Andorra: Els 2900 Alpine Runpreview

Do Andorry jsem vyrazil o pár dní dříve, abych tu něco poběhal a trochu zjistil, co mě vlastně čeká. Před chvílí jsem se vrátil z prvního skautingu a tady jsou dojmy:

Přestože jsem vlastně ani nedoběhl na start závodu, jen jsem nějakou dobu běžel po turistické značce v Val Madriú, kterou pravděpodobně půjdeme na start, a pak jsem se odchýlil k Refugio Claror ve 2500 m.n.m., bylo to více než poučné.

Andorra z okna.  (včera) Trochu teplota a tohle za oknem.

Andorra z okna. (včera) Trochu teplota a tohle za oknem.

 

Refugio Claror, ano, to je ta chata, na kterou si všichni z Rondy del Cims pamatují. Sbíhá se na ni z Pic Negre (na který se překonává 1800m převýšení na jeden zátah), při seběhu jsem zabloudil na druhou trasu a na toto místo asi nejvíce sedí památný popis Honzy Bartase: “Představoval jsem si šíleného pořadatele, jak letí ve vrtulníku po obvodu Andorry a z několika metrů hází vlajky, značí tak cestu a ďábelsky se u toho směje.” (Vůbec instruktážní článek o kolečku kolem Andorry si můžete přečíst na Bartasovo blogýsku pod názvem Spanking od Královny.”

Jak se řekne Claror, tak se mi zježí chlupy, tam někde nahoře...

Jak se řekne Claror, tak se mi zježí chlupy, tam někde nahoře…

Ale pěkně popořadě. Ve 1200 m.n.m jsem opustil asfalt a jal se stoupat pěšinkou údolím. Všude na zemi barevné listí a kameny, paráda, prostě podzim, jak stoupám výše, kolem přibývá kamení a také se zvětšují, ubývá pěšiny. Na chvíli jsem zadoufal, že když trasa povede po turistické značce, že by to mohlo být dobře schůdné. Značka mě z toho za chvíli vyvedla.

Tudy vede turistická značka. To, že je v Andoře značka, neznamená, že je tam pěšina.

Tudy vede turistická značka. To, že je v Andoře značka, neznamená, že je tam pěšina.

I tudy někde vede značka

I tudy někde vede značka

Dostávám se do jehličnatého lesa, opět se objevuje pěšina a všechno je trochu schůdnější, také ale o poznání prudší. Postupně začíná sněžit. Přestože jsem v cca 1800m a sníh okamžitě taje, dává tušit, že nahoře to bude zajímavé. Zhruba ve 2000 se krajina otevírá a začíná foukat. Dobíhám skoro k Refuge Claror, pořizuju telefonem pár rychlých fotek a otáčím to dolů. Poslední dva tři dny jsem bojoval s nemocí, tak nepotřebuju nijak prochladnout. Vzhledem k tomu, jak fouká tady (a to je půl druhé odpoledne) tak postup úplně na lehko nebude tou pravou volbou. Začneme brzy z rána a všude kde se dá, tak půjdeme po hřebenech.

Claror, tak jsem tu. Z toho horního svahu jsme sbíhali dolů. Teď je tu ale taková kosa, že rychle pryč odsud.

Claror, tak jsem tu. Z toho horního svahu jsme sbíhali dolů. Teď je tu ale taková kosa, že rychle pryč odsud.

Sbíhám dolů, sněžení přechází v déšť a spodní listnatá pasáž se mění v kluziště. Paradoxně to vypadá, že ty nejníže položené části budou ty nejzáludnější. Ukazuje se, o čem to bude. Běhání v Andoře je jako hrát fotbal proti Barceloně. Nemají hvězdy na všech postech, ale každý z nich je výborný a protihráči nedá chvíli klidu, neustále jsou pod tlakem. A z tohoto permanentního tlaku vás občas uštkne Messi, nebo se zakousne Suaréz. A s běháním v Andoře je to totéž – terén se mění, ale neustále jste pod tlakem. Neustále je třeba dávat na něco pozor, na kluzké kameny, listí, trávu, suť, vítr, mlhu.. furt něco. A z toho vystupují extra náročné úseky jako via ferrata uprostřed trasy, zajištěný hřeben Cresta del Malhiverns z Roca Entravessada těsně před tím, než nás čeká poslední vrchol Coma… jejíž jméno nesmíme ani vyslovit, pokud nechceme přijít o hnědé okénko “Slušná mluva”.

Bude to skyrunning v plné parádě – hodně sky, málo running.

 

Leave a Reply

Captcha *