Horská výzva 2012 – Krkonoše: prostě takový letní závod

Je pátek, 10 večer, zbývají dvě hodiny do startu, sedím v restauraci a mám neodolatelnou touhu usnout. To se mi dneska krásně poběží.

Nakonec jsem přece jen neodolal a usnul, nejdřív na rameni vedlesedící, pak na stole. Naštěstí jsem se stačil zavčas probrat, vše připravit a vydat se na předzávodní rozpravu. Na rozpravě všechno jasné: Tady bude předstart, dole u řeky ostrý start, trasa je značená, v 8 ráno jsme zpátky.

Tím jsme se řídili, a vyšli (skutečně vyšli) směrem k mostu na ostrý start. V klidu jdeme vzadu s chodci, teď se ještě nezávodí, upravujeme si poslední detaily a docházíme k mostu. Tam ale není žádnej chumel lidí jak bylo avizováno, žádný kamery, auta ampliony, hostesky, raut.. hostesky a raut tam teda být něměli, ale ten zbytek jo. Ale nic. Žádnej start. Všichni jen pomalu líně prochází dál. “To už se jako odstartovalo nebo co?” koukáme na sebe nechápavě s Vaškem. No asi jo, tak to abysme (abychom) začli. Zapínáme čelovku a rozbíháme se. Postupně předbíháme hromady chodců, netušíme, jak na tom jsme, ani kolik nám špička utekla. Tak tohle chtělo domyslet kluci organizátorští lépe. Startovní pole postupně řídne a předbíháme pomaleji a pomaleji, asi se blížíme dopředu. Jaké je naše překvapení, když za každou chvíli tušíme TERC a on je zas jenom jinej tým a ještě k tomu MIX. Tak ještě dál…

Počasí se postupně kazí, nad Dvoračkami mlha houstne, předbíháme další týmy, na Labské sněží a suverénně zatáčíme k Labskému vodopádu. Tam přichází naše chvíle – technický seběh neboli hopkání po kamenech. Prohnali jsme se kolem tří týmů, z nichž jeden byl dívčí, takže na čelo nejspíš ještě ztrácíme. Dolů se snažíme běžet svižněji ať zase něco stáhneme. Už mám pořádný hlad jak polskej zájezd a na občerstvovačku se skutečně těším.

Tam se dovídáme, že jsem 5. a ztrácíme 14 minut. No, doufali jsme v trochu lepší čísla, ale ještě je toho hodně před námi, tak se do toho pustíme, jen co se občerstvíme. Házím do sebe kotel čaje, meloun a nějaký ten sýr. Jenže to se moc nepovedlo a údolím Bílého Labe se suneme jak lemry. Mě je tak těžko, jakobych ten meloun snědl celej a k tomu husu nebo dvě. Když kolem nás ve stoupání suverénně projely holky, tak mi bylo jasné, že to je ještě horší než jsem si myslel. Nikdy to ale není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší a tak meloun s čajem jsou za chvíli mezi námi. Několikrát.

Prožívám si svou osobní soukromou osobní krizi, před sebou vidím Vaškovo světýlko, po chvíli už ani to ne. Před Luční boudou začíná pořádně lít, kluzké mostky jsou o držku a při výstupu na Sněžku fouká severák a mrzne, prostě léto jak z partesu. Kameny kloužou a na řetězy raději nechytám nebo tam přimrznu. Ze Sněžky se ještě potmě rychle dekujeme a při poskocích ze kamenných schodů se zase dávám do kupy. I tak nás ale překvapuje, že hned pod Sněžkou předbíháme tým. Tak jsme zase pátí, ale ono to půjde.
Postupně zrychlujeme, na Růžovohorce se občerstvujeme, jen nalití čaje jim zase nějak nejde, ale pokračujeme v dostihu. Po pár km trasa uhýbá z cesty, téměř se rozednívá a smažíme to dolů hlava nehlava. A vida, dva týmy! Nám známé holky a Zdenda Kříž s parťákem. Tak teď jsme třetí. To ještě dáme!

Hlavně ale musíme za sebou udržet ty holky. To bude ořech. Experimentálně jsme si nevzali hůlky, ale jak vidno asi ani ty by nám nepomohly. Holky šlapou, hlavně jedna z nich (Shona) dupe nahoru jak splašená lanovka. Na poslední občerstvovačce na jedné z horských bud si akorát předáváme dveře od party stanu – holky odchází a my dorážíme, my vyrážíme, Zdenda Kříž s parťákem přichází. Za sebou jsme je neudrželi, tak teď aspoň nedostat moc, ať je můžeme zase v seběhu ojet. Po 7. ráno jsme na Liščí hoře a teď už to bude jen dolů. Dem do nich. Jenže ono to zpočátku není tak moc dolů, jak jsme si mysleli, nejdřív nějaká rovinka, pak se ta rovinka postupně naklání a klikatí, až je to konečně zkopec. Holky pořád nikde. Už toho máme poměrně dost, ale dost se to ve mě bije. Přeju si, ať už tam jsme a máme to za sebou a taky si přeju ať to ještě nekončí, ať ty holky ještě docvaknem. Holky stále nikde. Tak to smažíme dolů, tentokát žádná panoramata, jen zamračeno a zataženo a holky tušíme za každou zatáčkou. Při přeběhu sjezdovky (což je dle odhadu tak 2,5 km do cíle) nám pořadatel hlásí 4 minuty ztrátu na tým před náma.

“Tolik? Ty krávo, my to neukormidlíme!” hulákám na Vaška a přitom se snažím spíše přidat. Ještě jednou jsem přidal a je oheň na střeše, voda na kameni, rybička ve vzduchu a obličej na zemi. Nic mi není, zuby i obličej na pohmat celeh, valíme dál. Už přibíháme na cílovou sjezdovku. V tom vidíme holky ve spodní části, teď už je víceméně jasný, že to stihnou před náma, ale tak zkusit se má vše. Na hranici pádu sbíháme sjezdovku, v nepravidelných intervalech přeskakujeme odvodňovací příkop, až v okamžiku, kdy holky vbíhají do cíle, se můj běh krátce mění na let, posléze v pád a pokračuje plavbou a skluzem po místním zeleném trávníku. Tož dobře nás prohnaly.

V cíli prohodíme pár slov, pogratulujeme vítězům a dál už je to taková klasická pozávodní směs činností, na kterou se vlastně celý závod těšíme: Jídlo, teplo, čaj, sprcha, spánek.. co si kdo přeje. Před závodem jsme si věřili na lepší místo než konečné 3., ale nakonec jsme byli rádi, že to takhle dopadlo. Hlavně, že jsme se vyblbnuli. Kdy jindy se nám podaří v srpnu potkat sněžení na Labské zrůdnosti a mráz na Sněžce..

Fotky nemám, a tak budou, až se mi je podaří dostat od pořadatelů. Zatím tu mám GPS záznam. Za materiální podporu bych chtěl poděkovat firmě Sanasport.
Tady jsou Výsledky [ale musíte se k nim ještě vpravo nahoře proklikat].