Bergson Winter Challenge 2009

Bergson potřetí. Jíné místo, jiný rok, jiná trať, jiní lidé a přesto mají tyto závody něco společného. Jsou dlouhé, jedou se v zimě máte při nich halucinace.A ty letos i přes ekonomickou krizi stály za to.

Od loňska je běžné, že při závodě dvojic nebo čtveric, se mému parťákovi nebo parťačce před závodem (případně během závodu) přihodí nějaká zdravotní obtíž – boreliozou počínaje, zánětem achilovky konče. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy se Zdenovi vrátili potíže s achilovkou. Na poslední chvíli jsem tak utvořil duo s Hankou Roubalíkovou, které taky vypadl parťák. Hanka už má za sebou několik závodů adventure race i survivalu za sebou (například památný Bergson Winter Challenge 2005 za 118 hodin) a je zkušená, domluva i příprava tak byla více než hladká. Snad až na polské silnice, ale to už k Polsku tak nějak patří.

Ve čtvrtek 26.2.2009 ve 22:00 tak v městečku Rabka-Zdrój stojíme v amfiteátru společně s asi 50ti dalšími tými a čekáme na startovní výstřel. Čeká nás krátký orientační běh, 60 km na kole, 60 treku a dalších 50 km na kole. Bude to takovej zimní duatlon 🙂

Orienťák jdeme vpohodě, ukryti v chumlu, který se postupně mění v hada. Had se postupně tříští na něco mezi vícehlavou saní a víceocasou kočkou, pořád ale je všude spousta lidí. Na kolo vyrážíme a přes lehce pomalejší navigaci se posouváme dopředu. Postupně předjížíme týmy a pohybujeme se na hranici desítky, neustále se potkáváme s Honzou Kotykem a Jirkou s Evou. Vtipkujeme, nálada je dobrá, pořád jedeme vpohodě. Jak se na začátku dalo jet po asfaltu úplně s přehledem, tak na 3. kontrolu je cesta zasněženější čím dál více, až nakonec musíme s kola sesednout a tlačit. Dále pobíháme s kolem po turistické značce, kterou půjdeme dle popisů v různých směrech ještě třikrát. Bohužel jsem si nevšiml, že zvoleným postupem nejel nikdo před námi a tak musíme dupat stopu, do sněhu zapadáme skoro po pás, což nás dost zpomaluje a propadáme so do hloubi pole. To nejhorší v této etapě nás však ještě čeká. A to je vytlačit kolo na 1020 m vysokej kopec. Cestou opět předcházíme týmy, tlačení kola je nekonečné a ztráta je velká.

Konečně jsme na kopci, je ráno, je nám zima, svítá, stále sněží a čeká nás první lanová taškařice (řízené přelanění). Postupně se snažíme dostat do zase do vyššího tempa, ale nedaří se. Kolem půl deváté ráno jsme v depu a převlékáme se na trek. 60 km treku v zimě bude výživných. Hanka odmítá botasky a obouvá pohorky. Trek tak budeme skutečně trekovat, obouvám také pohorky a přidávám vrstvu. V pohorkách mi je sice teplo a pohodlně, ale jen na chvíli. Nejsem zvyklý na tak těžké boty a po chvíli začínají protestovat chodidla, ale jdeme dál. Postupně ukrajujeme z dlouhé porce kilometrů treku. Jdeme pořád vpohodě (Slovy Hanky: Chce zkusit, že to dokončí), takže únava nepřichází, adrenalin chybí a mě tak nastupují halucinace. Nejdříve jen lehké – místo stromů vidím cedule, plochy a chaty, ale postupně se zesilují. Obzvláště výživná je pasáž, kdy z horské chaty na kopci Turbacz (1320 m.n.m) sejdeme dolů do údolí, abychom tento kopec stejnou cestou vyšli (již na rozhraní dne a noci) zpět.

Cestou od chaty Turbacz dosahují halucinace vrcholu. Jsme na cestě již 25 hodin, je zase tma a vidím již naprosto vše – les ožívá pohádkovými i jinými postavami, chaty, cedule, auta jsou na denním pořádku. Nebýbe se to, ale vidím to všude. K tomu Hanka začíná usínat. Jsme prívma dvojka – jedna spí za chůze a druhej vidí kolem sebe neuvěřitelný věci. Tempo znatelně upadá. Pořád je mi jasné, že to co vidím, není skutečnost, avšak už to nechce jen tak zmizet a musím se hodně snažit, abych vytěsnil halucinace z pohledu a viděl trapnou realitu – v tomto případě ani bizardní sněhové tvary se nemohou rovnat halucinačním výjevům. Postupně se posunujeme výsledky nahoru. Nikoho moc nepředcházíme, ale týmy odpadají, pauzy na chatách se prodlužují a v depu budou některé z nich spát. Docházíme do depa a chceme jít rovnou na kolo ať už jsme v cíli. Vyrážíme asi o půt třetí v noci, konečně.

Poslední etapa na kole se jede jako silniční, ale není tomu tak. Tentokrát nic nedupeme (jen asi 200m vlastní vinou), ale zadarmo to není, část stejně musíme tlačit. Poslední kontroly se nachází v údolí a postup vede právě rozhraním mezi mrazem a nemrazem:). Mění se tak na silnicích sníh s břečkou, vodou, solí i blátem. To vše na cestách, které se při velké troše dobré vůle dají nazvat tankodromem. Ale všechno má svůj konec a má ho i tenhle závod. Po 37 hodinách a 48 minutách překonáváme pneumatikovej lanovej most a dorážíme do cíle. Zaplať pánbůh za ty dary.

Ať dojedete první nebo poslední, každé dokončení závodu stojí za to. Necítím obvyklou únavu po závodě, celý závod jsem šel víceméně v klidu, ale jsem na nohách už kolem 55 hodin, jsou dvě odpoledne a tak se jdu na dvě hodinky prostpat. Zajdeme se pak podívat na vyhlášení vítězů, pogratulujeme Tilakům (protože ti zajeli opravdu mistovsky po 85 hodinách na trase SPEED zvítězili!) a večer zapaříme se smutnými Nutrendy, kterým se podařilo během poslední etapy zlomit lyže, rozpadnout bota a zlomit hůlku. Nakonec dojeli na šestém místě. I takové konce přináší adventure racing.
Já osobně jsem se závodem spokojenej. Výsledek jsme sice nepředvedli, což jsem ani nečekal, ale vyzkoušel jsem si, jak se mi jede po zimním připravném období a pocity jsou pozitivní. Mám tak další chuť do tréninku a závodění. Snad se dají do kupy parťáci a vyrazíme.