Adventure Race Slovenia – od moře na východ
36 hodin napříč Slovinskem. Na začátku moře, spáleniny a zmrzlina, na konci kaňon, řeka a vítězství.
Na Jesenickém Tvrďákovi jsme ztvrdili s Kubou Řídelem rozhodnutí jasné a finální rozhodnutí – pojedem do Slovinska a pojedem dvojice. Kuba na takovém závodě poprvé, ja ve Slovinsku už po čtvrté, tak by to v průměru mohlo pěkně vyjít. Jak řekli, tak udělali.
Systém závodu byl oproti minulým letům zjednodušen, stále však poskytoval dostatek míst, kde šla udělat chyba. Kontroly měly různou bodovou hodnotu, ale pevné pořadí a cílem bylo posbírat co nejvíce bodů. Kdo něco nestíhá pobrat, vynechává. A kdo vynechává, ztrácí v pořadí. Easy. K tomu je celá trať rozdělena do několika sektorů s dílčími časovými limity (např. z 1. do 2. sektoru jsme mohli postoupit nejdříve po 8 hodinách, nejpozději po 12). Při pohledu na mapu bylo také jasné, že se bude muset vynechávat poměrně dost, což znamená dost prostoru pro různé plány a taktiku, taky to ale znamená malou přehlednost, protože prostě nevíte, kolik toho ostatní vynechali. Když ale budeme rychlí, tak to znamená, že budeme víceméně někoho pořád předbíhat, třeba i několikrát 🙂
A tak když jsme stáli v Piranu na náměstí, bylo již půl hodiny po a pořadatel se stále neměl k tomu závod odstartovat, na tvářích závodníků se dala vysledovat stoupající nervozita. Start! S 50minutovým zpožděním startujem a běžíme ke kajakům, pohybujeme se na čele a naše taktika je na začátek jasná – brát všechno, jak dlouho to jen půjde. Dle plánu by jsme toho měli být schopni nějakých 14 hodin, pak budeme dle potřeby vynechávat.
Piran je pěkné přímořské město…
…kde hradby opevňují fotbalové hřiště…
… a bdí nad ním bůh cyklistiky (všimněte si té galuzky kolem hlavy…
Pádlujeme tak na druhém místě na vzdálenou pětibodovou kontrolu do Izoly, při ohlédnutí s překvapením zjišťuji, že na tuto kontrolu se vydalo jen asi 5 dvojic. Body pro nás. Obrátit a zpět do Piranu, po 2 a čtvrt hodinách vysedáme z kajaku a běžíme kousek na start plavání a potápění. Cestou potkáváme dav týmů-čtveřic, kteří již mají tuto disciplínu za sebou a míří na kajak. Cestou utrousí něco sprostého na adresu potápění.
Tak tudy vedl kajak, tam i zpět.
Velice rychle jsme to pochopili – kontroly jsou asi 70m od břehu na.. na ničem. Prostě 2m pod vodou je někde uvázaná kontrola. Původně jsme tuhle disciplínu chtěli vynechat, ale když jsme pořadatel změnil její hodnotu na 10 bodů (jakože hodně :), nebylo co řešit. Tak se tam různě potápíme, zas a znovu. Jsme tam jen my a jedna další dvojice. Ti, co vynechali zadní kajakářskou kontrolu, tam již dávno nejsou a ti, co s námi pádlovali, zase tuto disciplínu vynechávají. Ti, co vynechali zadní kajakářskou kontrolu, tak jich tam byli dohromady se čtveřicemi, takže dohromady asi 100 lidí, to se to jinak hledá než ve čtyřech. I když nám to strašně dlouho trvá, je za to strašně moc bodů na to, abychom to vynechali. Po chvíli se projevuje další trik pořadatelů – mapa potápění je sice vodovzdorně upravena, ne tak tisk kontrol.
Tak tenhle oděv by se nám na místy i hodil.
Takže máme za chvíli skoro slepou mapu pro skautíky. A tak se tam potápíme pro 5 kontrol, zas a znovu, slaní, hladoví, žízniví.
Když se po dvou hodinách ve vodě a po čtyřech od startu závodu potápím pro poslední kontrolu, mám problém ji vůbec cvaknout. Je asi 3m pod vodou, v poměrně silném proudu, proti kterému mám potíž se prosadit. Asi na 10. pokus ji cvakám a rychle pryč z vody.
Na náš plán teď ztrácíme asi hodinu a půl, uvidíme jak se to bude dál vyvíjet. Valíme po pobřeží do Portorože, cestou do sebe ládujeme zmrzlinu, cvakáme na co přijdeme a začíná stíhačka a to mě baví. Definitivně opouštíme pobřeží, přesedáme na kratičké brusle a po nich rychle na kola. Tam se potkáváme s českou, později vítěznou, čtveřicí. Bylo by fajn se s nimi chytnout na kole – čekají nás nějaké 4 hodiny, převážně po dobrých cestách. Postupně z nich ukrajujeme. Při jednom tahání do kopce se projevilo ohnutí přehazky při transportu od pořadatelů, zachrastění a uloměná patka. (Debilní skauti a armáda, všechno je to stejná pakáž!) Takže nýtovačka, a během pár minut mám z kola nikoliv singl-speed, ale dual-speed (1-4 a 2-9, takže poměrně luxus). To nás trochu zpomaluje, ale ztrátu na plán máme od startu pořád stejnou, nezvětšuje se. Před devátou jsme v depu a přestupujeme na běh/trek. Tady zkusíme něco nahnat. Síly máme dost a pouštíme se do prvního stoupání – 600 m převýšení. Krásný traverzový seběh s výhledem.. ani nevím na co a postupně předbíháme týmy, které něco vynechaly. Je jich čím dál víc. Nevíme jak na tom jsme, ale asi dobře, protože máme všechno a nikdo nás nepředběhl, zatím jen předbíháme ostatní. O půlnoci se najednou setkáváme se všemi českými týmy, když každý dorazíme z jiného směru. Setkání je fajn, ale brzy se loučíme a vydáváme se každý vlastním tempem a směrem pro poslední trekové kontroly.
Trek jsme naplánovali dobře a druhou část hlavně krutě přesně. Což znamená, že v ní plán nic nestahujeme a vyrážíme tak na další a poslední kolo s hodinovou ztrátou na plán. Tady už náš plán víceméně končí a máme jen několik klíčových časů, kdy kde musíme být, abychom stihli kontroly dál za hodně bodů. Tlačíme kola pro jednu 4bodovou kontrolu, a vidíme, že průběžně ztrácíme na odhady. Padá tak radikální rozhodnutí – většinu této sekce vynecháme, dorazíme brzo na start treku, tam se nám časová rezerva bude hodit, kdyžtak toho poberem víc na treku. Jedeme tak poměrně po rovině a něco po šesté ráno, prakticky hned s “otvíračkou” dalšího sektoru, vyjíždíme na teréní Skike brusle. Kuba to odnesl dírou na zadku, ale 4 body jsou doma. Rychle si ještě rozdělíme krátký orienťák v závrtech za 7 bodů a vzhůru na trek. Čeká nás 15 hodin treku, do kterého je ale vloženo spousta dalších taškařic. Kolem Škocjanských jam (jeskyní) se vracíme zpět a potkáváme týmy, které teprve přijíždí do depa. Jako první taškařice nás čeká OB v dole.
Paráda, aspoň na 10 minut se zchladím ve štole, jen by ti horníci nemuseli být tak malí a mohli stavět větší chodby. Chvíli na to nás čeká kajak na takové punkové řece (podle moravské Punk-vy), jenž teče od nikud.. a nikam, inu krasová oblast.
Ještě slanění a dvě jeskyně a pak už jenom 9 hodin běhu/treku, další taškařice budou až před cílem. Vyrážíme na náhorní plošinu, kde si vedro vybírá na všech daň (když to ale srovnám se 100 MKMK, tak jsme tady skoro zmrzli). Naivně doufáme v nějaký obchůdek, benzinku…
Po výlezu z jeskyně.
Kuba se cestou na kajak rozehrává na (kontra)fagot. Prostě takový náměsíčný Pierot…
Řeka končila vždycky v zemi, myslela že je to známka punku.
To bohužel nenacházíme, ale najednou se ze dvora ozývají hlasy a tým složený ze samých Švédek mě nabízí kávu. Nene, žádný halucinace, tým samých Švédek! A skončí to akorát tak u kafe, takový už jsou závody v AR 🙂 Posilněni tímto zážitkem dál sbíráme kontroly. Rychlost postupně klesá a tak jich musíme pár vynechat. Když ale potkáváme další týmy přicházejí a odcházející s podivných směrů, vypadá to, že většina týmů vynechává výrazně více. Trek je naše doména, my zas vynechali hodně na kole…
Žádný halucinace, ty Švédky tam fakt byly!
Před osmou večer se ochlazuje, drtíme poslední kopec (spíš funíme, jak kopec drtí nás) a dorážíme na orienťák, odsud už to máme do cíle víceméně jen z kopce, pak prudce z kopce, ještě víc z kopce a do řeky. Jenže orienťák jsem zvrtal víc než lehce a při doběhu do cíle si už připravuju omluvu pro Kubu. Jenže Kuba tu ještě není. Aha, tak co teď?
Beru mapu a rychle promýšlím varianty. Jít mu naproti, vynechat canyoning, rvát to jak dobytek, bude to stačit? Během chvíle je Kuba zpět, bezva timing, takže pokračujeme v plánu, jen intenzitu jsme zvýšili. Není se už na co šetřit.
Hučíme to strží dolů, ale všechno jde jak má – hodina do limitu a stojíme na startu canyoningu, tam se několikrát krásně ochladíme v hlubokých túních ledovcové řeky a po půl hodině to máme kilometr do cíle, kam dobíháme s 20 minutovou rezervou společně se slovinsko-dánskou čtveřicí. Paráda, po 36 hodinách jsme v cíli. Čtverky pokračují na kole ještě dalších 14 hodin… Celá tady ta sranda měla asi 300km, z toho zhruba 20 na kajaku, zbytek rovnoměrně rozdělen mezi kolo a běh/trek, možná s lehkou převahou běhu/treku (sloviská specialita).
Teď už jen těstoviny, pivo a spát. Sbalit matroš a počkat na výsledky. Tušíme dobré umístění, ale dokud to nebude černé na bílém, tak můžeme jen tipovat. Nakonec náš Sanasport přesvědčivě vítězí, druhé místo obsadili domácí tým JT, třetí místo obsadil tým Adventure Race Team Germany. Děkuji Kubovi, že pěkný závod, firmě Sanasport za materiální podporu a všem, co nám fandili a drželi palce.