Cheviot Goat Ultra

Málokdy začíná report ze sobotního závodu čtvrtečním punkovým koncertem. Když ale máte zrovna narozeniny a ve Vídni hrají Gogol Bordello, tak se to může snadno stát. Ostatně v Šumperku s tím nejsem sám. Mám už za sebou nějaké roky zkušenosti, a tak vím, že před závodem je třeba jíst do polosyta, pít do polopita a pařit.. do polo-boty. A přesně tak to bylo – při pogu jsem dostal do čelisti, až jsem ztratil botu. Punk se vším všudy. Ale vše se urovnalo – čelist se vrátila kam patří, bota se našla a tak o půlnoci sedám na bus, který mne veze na polední letadlo do Prahy.

Pravej klub. Závod je v Anglii, takže pasy s sebou, pane redaktore.
image-3966

Pravej klub. Závod je v Anglii, takže pasy s sebou, pane redaktore.

Punk' class=
image-3967

Punk’s not dead. Gogol Bordello jsou skutečně živí.

Adventure race mne naučil se dobře vyspat prakticky kdekoliv – pár hodin v buse, dalších pár na letišti a ráno jsem bez újmy na obecnosti připraven na závod. Dál už jde všechno hladce, cestu do Anglie mi krátí Laco Déczi svými knižními moudry a uteče tak jak voda. Kolem osmé večerní jsem na severu Anglie v místě závodu – zaregistrovaný, vyfocený, nachystaný. Ani nemusím stavět stan – je k dispozici vytopená mísnost. Start v 5:30, takže budík na 4:30 a jde se spát.

AR vás naučí spát kdekoliv.
image-3968

AR vás naučí spát kdekoliv.

Zas ráno

Při vstávání jsem si vybral jednu slabší chvilku. Dnešní zařízení jsou sice chytrá, ale Fenix3 (nebo jakýkoliv sporttester) si přehodí čas, až “chytne” satelity. Takže po tom, co jsem si dal kafe, trochu ovoce a naládoval do sebe velkou porci Edgara, abych se nastartoval a měl dost energie na první část závodu, tak jsem zjistil, že jsme prostě vstal o hodinu dřív. Proto se mi tak nechtělo vstávat. Takže, teď jsem nastartoval, abych se snažil na hodinu usnout. To přece dává smysl. Aspoň tentokrát nic nebudu dělat na poslední chvíli.

Za půl hodiny start - tentokrát už opravdu.
image-3969

Za půl hodiny start – tentokrát už opravdu.

V 5:30 jsme skutečně vystartovali. Zpočátku se nikomu moc nechtělo běžet, každá brána zase zahustila startovní pole do sebe. Až po pěti kilometrech za to vzal Jim Mann, pole se začalo trhat a začalo se závodit. Usadil jsem se na třetím místě, čelo na dohled, Trať se mírně vlnila, vesměs po cestě, občas kameny, občas břečka. Na 18. kiláku jsme naběhli do volného terénu a připoměli si co to znamená fell running v zimě. Měkké vřesové drny pokryté sněhovou vrstvy až ke kolenům značně zpomalovaly postup, především těch na čele, kteří dupali stopu. Po chvíli jsem je docvakl a vystřídal je v dupání. Netrvalo dlouho, docvakla nás další dvojice a všichni jsme pochopili, že prostě dál budeme dupat. Po deseti kilácích jsme moc rádi, že dupání skončilo, ale straší nás druhá část závodu, kde trasa vede po hřebeni kopců Cheviots – výš a déle, takže se dá čekat ještě více sněhu.

Cheviots po ránu
image-3970

Cheviots po ránu

30. kilák, tady ještě pohromadě.
image-3971

30. kilák, tady ještě pohromadě.

Mapa neustále v ruce.
image-3972

Mapa neustále v ruce.

Dupeme podruhé

Než jsme se zase rozběhli, skupina se zúžila na čtyři kusy, pak za to Jim zase vzal a opět jsme se rozpadli na dvě dvojice. Snažil jsem se držet ztrátu v rozumných mezích a při tom se neodvařit. Současně jsem se postupně vzdaloval svému pronásledovateli a začal se zabydlovat na třetím místě. Ztrátu se dařilo držet do cca 60. km, kde se zase objevil vřes a dost sněhu. Tady už nešlo vydupat jednu cestičku, ale každý si musel dupat svoji. Bořil jsem se prakticky neustále, a když jsem občas zkřížil stopy dvojice před sebou, stejně mi to moc nepomohlo – do těch jejich dětských stop se stejně nevejdu (Jim má sotva 170 cm). Na nejvyšším kopci (The Cheviot), kdy do cíle zbývalo asi 15 km vidím, že už ztrácím zhruba 20 min. To by museli kluci přede mnou udělat nějakej fakt velkej kiks, abych je docvak. Začalo se stmívat, sněhu přibylo, párkrát jsem zapadl do bažiny či sněhu až po pás, začal jsem se spíš soustředit na to, abych doběhl bez ztráty květinky. A po 12 hodin jsem byl skutečně v cíli. Jim s Barrym dupali stopu společně, doběhli tak společně i do cíle.

A teď už hlavně dolů
image-3973

A teď už hlavně dolů

Vyhlášení po doběhu. Jsem rád že stojím.  Jim Mann (vlevo), Barry Kemp (uprostřed) doběhli společně na 1 místě.
image-3974

Vyhlášení po doběhu. Jsem rád že stojím. Jim Mann (vlevo), Barry Kemp (uprostřed) doběhli společně na 1. místě.

Po doběhu přišla poměrně hluboká krize, kdy jsem byl rád, že stojím, ale po chvíli bylo všechno zase v pořádku. Před závodem jsem si dal za cíl bednu, to se povedlo. Třetí místo bych nepřeceňoval, ale čtyři pět silných běžců tu bylo. K Jimovi mám velký respekt, takže ztrátu na Cheviotu beru. Ženskou trasu vyhrála Carol Morgan s velkým náskokem v čase lehce přes 13 hodin Carol Morgan. 86 kiláků, necelých 3000 převýšení a čas přes 12 hodin je docela pomalý, ale v tomhle terénu to na rychlostní rekordy nebylo. Byl to především krásný den v anglických kopcích, kdy jsem potkal některé známé tváře… a většinu z nich potkám i za měsíc na Spine race.

Rozhodnutí/vybavení

Kromě fyzické připravenosti se do konečného umístění promítají správná rozhodnutí a s tím související správný výběr vybavení. Co bylo důležité tentokrát:

Boty – v těchto podmínkách poměrně obvyklá otázka – jít s hřeby či bez? Na bedně to bylo 2:1 pro hřeby. I já jsem se pro ně rozhodl, konkrétně Inov-8 Arctic Talon 275 a myslím, že to byla dobrá volba. Oproti jiným hřebovkám jsou trochu zateplené, takže do těchto podmínek ideální.

Jídlo – edgar.pro – 100g této směsi mi vydrží cca na 2 hodiny (ostatním nejspíš ještě déle). Velice dobře rozustný i dobře strávitelné. Tři porce jsem doplnil teplou polívkou v depu a jedněmi gumovými bonbony – na to jsem odběhl celý závod. Optimálně mít příště dva bidony – jeden na Edgar, druhý na vodu/ionťák či prostě tekutiny. Tentokrát jsem měl jen jeden (na Edgar), když nebyla zrovna voda, jedl jsem sníh. (V e-shopu po zadání kódu “paloncy10” dostanete slevu.)

Batoh – Ferrino X-Cross 12. Tady nebylo co řešit – povinné výbavy nebylo moc, pohodlně se do něj vešla a mám jej dlouhodobě vyzkoušený.

Čelovka – LEDLENSER H14R.2. Taky nebylo co řešit – s tímhle kouskem běhám pořád, potřeba byla na startu i při doběhu do cíle.

Compex SP 8.0 – letiště, letadlo ani polský vlak nejsou zrovna optimální místa pro regeneraci. S Compexem jsem byl schopen podpořit regeneraci už po cestě. Vyklusání ani saunu to nenahrazuje, ale každý kousek se hodí. Do Spine Race zbývá 6 týdnů, pokračuju v přípravě s AndrleSport, a hned za týden mě čeká další závod – Pražská stovka, která nemá 100 km, ale rovnou 170.

Tohle jsem měl s sebou... rozloženo.
image-3975

Tohle jsem měl s sebou… rozloženo.

A sbaleno.
image-3976

A sbaleno.

Strava segment – jen první půlka (do depa).

Leave a Reply

Captcha *