Lavaredo Ultratrail – od ultratrailu k dostihu

Když jsem plánoval letošní sezónu, dostaly se mi do rukou v pravou chvíli právě z loňského Lavaredo Ultratrail (LUT). Ty mě naprosto uchvátily a měl jsem tak první pevný bod v kalendáři. Jak to nakonec dopadlo letos se můžete dočíst v článku.

Pro ty co nemají moc času a zajímá je můj příběh na LUT v pár větách, ať kliknou sem:

Od posledního závodu (AR ve Slovinsku) uběhl týden, raději jsem pořádně odpočíval, abych byl na LUT, takový můj osobní vrchol první půlky sezóny, pořádně svěží. Cítil jsem se opravdu v pohodě. Do Cortiny (cca 1200 m.n.m.) jsme dorazili ve čtvrtek k večeru, uvítala nás zima, vítr a mlha, prostě horské léto. Ještě večer jsem vyzvedl číslo, zakempili jsme a na pátek byl v plánu už jen odpočinek, večerní brífink, pasta párty a start (23:00).

V pátek se občas udělalo v mlze okno a šlo vidět, že sníh je už od nějakých 1600 m.n.m. Pronikaly k nám kusé zprávy o neprůjezdném Paso Falzarego (cca 100.km závodu), o 30 cm prašanu ve vyšších polohách a ze zimy v Cortině bylo jasné, že nahoře bude v noci mrznout. Před závodem k nám pronikaly zprávy, že i přes mnoho sněhu pořadatel nebude závod zkracovat. To oceňuju, nejsme přece žádní cyklisti. Prostě to vypadalo na pořádně silový a technický, horský a těžký závod. Prostě takový jak ho mám rád.

Na večerním brífinku bylo všechno jinak. Oznámili dvě zásadní informace: Trať byla kvůli sněhu zkrácena asi na 85km/3500+ převýšení a start odložen na sobotu 8 ráno. Prostě byly vynechány nejvyšší (a taky asi nejhezčí) pasáže – okruh kolem chaty Auronzo a Tre Cime, a zavěrečná třetina ve Val Travenanzes a kolem paso Giau. V nižších polohách byla trať v několika místech převedena na lepší cesty. Zklamání hned na úvod, ale bylo to celkem pochopitelné – do nejtěžších pasáží, kde by to nejspíš v noci nemělo s během mnoho společného, nás prostě něchtěli pustit v noci.
Zklamání je o to větší, když skončí brífink, vyjdeme ven a je krásně. Prostě se nám příroda směje do ksichtu. Stačil by den, dva navíc… ale co už, užijeme si to i tak, budu o to víc koukat kolem sebe. Taky to bude takovej dlouhej kopcovatej dostih, tak bude potřeba do toho dupat už od začátku.

Jak jsem při “plné verzi” hodně tápal s ambicemi, tak teď jsem naprosto ztracený. Že mi čelo závodu něco naloží, to se dá předpokládat. Ale kolik času? A kolik míst? A teď při zkrácené variantě, která vypadá, že mi asi bude sedět o něco méně… fakt netuším.

Ráno nás vítá sluníčko, odevzdáváme tašky, které budeme mít k dispozici na Misurině, po 42km. Mám ji skoro prázdnou – pár tyčinek, magnésko… co víc, na trati je asi 6 občerstvovaček. Po sedmé se srocujeme na náměstí a zdravíme se s dalšími Čechy. Dvě minuty před startem nám zahraje Ennio Morricone, do toho se přidá zvon a vytvoří působivou atmosféru před startem.

Cinque, quattro, tre, due, uno, START! Po startu se musím trochu prokousávat vřed, ale po pár stech metrech jsem na konci vedoucí skupiny. Běží se dost svižně, kolem 4min/kilák. Má cenu to takhle prát? Ale jo. Je to po rovině, po asfaltu a takových míst tu moc nebude, je potřeba běžet. Po chvíli bočíme do lesa a přichází první stoupání. Pořád se běží rychle, začínám mírně ztrácet. S tím jsem počítal – do kopce mírně ztrácet, v sebězích, hlavně technických, získávat. I když tempo není špatné, běží se mi strašně ztěžka. Nevím, čím to je, ale cítím, že to není ono. Asi v půlce kopce mě dotahuje první žena. Při svém tápání v ambicích jedno z vodítek bylo, že bych rád doběhl před první ženou. Tak se za ní pověsím, s takovým pohledem před sebou se běží hned o něco líp:)

Za chvíli jsme na konci stoupání, první kopec za námi, následuje táhlá rovinka po zpevněné cestě a pak technický seběh. Konečně. Peru to dolů, předbíhám jednoho běžce za druhým, Italové jsou strašně disciplinovaní, jak jim začne dupat medvěd za zády, hned ho pustí a ještě přihodí “Forza” na cestu. Seběh skončil velice rychle a jsem zase na cestě. Široké a rovné. Pomalu začínáme mírně stoupat, po asfaltu, beží se mi pořád hůř. Na občerstvovačce na 18. km jsem něco kolem 1:40, to není tak zlé. Rozhodně lepší než pocit z toho.

Další kopec, další cesta a později i další asfalt. V celém závodě by těch kopců mělo být celkem 6. Odbočujeme na lesní cestu, měli bysme vystoupat do nějakých 2000, kolem jsou cáry sněhu. Došla mi voda, ale vrchol je poblíž, pak seběh a za ním občerstvovačka (28.km). V seběhu mi to běží, teď už Taliáni tak disciplinovaní nejsou, ale pořád částečně stahuju to, co jsem v kopci ztratil. A těším se na občerstvovačku. 28. km – přesně podle odhadu – těsně pod 3 hodiny diváci, fotografové, “Bravo” a… kde je sakra ta občerstvovačka? Žádná tu není.

Teď už je mi fakt blbě. Přichází seběh, ale neběží mi to. Po chvíli vyhodím všechno, co jsem v sobě měl. Co budu dělat? Jestli neudělám nic, tak někde hodně rychle skončím. Na chvilku zastavuju, tankuju ledovou vodu z nějakého čůrku. To mě trochu srovnává, klušu dolů, postupně a pomalu se rozbíhám, ale jo, to půjde. I tak jsem ale na 33. km, kde pro změnu občerstvení je asi za 3:45. Zkouším do sebe něco dostat. Koláč – tak to by nešlo, tak něco jinýho, třeba Colu. Jo, to nějak půjde, aspoň že tak. Poslední prudký kopec před Misurinou, kde bude větší depo. Do kopce mě předbíhají další lidi a v podstatě od této doby mě už všichni jen předbíhají.
Do kopce jdu, co to jde, i když to moc nejde. Na vrcholu odbočujeme z cesty a po uzounké pěšince sbíháme k Misurině. Míjím pár Italů a dobíhám Turka. A to je pro mě v tomhle seběhu konečná. Turek se z kopce táhne jak okurek, ale pěšinka je tak uzounká, že se mi ho nedaří předběhnout. Až na cestě před Misurinou. Tam mě bere zadní stehenní sval, co je zas tohle? Přední stehna (kvadricepsy), tam by to bylo jasné, ale zadní? To se mi ještě nestalo. Snažím se to rozběhnout, ale při každém pokusu jdu do křeče. Druhá půlka závodu bude ještě těžká.

V depu nemám moc co dělat, ale rád si trochu odpočinu, rvu do sebe magnésko, anticramp, to stehno musí povolit. Kolem sebe vidím čísla kolem 30ky (prvních 40 byli favoriti, ostatní měli čísla podle abecedy), tak to asi není tak zlý. V 5:20 vybíhám s Misuriny vstříc druhé půlce a doufám, že se trochu seberu a bude to lepší. Stoupáme po asfaltu, pak přichází seběh a jdu zase do toho. A zase zadní stehno. Nedá se říct, že bych to nezkoušel, ale při každém pokusu o rozběhnutí mě vytrestá stehno křečí. Pořád nemůžu nic jíst, tak běžím celej závod na Colu. Z každý občerstvovačky odbíhám nažbrndanej a plnej bublinek, Colu mam i v camelu, z něčeho energii brát musím.
Už mě přebíhají lidi i z kopce. Běžíme pořád po širokých cestách a pořád se na nich pomalu plácám.

Tu a tam mě někdo předběhne, ale nemám na to zareagovat. Když to zkusím, jdu do křeče. Připadám si strašně marně. Kilometry širokých cest, táhlá rovinka kolem jezera, další občerstvovačka, kopec, seběh a další občerstvení (73. km). Neustále se mě někdo ze závodníků ptá, jestli jsem OK. Jo jsem OK, nejsem zraněnej, ani se tu nikde nesesypu, jen mi to prostě neběží. Předbíhají mě další a další lidi a obrázek se opakuje, zkusím se do toho opřít a za chvíli jsem na pokraji křeče, jak bumerang.
5 kilometrů do cíle je občerstvení u Lago Ghedina, nepohrdnu malým pivem a vydám se vstříc posledním kilometrům. Vbíhám do Cortiny, jsem na trati něco přes 11 hodin a v čase 11:14 konečně probíhám cílem. Necítím ani radost, ani zklamání (to proběhlo už dřív), ale hlavně úlevu, že to mám za sebou. Závěr byl pro mě náročnej. Jak fyzicky se dostat do cíle, tak se srovnat s tím, že každý pokus o závodění je brzy potrestán křečí.

V cíli se potkávám s Andrejkou, Honzou Pušmanem, co běžel Cortina Ultratrail a postupně dalšími členy české výpravy. Zatímco zbytek výpravy míří domů, zůstávám v Itálii ještě týden. I po třech dnech pořád v sobě cítím závod. Nejen nohy, ale pořád jsem nějakej naplněnej, jak kdybych spolkl prázdnej balón a je zřejmé, že je něco špatně. Přemýšlím, čím to může být… Vyloučit nemůžu nic, nejpravděpodobnější se mi ale jeví to, že jsem před závodem více odpočíval a méně trénoval než obvykle (přece jen jsem měl v poslední době dost závodů) a nejspíš to byla chyba. Už se mi možná tělo “přepnulo” do režimu dovolené dřív, než by bylo třeba.
Celkově převládá zklamání – s výkonem, s výsledkem i se změnou tratě. Není to ale zklamání, kdy máte chuť se na všechno vykašlat, spíš se mi vrací písnička od Gogol Bordello a úryvek “we turn frustration into motivation…”

---

Zkrácená verze: První třetinu se mi běželo ztěžka, ale držel jsem solidní tempo. Pak se mi běželo ještě hůř a tempo šlo do kytek. Pak už mi to neběželo vůbec a poslední třetina už byl marný boj. Čas 11:14:41 není žádná hitparáda, snad příště.