Ice Trail Tarentaise – ME ve Skyrunningu

Mistrovství Evropy ve skyrunningu, v profilu hned ze startu tyčka na Grande Motte jako kráva a parametry 65km/5000m+. Co na to říct? Nic. Jen sklonit hlavu, pořádně se opřít do hůlek a funět nahoru v řídnoucím vzduchu. Ale pěkně postupně. Závod se pyšní několika „nej“ – nejvyšší nadmořská výška, nejvyšší průměrná nadmořská výška a podobně. Z toho a profilu je zřejmé, že bude zásadní jak se kdo vypořádá s nadmořskou výškou.

Co chybí na délce, to ITT dohání na nadmořské výčce.

Jako poslední výškovou přípravu jsem zvolil soustředění v Livignu v 1800 m.n.m  s výběhu do 3000 a při přesunu do Val d Isere jsme přespali na Col du Petit Sant Bernard ve výšce 2200 m.n.m.

Col du Petit Saint Bernard – skvělé místo na probuzení.

Dva dny před závodem jsme již byli ve Val d’Isere kompletní. Kluci z ČR jeli jak draci, dovezli kopu Plzní a tak ladíme formu a odpočíváme. Zdenda Kříž řehtá sebevědomím, Vítek Otevřel  tiše kouká, Honza Bartas nervózně ochutnává vše na co přijde, Honza Zemaník ladí poslední formu starostí o malou Lejlu, Aleš Palko se věnuje rodinným povinnostem a já s vědomím, že tento závod nemá úplně parametry pro mě, přemýšlím, na čem založím svůj výkon v tomhle závodě.

Honzu nakonec uklidnil Zdenda, když mu věnoval pár nových růžových lýtkových návleků. A jak říkají atletky „není důležité vyhrát, ale být nejhezčí.“

Den před závodem už se nikdo nikam nehrne, lanovkou se jedeme podívat na poslední seběh od jezera Lac Ouiellet ve 2500 m.n.m.

Czech Skyrunning team

Večer před závodem už se nesnažím nic udělat, jen si trochu utřídit myšlenky. Dle parametrů to není závod mě šitý na míru, to si naprosto uvědomuju. To mi ale nebrání dát do toho všechno. A s tím do závodu jdu. Když si uvědomím, co všechno jsem nakonec odpískal, obětoval nebo vynechal kvůli ITT, tak to chci odběhnout s vědomím, že jsem nic nevypustil.

Na Spine Race jsem používal mantru „Go fast, stay focused.“ A tohle budu používat i tady. Nebudou to nohy, co bude moje zbraň, ale soustředění.

S klukama se ještě shodujeme na tom, že „žádná sukýnka“. Když nás nepředběhne, žádná holka, je to záruka úspěchu.

Klidný a s jasným vědomím zkouším v 10 usnout, abych ještě po půlnoci nezabral.

Ráno ve 2 mne probudí dupání od Honzy a Vítka a je zřejmé, že je čas vstát. Lehká snídaně, čaj a to bylo naposled, co jsem jedl obyčejné jídlo. Pak už jen předzávodní dávka UFOODu , kterým se budu krmit dalších 10 hodin.

Ještě poslední předstartovní rituály – Honza (Zemaník) pochcal Honzu (Bartase), Anku pořadatel seřval, že je příliš na lehko, Emelie si přišpendlila úsměv na obličej a Poláci si „zapomněli“ polovinu povinné výbavy. Všichni jsme si v týmu popřáli hodně štěstí a závod začal.

Grande Motte – Kladivo na medvěda

Startje z kopce, tak běžíme svižně, je třeba běžet, dokud to jde. S růžovými lýtkovými návleky snadno rozpoznám Honzu i Zdendu před sebou, kolem nich další Honza, pěkně jsme se tu sešli. První kopec a mě nějak netáhne motor. Skupina se vzdaluje, jdou přede mě další lidi, Aleš, chvíli na to i Anka a po chvíli i Vítek. V seběhu do Tignes něco získávám, ale byl velmi krátký a ve stoupání k lanovce Panoramique ve 3100 m.n.m jde přede mě snad polovina Pákistánu. To budou asi ti uprchlíci, už jsou tady! Kolem 3000 m.n.m začíná sníh, led a nasazuju nesmeky.

Je třeba nasadit nesmeky

U občerstvení na lanovce Panoramique se nejprve minu s Ankou, chvíli na to proti mně běží Zdenda. Cože? Wtf? Zdenda se svojí formou, kde se tady bere? Hlava mi to nebere, ale snažím se soustředit na sebe. Go fast, stay focused.

Večer na Panoramique to vypadalo hezčí než ráno

Začínáme stoupat posledních 500 m výškových, jdeme výš a výš, kopec zostřuje a přede mnou velká skupina, co se plouží jak lemry. Plouží se jak lemry, ale nejsem schopen je dotáhnout. A tato skupina se postupně blíží pánovi s růžovými návleky, co se plouží jak dvě lemry. Konečně seběh. Nejprve jen lehce k úseku, kde Andrejka fotí a čeká nás sešup s lany. Zcela zabrán do fotografky ignoruju pokyny horského vůdce, abych se chytil lana.

Seběh z Grande Motte

Je tady sešup, chyť se lana.

Chyť se lana!

A hurá na seběh – na tohle jsem se těšil nejvíc. Sjezdovka je zmrzlá, urolbovaná, prudká a jediná šance, jak se dostat dolů, aby to neujelo, je běžet tak rychle, jakoby to ujelo. Skupinou projíždím jak Dánové hokejisté obranou Slovenska a docvakávám Zdendu. Dole na lanovce si postěžuje, že mu to nejde.

Trasa vede střídavě po sněhu, střídavě po šikmých plotnách. Různě se tu motáme s dalšími podle toho kdo kde sundal nesmeky. Je třeba jít rychle, ale dávat bacha. Go fast, stay focused. Tady to zavání problémem, stay focused. stačí, abych. Stay focused sakra! Lisknul jsem sebou, až se mi zatmělo před očima. Zase do kolena, chvíli to rozdýchávám, skupinka mě zase předbíhám, ale daří se mi to rozběhnout, po chvíli je všechno jak má být. Nejenže se mi daří rozběhnout koleno, ale celkově to je lepší a lepší.

Střední část – zařvat, běžet, letět…

Na občerstvení na 30km je Alešova podpora, nabízí mi první poslední, já si vystačím se svými UFOODem, funguje výborně. Dává mi ale info – kluci jsou 20 min, Aleš 5 min za nimi, Vítek dalších 5. 20 min je dost, ale přede mnou je ještě spousta kilometrů, to půjde. I v téhle krizi? Jo, protože se z ní dostanu, to půjde, musí. Zdenda vypadá, že skončí, přece mi nezůstane černý Petr jako poslednímu z týmu! Pořád musím do toho jít. Stay focused. A taky že jo. Začíná mě spalovat horko, ale to řeší horké potoky. Když se budu soustředit, půjde to.

Daří se mi rozběhnout, předbíhám poslední zbytky skupiny a vidím před sebou další lidi. Sosám sílu odevšad a odevšech. Vzpomínám na Radka Brunnera, jak navlíká soupeře jak korálky. Přesně tohle teď taky použiju. Vzpomíná na Zdenu, ,jehož 30tiny jsem vynechal, abych mohl jet na tento závod. Tak ať to tady stojí za to. Jdu po nich, jak po těch korálcích a najednou jsem sám. Sám v horách, někde skoro ve 3000. Nikde nikdo, až v sedle Fours najednou vidím hada lidí. Super, další cíle, další korálky, to mě baví. Ale těch je nějak moc. To nejsou moji soupeři, to se k nám připojila kratší trasa. Proč proboha? Kdo tohle vymyslel, to musel být nějakej Francouz. Ti jdou jak výlet. Tohle se opravdu nepovedlo. Do kopce to ještě jde se jim vyhnout, ale z kopce a hlavně na sněhu je to hotový špunt. Takhle kluky nikdy nedocvaknu. Poslední část před občerstvením vede po silnici a dá se předbíhat. Na občerstvovačce je šrumec jak na tržišti, všichni horečně směňují nejrůznější pochutiny. Co bych tak vyměnil za co? Ale nic přece, od toho tu nejsem. Toho jsem ušetřen, nabírám vodu a pokračuju dál, pryč odsud.

Sbíháme na Iseran. Opakuji, sbíháme.

Posledních 800 výškových metrů výstupu na Auguille Perc do 3350 m.n.m. už mi moc nechutná, utíkám jednomu závodníkovi, vůbec nemám ponětí o umístění ale připadám si jako ta lemra na Grande Motte. Tady se jde zpět stejnou cestou, tak poctivě sleduju už se vracející závodníky a vyhlížím kluky. Na vrcholovém hřebeni potkávám Anku, která bojuje ze všech sil a hájí 3. místo.  Chvíli za ní potkávám Vítka a na obrátce mi dává 20 minut. Jinak v dosahu moc závodníků nemám, ale půjdu do toho.

Nad Iseranem

Vracíme se stejnou cestou, a sbíháme na Col de l’Iseran.  Jo, sbíháme! Jako dolů. Cyklisti, motorkáři, motoristi, ti všichni na Iseran vyjíždí, tam se pokochají a vydají se na cestu dolů. Ne tak my, skyrunneři. My prostě na Iseran sbíháme, občerstvíme a valíme zase nahoru. Co je tohle za sport ten skyrunning? Dyť se vlastně ani většinu času neběží, ale jen chodí. To není skyrunning, ale skywalking! A my jsme skywalkeři. Takže si drapnu svůj světelnej meč  prosekám se posledním stoupáním. Za mnou z občerstvovačky vyběhl týpek v zářivém oblečku jak z diskotéky, to bude asi rytíř Jedi. Jak začne pořádně poslední stoupání do tunelu, odrážím jeho útok, potkávám Iana, Andrejku a konečně i tunel. Tento útok jsem odrazil, ale v seběhu se přeze mě přehnal. Snažím se vystupňovat tempo, ale když ho dobíhám, zase zabral a uniká mi. Na toho dnes nemám, snažím se jej ale stínovat a v tomhle pseudotandemu na posledních terénních vlnách kolem pro nás již známého jezera předbíháme další čtyři lidi. Poslední rovinka už je za odměnu, jsem šťastnej, že už jsem v cíli. O pár minut jsem to nestihl pod 10 hodin, sukýnek mě předběhlo hned kvarteto a taky mi o pár minut zůstal černý Petr.

Tentokrát heslo “žádná sukýnka nevyšlo”

Se 33. místo je ale obrovský posun proti loňsku a nic jsem nevypustil, takže s tím musím být víceméně spokojený. S tím jak mi to šlo na začátku méně, s tím jak jsem na to zareagoval už více. V cíli rychle odjíždíme  na ubytko, kde se potřebuji nejprve zchladit, smýt ze sebe prach a krev, navléct se do péřovky neb přichází klasická pozávodní únavová zimnice a pořádně se najíst. UFOOD mě závodem provedl výborně,  ale je čas si dát něco normálního.

Anka nad Iseranem – obrovská gratulace, vybojovala 3. místo na ME!

A také jako tým můžeme být spokojení. Výborný výkon předvedla především Anka, která uhájila 3. místo. Dále Honza Bartas vybojoval 19. místo, Aleš 26. místo, Vítek 31. místo a já 33. místo. A tým jako celek obsadil 4. Místo, hned za skyrunningovými velmocemi Španělskem, Itálií a Francií.