Patagonia Expedition Race – zajíc v pytli

Po dvou účastech v roce 2011 a 2012 s narychlo poskládaným týmem, kdy jsme ani jednou do cíle nedojeli, jsem hodně zvažoval, jestli se vydat do Patagonie i letos.  Na jedné straně jsem tady měl „rozdělanou práci“, na druhé straně, takové zklamání jsem již nechtěl opakovat. Tentokrát to ale bylo jiné. Neskládali jsme na rychlo tým, jen jsem doplňoval stabilní, fungující finský tým s dobrými výsledky a dlouholetými zkušenostmi z expedičních závodů a zhruba jsem věděl o koho jde. Jenže měsíc před závodem se jeden z nich zranil, tým na rychlo doplnil Ken z Kanady, se kterým jsme nikdo nikdy nezávodili a byli jsme zase tam, kde dřív – skládáme nový tým: Juha, Riita, Ken a já.

Celý tým - (zleva) Palonc, Riitta, Juha, Ken.

Celý tým – (zleva) Palonc, Riitta, Juha, Ken.

Pádlování v Magalhaesove průlivu.

Pádlování v Magalhaesove průlivu.

Nebylo třeba malovat Zemana na zeď – Juha jako kapitán měl vše perfektně připravené, dotažené detaily. Ken měl taky za sebou spoustu zkušeností. Já jsem přidal svoji navigaci a zkušenosti z Patagonie z předchozích let a Riitta – ta závodila snad už všude. A tak několik dní před závodem jsme se všichni setkali v Punta Arenas, na pobřeží Magalhaesova průlivu a prošli si klasickou předzávodní procedurou – prověřit, že máme vše, že vše funguje, jak výbava, tak my. K tomu se snažíme se dozvědět co nejvíc jeden o druhým, jak kdo reaguje, co kdo má za sebou, jaké má zkušenosti. Skupinová dynamika skutečně funguje, je to den ode dne lepší. Mezitím si ještě na dvě hodiny půjčujeme kajaky, zkoušíme se „sjet“ do dvojic, vyzkoušet si záchranu. U toho se kolem nás prohání pár delfínů, o den později už na závodní prověrce nám naopak společnost dělá lachtan.

A pak to přišlo – dozvěděli jsme se trasu. Zhruba odpovídá tomu co jsme čekali, ale stejně, když to teď vidíme délky napsané černé na bílém a hlavně zakreslené v té mapové omalovánce a k tomu Stjepanův komentář (stavitel trati) tak nám postupně dochází, co to bude zač. Máme co jsme chtěli, čeká nás:

  • 34 km trek
  • 272 km MTB
  • 76 km trek
  • 110 km MTB
  • 6 km kajak
  • 56 km trek
  • 17 km kajak
  • 41 km trek
Ten moment, když vidíte trasu poprvé na mapě

Ten moment, když vidíte trasu poprvé na mapě

Omalovánka

Omalovánka

Přehledová mapa

Přehledová mapa

Tohle jsou čísla, ale tvar trasy byl daleko zajímavější. Start přímo u majáku Faro Dungenes, tam kde Atlantik ústí do Magalhaešova průlivu, trek po pobřeží, pak dlouhý bike na západ podél hranic s Argentinou, trek na západ až ke Fiordo Ultima Esperanza (fjord poslední naděje). Byl to vlastně takový klasický coast to coast. 300km a 6 hodin v autobuse na start, kde jsme vystoupili… a málem nás to odfouklo. Přesně v 8 ráno jsme se všichni seřadili na startu a vydali se bojovat s větrem. První trek je ve srovnání s ostatními skoro zadarmo, nejprve po pláži, v písku, pak po kamenech, nakonec i po cestě kolem těžebních stanic zemního plynu, ale s batohy a proti větru to vydá na solidních 6 hodin. V depu jsme na 4. místě, pár minut za favorizovanými GODZone, pohoda. Měli tady sice poprvé potkat se svou trekovou bednou, ale nikde nic, prý na dalším treku. Depo máme tragicky pomalý, ale říkám si, že to postupně vychytáme.

Palonc @ Patagonian Expedition Race

Po chvíli se však všechny předpoklady hroutí. Místo toho, abychom dělali to, co je nejlepší, tak děláme prakticky cokoliv, aby Ken pokračoval. Jdeme spát již první večer a pak první noc ještě jednou a ztrácíme tak drahocenný čas, kdy je bezvětří a mohli bychom do toho pořádně šlápnout. Na treku pak chodíme spát již k večeru a ztrácíme tak drahocenný čas přes den, kdy je světlo. Hlavně se ale neuvěřitelně ploužíme a děláme neustále delší a delší zastávky, které nás neustále rozhazují z tempa. Vlastně žádné stabilní tempo nemáme. Chvíli jdeme a chvíli zase čekáme, odpočíváme. Prý to pomůže, ale evidentně to nepomáhá.

Z nějakého důvody byl dres českou vlajkou ten nejmenší, tak jej dostala Riitta.

Z nějakého důvody byl dres českou vlajkou ten nejmenší, tak jej dostala Riitta.

A na mě zbyl ten finský.

A na mě zbyl ten finský.

Ken vymýšlí neustále nové a nové důvody, proč nemůže pokračovat a proč to nejde – kyčel, koleno, kotník, žaludek, divoká řeka, horko, tma…  Juha jako pravý kapitán neomylně tyto pokusy odráží svým „We’ll manage.“ Prostě to zvládneme. A jak na potvoru jsme to vždy zvládli. Pomalu, se spoustou zastávek na spaní, ale zvládli. K tomu nám každé postavení a sbalení stanu trvá neuvěřitelně dlouho, ale na limit jsme měli pořád spoustu času. Při tom všem stále docházíme další týmy, až jsme se prokousali na 5. místo.

Hledáme cestu

Hledáme cestu

Ken chtěl vzdát už na začátku kola, ale v podstatě jsme mu to skoro 4 dny nedovolili. Až jsme dorazili do cíle treku, po 51 hodinách, a měli vyrazit na relativně lehkou etapu, 110 km na kole, tak už byl rozhodnutý skončit. A nebyla síla, která by jej zastavila. Dvě, tři hodiny jsme rozmlouvali a přesvědčovali, ale marně. Bolí ho zadek, nemůže sedět na kole. Neptejte se mě, co je to za důvod. Pravděpodobný důvod je někde jinde. Zkrátka se projevilo, že to, že AR je z velké části o hlavě, není je okřídlené klišé, ale skutečná pravda.

Druhý trek - Paso Hambrna

Druhý trek – Paso Hambrna

Paso Hambruna

Paso Hambruna

Druhý trek, Paso Hambruna

Druhý trek, Paso Hambruna

Nedá se říci, že by trasa byla jednoduchá, to vůbec ne. Také jsme se museli potýkat se spoustou problémů – 272 km na kole v protivětru je kláda sama o sobě a 76 km treku neprostupnou krajinou s mapou jak omalovánka je taky pořádná pecka. Vždyť nám také každá z těchto etap zabraly skoro 2 dny (první 43 a  druhá 51 hodin) a neuvěřitelně dlouho jsme se prodírali Bažinou zoufalství. A díky tomu, že jsme ani jednou nepotkali trekovou bednu, ačkoliv se tak mělo stát třikrát, měli jsme na treku jídlo jen na 20 hodin. Ale s tím jsme si nějak poradili. S počasím, s močálem, s mapou jako omalovánka i s větrem jsme si poradili. I tak to byl pořád časově nejdelší trek, co jsem kdy v závodě šel.

Po dojezdu 272 km na kole jsem se cítil jak kdybych právě dojel těch kilometrů aspoň tisíc. Tisíc kilometrů v kuse jsem nikdy nejel, nevím jakej to je pocit, a přesně tak jsem se cítil na konci této etapy, bylo to něco nového. Tahačka na kole desetkrát roztrhaná a zase svázaná, lýtka tvrdý jako kámen od tahání. A k tomu Riitta jak drak. Ke konci jsme se na nějakých 40 km konečně rozjeli, setmělo se, trať se rozvlnila, nahorů i dolů. A celou tuhle cestu Riitta zvládla přišpenlená k mýmu kolu na tahačce krátké jako kravata. „That was a bit scary“ prohodila v depu než mi zase řekla něco finsky, tomu jsme se vždycky dost nasmáli.

Druhé depo, skoro na konci dlouhého kola

Druhé depo, skoro na konci dlouhého kola

Na treku jsme šli o dost pomaleji a tak jsem se ani zdaleka nedostal k tomu, že bych nemohl fyzicky, spíše jsem z toho celého byl hodně unaven a tolik si to neužíval. Jsem zvyklý do toho šlapat, udržovat tak provozní teplotu a adrenalin. Díky tomuto našemu neustálému zastavování mi byla často zima a těžko se udržovala pozornost. O to víc mě těší, jak se mi podařilo odmapovat ten dlouhý trek, protože tam jsme šli opravdu dobře.

Adventure racing je týmový závod a tak jedno ze základních pravidel je, že závod musí absolvovat všichni. A tak jsme často svědky situací, kdy se prostě jeden nebo více členů neuvěřitelně kousne, aby prostě dokončili jako tým. To se u nás nestalo, zvítězilo okamžité pohodlí nad týmovým úspěchem. Kalich hořkosti vypili hned několikrát. Až po tom, co jsme skončili, začal závod utvářet své hrdiny. Japonský kapitán Masato Tanaka měl ošklivý pád na kole, zlomil si nos, žebra, bůhví co ještě, dostal límec na krk, ale pokračovali v závodě dál… dalších 5 dní. Jason Magness, kapitán od Yogaslackers absolvoval poslední dva treky s velkými problémy s kyčlí, kdy skoro nemohl chodit a podobně.

O tohle jsme přišli

O tohle jsme přišli

Palonc @ Patagonian Expedition Race

Teď se ve mě mísí pocity nadšení z té první části, protože trasa to byla úžasná, nadšení z finské části týmu, protože s nimi byla radost závodit a zklamání z toho, jak to tak náhle dopadlo. Především je to pro mě nepochopitelné, jak někdo, kdo má za sebou hodně závodů, může něco takového udělat. Méně pochopitelný je už pro mě snad jen bůh, Bůh, hodně bohů, všichni bohové.

Palonc @ Patagonian Expedition Race

Měl jsem za to, že všichni rozumíme tomu, co znamená tým a co jsme ochotni udělat pro úspěch týmu. Evidentně to má každý jinak. Je to škoda, protože fyzicky jsme na to jednoznačně měli a i přes tyhle potíže jsme po čtyřech dnech byli pořád ve hře. Ještě větší škoda je, že se nepodařilo sehnat finance na to, abych sem přijel s (českým) týmem, se kterým závodím stabilně a funguje to výborně. Chtěl jsem využít zkušenosti z minulých, ale na to si budu muset (zase) počkat, pokud tento závod ještě někdy bude.

Leave a Reply


7 × šest =