Parametry trasy, organizátor Maky a výborné ohlasy na loňský Perun Maraton mě naprosto jednoznačně nalákaly na letošní ročník. Prostě jsem si ho chtěl zaběhnout. A to i přesto, že jsme se z brutálních závodů v Číne (report ve výrobě) po dvou dnech letu vrátili v noci na čtvrtek. Když něco chci, tak se mnou není moc řeč:) Zkrátka, jak jsem řekl, tak jsem udělal.

V sobotu v 9:30 jsem stál nachystanej na startu. Věděl jsem jen dvě věci – konkurence bude víc než našlapaná a bude to hodně do kopce. Dle popisu nás také měly čekat technické seběhy, snažil jsem se tak vykoumat systém na uchycení hůlek, abych to mohl pálit a vyvažovat rukama. Že bych si hůlky nevzal jsem ani neuvažoval, co bych bez hůlek v těch sjezdovkách dělal?

A tak jsme vyběhli… Do prvního stoupání na Javorový na čelo mírně ztrácím, ale po prvním seběhu dýchám na záda Zbyňdovi i Peprovi.

Sjezdovka na Javorový

Ve druhém dvojstoupání na Velký Javorový opět dle předpokladů mírně ztrácím a v seběhu to opět zase.. ne. Dneska ne. Dolů to není nic technickýho, ale neběží mi to. Nijak zvlášť to nebolí, ale nohy dneska nejdou, ta lehkost tam není. Vím, že to zní podivně, když já medvěd mluvím o lehkosti, ale většinou se mi z kopce běží lehce, pěkně ve švihu. Dneska ne. V jediné techničtější pasáži vedené potokem před výběhem na obrátku ke 3. stoupání na Príslop, sice předbíhám pár lidí, ale je to utrápené.

3. stoupání na Príslop – zkusil jsem šůšn.

A tady už na rukách doslova visím.

Ve 3. stoupání mě vezme pár běžců, těm to v seběhu zase vracím a 2. občerstvení opouštím na 25. místě.

3. seběh se ještě docela dal.

Dolů to není ono, ale pořád něco získávám.

A postupně se propadám. Za čtvrtým stoupáním, na jediné rovinatější pasáží mě přebíhá Anka a další a další. V seběhu to přece jen trochu rozbíhám, ale na nějaký posun je to málo.

Trasa se mění, výraz zůstává.

V pátém stoupání se naopak vše utřepalo natolik, že si musím na chvíli odskočit do keříku. A už jen dlouhé stoupání do cíle. V hlavně mi utkvěl výraz “Grande finále” a tak čekám, a tak je nepoužívaná a lehce zarostlá sjezdovka v souladu s očekáváním. Zadarmo to ale úplně není, protože na závěrečné stoupání mě hlasatel skutečně vyhecuje, výraz na fotce od Sama je všeříkající (díky Same).

Poslední metry do cíle.

Možná to zní negativně, ale já jsem rád, že jsem tady na Perunovi byl. Dost mě uklidňovalo, že to je na mne moc krátké. Většinou běhám delší věci, to ani, ale i tak to dne prostě dnes nebylo ono. Čas ani výsledek není žádná hitparáda (i když 42. místo je odpovědí na vše – Stopaři vědí), pořád mě vlastně někdo předbíhal, ale pro mě to bylo především ve znamení objevování – jak vypadá trasa Peruna a jak vlastně vypadá Skymaraton vůbec. Teď co nejrychleji zregenerovat a co nejlépe tuto zkušenost využít.