100 MKMK

Pod touto obskurní zkratkou se skrývá název 100 Míl Krajom Malých Karpat – ultratrail s parametry 168km/6500+ m převýšení. Přestože to byl závod v běhu/pochod na 100 mil, tak nejvýraznější zážitky jsou ty, které nás z toho běhu vytrhly a nějak zchladily – ať už to byla nějaká paní s hadicí, místní krčma nebo nějaká krize. Proto se jim tento článek věnuje nejvíce.

Po podání přihlášky mi došel mail začínající slovy “Ahoj Pavle, bylo mi sděleno, že tě omrzel život…”. Ten Slavo je ale vtipálek, pomyslel jsem si. Uběhl týden (mezitím jsme vyrazili s Kubou na AR do Slovinska) a už jsem seděl v pátek večer s pivem před sebou mezi několika zkušenými stovkaři na výkladu tratě na chatě ve Výtoku.
Hned při výkladu jsme se dověděli několik důležitých informací o značení: Třeba, že na 140. kilometru nás bude čekat Katka s kloboukem, trať je značena žlutozeleně, někdy vede značení volným terénem a pokud potkáme ráno kolem 25. kilometru nějakého běžce, bude to nejspíš Mikuláš Dzurinda. Na prvních 40km je záludností asi na hodinu vysvětlování, na dalších 40km asi na čtvrt hodiny a druhá půlka (kterou půjdeme v noci), “je už přece jasná” :)Takže si píšu: 25 – Dzurinda, 140 – Katka.
Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale dle množství informací o rozdílech v mapě, itinerářem, skutečnosti, GPS trasou a mapou v GPS jsem rád, že mapu neřeším, jen by mě mátla. Pro jistotu si ji ale vezmu, co kdyby náhodou…
Taky se domlouváme, jak budeme ráno startovat – chodci v 6, běžci v 7:30. Nachystat si pár věcí do dvou dep (80. a 118. km) a rychle jít spát.

Ráno je všechno jinak, chodci odstartovali každý jinak, s nima i někteří bežci, co už. Naše skupinka pěti běžců vyrazila v 7:40 a hned po pár minutách jsme ztratili Kubu, který ztratil mobil a vydal se zpět jej hledat.
Pokračujeme svižně, trať pěkně odsýpá, značení funguje jak má, kontroly nacházíme podle plánu, ani ještě není velké horko. Jen jednou jsme trochu zaváhali, ale získali důležité ponaučení – když nemáme značení, je třeba se vrátit, protože jsme asi opravdu špatně – trať je značená výborně. Po hodině a půl jsme předběhli poslední chodce, proběhli občerstvovačkou (kde momentálně nebyla voda, ale Slavo pro ni jel, tak jsme natankovali z dodávky jen o kilometr později).

1. občerstvovačka, tady je nám ještě všem hej

Všechno funguje, Kuba pořád nikde a my (Martin Stárek, Tomáš Svoboda, Mira Štrop a já) jdeme stále svižně. Za tohle tempo někdo brzo zaplatí…
Přestože trať zatím do kopců nezavítala, jen se tak mírně vlní, Slunce začíná připalovat a horko se stupňuje. Všichni se začínáme smažit, když v tom tam stojí.. ve vesnici, za brankou, nějaká víla.. se zahradnickou hadicí v ruce. Tak jsme se s ní slovy Miry Štropa všichni polaskali a pokračovali dál.

Asi po 30km jsme si (ne)popovídali s nějakou místní paní. Když jsme kolem ní, zrovna právě přetažení zahradní hadicí, probíhali, proběhl zhruba tento rozhovor (omluvte nepřesný zpětný překlad do slovenčiny):

>”Chalani, odkial běžíte?”
>”Ze Chtelnice.” A ukazujeme rukou za sebe.
>”To nezpoznam. A kam běžíte?”
>”Do Chtelnice.” A ukazujeme rukou před sebe.

Tím byl hovor u konce a běžíme dál, před náma se tyčí 4 větrníky a za nima jakási zrúcanina. Pečeme se čím dál víc, tempo mírně polevuje (zatím jen mírně) a Mira nevypadá dobře. Po 5 hodinách máme za sebou maraton a jsme na první občerstvovačce. Super, natankovat vodu, lahváč, Bebe.. kluci ještě nejdou, tak další lahváč, už jdeme, takže lahváč do ruky a míříme do prvních kopců. Pokračujeme ve třech, Mira tam zůstal, že si odpočine (a už tam zůstal).

2. občerstvovačka – s lahváčem do kopců

2. občerstvovačka – Mirek

Čekají první kopce. A hned ty nejvyšší v Malých Karpatech – Ostrý kameň, Záruby a Havranica, všechny něco přes 700 m.n.m. Šlapeme nahoru, a zdá se, že Martin se nám přehřívá. Ulehá na chvíli k odpočinku vedle pěšinky, po se mi Tomáš vzdaluje a dopadá krizě i na mě. A jaká! Cítím něco v pravém nártu – je to jen taková drobnost, ale za boha ji nemůžu dostat z hlavy, cítím to při každém kroku. Na chvíli zastavím, bolest poleví, ale po pár krocích je zpátky. V hlavě probírám možnosti, perspektivu.. a ta je beznadějná. Jak to asi může dopadnout? Před sebou mám přes 110km a už teď mám potíž s nártem. Jak to asi bude vypadat za 10km? 20, 50? Tohle nemůžu dojít…
Ale takhle se uvažovat nedá. Prostě jsem teď a tady, zkusím s tím něco udělat a třeba to nějak časem vyřeším.
Tak na tři minuty ulehám, to mi dost pomůže, dopíjím ten lahváč a začínám klusat po hřebeni. A ono to půjde, a ne, že né! Asi to bylo jenom něco chvilkovýho. Jak říká Jarek Nohavica “Jó když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde.” A přešlo.
A jak jsem byl v euforii, že jsem zvládl krizi, docvakl jsem Tomáše, bežel dál.. a najednou Havraní skála.
Wtf? To jsme to jako přeběhli? Dyť tu mělo být značení, dvě kontroly a není tu nic. Hmm, ale mapa mluví jasně, tak zpátky. Šlapeme zpátky, tam už přešlapuje Martin, otáčíme ho zpět. Když mám tu GPSku, tak se do ní podívám a skutečně je to ještě asi 400 metrů k místu odbočky. Tam už je i Kuba (vítej!) se svojí typickou GPSkou v mobilu. Nikde nic, Kuba volá organizaci.

>”No… no… tak běžte dál.” se ozývá z telefonu.
>”Kudy dál?”
>”No… tak nějak lesem.”

Aha, tak jinak, tak podle sebe. Už jsme zase pohromadě, zase jsme 4, seběhneme dolů do Smolenice, tam je to za další dvě Kofoly a pak taky zmrzlinu, paní výčepní se trochu diví, když ji vracím pivní láhev. Popis kontroly zní Molpír. A to je buď hotel nebo kopec, přes který ani GPS záznam ani trasa v mapě nevede. Tuhle kontrolu si taky škrtáme…
Hřeben Čelo a Vetrlín je opravu lahůdka – místy ostrý hřeben po kamenech, jindy kopřivy, nebo jiná havěť, smetiště (kontroly nepřítomny). Kdybych někdy pořádal stovku v domácím prostředí, tak do takových míst bych nikoho raději nevodil. Ale jiný kraj….
Už jenom přes Čiernou Skalu do Plaveckého Mikuláša, pak přes hrad do Podhradie a přes Vápennou do Sološnické doliny na občerstvovačku. A situace se opakuje. Martin ulehá a jen chvíli na to přichází krize i na mě. Tentokrát mě nic nebolí, jen dochází voda – a to jak na pití, tak na polití. Několikrát musím zvolnit, až se jasně rozhodnu – 5 minut odpočinku. Během nich se dokonale uklidním, schládnu a svižně vyjdu Čiernou Skalu a zhučím to do Plaveckého Mikuláša. Celkově se ale už všichni ploužíme jak lemry a pořád zastavujeme. Kousek nad Mikulášem (Plaveckým, ne Dzurindou, ten byl, nebyl 50 kiláků nazpět) jsme se naopak dostali do moc krásných míst – loučky a paloučky, jemná tráva, výhledy.

Jsme my to ale nespokojení – nelíbí se nám žádné počasí – když je krásně a je vedro, tak se nám to nelíbí, když prší, tak se nám to taky nelíbí, když je dobře na běh, tak zase nejsou rozhledy.. prostě špatně.

Dolů jsem to rozběhl a v Plaveckém Mikuláši v hospodě jsem zase s Kubou a Tomášem. Štamgasti tam jen líně sedí, buhví od kdy. O veškerý rozruch se tak starají místní děvčata, která ve slavnostním oděvu se snaží zvítězit nad výherním automatem. A pak také my, když objednáváme všechno co teče od Coly, Pepsi Coly, Kofoly přes nealko pivo a nakonec i utopence. Paní vrchní má starost, aby nám chutnalo. Jo paní, nám teď chutná úplně všechno co má méně než 35 stupňů. Jen děvčata nás asi neocenila, když jsme se kolem nich zpocení protahovali na záchod natankovat vodu a hlavně když jsme se protahovali zpět nejen zpocení a smradlaví, ale také náležitě polití. Děvčata voněla pronikavě, ale my víc!
Po dlouhých 50 minutách se zvedáme a vyrážíme na poslední část před první občerstvovačkou s našimi věcmi. Při odchodu se míjíme s Martinem a bude to mít těžký – čtvrt na deset, čelovku má v depu. To já vlatně taky, ale my jsme tři a když tak si posvítí očima 🙂 Postupně ukrajujeme další kilometry, stmívá se a už aspoň není takový vedro. Tomáše krize pořád nepřešla a nevypadá to s ním dobře, nacpali jsme do něj nějakej gel a ve čtvrt na dvanáct jsem na občerstvovačce. Zatímco prvních 40 km nám trvalo něco přes pět hodin, druhých 40km skoro 10 hodin. Jak to bude dál, kdo ví?

Před námi jsou už prý jen Honza Pristach s Romanem Babulicem a Monika, cca 2 hodiny. Takže co jsme stáhli na prvních 40km, to jsme tady ztratili a začínáme zase od začátku. Tomáš končí a překvapivě i Jakub. Cítím se výborně a do druhé půlky závodu jdu s odhodláním je docvaknout, ať se nečeká s odejzdem na mě. V depu moc konkrétních informací nedostáváme a tak raději co nejdřív vyrážím. Slavo mě vede ke svahu a vypouští se slovy “hlídej si rebro, a poriad hore”. Do kopce, na Velký Petrklín to jdu, co to jde, nahoře se najednou vyjeví značení, které mě svede na cestu a opět zmizí. Snažím se do toho šlapat a tak, kdykoliv to jen trochu jde, tak běžím. Bohužel na mě přichází spánek, nemám s sebou Shlehu ani nic proti tomu, tak se s tím různě peru. Snad pomůže adrenalin, občas se zaseknu… a v noci vypadá všechno stejně. V paměti mi utkvěla hlavně Vysoká, protože když jsem se škrábal nahoru, tak v horních partiích panoval příjemný vichr. Že tam chyběla kontrola, mě už ani nepřekvapuje.
Dál vedla trať z velké části po Štefánikově magistrále, z velké části běhatelné. Ze strojového běha mě vytrhla jen občerstvovačka na Čermákově louce, která tam nebyla (ta občerstvovačka, ne ta louka). Byla tam ale studánka a v ní voda a mohl jsem pokračovat dál. To už jsem na kontroly rezignoval úplně. Dál je to víceméně jasné – pořád po Štefánikově magistrále, Skalnatá, odskok na Čertov kopec, Čmelok (nechcu být sprostý).. Výraznější vzpomínku ve mně zachali Traja Jezdci a hlavně Homola se svou rozhlednou, protože to už se zase rozednilo a taky si moje tempo začalo vybírat svou daň.

Na Zochově chatě už je úplně světlo, přesto je to místo stále spící. Do očí mě ale doslova praští značení – najednou, jako mávnutí kouzelného proutku, perfektní značení, že i vygumovanej běžec po 110km má problém si ho nevšimnout. Další rozhledna na Kukle je překvapivě zadarmo a o půl sedmé ráno jsem na občerstvovačce na 118. kilometru na Červeném kameni. Prý jsem první. Cože? A kde jsem je teda předběhl? Když nad tím přemýšlím, tak vzhledem ke značení, mojemu stavu a nejspíš i jejich stavu to mohlo být kdekoliv… za pár minut se kluci dostavili osobně.

Vyrážím dřív, už mě to nebaví, ať už to mám co nejdřív za sebou. Značení funguje, kopce malý, cesta dobrá, takže hodně běžím, přichází ráno, vesnice se pomalu probouzejí k životu. Používám poměrně jednoduchej vzorec: Vběhnout do vesnice, najít hadici, zchladit se a natankovat, a rychle pryč. V Majdánu přihodím i pivo a docvaknou mě kluci a dál jdeme spolu. Na Jahodníku má být občerstvovačka, ale zase není, takže další rychlá Plzeň v místní krčmě. Co bychom si bez těch krčem počali..
Už jenom poslední kopec příznačné nazvaný Jeskyňa driny. Ve Smolenici kluci staví na další Plzeň, mě už se nechce to utrpení prodlužovat a vydávám se na posledních pekelných 20km sám. Když říkám pekelných má to svůj důvod: Prvních 8 je v kuse po asfaltu bez stínu a poslední 4 po louce, taktéž bez stínu. A je nedělní poledne.
Jak ale dřív občerstvovačky chyběly, tak tady naopak byla jedna mobilní navíc. Pořadatelé jezdili autem sem a tam a vždy, když jsme je potkali, tak jsem se mohli napít a polít, i samoobslužné občerstvení 10km do cíle připravili. Díky vám, byla to velká vzpruha.
V lesním úseku, mi zase mírně dochází a trochu se šourám, když v tom se přes mě přežene Roman Babulic. Je sice díky dřívějšímu startu dvě hodiny za mnou, ale nedá mi to a zkouším ho stíhat. To se mi nedaří, aspoň mě vyburcoval k vyššímu tempu. V Dobré vodě se zase rychle polít, natankovat a vstříc poslední výhni. Roman nikde, ale po chvíli za sebou vidím Jána. To me nakonec žene dopředu. Sakra, my bysme se tady spíš měli navzájem ceremoniálně polívat vodou a ne se tady pronásledovat, když stejně jsou mezi náma dvě hodiny. Ale stejně se snažím, aby mě nedoběh. Oba kluci zvládají vedro líp a tak ztrácím na zastávkách, kdy se polívám vodou z batonu. Romana jsem nedoběh, ten mi nadělil pár minut, stejně tak Jánka jsem udržel za sebou. Takže i po 168 kilometrech (buhví kolik to nakonec bylo) a 32 hodinách měl doběh nějaký ty grády.

Cíl – Roman Babulic na doběhu.

Cíl – Po 32 hodinách to mám taky za sebou.

Cíl – Chvíli na to dorazil i Honza Pristach.
Cíl je prostě cíl, to je na tom to nejlepší a když se vyhraje, je to ještě lepší. Dnes to bylo tvrdě odpracované. Teď už nikam neběžet, se všema se pozdravit, pogratulovat, plácnout si a sdílet zážitky z tratě. A že jich bylo. Tak už jenom sedíme, povídáme a hezky se o nás starají. Díky vám.

Cíl, teď už jenom povídáme a odpočíváme, díky!

Vyhrát závod je příjemné, ale zatímco my jsme již doma, pro mě největší hrdinové jsou ti, kteří stále ještě bojují na trati – Honza Suchomel a Barbora Sadloňová v pondělí ráno dorazili do cíle po dvou dnech a dvou nocích – pro mě vítězství vůle.

Fotky převzaty odsud, snad to nevadí.