Dragon’s Back Race 2015 – Ras Cefn y Ddraig!

Závod, který jsem si vytyčil jako hlavní závod letošního léta. Vzhledem k tomu, že je jediný svého druhu a za posledních 23 let se koná teprve potřetí, nebylo jej s čím srovnat. O to víc mě to lákalo. K tomu přidejme mysticky znějící názvy welšských hor a samotný název závodu, který odkazuje na dračí hřbet, tedy hlavní horský hřeben Walesu. To nezní špatně, ne?

Začali jsme na severu Walesu na hradě v Conwy a po pěti etapách a pěti dnech skončili 300 km jižněji opět na hradě Carreg Cennen. Trasa cestou překonává přes 16 000 výškových metrů, to v optimálním případě, pokud si nezaběhneme, protože navigaci si řešíme sami, a závod vede po tom nejostřejším horském hřebenu, jaký je možné (nejen) ve Walesu najít. Poprvé se konal v roce 1992, podruhé se vrátil o 20 let později a letos se konal jeho teprve třetí ročník. Za to dobu však již stačil získat statut legendárního závodu. Těchto pár informací mi stačilo k tomu, abych věděl, že to je závod pro mě.

Večer před startem jsme se všichni sjeli do Conwy, obdrželi GPS trackery, aby bylo možné online sledovat průběh závodu a také nám hlavní organizátor Shane Ohly udělil poslední instrukce k závodu.

Mimo závod se o nás kompletně postarají – zajistí stany, jídlo před i po, vždy bude ve zbudovaném kempu řeka, někdy sprchy a tu a tam, když budeme hodní, i mobilní signál. Naopak v závodě jsme totálně na vlastních nohou, pouze v půlce etapy je tzv. support point. Tam je však jen to, co si tam člověk pošle v 20L lodním pytli a voda. Na závěr představili trofeje pro vítěze. Velká s drakem pro vítěze a malé repliky pro všechny, kdo dokončí. Ta je nádherná! Tu bych chtěl.

Na startu jsem potkal mnoho lidí ze Spine Race, dostalo se mi moc vřelého přivítání, jako by Spine skončil včera a nikdy jsem neodjel domů. Na startu je to taková směska běžců různého zaměření – britští fell runners, orientační běžci, zejména ze Švédska. A pak tady je Jez Bragg – vítěz UTMB a mnoha dalších ultratrailů, který jen 10 dní před startem vytvořil nový rekord na Ramsay Round ve Skotsku. O jeho formě tak nebylo pochyb.

Ráno odevzdáváme svoje pytle na support point i do cíle a už shromažďujeme uvnitř hradu Conwy. Všichni nám přejí šťastnou cestu, zpěvem nás vyprovodí mužský sbor přesně v 7 hromadně startujeme po hradbách do mlhy vstříc dlouhému dračímu zážitku.

Den první – Dračí (49km /3823m+)

Na dnešek jsem strašně těšil, čeká nás to nejlepší z běhání ve Walesu – Snowdonia. Postupně stoupáme po britských „fells“ – v nižších polohách vřes a borůvčí, které velice brzy přechází v kameny a sutě. K tomu déšť, vítr a mlha, prostě bristká klasika. Začínám ve vedoucí skupině, ta se postupně rozšiřuje a mírně natahuje. Jsem někde kolem 10. místa, běžím s Jezem Braggem. Jenže skupina se natahuje, Jez pořád kouká do GPSky, jakoby tam měl přítele na telefonu, a začíná ztrácet. Na nic nečekám, přidávám a postupně se dotahuju jednoho běžce po druhém. Navigace je poměrně jasná i této v mlze, a jak stoupáme po hřebeni na jeden vrchol za druhým, odříkávám jejich názvy jak zaklínadlo, které by dokázalo přivolat draka.

Tal y Fan, Drum, Foel-Fras, Foel Grach, Carnedd Llywelyn a Dafydd, Pen yr Ole Wen! Stejnou formule pravděpodobně odříkává i Saruman někde poblíž a vaří další a další mlhu.

To už dobíhám na support point, kde si vlastně jen doplním vodu a pokračuju k tomu nejzajímavějšímu, které ale aspoň trošku znám.

Stoupám sutí na Tryfan, před sebou vidím pár závodníků a jdu do nich. Glyder Fawr a Glyder Fach jsou přesně ty kopce, kde hodně pomůže to znát. Mnoho domácích závodníků tady trénovalo, cizáci se musí spolehnout na mapu. Klouže mi to o dost víc, než na co jsem zvyklej. Technicky je to to nejtěžší, co jsem kdy běžel a to mě to nejtěžší teprve čeká. Trochu váhám, chybuju a dobíhá mě Jez Bragg. Znovu se mu vzdaluju, ale špatný odběhem z Glyder Fach jej opět pouštím před sebe. V seběhu do Pen y Pass jej zase vidím před sebou a rychle se mu blížím.

Ostré kameny se opět začínají mísit s kluzkým vřesem a borůvčím, nepříjemná kombinace, jak zjišťuji záhy. V seběhu jsem uklouzl na borůvčí, chvíli po něm kloužu a holení trefuju jeden ostrý kámen, ten se mi zařezává do nohy. Zvedám holeň a tam díra jak žralok na mých papučích na prvním stupni ZŠ. Necítím bolest, jen podivné brnění. Koukám do díry na noze a ta je podivně vykouslá, mrtvolně bílá a něco v ní visí.

Neee! Tohle je konec, všechno špatně, chce se mi brečet. Ne kvůli bolesti, ale velice rychle mi dochází, co se děje. Bojím se, že jsem viděl svoji holenní kost a v ní zářez. Jestli jsem viděl, co se bojím, že jsem viděl, tak mám nejen po závodě, ale i po celé sezóně. Chce se mi brečet ještě víc. Co teď?

Emergency! Zmáčknu přece tlačítko na GPS trackeru! Opravdu? Sakra, přemýšlej, přemýšlej! Zkusím se na nohu postavit a jde to překvapivě dobře. Pár kroků a jde to i dál. Vzhledem k velikosti a hloubce díry to ani nitjak zvlášť nekrvácí. Do Pen y Pass se dostanu, varianta emergency tak vypadává ze hry. Ostatně jak by mi v tomhle svahu asi tak pomohli? Opatrně sestupuju do sedla Pen y Pass a cestou přemítám co dál.

Zvažuju rizika, ztráty, varianty negativa a pozitiva. Těch pozitiv moc není, je to celé dost chmurná úvaha, ale daří se mi najít nějaké východisko. Jestli to byla kost teď už nezjistím, rána je nenávratně zalitá krví. Na Pen y Pass určitě bude nějakej pořadatel, zavoláme medika, ten na to koukne, vyčistí a řekne mi jestli to je kost nebo ne. Jestli je to kost, tak to znamená konec – jasnej, rychlej, smutnej a úplnej. Pokud ne, tak to jen zašijem a poběžím dál. Z Pen y Pass to je asi 12 km, ale těch nejtěžších – Crib Goch, Carnedd Ugain, Yr Wyddfa/Snowdonia – co název to jméno draka. Počasí se výrazně zlepšuje, nahoře to bude dnes stát za to. Nebo že bych si troufl pustit se tam i s porušenou kostí? Ne, to ne.

V Pen y Pass jsou skutečně pořadatelé a volají doktora, čekání na něj je jako věčnost, za 20 min je tu i s kameramanem. Kouká mi na ránu, částečně ji čistí, po chvíli rozhoduje jasně – musím do nemocnice. Kost může být OK, ale mohl jsem si zasáhnout fascii (obal kosti) a bylo by tak vysoké riziko infekce. Rána je špinavá a tady ji zavřít nemůže. Tohle riziko mě vůbec nenapadlo. Takhle pro mě závod skončil sotva začal.

Cestou do nemocnice v Bangoru a zpět se aspoň naučím něco velšsky. Doktor mi ránu krásně vyčistil, vyzbrojil mě osmi stehy a především pozitivním výhledem – kost je OK, fascie je OK, nic důležitého zasaženého není. Na jeho dotaz co dělám ve Walesu mu s kamennou tváří odpovídám: “Holiday.” A je to vlastně pravda. Na můj dotaz, co s tím můžu a nemůžu dělat a jestli třeba můžu zítra na výlet mi opáčil, že „As usual. Just ignore it.“ Dobře tedy.

Do kempu se dostávám až někdy před desátou večer, moc nevím co bude další den. Nohu cítím, ale jen tak se sbalit a jet domů se mi nechce. Večer uz zvládnu jen usnout, ráno se uvidí.

Den druhý – Rozpačitý (56km / 3544m+)

Další dny už startujeme každý jak chce. Nejpomalejší běžci vyráží již v 6, naopak vítěz včerejší etapy, Jim Mann, jako poslední v 9 hodin. Jsem rozhodnutý se postavit na start a vyběhnout, dál se uvidí. Noha bolí, večer jsem nic nestihl, tak se chystám až teď a vyrážím až v 8:50 jako předposlední.

Vybíhám a pořád dost váhám, na jedné straně už jsem mimo závod, na druhé straně počasí je krásné, krajina super, já jsem svým způsobem připraven a v rámci závodu je připravena veškerá infrastruktura, abychom se mohli dostat do míst, kam by to jinak nešlo. Tak běžím, trochu bez náboje, ale krajinu si užívám. Někde v kopcích mi začne pípat telefon a mě najednou došlo, že na netu je asi spousta informací o mém zranění, ale info přímo ode mě, že jsem OK, chybí. Píšu a volám na všechny strany, že už zase běžím. A když běžím, tak jsem povětšinou v pořádku.

Po pár kontrolách tohoto bezduchého běhu jsem předbíhám prvního závodníka – Mohameda. Mohamed startoval v šest a už teď ztrácí na limit. Ví, že to nestihne, ale přesto do toho jde. Když může Mohamed, můžu taky.

Rozhodl jsem, že do toho půjdu. I přes pozdní start předbíhám postupně spoustu závodníků, za občerstvovací stanicí dorážím do oblasti kopců známých jako Rhinogs. Obrovské balvany, prudké svahy, sutě. Cnicht, Rhinog Fawr, Rhinog Fach… další zaklínadla do sbírky.

Noha mě dost omezuje ve stoupáních, v klesáních jsem opatrnější spíše preventivně, ale to mi nebrání se snažit.

Na posledním postupu předbíhám další spousty lidí a i přes svoji více než půlhodinovou zastávku ujišťování všech okolo, že jsem OK, je to 11. místo. To půjde.

V cíli jsem docela unavenej. Poslední seběh již vedl po dobré cestě, ten jsem skutečně narval a hlavně jsem celejch 10 hodin nic nejedl. Ne, že bych nepřijímal žádnou energii, ale celou 56km etapu jsem odběhl na rozpustnou směs sacharidů Ufood. A hlad jsem neměl. Tohle je super, jestli se mi podaří se na tohle naučit, tak by to mohlo řešit všechny občasné žaludeční obtíže. A v cíli se kdyžtak vždy dojím.

Chyba, skoro vždy. V kontrastu s nadšením z tohoto nového jídleního “skillu” jsem doslova zklamán z jídla v cíli. Je ho dostatek – ale je všechno vegetariánské! Žádné maso. Nic, nothing, ničevo, nihil. Není a nebude. Na jídelníčku se sice píše Chilli noc carne nebo Chicken curry.. píše, ale maso v tom není. Co bych teď dal za nějaký AdventureMenu. S tímto mám problém se srovnat, maso mi citelně chybí.

Den třetí – Dlouhý (68 km /3712m+)

Dnes startuju již disciplinovaně v 7:40 a vyrážíme ve „Spine“ skupině – Beth Pascall, Damian Hall a já. I dnes nás čeká pořádná dávka horského běhu po kamenitých hřebenech, sutích, rozbitých vřesovištích a všech možných kombinacích těchto terénů.

Dlouho jsme běželi spolu, až v jednom seběhu se nám Beth splašila a zmizela nenávratně v údolí pd námi. Asi v půlce trati nás doběhla Jasmin Paris s Konrádem (vedoucí žena a 2. celkově se svým přítelem, 3.místo celkově) a trochu jsme zrychlili.

Už mi z toho bezmasa začíná hrabat, cestou koukám po nějakých zvířatech, které by se daly sníst – ovce, kráva, pes, je mi to jedno. Sním cokoliv, maso je maso. Kolem sedmé večerní jsme po hřebenech dorazili do cíle. Dnes 10. místo, ale pocit o dost lepší než včera a zase jen na Ufood. V půlce jsem snědl pár gumových medvídků, prakticky jen ze zvyku a rozdíl jsem poznal hned.

Den Čtvrtý – Placatý (64km / 2273m+ )

Mapy: Mám rád mapy a tady jsem si přišel na svoje:

Zatímco předchozí dny byly hodně technické a kamenné, čtvrtý den byl spíše o kilometrech po loukách a na závěr došlo i na kousek asfaltu. Opět jsme vystartovali v naší Spine skupině a opět jsem se rozdělili a opět nás doběhli Jasmine s Jimem. Skupina se nakonec rozrostla na 6 členů – 1., 2., 4., 5. a 6. místo celkového pořadí (a k tomu moje DNF za první etapu). Až z poslední kontroly jsme se rozdělili – Jim s Paris se rozhodli riskovat, já vedl skupinu „na jistotu“. Risk jim vyšel a na tomto postupu tak na nás něco naběhli. Asi 10 km před cíle se Beth odpoutala od naší skupiny, naopak Damian s Lizzie začali ztrácet a zůstal jsem sám. Beth mám pořád na dohled a tak jsem se vydal ji stíhat. Pár km před cílem se mi to podařilo, běžíme spolu a tempo šroubujeme někam ke 4″ na kilák. Značně uvaření, ale spokojení dorážíme do cíle. 3. místo a koupel v řece je zaslouženou odměnou. Ufood v závodě uafungoval opět super, dnes to bylo jen za dvě hrsti sušené papáje, ale myslím, že bych si v cíli zasloužil i trochu toho masa, ne? Ne. Mě už se o tom dneska bude zdát. Dračí steaky, šunka z dinosaura, McKocourek Ultraburger, guláš ze psa, sním cokoliv! Fish, fish, fish and chips nebo zkrátka něcem normálním. Už si připadám jak Scott Jurek ve své knize Nejez a Běhej.

Do cíle a do vody!

Je po desáté večerní a chystám se spát. Ještě poslední cesta pro čaj a na zemi vidím sedět s hlavou u kolen schoulenou Japonku, co před chvíli doběhla. Je úplně vyřízená. Úplně stejně vyřízená jako my, když jsme doběhli. Jenže my jsme doběhli ve čtyři odpoledne, a měli jsme dlouhé hodiny na to se dát do kupy. Ty ona nemá a ráno bude muset vybíhat ještě o dvě hodiny dřív než my. V okamžiku, kdy je někdo na trati 16 hodin místo 9, moc času mu na nic nezbývá. Já měl čas, ale neměl energii, zato tihle závodníci nemají ani čas ani energii cokoliv dělat

a přesto se zmáčknou a druhý den jsou zase na startu. Tito lidé jsou pro mě hrdinové.

Den pátý – poslední (57km /3313m+)

Poslední den měl scénář podobný jako ty předchozí, jen jsme se opět vrátili do hor a kamenitého terénu. Opět jsme vystartovali ve třech pohromadě, opět jsme se rozdělili, opět se znovu setkali a opět nás docvakl Jim Mann s Jasmine Paris.

Jen na pár kontrolách panovaly podmínky horší než za celý dosavadní závod, a tak jsme šli hodně opatrně, nabírali do skupiny další lidi, kteří se často udrželi. Wales se probudil a na závěr nám ukázal něco ze svého arzenálu počasí. Mlha, že jde vidět na pár metrů, silný vítr, no prostě se podívejte na video, kde běží Konrad ještě než jsme ho docvakli.

Bez takového nečasu by vlastně závod ve Walesu nebyl kompletní. Na posledních postupech skupina čítala přes deset lidí. Mapovali v ní jen Jim, Jasmine a já, občas jsme se rozdělili – všichni za Jimem, za mnou jen Damian, ve finále jsme se zase spojili do jedné skupiny. Cestou na poslední kontrolu rozvažuju jak naložím se závěrem. Mám finišovat a pokusit se urvat aspoň dílčí etapový úspěch? Nebo nechat Jima, celkového vítěze symbolicky proběhnout prvního? Ještě tam nejsem, tak uvidíme.

Tohle přemítání se nakonec vyřešilo úplně samo. Na poslední kontrole Jim, vědom si svého náskoku na všechny v celkovém pořadí, prohlásil „Já už mám dost. Teď zase mapujte někdo jinej.“ Ve skupině zavládla panika. To si jako máme mapovat každý sám? A kudy? Hrad by už měl jít vidět, ale všechno co vidíme je mlha.

Sám jsem si mapoval sám doteď, takže mi to vůbec nevadí. Poslední postup je potřeba trefit, volným terénem do údolí, pak mezi dva vrcholky, přes zeď, přes silnici a tam už je to značené. Opatrně, abych zvládal kontrolovat směr, sbíhám do údolí. Ohlížím se a nikdo se moc nemá jít za mnou. Z mlhy vykukuje jen pár postav a všichni tak nějak přešlapují a vyčkávají co se bude dít. Údolí i sedlo mezi vrcholky jsem trefil a už si mašíruju přes cestu a po značeném úseku. Nejdřív seběh k potoku a pak stoupání k hradu. Za sebou nikoho nevidím, poslední kilometr si naprosto užívám. Není to celkové vítězství, není to ani etapové vítězství, spíše je to potvrzení, že pokračovat v závodě bylo správné rozhodnutí. Přiběhnout do hradu jako první má svoje kouzlo. Všichni mě zdraví a povzbuzují. Po deseti minutách se začínají trousit další, poztráceli se někde v mlze. Nejprve Beth, pak Jim, Jasmine s Konradem a další…

V cíli sprcha, maso a pivo a jsem zase člověkem. A party může začít.

Teď, s odstupem od zklamání z prvního dne a nadšení z těch dalších, po tom co mi brutálně otekly a opět splaskly nohy, se můžu nad závodem pořádně zamyslet nad tímto závodem. V závodě to nešlo, to jsem byl v bublině, okolní svět naprosto zmizel a i přesto, že jsem již byl mimo výsledky, atmosféra mě naprosto pohltila. Na ničém jiném nezáleželo než se dostat co nejrychleji do cíle každého dne. Každý den 8 až 10 hodin přáteli, kteří se mnou sdílí stejné nadšení = nejlépe strávený týden.

Když jsem si rozsekl tu nohu, měl jsem dost černé myšlenky. V okamžiku, kdy mi ale doktor řekl, že to je jen hlubokej zásek, ale nic důležitýho zasaženého nebylo. Moje uvažování se opět vrátilo na pozitivní notu. Najednou nebyl jedinej důvod o to se nepokusit běžet dál nebo aspoň se minimálně vydat na trať. V nejhorším případě aspoň vzít foťák a vydat se do fells. Na to nakonec nedošlo. Věděl jsem, že vždy, když budu startovat a dobíhat do cíle, tak si uvědomím, že vlastně nezávodím a bude mi to líto. Také jsem ale věděl, že ty hodiny na trati si užiju a kdybych to zabalil, bylo by mi to líto ještě víc.

Jak je vlastně náročná tento závod? Každý den jsem tak absolvoval cca 60 km a 3300 převýšení, to nevypadá nijak hrozivě. Ale technicky to je závod jako z praku. Zhruba tři a půl etapy (tedy přes 220 km) bylo technicky to nejtěžší, co jsem kdy běžel. I loňské MS v Chamonix oproti tomu byla pohoda. K tomu přidejme nutnost alespoň základní navigace, velšské počasí, kumulující se únava a čistě vegetariánská jídla (kdo kdy slyšel o vegetariánském drakovi?) a je to tady – Dragon’s Back Race.

Byl to skvělý týden. Krásné hory, krásné terény, super zážitky a týden v nich se stejně uvažujícími lidi. Osm stehů v noze se zahojilo, Shaneovi jsem odpustil mé týdenní vegetariánské nucené hladovění naučil jsem se běhat prakticky naprázdno. Teď už mi chybí jen ta trofej s drakem.