ARWC 2012 RIF – 1. část
Za těmito zkratkami se skrývá Adventure Racing World Championship 2012 Raid In France. Delší verze překladu by mohla znít jako Mistrovství světa (MS) v adventure racingu (AR) 2012 ve Francii. Kratší verze je výstižnější: Týdenní masakr.
Foto Dan Šilar
Co teď a co potom?
Tohle není zrovna obvyklá věta, jak začít článek o závodě AR. Jenže tentokrát se nejednalo o běžný závod. Tuhle větu si většinou říkám při příchodu do depa, abych se nejdřív věnoval důležitým činnostem, a až potom těm dalším. To pro případ, že bych na něco zapomněl, vybod se na to nebo usnul. Teď tu sedím nad seznamem etap, a přemýšlím, které zážitky patří ke které etapě. Jsou silné a výrazné, jen se hůře třídí, protože jich bylo tolik. Jako navigátor jsem byl poměrně v kontaktu s mapou, tak se mi to (snad) skládá lépe. Chvíle, kdy navigátor není v kontaktu s mapou se pamatují ještě více: Většinou se totiž značně protáhnou a pamatuje si je celý tým.
Už jsem se pár závodů v AR zúčastnil, ale už přípravy naznačovaly, že půjde o něco výjimečného. Pořadatel nekompromisně požadoval pohorky na rychloupínací mačky, Polartecovou bundu s danou minimální gramáží a podobně. Prostě francouzská byrokracie. Seznam povinné výbavy by asi nejlépe přečetl pan Lorenc z filmu Na samotě u lesa: “To máte pohorky, mačky, cepíny, návleky, spacák, stan, úvazek, ferratový set, karabiny, žumary, rukavice, teplý rukavice, nepromokavou bundu, nepromokavý kalhoty, termovrstvu, neopran, MTB helmu, lezeckou helmu, kajakovou helmu..” a takhle bychom mohli pokračovat ještě dost dlouho. A také pohled do startovní listiny naznačoval, že to bude vyjímečný závod – nejsilnější pole za poslední roky.
Pořadatel vyhrožoval, že čas vítěze bude kolem pěti a půl dne, půjdeme nad 3000 metrů a vyžadoval spoustu certifikátů – že umíme plavat, že umíme na raftu, na kajaku, navigovat, že jsme zdraví a podobně, prostě francouzská byrokracie. “Bude to hodně do kopce a potáhneme s sebou spoustu zbytečnejch krámů, prostě francouzská byrokracie. A budeme tam šest dní, ale to bude OK, protože tam jsou dvě povinný 4hodinnový zastávky v depu, kde se vyspíme.” Tak nějak jsme si to představovali, ale realita byla o hodně jiná.
To se tam nevejde, ale vejde…
To se tam nevejde, ale vejde…
Vše je třeba pořádně oblepit.
Do Argentiére la Besse, startu závodu pod slavnými alpskými cyklistickými průsmyky, jsme dorazili již několik dní dopředu, abychom na vše měli dostatek času. Ještěže tak, protože kontrola materiálu zabrala mnohem více času, než jsme čekali. Jednak pořadatelé všechno kontrolovali opravdu důsledně: Když například na záchranné vestě nemohli najít certifikaci, tak ji prostě potopili v barelu a siloměrem změřili, jestli dostatečně nadnáší a podobně. A taky zaúřadovala francouzská pracovní morálka, když na stanovišti, které mělo být otevřené od jedné hodiny, o půl třetí ještě nikdo nebyl. “Asi ještě jí” dostalo se nám odpovědi. A my už jsme si mysleli, že francouzské odbory kontrolorů výbavy adventure racingu vyhlásily stávku. Tak ne, tak oni ještě prý přijdou, tak počkáme…
Kontrola lezeckého vybavení. Horský vůdce, který to kontroloval nás překvapil hned v úvodu dvěma českými slovy co ho pravděpodobně naučil nějací Češi dříve.
Taky si vyzkoušíme žumarování.
Tak lezeckou výbavu bychom měli, kam dál na rafty? Asi tamhle.
Tak mají pochybnosti o mé helmě. Máme číslo 68, tak mám Jágrovu helmu, co na tom nechápou?
Frantíci ještě na obědě a my čekáme, čekáme, tady se furt jenom čeká.
Výbavu bychom měli zkontrolovanou, na představení týmu jsme dostali schematickou mapu a seznam etap a pomalu si začínáme uvědomovat s jakým závodem máme co do činění. Mapa je taková.. zubatá. Hned první zuby vedou do 3400 m.n.m. a pak tam jsou další a další zuby nad 2500 m. Na kole, na treku, pořád, v podstatě budeme pořád chodit nahoru a dolů, jen raft a kajaky budou jen dolů, snad. Čeká nás 18 etap, z toho většina opravdových, několik přesunů (jako třeba 8 km trek po raftech, 10 km po kajacích a tak), žádná vysloveně královská, ale všechny poměrně dlouhé.
Hledíme do seznamu etap a na zubatou.
Přesně takhle vypadají.
Máme délky a převýšení etap, zubatou (mapu), nějaký časový odhady, jízdní řád beden společně s jejími váhovými limity, tak jdeme chystat jídlo. To bude dost oříšek, protože nachystat nějaké jídlo na 6. den, které do té doby vydrží je kumšt samo o sobě. Nevíme jak na tom budeme, co budeme chtít jíst, jestli tam budeme 6. nebo 7. den, ve dne či v noci a při dotazu na délku treku v přehledu přečtu: “Něco mezi 13 a 25 hodinama.” Tak to bychom měli. Stejně nám na jídlo na tuto etapu nakonec nezbyde váhovej limit, tak je to jedno. Dávno předtím jsem musel kvůli váze obětovat své oblíbené ovoce, všichni jsme se vzdali Coly, birelly osekali na minimum a něco si poslali do loďáků, kde nám zbývalo trochu váhy.
Rozdělení jídla: Jídlo budeme mít opravdu na příděl. U každé hromádky je na izolepě napsaný co to je, na jak dlouho to je, kam to patří a kam to pak pošleme. Pokud se v tom ztrácíte, nejste sami.
Po slavnostní promenádě národů startujeme prolog. To se prostě 300 lidí zběsile rozběhne k mapám a pak dle satelitního snímky se proplétá nejdříve uličkami, pak se i škrábe na stráň za městem a loví kontroly. To je pak u kontrol docela tlačenice a jeden pořadatel s kontrolou se rozhodl, že se bude razit organizovaně, načež se u něj vytvořil takový chumel, že jej stohlavý dav rukou prostě trochu zmáčkl, jen až po několika minutách. Ten chlápek z toho má asi trauma doteď. Není dobré provokovat stohlavou saň závodníků, která každým okamžikem sílí.
Týmové fotky nemohou chybět.
A tady už je celá naše česká výprava.
Kdo byl v prologu první, startoval jako první do samotného závodu. Druhý šel půl minuty po něm, třetí za další půl minuty a tak dále. Výsledky prologu spíše odrážely schopnost drát se davem ke kontrole a orazit než navigace. My v tomto frmolu ještě jednu kontrolu vynechali, což nás odsunulo někam k hranici 50ky, takže do závodu půjdeme 25 minut po prvních. Není to nic nad čím bychom jásali, ale je to začátek, závod trvá týden, navíc první etapa – vysokohorský trek po ledovcích – má stanoven i minimální čas (14h), před kterým pořadatel do depa nikoho nepustí. To abychom na ledovci nebláznili.
Start prologu.
Prolog nás zavedl do stráně i do města.
Kontrolujeme, jestli máme všechny kontroly, ale vypadá to, že jsme jednu vynechali.
Po prologu si jen finálně připravíme kola na ráno a s vědomím, že to je možná poslední pořádný spánek, jdeme na 4 hodiny spát. Je to vlastně už takové povinné depo. Vstáváme o půl třetí ráno, poslední snídaně (žádnýho Páně). Pořadatel si na nás připravil takovou fintu, kdy na start je třeba nejdříve dojet, a tak ve 4 ráno 300 závodníků sedá na kolo a po silničce údolím stoupáme o 600 metrů výše. Těsně před odjezdem pořadatel vydává kapitánům papíry, kde nás informuje, že “kvůli špatným podmínkám v horách byl trek A a B modifikován a minimální čas je 7 a půl hodiny. Povinné vybavení je stejné.” Cestou přemýšlíme, co by to mohlo znamenat a začínáme doufat, že bychom se mohli vyhnout dark zóně na raftu.
Před půl šestou jsme na místě a stojíme před úkolem jak všechno vybavení nacpat do batohů. Podařilo se, duch zvítězil nad hmotou a máme vše sbaleno do našich batohů. Pozitivní je, že teď už z nich budeme jen ubírat.
Připraveni k odjezdu.
Všechno cpeme do batohů.
Trocha soustředění před startem.
Den 1: Roadbook, náš nepřítel.
6:26:00 a konečně startujeme. Kousek za startem fasujeme první sadu map a roadbooku do první povinné zastávky, odhadem dva dny (Další specifikum tohoto závodu – mapy s popisem trati pořadatel vydává týmům postupně během závodu, na startu a při odchodu z dep.) Vytahujeme mapu prvního treku, kde je pět kontrol, trasa vypadá jasně, ale provedení bude horší, čeká nás hodně stoupání. Ještě kontrolujeme roadbook, jestli tam není něco o povinné trase a není. Popsaná je tam až poslední kontrola a pak místa, kde je povinné obout pohorky, kde mačky a podobně. Vyrážíme rychle s několika týmy přes potok, což po chvíli zjišťujeme, že byla chyba, vracíme se kolem depa a pokračujeme už správnou cestou. Není to dobrý začátek, ale závod je dlouhý, tak hlavně v klidu. Stoupáme údolím nahoru, a pořád nepředbíháme žádné týmy. Je nám to trochu divný, protože jsme startovalo vzadu mezi slabšími týmy a jdeme celkem ostře. Na to, že to je závod na týden, tak hodně ostře, ale asi ta první chyba byla větší, než jsme si mysleli. Šlapem dál.
A je odstartováno.
Koukáme do mapy na první (vysokohorský) trek.
Ještě zkontrolovat roadbook a můžeme jít.
Je mi to divný čím dál víc, studuju roadbook znovu a znovu, koukám u toho do mapy. Z popisu cesty v roadbooku to vypadá, jako bychom měli jít jen na poslední kontrolu. Na brífinku kapitánů ale zaznělo jasně, že popis trasy v roadbooku je pouze doporučení, pokud není napsáno jinak, pěkně blbý doporučení teda. A o vynechání kontrol nikde ani zmínka. Tlumočím tuto obavu Peprovi, cestou potkáváme chatu, kde se ptáme, jestli tu někdo šel, dostává se nám odpověď dokonce v češtině, že je to tak půl hodiny, co tu šel nějaký tým. To není zrovna přesvědčivý, ale aspoň něco. Šlapem dál.
Jestli to předtím bylo divný, tak teď už nám to přijde hodně divný. Tak si předáváme roadbook, koukáme do mapy, vytahujeme i papír, kterým nám pořadatel oznamoval změnu na tomto treku kvůli špatným podmínkám. Koukáme sem a tam, jestli jsme něco nepřehlédli, ale nikde nic. O vynechání kontrol se nikde nic nepíše. Pochybujeme, vymýšlíme nejrůznější paranoidní možnosti, ale vždycky se nakonec shodneme na tom, že vynechání 4 kontrol je tak zásadní informace, že to musí být někde explicitně napsané. A to není. Tak jdeme dál, až dojdeme na místo první kontroly, kde ale žádná kontrola není není. Je tam jen kolumbijský tým.
Jít ostře skoro tři hodiny cestou, kde nikdo nejde, nám hodně přijde divné, ale vynechat 4 kontroly z 5, když to není nikde napsané, ani to nikde pořadatel nezmínil, nám přijde ještě divnější. Jenže kontrola tu není, tak nám nezbývá nic jiného, než tuto divnost přijmout, otočit se a valit dolů. Tak zpátky. Jsme naštvaní, zklamaní, ale odhodlaní. Asi nejlíp by to popsala ta jediná dvě slova, která zná horský vůdce, co kontroloval ledovcové vybavení. Dál bych to radši nerozebíral, mohl by vám prasknout monitor. Tak to šlapeme dolů a před 11. hodinou ranní (tedy po 5 hodinách závodu) jsme zpět v depu, kde po krátké debatě s Pascalem (ředitelem závodu) vyrážíme na první, tedy poslední, prostě jedinou kontrolu tohoto treku. V hlavě mi neustále zní jeho věta: “Roadbook is your bible”. Pominu-li to, že jsem nevěřící a odhlédneme-li od skutečnosti, že v bibli je i spousta nesmyslů, tak to sedí. Je to psáno podobně srozumitelně. Šlapem dál.
Netrvá dlouho a do protisměru potkáváme vracející se týmy. Dle jejich časů to vypadá, že kvůli minimálnímu času na tomto treku budou nějakou dobu čekat a my tak neztratíme celých pět hodin, ale o něco méně. Cestou se postupně potkáváme se všemi týmy, někteří nás utěšují, jiní povzbuzují, ale určitě se všichni diví, co jsme to nacvičovali.
Cestou zpět jsme potkali i český tým Berghaus/Nutrend/Merida. To bylo Jirkovi ještě hej.
A tam nahoru jsme šli, nejdříve údolím, pak po ledovci.
Před fixními lany nasazujeme pohorky (pokyn v roadbooku) a na ledu (něco kolem 2800 m.n.m.) obouváme mačky. “Kurva mrdačka!” zdraví nás horská vůdce. Jo, sám bych to neřek líp. Cvaknout kontrolu, dolů z ledovce, přezout boty a pryč odsud. Nahoře na ledovci jsme stále poslední, tj. 64. Těsně před cílem zaznamenáváme první zářez a posunujeme se o místo vpřed, tak spoň něco. Jen tak dál, v depu předjíždíme dalších asi 6 týmů.. a ono to půjde. Na první tým ztrácíme asi tři hodiny, ušli jsme zbytečně 16 kiláků s plnou náloží a nastoupali 1600 výškových metrů, tak moc se to projeví dál, těžko říct, ale určitě nás to nezrychlí.
1.noc: Mezi trekem a trekem
V depu nám ale také sdělují, že nás čeká další trek. Protože tento zkrátili, tak nám jeden do 25km MTB mezi trekem a trekem vložili další trek. Tenhle ale půjdeme na lehko, prakticky nic nepotřebujeme, tak aspoň tak. Nicméně úvahy o stihnutí darkzony víceméně berou za své. Ještě ale na treku nejsme a hned první kilometry MTB ukazují, že bike vůbec nebude zadarmo. Pominu-li dva defekty, tak na tom krátkém biku bylo náročné úplně vše – samej singletrack, cestičky v mapě zaznačené tenkýma vlásenkama, které šly (ve dne) sotva vidět a všechny (jednu) dobré cesty pořadatel zakázal.
V depu necháváme skoro vše a stoupáme opět nad 2500 m. a předbíháme jeden tým za druhým. Na jedný straně nás těší kolik týmů jsme předběhli, na druhý straně to ale znamená, kolik jsme ztratili taou roadbookovou taškařicí. Trek poměrně rychle odsýpá a přichází první noc. Rozestupy mezi týmy jsou pořád dost malé, což jde vidět v noci díky čelovkám ještě více. Není to žádnej had světlušek, ale spíše chaotické chaotické stádo konající Brownův pohyb. Ke kontrole se blíží ze všech směrů a od kontroly se naopak vydávají nejrůznějšími směry i rychlostmi. Do depa dorážíme někdy nad ránem (asi kolem 4.). Sedáme opět na kolo, přes pár kontrol dojíždíme do depa, které je prakticky v Argentiére. Chvíli jedeme nejistě, než natrefíme na ten správný singltrack, ale pak to celkem jede. Je noc a tato krátká etapa nám jasně ukazuje, že pokud chceme mít rozumný tempo, tak se budeme muset pokoušet jet i to, co bychom normálně se vyjet ani nesnažili. A to i v noci.
V depu se rozednívá, skládáme kola do krabice, opět absolvujeme vážení beden a vyrážíme na trek, o kterém pořadatel avizoval, že bude mokrý. Škrábeme se nějakou průrvou, pokračujeme tůní, a provazovým žebříkem pod vodopádem. Bohužel tým před námi se tam nadobro zasekl a ucpal obě lana, i když bylo řečeno, že je jen jedno na tým. Hodně čekáme, trochu mokneme, konečně je jeden žebřík volný. Nestačilo lézt po žebříku, bylo nutné se ještě u toho jistit přes žumar na laně, zkrátka poměrně makačka na ruce. A do toho ten vodopád. Kristýna si pod vodopádem vytrpěla svoje. Jdu od nás jako poslední a přestože se mi žebřík podařilo vylízt poměrně rychle, nahoře když se čtyřech blížím zpět k ostatním, tak klepu naprostou kosu. Mokří jsme všichni úplně.
Okolní kopce nás rychle zahřejí, trek je to více než malebný, kolem procházíme kolem spousty nádherných míst. Jdeme cestou necestou, s těžkými batohy, někde v horách, přes několik sedel kolem 2500 m.n.m. a už se těšíme na vytoužený raft. Že ho nestihneme před dark zónou je více než jasné. A pokud neuděláme nějakou zásadní botu, tak v dark zóně strávíme přes 4 hodiny, a tedy nám bude prominuta pozdější povinná 4hodinová zastávka v depu. To bychom mohli docvaknout pár dalších týmů, co uvízli taky v dark zóně. A jako bonus se i vyspíme. Ještě tam ale nejsme, hlavně sestup do údolí je výživný, v podstatě sjíždíme sutí a brzdíme co to jde. Ještě, že tam jsme v noci a nevidíme, co je pod námi. V údolí je hrad (jo, Frantíci mají hrad v údolí), pod ním průrva s řekou, nad ní ferrata a na ní kontrola. Proběhneme ferratu, cvakneme kontrolu, posteskneme si, že tu nejsme ve dne a pokračujeme dál podél řeky. Chvíli hledáme místo, kde ji přebrodit, cvaknem kontrolu na druhém břehu a kempíme. Pořadatelé se rozhodli pro změnu, protože následující část korytem řeky, po jejím okraji a po kamenech (něco na způsob canyoningu) se jim zdála v noci příliš nebezpečná (nedivím se jim), tak předsunuli depo. Věci ne.
3. den: Trochu vody
Ráno klepeme kosu a dost nám trvá, než tělo rozproudíme a donutíme k činnosti. Když slyším závodníky kolem, tak jsme na tom všichni stejně, kašleme jak notoričtí kuřáci. Jinak zdravotně OK. Jen chudák Kristýna je o banánech a vodě, ale pere se s tím statečně. 1Pořadatel nás pouští v pětiminutových intervalech, startujeme 6:40. To znamená, že jdeme 40 minut za prvním týmem (z těch co uvízli v dark zóně), taky to ale znamená, že jsme víceméně docvakli dalších 12 týmů. Jsme někde kolem 35. místa a i na řece postupujeme vpřed. Trocha hopkání po kamenech a brodění ledovcové řeky, trochu pseudolezení a za chvíli jsme ve skutečným depu.
Brodění ledové řeky bylo na denním pořádku.
Když to ale šlo, nepohrdli jsme cestou po břehu.
Přebalujeme se do neoprenů a za chvíli již nasedáme do raftu. Tam dostáváme instrukce “Dvě místa musíte přenášet, za prvním je ta nejtěžší pasáž. Buďte opatrní a pamatujte, že to je regulérní WW IV.”
Chvíle radosti, když je tělo zrovna v suchu a v teple.
Prvotní klidný úsek na řece Guil v údolí Queyras velice rychle skončil a začínáme zostra. Peřej střídá peřej, není čas na dlouhé úvahy, ale je nám jasné, že ani na raftu si neodpočineme. Musíme být pořád ve střehu a kontrovat/přitahovat jak fretky. Přichází první přenášení raftu, fotograf a.. několik těžkých průrv. Hned v té první jsem si myslel, že je se mnou zle, když se pohybuju vstříc balvanu poněkud rychleji než bych chtěl. Naštěstí se mezi mne a balvan dostal raft, tak proběhlo vše měkce. Jsme hodně překvapení odvahou pořadatele takový raft zařadit, ale pak si říkáme: Odevzdals certifikát, že umíš, tak se snaž. Když už to vypadá, že se voda zklidnila, ještě jednou nám dá pořadatel ochutnat peřeje než vystoupíme.
Tohle nejsme my, ale nebylo těžké dopadnout takhle.
My přijedeme každou chvíli, takže…
Příjezd…
…zakontrovat…
…hotovo…
…vodopádu jsme se vyhnuli…
…a teď pryč odsud.
Na jedné straně nás tento raft fakt baví a neskutečně si ho užíváme, na druhé straně i nás stojí spoustu sil, tak vůbec neprotestujeme, když vystupujeme. Teď nás čeká jen krátký přechod s vodáckým matrošem než sedneme do kajaku. Konec raftu a start kajaku jsou na stejné silnici, tak nás čeká šest kiláků po asfaltu.
Omyl! Tak by tomu pravděpodobně bylo na většině ostatních závodů, ne tak tady. Asfaltku pořadatel vyškrtal (zakázal), čímž nás opět donutil stoupat do kopců, kde nám pro jistotu jednu ze dvou cest taky vyškrtal, tu lepší samozřejmě… čímž týmy donutil, mimo jiné scházet dolů ke kajakům prudkou zarostlou strání. To vše s dvěma velkými plnými vodáckými pytli. Tato situace byla pro tento závod typická. Vždy si týmy myslely, že nějaká etapa bude krátká, jednoduchá nebo, že “už tam skoro jsme”, tak nás pořadatel z tohoto omylu vyvedl nějakým překvapením.
Přebalit na kajak
Abfahr!
Nasedáme na kajaky a už se těšíme do dalšího depa, kde nás čeká náš první barel s jídlem. Kajaky samozřejmě také nejsou zadarmo, ledovcová řeka teče rychle, peřeje a všude spousta kamení. Pádlování divoké vody s listovým pádlem také není ideální, ale se vším se postupně srovnáváme. Na lodi jsem s Filipem a po závodě jsme se shodli, že ve vodních etapách se nám vždy jela lépe druhá polovina. Zdravě jsme se naštvali a začali se prát se společným nepřítelem – vodou.
Někde v půli kajaku
Na kajaku je potřeba občas něco sníst, coč při obtížnosti tohoto kajaku nebylo úplně jednoduché. Kritýna má své banánové období za sebou a může normálně jíst (a krom toho nám došly banány).
Kousek za polovinou cvakáme kontrolu, potkáváme fotografa.. a peřej, kam by se schoval i raft. Takže jsme se tam schovali i my, hlavou dolů. Ohlížíme se za sebe a Pepr s Kristýnou jsou na tom stejně, taky si hráli na schovávanou v bublinkách. Společnými silami lovíme kajak a pokračujeme. Několikrát bylo vody tolik, že jsme náš sit-on-top dočasně změnili na ponorku, ale vše jsme měli dobře připevněné a vždy rychle vybublali na hladinu tou správnou stranou. Než jsme se nadáli, etapa skončila a jsme v depu s naším barelem (ASSITANCE). Pořadatel jej označil zkratkou ASS1, prostě PRDEL1, máme na to!
(Pokračování v týdnu).