M ČR a Německa v rogainingu 2008

Slovo rogaining sice zní krásně anglicky, ale s angličtinou má společného jen to, že ho vymysleli dva Australané, kteří tento sport založili. Jde o “vytrvalostní sport založený na navigaci v terénu a týmové spolupráci.” Tolik definice. V praxi to znamená, že dostanete mapu 1:50 000 s plochou jak půlka Lichtenštejnska s asi 70ti různě bodově hodnocenýma kontrolama, k tomu 24 hodin časový limit a dělej jak umíš. Prostě 24hodinovej skorelauf dvojic na turistické mapě.

Pro mě začal závod už v sobotu, kdy jsem cestou do Prahy pro LeJu potkal 7 silničních kontrol, kteří se nespokojili s kontrolou dokladů a lékárničky, ale zajímalo je taky zda nevezu drogy, auto není kradený a tak. “Trochu” nám rozhodili časovej plán a tak dorážíme do vesnice Rittersgun až skoro potmě. Koukáme na krátkou přednášku o taktice rogainingu a na mapy z různých koutů světa. Usínám za zvuku něměckých táborových hitů (tzv. Lagerschlager). V sobotu v 10 všechno začíná. Dostáváme mapu s kontrolama a začíná plánování. Odhadujem jak rychlí můžeme být, kde chceme být v noci a doslova propočítáváme jednotlivé kličky během trasy. Nakonec máme naplánovanou trasu ve tvaru víceocasé kočky (die Mehrschwanzige Katze), to podle toho, kolik budeme mít času na závěr, tak tím ocasem se vrátíme.
Plán je veskrze jednoduchý: Pobrat co nejvíc bodů v západní části tak, abychom 64ku brali ještě za světla. Pak dál na východ, předpokládáme půlnoc na Božím Daru a dál v noci po kraji mapy na V až SV, tak abychom pokud možno pobrali 98ku a dle času stihli vyzobat kontroly JV od přehrady (94, 85, 79 a tak).
Jak jsme sbírali kontroly...
Ve 12 to vypukne. Celý peloton vyráží dopředu a rozdělujese se zpočátku na dva hady. Nemá cenu moc popisovat, jak jsme hledali každou ze 47 kontrol, který jsme orazili. Velice rychle se startovní pole roztrhalo, takže jsme se pak potkávali jen s Horovýma a občas jsme natrefili na dve vedoucí mužský dvojice. Zpočátku jsme výrazně rychlejší než plán a tak obíháme všechny kličky, který jsme měli připraveny pro případ “že bysme byli náhodou rychlejší” a přidáváme i další, se kterýma jsme vůbec nepočítali.

Horovi jsou jako náš stín, neustále se jim snažíme utéct, jsme rychlejší, ale jen co se jim vzdálíme (kontrola 99), musíme něco dolaďovat (tankovat pití, lepit nohy, mazat nohy atd.) a už nás zase mají (kontrola71). Postupně se náš rogaining mění v tajný závod s Horovými. Ti volí jiný postup, ale na kontrole 93 se opět pokáváme, pár kontrol dál (cestou na 63) je vidíme jak si to šinou do protisměru, abychom je cestou na 32 opět potkali.. do protisměru. Cestou na 40ku rozsvěcujeme čelovky, na Božím daru jsme už v 22:30, přidáváme tak další velkej neplánovaný zub do naší trasy (kotroly 57 až 69).

V noci dost zpomalujeme, terén nedovoluje běžet rychleji, klušeme jen na cestách. O mě se pokouší spánek, ale to na cestách moc nevadí, na dohledávky se koncentruju (a na ráno se dám dohromady). Kontroly trochu dohledáváme, ale nikde moc nenecháváme, nazval bych to takovou noční daní. Pořád máme náskok nad naším plánem, ale už jej nezvyšujeme, takže nepřidáváme další kličky (ono už taky není moc kde). U 97ky sundáváme světla a pokračujeme dál. Celou noc se obáváme, že se nám už ráno se nepodaří rozběhnout. To se nám nakonec daří, ale po chvíli zjišťujeme, že to takhle dál nepůjde a opět zvolňujeme. Problém není ve fyzičce, ale v puchýřích na nohách, přestože jsme měnili ponožky a mazali je vazelínou. K tomu se přidává chyba na 54ku.

Takže je 7:14 ráno, jsme srovnaní s naším plánem a do cíle je to necelých 5 hodin. Problém ale je, že už nám to moc neběží. V plánu jsme sice přidávali rezervy, tak uvidíme. V první fázi se zvládáme držet plánu docela přesně – pokračujeme na 67 s výhledem na 94ku. V 9:15 jsme na 66ce a vymýšlíme ďábelský plán. 59, 79, 85 a co stihnem pobrat, výhledově 2-3 kontroly. Tp vše za předpokaldu, že se rozběhneme. To se však nedaří, škrábeme se do kopce a 79ku v hustníku ve svahu nemůžeme najít, tak radši ze strachu před limitem ji balíme, běžíme přes 85ku rovnou do cíle. Nakonec máme čtvrt hodiny rezervu a je to poprvé co nekřečuju nějakej časovej limit.

Jak si stojíme v porovnání s ostatními nejprve netušíme, 3010 bodů ale vypadá slibně. Poráží nás nakonec jen Horovi a tři mužský dvojice, takže napoprvé rozhodně spokojenost. Následuje vyhlášení a cesta domů. Cesta domů je pro mě daleko nejhorší, hlavně zpočátku, kdy předávám řízení a musím se na čtvrt hodiny vyspat. Pak už to jde dobře. Nejdřív LeJu a pak oblíbená hlasitá hudba mě udržují bez problémů v bdělém stavu.

Po závodě přichází analýza chyb, regenerace a taky plány.
Analýza je jednoduchá, regenerace dlouhá a plány smělé.
Začneme analýzou: Chyby jsme udělali v zásadě dvě, obě v závěru.
1) Místo “54-67-94-66(-85) a dál” to chtělo zvolit variantu “54-68-79-59-85-74-94-66”, zkrátka jak Horovi. Nejsou časově rovnocenné, ale druhá varianta krom toho, že je za víc bodů, má také lepší perspektivu na závěr.
2) Když už jsme poprvé zvolili špatně, tak už jsme se v 9:15 neměli pouštět do kontrol 59, 79 a 85, ale pobrat 85ku a pak “dle času něco cestou do cíle”, možností bylo dost. Bohužel.
O chybách ale tento závod je a kdo jich udělá nejmíň, vyhraje.

Regenerace je dlouhá a probíhá postupně ještě další týden. Cyklovýlet na skautský tábor do Bělé pod Pradědem přes ČHS a zpět přes Vidky, karlovu Studánku, Hvězdu, Praděd a Rýmařov není úplně ta pravá regenerace.
Rogaining bolí...
Někdy míň
A někdy víc, pokud se vám rozpadne po cestě bota...
Tohle všechno je potřeba zregenerovat

A plány jsou skutečně smělé. Povzbuzeni radostí ze závodu se přihlašujeme na zářijové MS do Estonska, kde nás i přes značně pozdní přihlášky přijímají. Takže v září tu bude článek o Estonsku.

Leave a Reply

Captcha *