprava je půjčit si auto. Dopravní zácpa v Sydney, řízení vlevo, hlavou dolů, prostě radost. Celou dobu auto různě pípá jak řídící panel Enterprise – netuším, jestli mě změřil radar, zaplatilo se mýto nebo se v motoru uhnízdila koala. Když jsem ráno kvůli vybité baterce nenastartoval a na louku s festivalkou dostopoval, bylo mi jasné, že už si moc zaváhání dovolit nemohu.

Nenechal jsem se tím rozhodit, celkem v klidu si nachystal depo – ministan pro všechny případy, čelovky, boty, rukavice a jídlo – tedy edgar a mám hotovo. Vzhledem k přísným pravidlům co se týká dovozu veškerých potravin a zpožděnému příletu, jsem na něj spoléhal víc než kdy dříve. Vlastně jsem krom toho měl jen pár dalších tyček, co jsem pořídil na benzince. Pořád ale bylo všechno eremi a v 10:30, tedy necelé dvě hodiny před startem stál připraven na rozpravě.

Co nás tedy čeká: Okruh má 11,6 km, je na něm 30 překážek. Za každou nesplněnou překážku je penalizace 20 angličáků, máme neomezený počet pokusů. Pouze nesení břemen a překážky s ostnatým drátem byly povinné. A kdo za 24 hodin nakrouží nejvíce okruhů, vyhrál. Žádné limity kolik času můžete strávit v depu, žádné limity na započetí posledního kola, žádná diskvalifikace či odpočty za nestihnutí posledního. Když přiběhnete po limitu, tak se vám kolo nezapočte. Konec zvonec, jdeme na to.

Závodíme hned od startu
image-4554

Závodíme hned od startu

Ostnaté dráty všech zemí…

Přesně ve 12:15 vyběhla elitní vlna a všichni za to hned vzali. Nemínil jsem se vybláznit hned ze startu, ale že bych to nějak chladil, se říci nedá. Co nás na trase čekalo? 30 překážek nabízelo opravdu pestrou směs všech typů – nošení břemen, překonávání různých zdí, šplhání nahoru či šikmo, a překážky ve visu jako multirig, monkey bars, či travers po laně a také dostatek těch přírodních, kde jsme prolézali soutěskou či hopkali po skalách nahoru a zase dolů.

 

Trasu samotnou měla na starosti společnost True Grit s podtitulem „military inspired obstacle course“ a vliv vojenských kurzů byl víc než znát. Nosila se munice, táhla se mrtvola (dvě svázané pneumatiky), plazení pod ostnatým drátem byla hned tři, z nichž jedno obzvláště vypečené vylepšili ještě podestýlkou z pneumatik. K dokonalosti už chyběl jen smích majora Těrazkyho a zvuk ľahkého guľometu. Zvuk guľometu se nedostavil, naopak se s přibývajícími okruhy dostavila prezidentská mluva. K jejich nejoblíbenějším překážkám evidentně patřila lana, hladké stěny a sítě, protože šplhání po různých jejich kombinacích na kolmo či na šikmo tvořilo dobrých 10 překážek a některé nebyly vůbec lehké ani napoprvé. A pak tu bylo pár takových srandiček, které snad bych ani překážkami nenazýval, spíš měly člověka rozhodit, vyvést z rytmu, namočit, odřít či ušpinit. Ja wohl, Kommandant.

Voda nás měla nejspíš rozhodit, ale nakonec to bylo dost příjemné osvěžení
image-4555

Voda nás měla nejspíš rozhodit, ale nakonec to bylo dost příjemné osvěžení

Palonc @ Enduro OCR - Ostnatý drát obzvláště vypečený
image-4556

Ostnatý drát obzvláště vypečený

Další, vojenská varianta ostnatého drátu
image-4557

Další, vojenská varianta ostnatého drátu

Jak jsem naznačil dříve, začali jsme poměrně rychle. Celé dva dny před tím pršelo, teď se oteplilo – tedy docela mokro, bahno a horko. Pro mne docela nepříjemná kombinace, ale měli jsme to všichni stejné. Co mě naopak potěšilo, byly překážky. Ne, nemám na mysli, ten připitomělej ostnatej drát s pneumatikama pod ním. (Drát sem, drát tam…) Ani třímetrovou stěnu, ke které jsem se blížil s pohledem vyhasínajícího rytíře Jedi s nedostatkem Síly, kterou jsem se snažil tu zeď povalit. Nakonec stejně musela nastoupit medvědí síla a vyškrábat se na ni. Potěšilo mne třeba šplhání po laně, multi rig a podobné překážky ve visu. Vím, že ostřílení závodníci OCR se jen ušklíbnout, že na nich nic není. To možná není, ale angličkáky za ni nepotěší. Doteď mě dělaly problémy a teď pohoda. Širší lano, které dobře padne do medvědí tlapy, a trénink úchopu udělaly svoje.

Dostihy na 100 mil

I přes radost ze zdolávání překážek, se závod nevyvíjel podle mých představ. Po prvním kole jsem přiběhl cca 12. Ve druhém kole jsem se začal dostávat do tempa, ale hned ve třetím jsem se začal přehřívat. Když jsem měl na závěr kola největší krizi, předběhl mě David Kellner a to poměrně výrazným rozdílem. V depu jsem přezbrojil do lehčího oblečení a začal se postupně rozjíždět. Ve čtvrtém kole nás zastihla noc a taky se ochladilo, což byla voda na můj mlýn. Pořád jsem se ale dopředu neposouval, tak jak bych si představoval a motal se někde kolem 10.-12. místa. A žádnou velkou rezervu jsem neměl.

Od pátého kola už se začala na všech projevovat únava, největší boj se ale odehrával v mé hlavě. Na adventure race obvykle nemám problém s motivací, když se nedaří. Většinou závodíme v krásném terénu a i když to nejde podle představ, tak závod v takovém terénu je zábava. Jenže kroužit v noci na okruhu s několika zabahněnýma militaristickýma průlezkama zas taková zábava není. Závod byl ještě dlouhý, bylo jasné, že se může stát hodně věcí, že někteří zpomalí, dojde jim, vzdají nebo je kousne klokan. U některých se tak možná stane, ale ne u všech. A pokud jste někde za hranicí desítky, tak že byste se za těchto podmínek bez výrazného vlastního zrychlení posunuli na medaili, je podobně stejně pravděpodobné, jako že Ovčáček najde článek nebo Babiš bude mluvit pravdu. A původně jsem chtěl medaili. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, pochopil, že medaile je vzdálená, ale řekl si, že stejně chci závodit jak nejlíp umím ať.

Bez čipu, bez informací, bez obav

A tak se i stalo – po pátém kole jsem se poprvé a naposled chvíli zůstal v depu, vyzbrojil se na noc a vyrazil. Šesté kolo jsem zaznamenal své nejpomalejší kolo v závodě za cca 2:05, ale pak jsem chytil rytmus a od té doby jsem kola držel v rozmezí 1:44 – 1:53. To i přes nastupující únavu a zhoršující se překážky. S přibývajícím časem nejenže svaly nemají takový rozsah, nemáte takový odraz, ale po tom co přes překážky přejdou stovky lidí, tak jsou všechny překážky těžší – lana čím dál více upatlaná od bahna, stěny kloužou, pod ostnatým drátem je bahno a podobně.

S postupujícím časem i překážky protestovaly a byly čím dál více kluzké
image-4558

S postupujícím časem i překážky protestovaly a byly čím dál více kluzké

Zdolat nejvyšší zeď nebylo úplně triviální
image-4559

Zdolat nejvyšší zeď nebylo úplně triviální

Díky tomu, že mi a pár dalším přestal po šesté kole fungovat čip, nejenže jsem při průběhu do každého dalšího kola hlásil své číslo čipu a trochu se zdržel, také jsem až do rána neměl info o tom, jak jsem na tom. Až když ráno se centrum opět probralo, hlásili mi, že jsem průběžně šestý. A tak jsem i doběhl. Při cílovém čase 22:35 nebylo vůbec co řešit ohledně dalšího kola. 13 kol, 150,8 km, 390 překážek, 0 burpees.

A taky to s postupujícím časem bolelo čím dál víc
image-4560

A taky to s postupujícím časem bolelo čím dál víc

Traverz nad vodou šel vždy nějak zvládnout
image-4561

Traverz nad vodou šel vždy nějak zvládnout

Kdyby mi tohle před startem někdo řekl, nevěřil bych mu. A taky bych mu nevěřil, že tohle nebude stačit na bednu, ale jen na 6. místo. Přitom medaile byla daleko, ani o kolo víc samo nestačilo. (4. závodník také zvládl 14 kol. Dle informací pořadatele výsledky nejsou finální (dva týdny po závodě???), ale prostě 5 lidí bylo rychlejších.

Jenže při současné konkurenci 0 burpees nebyla přednost, ale spíše nutnost. Co jsem měl možnost vidět, tak v elitě nedělal vůbec nikdo. Možná pár menších holek mělo problém s jednou či dvěma vysokými zdmi.

Kdo vydržel do rána, byl odměněn
image-4562

Kdo vydržel do rána, byl odměněn

image-4563

image-4564

 

Nabízí se srovnání s Islandem – řekl bych, že uspět tady bylo výrazně těžší než na Islandu. Překážky za burpees byly sice jednodušší  (nebyl tu twister, multirig lépe držel a lana byla širší), ale pole bylo určitě nabitější. Na Islandu mi přišlo, že nikdo moc nevěděl co čekat, všichni šli trochu opatrně, do neznáma. Tady už pár let byla stejná trasa, všichni ji měli naběhanou, věděli perfektně co je čeká, kde zvolnit, kde přidat, kde jsou nejtěžší místa. Po Islandu mě bolely nohy z uběhnutých km. Bolely mne svaly, o kterým jsem ani netušil, že mám. To platí teď také. Jenže teď jsem k tomu i dobitej jak Berlín. Dořezanej od ostnatýho drátu, bahno, trávu, písek a krev mám v nejrůznějších odřeninách a ránách. I týden po závodě pořád léčím šrámy. Když do toho jdete, tak se to na vás podepíše.Podobně dobitej jsem byl snad jen v roce 2011 po závodě v Brazílii. To jsem v sobě nalézal trny a ostny ještě půl roku.

image-4565

Po Islandu jsem měl dobitý hlavně dlaně a kolena od stovek angličáků, i s tím se dalo pomýšlet na úspěch. Tady mám i přes nula angličáků mozoly jak kdybych si ve volném čase po večerech stavěl D1. (Ne, D1 nepatří k mým kratochvílím, i když vypadá podobně jak kdyby ji někdo stavěl po večerech na tajňačku.) Přitom jen s nulou se dalo pomýšlet na úspěch. A to nemluvím o výbavě a jídle – nemluvím, protože nebylo co řešit. Všechno šlapalo jak hodinky. Jedny boty, jedna čelovka, jedno jídlo, hotovo.

Závod měl ještě další, velmi výraznou českou stopu. Skvělého výsledku David Kellner, který v Age Group 40-49 za 13 okruhů vybojoval 1. místo.

Ač se zdálo, že po průběhu cílem jsem měl to nejhorší mám za sebou, nebylo tomu tak. Pořád jsem se ještě musel dostat k autu, nastartovat přes kabely a živej a zdravej dojet na hostel. V tomhle stavu, v zácpě, vlevo, to byla hodně náročná etapa. Vše se podařilo zvládnout, i v klidu odletět do Evropy.

Materiál

Jak jste si všimli, po celou dobu jsem materiál ani jídlo či pití prakticky nezmínil. To proto, že jsem jej vůbec neřešil. 0 angličáků byla nutnost a stejně tak byl naprosto nezbytný mít spolehlivý materiál, vyzkoušené jídlo a zmáknutou proceduru doplňování energie. Co jsem tedy při závodě použil.

Depo nachystaný, na vše musí být spoleh.
image-4566

Depo nachystaný, na vše musí být spoleh.

Edgar.power.drink – naprosto zásadní prvek. Díky délce kol jsem mol po každém kole doplnit energii a nemusel si nic brát na kolo (tam jsem vystačil vodou resp. ionťákem). Tentokrát jsem to prokládal něčím tuhým jen lehce. Z edgaru jsem dostal odhadem 80 procent veškeré energie. Stále je možnost získat slevu s kuponem PALONCY10. Poslední příchuť Mango se moc povedla. A kdo bych chtěl, je k dispozici i veganská verze. Ano, ač to zní jako protimluv, i na veganskou verzi je možné získat slevu na mé jméno.

Inov8 XTalon Ultra 260 – skvělý grip i odpružení na 24h závod v terénu. Dobrou vychytávkou byla vložka FootBalance (vypekli mi ji na míru v centru GoCreatePerformance). V záloze byly i RocLite G 275, ale na ně nedošlo.

Ledlenser NEO 10R – spolehlivá, dokonale vodotěsná čelovka s rozumnou hmotností, takže ji můžete mít na hlavě celou noc.

ArchMax Vest 4,5L – ultralehká vestička, kde jsem měl soft láhev s pitím a občas něco na zobnutí.

Stan Ferrino Bivy a tenké loďáky Ortlieb.- do stanu jsem schoval spacák a karimatku, do loďáků drobnosti.

Lýtkové kompresky RoyalBay Extreme – byly bílé, už nejsou. Ale účel splnily, přežily a při všech těch ostnatých drátech mě i dost ochránily nohy.

Před deštěm mě (před startem) chránila Tilak Vega a s pozávodní zimnicí pomohl Ketil.

Po závodě došlo i na cvrčky alias SENS Bar.

Moje jediné cílové foto
image-4567

Moje jediné cílové foto

Leave a Reply

Captcha *