Ekvádor II – Huairasinchi 2017 – SP v AR

Vzhledem k tomu, že trať neustále atakovala hranici 4000 m n. m., vypravili jsme se do Ekvádoru skoro o týden dříve, abychom se pořádně aklimatizovali. Na kole do 4000, tam jsme strávili dvě noci, jeden výšlap ještě výše, zbytek ve 3000 v Quitu – více v předchozím článku.

Do Ekvádoru na závody jsem se chtěl vypravit už daleko dříve, až letos to vyšlo. Měli jsme nový tým – (Vašek Král, Zuzka Weissová, Tomáš Matera a já), nikdy předtím jsme v takovém složení nezávodili, pro Vaška to bylo první AR vůbec, pro Toma druhé, závodili jsme v zemi, kde jsme nikdy před tím nebyly a nezávodili, do toho nepředvídatelný faktor nadmořské výšky – po aklimatizaci jsem měl z týmu dobrý pocit, šlapalo to a věřil jsem nám na dobrý výsledek.

Proti nám stálo silné pole – američtí Yogaslackers, francouzský tým AGDE Raid a především celá škála domácích týmů v čele s týmem Movistar (3. místo na MS 2014) a týmem Aventura Finalín. Domácí týmy ještě posílily o zkušené zahraniční tahouny – Nick Gracie do Movistaru, Urtzi Igesias (navigátor týmu Columbia Vidaraid) do dalšího ekvádorského týmu.

Tím jsme se nenechali rozhodit a zpočátku se drželi na špici. Odhadoval jsem, že nejtěžší etapa bude hned první trek a to se také potvrdilo. Jen byl ještě těží než všichni čekali. Zavedl nás prakticky ihned skoro do 4000 a tam se trať motala dost dlouho. Čekal nás vítr, mlha, déšť a především zima. Na mapě vypadal postup triviálně – jediná pěšina po hřebeni. V reálu tam však byla hluboká tráva, v níž se pěšina dost ztrácela, občas kaktus (ve 4000!) Když jsme sestoupili do 3500, pořád zima, ale taky dost hustá džungle. K tomu sestupy, které připomínaly spíše bahenní klouzačky. Neustálý déšť a v nižších polohách hrozily povodně. Byla to tvrdá etapa.

Asi nejrychlejší terén v jakém se šel první trek - skoro ve 4000.

Asi nejrychlejší terén v jakém se šel první trek – skoro ve 4000.

Palonc @ Huairasinchi 2017

Rychlejší část z blízka.

Palonc @ Huairasinchi 2017

Rychlejší část pokračuje

Palonc @ Huairasinchi 2017

Rychlejší část skončila a už je tady jen džungle.

Palonc @ Huairasinchi 2017

Pořád se pereme s džunglí.

Palonc @ Huairasinchi 2017

Pořád…

Palonc @ Huairasinchi 2017

… neřád!

Radost, že jsme z jedné džungle (skoro) venku.

Radost, že jsme z jedné džungle (skoro) venku.

Došlo i na déšť se sněhem.

Došlo i na déšť se sněhem.

Navigačně jsme to zvládli, v první části udělali dobré rozhodnutí v džungli a dostali se na samotnou špici závodu, podruhé jsme tak úspěšní nebyli a pohybovali se zhruba s půlhodinovou ztrátou. Nejvíc se na nás (a na startovním poli celkově) podepsala zima. Všichni jsme notně promrzli, naštěstí se nám podařilo dát do kupy, jen Vašek do konce závodu bojoval s průduškami víc a víc. (Po závodě při regenraci na Galapágách jsme zjistili, že kašlal uplně stejně jako… lachtan). Na 62 km treku jsme strávili den a noc – po 22 hodinách jsme značně prochladlí, ale odhodlaní, dorazili do depa na 6. místě.

Dali se do kupy, poskládali kola a po krátkém 20km přejezdu se vydali na další trek. Ten by se dal označit za typický ekvádorský – džunglí prudce nahoru, chvíli se motat po hřebeni ve 4000, a pak zase prudce dolů. Na 20 km, 2800 m převýšení. Postupně jsme se prokousávali dopředu, po dalších 10 km na kole jsme přijeli na kajaky pátí. To už byla opět tma, přicházela druhá noc a bylo jasné, že se začne postupně lámat chleba.

Krátký bike - tady se dalo poměrně slušně

Krátký bike – tady se dalo poměrně slušně

Krátký trek - nahoru opět džunglí.

Krátký trek – nahoru opět džunglí.

Džungle už nám moc nechtuná

Džungle už nám moc nechtuná

Došlo i na lepší terén

Došlo i na lepší terén

Pořád ve 4000.

Pořád ve 4000.

Když se dopoledne udělalo na chvíli hezky, tak to šlo.

Když se dopoledne udělalo na chvíli hezky, tak to šlo.

15 km na kajaku sice proběhlo na jezeře, ale v noci a koneckonců ve 3000 jsem taky ještě nepádloval. V podstatě jsme jezdili jen na buzolu přes jezero sem a tam a podle okolních světel se snažili odhadnout, kde zhruba jsme. Po 3 a půl hodinách jsme dojeli promrzlí hovno z lamy. Rychle jsme se dali do kupy a na hodinu zalehli. Po 43 hodinách to bylo tak akorát. Spánek nás krásně nakopl, do dalšího dne jsme vystartovali notně osvěžení a co víc – i přes pár chyb na vodě jsme se posunuli na 3. místo – hned za Francouze a vedoucí domácí z týmu Finalín.

Vzhledem k velmi špatnému počasí pořadatel zrušil poslední trek, dvě už tak dlouhé cyklistické etapy se spojily v jednu mamutí 140km etapu se skoro 6000 m převýšení a dvěma sedly přes 3900 metrů. Odhadovali jsme ji na 20-24 hodin. Úvod mezi vesničkami byl hodně zábavný, mapa značně schematická, cest v reálu o dost více a k tomu jeden HákenHorse. Asi po 40 km nás předjeli Ekvádorci z týmu Life Systems. Chtěli jsme je stíhat, ale bylo to trochu marnost, měli jsme dost svých problémů (a Ekvádorci nakonec předjeli i Francouze). Všichni dýchali, jak když vibruje mobilní telefon. Někdo jemně, někdo hruběji, Vašek vydával zvuky, jak kdyby spolkl historický Alcatel i s jeho „sbíječkovým“ režimem.

Nadjezd na Panamerican Highway.

Nadjezd na Panamerican Highway.

Co jsme potkali cestou: HákenHorse. Hyjé himlhergot.

Co jsme potkali cestou: HákenHorse. Hyjé himlhergot.

Nejnižší místo závodu (kromě cíle) ve 2200: To znamená jednak, že nás čeká 2000 m stoupání a taky nás žerou hmyzáci. Pryč odsud.

Nejnižší místo závodu (kromě cíle) ve 2200: To znamená jednak, že nás čeká 2000 m stoupání a taky nás žerou hmyzáci. Pryč odsud.

První stoupání na kole do 4000.

První stoupání na kole do 4000.

Do druhého sedla už jsme toho měli plný brejle, a nad 3200 jsme víceméně kola do kopců tlačili – výška byla znát. Jinak to byla klasická poslední noc závodu. Každý už jel na to, co měl a všichni jsme jeli nadoraz – někdo táhl dvě kola, někdo dva batohy, někdo někoho druhého, někdo byl rád, že sotva jde nebo všechno dohromady. A všichni jsme u toho kašlali, sípali a občas usínali.

Občerstvujeme před posledním stoupáním. Zážitek pro celou vesnici.

Občerstvujeme před posledním stoupáním. Zážitek pro celou vesnici.

Konečně jsme dojeli na poslední sedlo – do cíle to bylo už jen 1700 m sjezd. Třetí noc, hlavně neusnout. Sjezd se nakonec ukázal jako překvapivě mírumilovný a v pohodě, jen to nebyl jen sjezd. Jedna z mála věcí, co šlo na mapě přečíst, byly vrstevnice. Ovšem jen ty hlavní – po 200 metrech. A mezi 200metrové vrstevnice se dá schovat spousta zhupů a třetí noc už je nepříjemný i sebemenší zhup. Aspoň, že jsme jeli Do cíle jsme tak dojeli na 4. místě, ve 4:25 ráno, naprosto prošití.

V cíli na nás v tuto nekřesťanskou hodinu čekal… nečekal vůbec nikdo. Tím jsme si ovšem vůbec nenechali kazit radost. Udělali si cílové foto, dali cílové pivo, po chvíli dorazil Santiago (hlavní organizátor) a celou radost si užili znovu.

A pak už jen sprcha, jídlo, spánek – v libovolné pořadí, kombinaci i množství.

Po 69 hodinách v cíli. Naše cílové selfie.

Po 69 hodinách v cíli. Naše cílové selfie.

Vypnuto po dojezdu.

Vypnuto po dojezdu.

Následky budou ještě chvíli doznívat.

Následky budou ještě chvíli doznívat.

Jel jsem už i delší závody, tady to bylo „jen“ 69 hodin, ale byla to jízda. Obtížná navigace, se kterou jsme si povětšinou poradili, ve vyšších polohách neúprosná nadmořská výška, v nižších (rozuměj ve 3500 m n. m.) k tomu přibyla i neprostupná džungle. A všudypřítomný kašel. Vaškovi průdušky rozhodně nepoděkují a to ostatně asi nikomu z nás. My mu ale můžeme poděkovat a vlastně i všichni sobě navzájem, protože jsme se prali pěkně, týmově, neúnavně, až do konce. Byl to tvrdý závod. Místní tvrdili, že se letošní Huairasinchi vymykalo všem předchozím. V některých ročnících se šlo někdy i výše, ale hned se zase spadlo. Tady jsme oťukávali 4000 hranici prakticky pořád – ještě tři hodiny před cílem jsme byli v 3800 m.

Najednou začalo pršet - všechno špatně.

Najednou začalo pršet – všechno špatně.

Stejně je potřeba jít dál. Obzvláště když má takové hezké kompresky jako Vašek...

Stejně je potřeba jít dál.

Někdy je prostě člověk ve špatnou chvíli na špatném místě.

Někdy je prostě člověk ve špatnou chvíli na špatném místě.

K závodu se váže bohužel jedna kaňka celého sportu – první dopinkový případ v AR. Gonzalo Calisto z Ekvádoru, z týmu Life Systems, co skončil druhý, byl v roce 2015 na UTMB chycen při dopinku (EPO). Byl diskvalifikován a má dvouletý zákaz startu na závodech ITRA, přesto odstartoval do závodu (a nakonec dojel s týmem druhý). Bohužel AR nemá zatím svoji federaci, tak nejsou v těchto případech úplně nastavené procedury, kdo by na toto měl dohlížet (ARWS, organizátoři jednotlivých závodů?).

Vznesl jsem tak dotaz na ARWS jak je to možné, co s tím hodlají dělat. Dostalo se mi obrovské podpory od ostatních závodníků a vypadalo to, že se věci daly do pohybu. Gonzalo a celý tým byl diskvalifikován (Francouzi se tak dodatečně posunuli na 2. místo, ma na 3.), ale jinak se nestalo vůbec nic. S tím nemůžeme být spokojeni, protože je víceméně jen otázka času, kdy se stane podobný případ znovu a to jsme vlastně. Žádný sport toho není ušetřen, dřív nebo později se to muselo stát, teď je prostě na nás všech, abychom se tomu postavili.

Za tohle ale Ekvádor nemůže. Za ty tři týdny, co jsem zde strávil, si mě tato země získala.

I takhle to občas vypadalo. A to není vůbec špatné.

I takhle to občas vypadalo. A to není vůbec špatné.

Leave a Reply


čtyři + = 11