DKNV-Survival: Polem nepolem, lesem nelesem.

Finished! Závod je hotovej, já jsem hotovej a moje kolo skoro taky. Na rekre se v předmětu „Technolologie materiálu“ dovíte, že lodě se vyrábí z laminátu a na horských kolech se jezdí na horách. Pokud mají tato skripta být správná, je třeba je dopnit o zápisy, že na horských kolech je jezdí v rybníce a v ječmeni a nebo začít vyrábět speciální horská kola do rybníků a ječmene.

Ale pěkně popořadě. Po třech nedokončených závodech jsem konečně už chtěl (doplňte sprosté slovo dle vlastního výběru, podle toho jak moc si myslíte, že jsem chtěl) dokončit. Vybral jsem si příhodný závod, nebo? měl jen 24 hodin a jeli jsme jen ve dvou (s Luckou).

Pádivka (pořadatel) si pro nás v Poněšicích závod s tradiční strukturou obohacenou o několik dobrých nápadů. Tradiční už je spojení lezení a plavání – kdo dobře leze, málo plave. A kdo ještě líp, tak neplave vůbec. Ještě před startem si můžeme vyzkoušet (jednu) cestu na umělý stěně. Když vidím Máku lízt mírně převislou sedmu, nedá mi to a du do ní. (do tý sedmy :D) Nakonec se mi to daří až nahoru, Lucka taky pěkně zabojovala, takže se před námi rýsuje varianta bez plavání.

V 10 večer vyrážíme bikovým sprintem do Hluboké, kde se prakticky obratem vydáváme na skalní kros. Víceméně běžíme po proudu Vltavy do Poněšic, jen ke konci vylézáme několik skalních úseků a jednu klouzaču z doby kamenné. Před tím než se přeplavíme na druhý břeh je třeba si najít vlastní loď (s čímž máme trochu smůlu a dlouho hledáme), před tím je však třeba obejít skálu po nějakých kůlech. Tvoří se velká fronta, tak neváháme a plaveme okolo. Najednou plave kdekdo a ve vodě jsou všichni.

Následuje lezení- plavání, kde si poprvé vybírám smůlu. Druhou expresku cvakám asi na pětrát, až nakonec se jí reflexivně chytnu, čímž pro mě cesta končí a Lucka jde odplavat 850 m v bazénu a pak rychle do lodi. Mezitím vymýšlím postup na letošní specialitu – rybníkovanou: Mapa s 50ti rybníky, popisy, kde jsou kontroly a arch, kam kontroly značit. Kontroly jsou za různej počet bodů, bohužel, která je za kolik, se dozvíme až když ji najdeme. Nápad zajímavej a pěknej – člověk musí přemýšlet, dobře se orientovat (v noci) a vymyslet ten nejmazanější postup. Bohužel někdy je to na náhodu a taky někdy najdeme objekt a kontrola tam prostě není. Ale pokud to půjde hodně dobře, tak si můžem posbírat nějaký body do zásoby na orien?ák. Dobře to šlo, avšak cena za to byla vysoká. Jedeme po silnicích, po hrázích rybníků, bažinou, občas si razíme cestu ječmenem, bažinou i rybníkama. Prostě obojživelný vozidla hadra. Zpočátku jedeme s Dejnou Odvody, pak se odpojujeme a ráno je opět potkáváme. Jet sám se zdá být dobré rozhodnutí, protože máme o několik bodů víc.
Na OB dorážíme chvíli po nich a asi napopáté vyrážíme (moc se nesoustředím). CO následuje tak, bych si nejradši naliskal. Jedna chyba za druhou, žádnou kontrolu jsme nešli čistě. Přestože se pořád potkáváme se stejnýma týmama, naše rychlost je ubohá. Hned se to projevuje. Když se po několika hodinách vrátíme z OB, už nestíháme sebrat všechny kontroly na vrcholech. Fakticky jsme na tom jako skoro všechny týmy.. jen ještě pře chvílí jsme na tom byli výrazně líp. No co se dá dělat. Rveme to na kole pod vrcholy, stíháme pobrat aspoň jeden a spěcháme zpět na limit, což je nakonec klíčové. Na chvíli se ještě vrátíme do lesa, když si vyběhneme na přelanění, pak už jen sedáme na kolo, vyrážíme do Hluboké. Bohužel ječmen mému kolu nesvědčí, kolo neustále vrní, drhne a moc se mu nechce jet. Ale když to jde, tak to jde.. a když to nejde, tak se to prostě narve.

No a to už se blížíme k závěru, takže ještě pro jistotu hledáme depo v Hluboké (opět se nekoncentruju). Nazouváme in-liny a postupně potkáváme spoustu týmů před námi i za námi. Vzhledem k různýmu počtu vrcholů je pořadí naprosto nepřehledný, takže nejde poznat, kdo je vlastně vepředu. Sjíždíme kanál na okraji Budějic (kde by chtěl žít každý!) a jako bonus nás čekají dvě protivodní branky. Hurá do nich a pryč odtama. Brusle si už spíš užíváme. Rychle balíme všechno do kanoe (i s kolama a vyrážíme do cíle). Idyla jízdy po proudu vezme díky protivětru za své. A taky hlavně protože ta kánoe je malá, takže máme kola velmi přiléhavá k tělu!!

Plavba je to nekonečná, pádlujeme snad už i očima (možná jen očima, protože při pádlování se pořád vyhýbám sedlu a podobnejm cetkám). Konečně se objevují Poněšice. Čeká nás už jen výběh na hřiště, kde zaslouženě odpočíváme. Konečně, dojeli jsme a jsme v cíli! Ne nikde na půlce trati, ale v cíli. Na tohle jsem se těšil celý jaro. Jak na tom jsme, netuším a popravdě to ani moc neřeším. Těch chyb co jsem udělal, škoda mluvit.. ale hlavně, že jsme vpohodě, celí a v cíli. Když se pak dozvídáme, že jsme 3. mezi akademiky, je to už jen takovej bonus. Daleko větším přínosem pro mě je zjištění, že mapa už není co bývala a stojí za to s ní něco dělat.

Leave a Reply

Captcha *