5 Beskydských vrcholů – podzimní klasika

Ani nevím, kde ta myšlenka letos padla poprvé, asi na nějakém letu z nebo do Číny jsme se s Filipem dohodli, že letošních 5BV poběžíme spolu. A také jsme se “dohodli”, že bychom to letos chtěli konečně vyhrát. To se lépe řekne než udělá. Cíl jsme měli jasný.

Příprava byla v princpu jednoduchá – pořešit mapy. Filip zjistil jaké potřebujeme, já je v pátek koupil, Dan společně s Honzou Kotykem nám je zafoliovali, prostě jak když Krteček si šil/nechával šít své kalhotky s VELIKÝMI kapsami. Dnes bychom řekli, že dělal projektového manažera a všem komunikoval schéma procesu, přimž měl na starosti i quality management.. prostě Krteček. Před startem jsem ještě rozdal lidem trackery a půl hodiny před startem už jsme byli ready a čekali co se bude dít. Do toho mi Ivča (vostrá) sdělila, že když nevyhrajeme, tak jsem prý looser.

První vrchol – Ptáčnice. Chvíle hledání a máme ho – na hřebeni nad Vsetínem, mezi Cábem a Soláněm. Jó, tam to mám rád, tam to je dost běhatelný, to si pamatuju z loňského Valachia Runu. Postup po červené po hřebeni přes Soláň a Tanečnici se přímo nabízel. Ještě jsme rychle zkontrolovali, jestli tam není nějaká na první pohled zřejmá obíhačka, tu jsme nenašli, tak jsme vyrazili. Našli jsme poměrně dobrej postup, který ale končil ve Valašské Bystřici a dál už se nám nechtělo hledat, tak jsme zvolili tento hřeben. Ještě při výstupu na hřeben jsme se oddělili od Dana a od té doby jsme nikoho neviděli. Běhatelné to je… bez mlhy. Jenže mlha tam byla, tak jsme občas viděli na tři kroky, že jste tak tak sledovali kam šlapeme. Občas jsme v rychlosti koukli zda jdeme pořád po červené a pak zase pod nohy. O čtvrt na jednu tam jsme a když nám řekli, že nejsme první, ale ztrácíme asi 7 min na Honzu s Mirou, tak ani nevím jestli mě to překvapilo. Čekali jsme, že budou rychlí, ale spíše jsme čekali že nás někde předběhnou než oběhnou. No, nebyl čas řešit kudy šli, 7 minut není moc, běžíme dál.

První vrchol máme a zase do mlhy.

Druhý vrchol – Stolečný vrch – kolem Cábu do údolí, rubat to po asfaltu přes Halenkov a pak v podstatě na Kohútku, na konci můžeme zkusit trefit zkratku. Jak řekli, tak udělali, jen při doběhu z Ptáčnice nás trochu zmátly jiné barvy značek a zelenou do údolí jsme netrfili, tak z toho byla taková terénní vložka. Cestou jsme si zopakovali, že pořád chceme vyhrát, a že nám je vlastně jedno, jestli to znamená být chytřejší a vybrat lepší postup nebo prostě běžet rychleji. Teď není co vymyslet, o to víc rubeme asfalt, když nám na vrcholu dávají kluci 10 minut, tak nás to nepřekvapuje. To bude ta zelená, co jsme netrefili.

Třetí vrchol – Kotlová. Tady jsme už dnes byli, tentokrát je to kratší postup, asi 15 km. Jsou tu dvě varianty, nakonec volíme přímější s jedním mezistoupáním. Máme za sebou skoro 45km, pořád jdeme průměrem nad 10km/h, došlo pití a objevují se první drobné známky únavy. Bylo by velice jednoduché si říci, že půjdem na pohodu a druhý místo si pohlídáme. Jenže my jsme oba fakt chtěli vyhrát a tak do toho dál šlapeme, kluci povolí. Musí. V mezistoupání jsme nad sebou zahlédli světla, na dalším asfaltovém úseku jsme zahlédli zase. Vychytáním zkratky snižujeme jejich náskok na vrcholu na 4 minuty. Tam ale pořadatel trochu zaspal, a tak na další vrchol vyrážíme společně.

Čtvrtý vrchol Bukovina – V seběhu jsme zkusili šůšn, řekli jsme si “viel Kraft, besser allein, keine Gruppe” a od té doby jsme kluky neviděli. Doteď nás hnalo to, abychom je doběhli, teď nás žene to, abychom jim utekli. Prostě z lovce zvěří. Na Bukovinu je to kousek, zhruba 10km, a jde se skoro kolem základny v Horní Bečvě, to bude pro někoho velké lákadlo… Ale stačí vylézt na Martiňák a pak na hranici. Říkám si jak je ta vzdálenost relativní – na začátku se člověk nezdráhá se vydat kamkoliv, ať je to 10 nebo 30km, s výškou nějakého žbrdku nebo Lysé Blbé Hory. Za to cestou na čtvrtý vrchol si vytvoří v mysli obraz či okruh vrcholů, které by si přál nebo jsou ještě přijatelné. Běda, když je to dál nebo výš, to pak nevěřícně a zdrceně hledí na to co si organizátoři vymysleli. Ještě teď mám v paměti svoje první BVčka, kdy jsme se Zdenkovou propadající se klenbou vydrápali na 4. vrchol těsně nad základnou v Mostech, na Girovou, a pak to přišlo. Pak jsme se dověděli tu neuvěřitelnou zprávu: Čantoryje. “Čantoryje? Kde to sakra je? Vidím tu jen polskou Wielka Czantoryja! To je ale úplně v prdeli!” “Ne, to nemůžou….”. Můžou. “To si dělají pr…”
Lemešná! Kde to sakra je? Joo! To je opoznání lepší než Čantoryje. Vlastně skoro všechno je lepší než Čantoryje…

Pátý vrchol Lemešná – Poté, co jsme ji asi na 2m^2 našli, jsme začali plánovat. Vrchol až za Makovským průsmykem, za Bumbálkou, na hranici se Slováčí. Je to sice daleko, ale pořád OK, čekali jsme nějakou větší ťafku. Jak na Bukovinu nebylo co vymyslet, tak tady je možností spousta. Jen cestou tam je několik variant a všechny se protínají v uzlovém bodě na Třeštíku.
Zhučet to zpět to Bečvy a pak několik km do kopce po asfaltu až na Třeštík? Nebo naopak po hranici, kde se značka vlní mezi kopci i přes více než kde jinde? A jak potom dále? Dále po asfaltu, což je dlouhý týden. Nebo po červené po hřebeni, což je taky taková horská dráha? Nebo rovně po dobré cestě do údolí a pak nahoru? Jasné, přímočaré, častečně po asfaltu, ale bratru za 350 převýšení. To jsou otázky, které řešíme. Než budete číst dále, zkuste si vybrat:

Postup na 5. vrchol – 1. Část: Kudy na Bukoviny na Hlavatou (Ze severu na jih)? Po červené po hřebeni nebo dolů po zelené a po asfaltu?

Pátý vrchol – 2. část: Kudy z Třeštíku na Lemešnou (opět na jih)? Po hřebeni přes Čarták a po červené? Nebo snad po asfaltu na Bumbálku? Nebo až na Makovský průsmyk? A pak po červené? Nebo po zelené do údolí přes Uzgruň a pak kopec nahoru?

Nakonec se rozhodujeme pro variantu po vlnitém hřebeni po hranici – výškově si asi neušetříme, kopců je tam dost. Bude to asi nějaká pěšina, zatímco přes Bečvy je to převážně asfalt, ale kopec k Bumbálce je tak prudký, že bychom to v této fázi závodu asi stejně neběželi. Rozhoduje ve finále naprosto přímočarý argument – je to kratší.

Cestou z kontroly jsme potkali kluky, už jim to tolik nejde, naběhli jsme na ně zhruba 15 min, ale nic není rozhodnuto a tak k tomu přistupujeme. Běžíme po hřebeni, kde jsou v mapě kopce jako Kladnatá a Hlavatá. Ve skutečnosti jich tam je více a tak jim dáváme jména – Zubatá, Placatá, Plešatá, Kladnatá, Chlupatá, Střapatá a Hlavatá. Po zhruba 8km krásného trailu jsme na asfaltu a snažíme se přinutit dál k běhu po na Třeštík. Bereme poprvé v závodě vodu a stojíme znovu před variantou kudy. Tentokrát volíme variantu údolím dolů a pak nahoru, je to za 350m převýšení, ale ani po hřebeni to není rovina a opět – jdeme kratší cestou. Že to byla těžká volba a že se tedy týmy rozhodnou jinak než my, to jsme čekali. Nečekali jsme ale, že se všechny týmy rozhodnou jinak než my. A to v obou případech. Nevíme ani o týmu, který by po červené na Třeštík, ani o týmu, který by šel přes Uzgruň.

Konečně Lemešná. “Vy jste Velký s Malým?” ptá se nás nejistě osazenstvo kontroly. “Ne, tady Fenix Multisport – Adidas, Malýho s Velkým jsme nechali za sebou” hlásíme a vydáváme se zpět stejnou cestou. Chvíli přemýšlím, kdo z nás dvou by měl být ten malý, nebo co tou formulací “velký s malým” chtěli vlastně říci. Z úvahy mě vyvede až potok a to znamená, že seběh do údolí uběhl velmi rychle. Po desáté ranní jsme opět na Třeštíku a už nás čeká jen 10km po z kopce po asfaltu.
Snažíme se rozběhnout, nejdřív to moc nejde, ale tempo rychle roste až ke 4:30″/km. S tím jsme spokojeni – hlavně proto, že takhle se do cíle dostaneme rychle. Poslední kiláky už jen klušeme a užíváme si ten pocit. V 11:05 jsme zpět na základně.

11:05. Tým Fenix Multisport – Adidas v cíli. Spokojenost.

Tohle vyšlo, jak jsme si představovali. U mě napošesté, u Filipa na posedmé. Před polednem dobíhají Honza s Mirou (skutečně Malej a Velkej), probíráme a postupy a potvrzuje se, co jsme si během závodu ověřili: Že hřebeny nemusí být tak výhodné, jak na první pohled vypadají. Sice se nikam výrazně neklesá, a tak je člověk pořád “nahoře”, ale výběhy na vrcholky se nasčítají, cesta tam nemusí být nic moc a hlavně – bývá to delší. Úspěch týmu podtrhuje 3. místem Dan s parťákem, když na základnu dorazí zhruba za další hodinu.

11:55: Velkej a Malej v cíli. Hezky nás prohnali.

3. tým v cíli