CZ AR 2013 – 50 hodin ve smečce

Na konci srpna přichází vrchol domácí AR scény – Czech Adventure Race a jemu většinou předchází zvýšená intenzita zranění a SMSek, že se hledají náhrady do týmu. To se nám naštěstí letos vyhlo a nemuseli jsme tak těsně před startem dělat změny. I tak jsme v tomto složení jeli poprvé a byli jsme zvědaví jak nám pojede.

Foto Lukáš Benda a Petr Kukačka.

V tomhle složení závodíme poprvě, ale těšíme se na to.

Závod letos hostila Kroměříž, Haná, vesnice Honětice, Pornice, Bunč a přilehlá placka plná podobných názvů. Na místě nás uvítal jen dvůr, bazén a déšť, aspoň nám nebylo horko. Depo jsme si vyrobili punkově – žádný stan, jen plachta mezi dvěma auty. Na úvodním prologu se pole rozdělilo na dvě skupiny – polovina nejprve absolvovala OB v historickém centru Kroměříže a v Podzámecké zahradě, druhá polovina vyrazila na 18km okruh na inline bruslích. A tyhle skupiny se pak prohodily.

Startovní pole je naposled pohromadě.

Medvěd si běží pro mapu.

Podzámecká zahrada

Doběh a kolonádu v podzámecké zahradě.

 

Podzámecká zahrada

Doběh na kolonádu pro kontrolu.

My jsme vyrazili nejprve na OB a od začátku jsem byli jednoznačně na špici naší skupiny, když po chvíli nemohla být o skupině řeč a zůstali jsme sami. Z OB jsme dorazili první a vydali se na start bruslí. Tam nás doběhli Rusové a na inlinech se nám pomalu vzdalovali. Všechno jsme raději objížděli, jednou asi příliš mnoho, ale raději takhle než Jarda (tým Salomon-Suunto/Accom/OpavaNet), kteří šli s bruslemi přes Moravu a hlasitě se tak přihlásili do soutěže o největší zásek letošního AR.
Na kolo vyjíždímě 3. s drobnou ztrátou na vedoucí tým Salám-Šunka (Salomon-Suunto) a Rusáky. 25km MTB nic neřeší, všechno se jede v solidním tempu. Ve Spytihněvi sedáme do kánoí, pádlujeme po Moravě do Uherského Hradiště a Baťovým kanálem zpět. Tam nás dojíždí Jarda a stíhací skupina je tak tříčlenná. V těsném kontaktu s Jardou absolvujeme 30km na bruslích (opět podél Moravy a zpět) a jen pár minut po nich dokončujeme 25km MTB přes Bunč s vloženým Bols krosem (přírodní překážková dráha) a poprvé přijíždíme do depa v centru závodu.

Simča si poradila se sítí s úsměvem.

Jsme 4., v závodě jsme něco přes 10 hodin, stmívá se a vyrážíme na první delší etapu – 65km trek po okolí. Po chvíli dobíháme Jardu a v kontaktu absolvujeme pár dalších kontrol. Jdeme před ně, ale díky lepší volbě 1 postupu jsou opět s námi. V půlce treku si vybíráme první lehkou krizi a poprvé aktivujeme podpůrné prostředky – Shlehu, Brutus a gumu na tahání. V krizi se přes nás prohnali Estonci a stíhací skupina je tak čtyřčlenná, momentálně jsme na jejím ocase (tedy 5.). Z krize se ale poměrně rychle dostáváme, docvakneme Jardu a společně dobíháme do cíle.
Depo máme více než pomalé a na nejdelší etapu (65km MTB + lezení, 40km pádlování a 60 km bike + jumary a slaňování) vyrážíme chvíli po Jardovvi a pár minutách dojíždíme ploužící se Rusáky. Ti se nás ale chytnou a rozhoří se bitva. Nahoru to tak rveme, že Rusáky okamžitě utrhneme, ale málem taky odvaříme sebe. O to sladší je pohled, když odjíždíme od kontroly na zřícenině hradu ve Střílkách a s Rusáky přijíždí i Jarda. Valíme na lezení, tam se míjíme s vedoucím týmem a Estonci.
Každého z nás čekají 2 jiné cesty, celkem tedy 8 cest na moravském pískovci – 3 5ky na předním bloku, 7ma, dvě 6ky a dvě 4ky na zadním bloku. Rychle se rozdělíme – Simča vybouchá pětky, ja zkusím něco vymyslet v těch nejtěžších a pak se uvidí. Jak řekli tak udělali, u nás vylezeny tři nejtěžší, chvíli přemýšlíme co s těma 4kama. Po chvíli přiletí Filip, že u nich taky hotovo, tak s Danem vyskáčou každý po jedné čtverce a pryč odsud. No, ta klasifikace asi nebyla úplně košer, 7ma byla skoro zadarmo, spíš to bylo stylem “Je to tady nejtěžší cesta, tak to bude sedma.” Ale zní to pěkně 🙂
Šmikli jsme Estonce a jsme najednou trochu v laufu. Ten přibržďují drobné střevní potíže, ale i tak na lodě dojíždíme stále jako druzí. Tam nás čeká nejprve 15km smyčka stylu “tam a zpět”, takže vidíme naši ztrátu na první tým (cca půl hodiny) i na smečku za námi. Pak se vydáme po Moravě až na Slovensko a Baťovým kanálem zpět. Estonci jsou za námi v těsném závěsu, čtvrt hodiny Jarda a těsně za nimi Sověti. Pádlování neubíhá, Morava meandruje a kontrola nikde, letní slunce do nás pere. Neustále za sebou vyhlížíme Jardu, ale ten nás společně s Estonci dojíždí až na závěr sedmihodinového pádlování. Na lodi se vyautovali Rusáci, když se přejedli švestkami a také se přihlásili o největší zásek letošního AR. Smečka je tak opět tříčlenná.
Je to zvláštní tenhle kraj – na jednu stranu je super, že tady divoce roste tolik ovocných stromů a člověk nemá nikdy hlad, pokud si jak Rusáci nesbalí svých 5 (kilo) švestek. Na druhou stranu na každém rohu se tu pěstují solární panely a INRI tu má tolik reklamních pomníků, že nábožensky založený není schopen přes samé modlící zastávky nikam dojít.

Na Baťův kanál mě hned tak někdo nedostane.

60km přejezd do depa nám ale nevyšel vůbec – neudělali jsme žádnou mapovou chybu, ale jak Jarda, tak Estonci našli cestičku přes zdymadlo a ušetřili si tak několik km podél Baťova kanálu i Moravy. Tady ten přiblblej kanál, co si postavil páně Baťa, aby mohl plavit cvičky do Uher nebo k čemu, mě bude pronásledovat ještě dlouho. Estonce dojíždíme a na jumary volíme lepší postup a přijíždíme pár minut po Jardovi. Odjíždíme společně, ale opět jsme zvolili příliš velkou objížděčku a tak nás Estonští chasníci vítají v depu s úsměvem na tváři.

Cíl nebo start MTB etapy.

Méně nás s úsměvem na tváři vítá Jarda na první trekové kontrole, kde jsme skoro stáhli jejich náskok, protože jsme si pamatovali fikačku, kterou jsme použili na biku (stejná kontrola). “Co se na biku naučíš, na treku jako když najdeš.” Postup přes hřeben Chřibů absolvujeme v těsném kontaktu s Jardou, na Barborce jim cukáme. Pokus o fikačku nad Velehradem neproběhl hladce, pořád ale lépe pro nás. Ve Velehradu nazouváme inliny a ujíždíme na Bunč (opět). Nejdříve to drncáme po dlažebních kostkách, pak Dana na bruslích málem srazí divoké prase při zběsilém ústupu do lesa a po 13km stoupání jsme na Bunči, po druhé. Cestou jsme ale ztratili Dana. Mysleli jsme si, že cestou nahoru se nedá ztratit, ale je přece jen už druhá noc, závodíme skoro 40 hodin a možné je vše. Po 15 minutách jsme zase pohromadě a sbíháme do depa.
Přezbrojíme na poslední delší etapu – Monster Bike. 85km MTB s vloženými dohledávkami shluků kontrol (“hnízd”) podle orienťácké mapy. Teď už půjde do tuhého – druhá noc a třetí den ráno, bez spánku a odpočinku. Únava se hned projeví – vracíme se pro nářadí na kolo do depa a při cestě na první hnízdo usínám. Jak ale vjedeme do lesa, musím mapovat a jsem zase při vědomí. To absolvujeme bez ztráty květinky i přes ohromné množství neznačených oplocenek a ukrajujeme další kontroly. Teď usíná Simča, ale to jsme ji zakázali a raději z ní taháme nejrůznější informace, abychom ji udrželi vzhůru. Při odjezdu z posledního hnízda si ještě vybíráme povinný problém s kolem – ve sjezdu trefuju kládu a lámu patku. To už se mi stalo tolikrát, takže ji suše vyměníme a za pár minut pokračujeme dál. Na Bunč… potřetí. V poledne jsme v depu, absolvujeme potápění a při odchodu na poslední OB se mineme s Jardou. Tak ani tady nebudeme mít klid.

Potápění před posledním OB všechny probralo.

Teď už jedeme v krizovém režimu – Simča bojuje s puchýřema, Dan s horkem a všichni s týmy za námi. Puchýře jsme vyřešili elegantně, Simča si bere mapu a najednou jde všechno líp, i běžet se dá. Snažíme se jít co nejrychleji, ať nás Jarda nedocvakne. Jenže na nejvzdálenější kontrole se potkáváme. Po chvíli si potvrzujeme, v co jsme doufali – jdou to v protisměru (na OB byl volný postup). Podle odhadů, bychom stále měli mít náskok, ale raději na to nespoléháme a poslední čtyřkilometrový seběh jdeme naprosto na krev. Do cíle dobíháme s jazykem na vestě, ale šťastní – uhájili jsme druhé místo a titul nejlepšího akademického týmu. V cíli se ale nestačíme divit – 8 minut dobíhá další tým – není o Jarda, ale Estonci. O dalších 10 minut zpět dobíhá Jarda a až později zjišťujeme, že když jsme je potkali, tak si nás vůbec nevšimli.

Na tenhle okamžik jsme se těšili už dlouho.

 

V týmu máme všichni vhodné rozměry.

Úspěšný závod jsme zakončili nutným odpočinkem a tradičním večírek s veleúspěšným vystoupením na pivních štafetách.

Leave a Reply

Captcha *