Els 2900 – Mezi horolezectvím a během

Portelleta, Estanyó, Serrera, Font Blanca, Medacorba, Roca Entravessada, Coma Pedrosa. Těchto 7 pojmů netvoří zaklínadlo, které by jednou provždy zprovodilo ze světa Harryho Plottera a podobný kašpary, ani to není zážehová sekvence k brněnskému čurloji orloji, ale sedm nejvyšších vrcholů Andorry. Všechny měří přes 2900 m.n.m. a mezi nimi vedla trasa závodu s tajemným názvem Els 2900 Alpine Run.

Podtitul závodu hlásá “Run like no other” (běh jako žádný jiný) a to je naprosto přesný popis. I když, je otázka, jestli tomu vůbec říkat běh, ale pěkně postupně…

Když jsem někdy v létě se na nějakých závodech v Číně konečně protuneloval na facebook, všiml jsem si, jak se Sam (Straka) zmínil o tomto závodě. Bylo sice po všech termínech přihlášek, vybírali jen 50 na světě, ale okamžitě jsem se pro něj nadchl. 70 km a 6800 m převýšení přes 7 nejvyšších vrcholů Andorry, start na jedné horské chatě, cíl na druhé, fotky vypadaly jako hypertechnický vysokohorský terén, termín na konci října naznačoval, že by to klidně mohlo být na sníh a led a k tomu všemu moje zaslíbená Andorra. Koncem září mi došel email, že byla rozdělena poslední místa a jedno z nich na mne vyšlo. Den nemohl být o moc lepší.

Vše nasvědčovalo tomu, že na tento závod se jen tak nezapomene. Do Andorry jsem vyrazil o pár dní dříve, s tím, že ještě něco v horách naběhám. Cestou mě skolila nějaká nemoc, ale vytopený pokoj na maximum v kombinaci s horskými výběhy mě vylečil akorát na závod. Už samotná registrace leccos naznačila – žádné velké transparenty, žádné bombastické centrum, jen pár šipek někde do podzemí, tam dvě místnosti, pár závodníků ošlehaných horami. Dopoledne se tato běžecká guerilla vydala na start – 3hodinový trek s 1200m převýšením na horskou chatu kdesi ve dvou tisících. Atmosféra připomínala spíše horolezeckou expedici než běžecký závod – společná cesta, poslední večeře, napětí před výstupem, klid před bouří. V 7 večer proběhl první a poslední výklad trasy.

Fairly technical? Zajímalo by mě, jak vypada “hard technical” nebo “really technical”.

Klid před bouří

Zbytečná kontrola výbavy nebyla – povinný byl jen telefon a úvazek, meteo hlásilo mírný vítr a jasno (tedy v noci kosa jako prase) a aktuální obrázky trasy prozradily, že na cepín to sice není, ale mačky/nesmeky se budou hodit. Přestože brífink probíhal částečně ve španělštině, francouzštině, angličtině a katálanštině a v různých odrůdách zmíněných jazyků, závěr byl jasný: Je to tvrdý horský závod. Na trase bude dost dobrovolníků, horskách vůdců i doktorů, bude především na nás samotných to zvládnut a správně se rozhodnout. Na chvíli jsme zalehli a před půlnocí stáli všichni na startu.

Start o půlnoci.

Ambice do závodu se mi těžko určovaly – rubání do kopce není moji silnou stránkou, naopak v technickém terénu jsem si věřil. Počasí výborné, oblíbený boj s živly se tak nekonal, ve startovce bylo několik hvězd (Zigor, Iker, Philipp Reiter, Emelie… z nichž poslední dva se nakonec odhlásily). K tomu spousta mě neznámých místních horalů, které není radno podceňovat. Zkusím zkrátka ze sebe dostat to nejlepší a z objektivních cílů zbyla jen obligátní “žádná sukýnka”.

Hned po startu jsme začali stoupat a postupně jsem se začal lehce propadat. To mě tolik nepřekvapilo, protože mi vždy chvíli trvá než se dostanu do provozní teploty. Ale ten kopec trochu zaskočil – mělo to být po rovině. Jenže v Andoře “po rovině” tak nějak vágně znamená, že se neškrábete do kopce po čtyřech. Když nastoupáte/klesnete na deseti kilácích pět set metrů – ano, to je rovina. Rovina v našem pojetí je něco, co v Andoře zkrátka není. Ať jdete kamkoliv, tak na pěti km jeden nastoupáte nebo zklesáte. A v tomhle duchu jsme začali. Vyběhli jsme na hřeben, trasa se začala vlnit po vrcholcích, konečně jsem se rozehřál a postupně začal tahat za delší konec provazu. Prudký sešup kamenným polem se střídá s ostrým výběhem, občas musíme vylézt přes pár balvanů, tu a tam je natažené fixní lano. Tak moment – má tu být ferrata, ostrej zajištěnej hřeben, fixní lana, to jo, ale až na konci! To znamená, že když o ničem takovým na brífinku nemluvili, tak to je asi normální a bude to tu pořád?!

První část je prý rovina. Až tady jsem zjistil, jak se věci mají.

Přesně! Většina trasy vedla v brutálním sklonu, v kamenech, drnech, a když bylo třeba, byla trasa zajištěna fixními lany. Prostě jsme se pohybovali nad všemi stupni technické obtížnosti, které si spojujeme s během. Tohle mě baví. Po prvním vrcholu následuje dlouhý seběh, nejprve v suti, pak ve sněhu a poslední část se dá rozumně běžet, tak se do toho snažím opřít, takových míst tu moc nebude. Nebude, tohle bylo poslední. Na občerstvení v Canillo na 25.km jsem krásně v ráži, připravenej stoupat první desítkou nahoru. Jak jsem byl v rozehřátej, tak mě ferrata zase schladila. 500 m převýšení a hodina cvakání karabinami mě naprosto vyvedla z tempa. Ferrata za tmy, výhled na celou Andorry, obloha plná hvězd, Pic Casamanya nade mnou, to je všechno super, ale do tempa jsem se musel dostávat znovu.

Via Ferrata

Sonya na ferratě.

Při seběhu z Pic Casamanya jsou první ledové plotny, další fixní lana a na hřebeni Estanyó se rozednívá, naskýtá se úchvatný pohled na francouzské Pyreneje. Podařilo se mi opět se rozběhnout, na Pic de la Serrera se šlo tam a zpět, mám tak perfektní přehled o tom co se děje přede mnou i za mnou. Seběh na Refuge Sorteny znám z Rondy, pouštím to, co jde a výsledek se hned dostaví – posun na 8. místo a ztráta na 4. místo se smrskla na pár minut.

Pic de la Serrera – 3. vrchol.

Seběh ze 3. vrcholu, tam a zpět – tady jsem získal přesný přehled o dění.

Na Refuge Sorteny na 42. km jsem za 9 hodin. Maraton za 9 hodin! Co je tohle proboha za běh? A to mě ještě čeká ta druhá část, ta těžší… Na podobné úvahy není čas, vyrážím pronásledovat závodníky přede mnou. Cesta pokračuje údolím, které také znám z Rondy. Supr, to je táhlé travnaté údolí, tohle bude zadarmo. Hned vidím, jak to byla naivní úvaha. Okamžitě odbočujeme do prudkého svahu, a už je to tady zase – fixní lana, k tomu prudký kuloár, suť a svah, že lezeme po čtyřech, Font Blanca se do paměti zapisuje hodně hluboko.

Kousek cesty zadarmo

A už je to zase tady, suť.

Hopkání po kamenech.

Kuloár pod Fontblancou. Zase se to zvrhlo ve fixní lana.

Ale stejně mě o baví

Čtvrtý vrchol – pekelná Fontblanca.

S útokem na přední pozice to také není moc slavné. Úsilí by bylo, to ano, ale stačí pouze na to, aby mi chlápek bezprostředně o místo přede mnou neutekl z dohledu, posun kupředu se nekoná. Koná se ale doběh na Arcalis, sjezdovkou nahoru, sutí dolů, sutí nahoru, sutí dolů… už ne! Výška na Garminu nekompromisně klesá a vzhledem k charakteru závodu, kdy každý vrchol má přes 2900, je velice jednoduché si spočíst, kolik budu muset ještě nastoupat. Do kopce už mi to netáhne, ale to skoro nikomu.

Čeká mě poslední dlouhý kopec a to už na mě zlověstně shlížní i ultimátní Coma Pedrosa. Tu bych poznal pokaždé, její ostré hřebeny zařezávající se až hluboko do údolí jí dodávají majestát. Vůbec ale nechápu kudy na ni půjdeme, čeká nás ještě Roca Entravessada a jeden mezivrchol, proč jdeme sakra zprava? Šněrujeme to svahem nahoru, nohy už nejdou a.. ještě více doprava? Nahoru a tam je Medacorba. Wtf? Cože, jaká Medacorba?

Medacorba! Pátej vrchol, na kterej jsem úplně zapomněl. Stoupání je hrozivé, GPS mě uklidňuje (jako dnes už mnohokrát), že to je jen 200 m stoupání, ale teď to působí jako zrada. Jak kdyby mi někdo vrazil kudlu do zad, mačky do stehen a nesmeky do krku. Po suti a po fixech lezu nahoru, tam se projdu po skutečně exponovaném hřebeni, držím se lana, sleduju značky, oblézám skálu zpět. Cestou dolů jsem hyperopatrnej – je to vlastně taková série kolmých stěn s úzkými terasami a fixními lany. Po 15 hodinách a 6000 převýšení už ta senzorimotorika není, co bývala.

Medacorba – vrchol, na který jsem zapoměl.

Obtížnost se stupňuje, zbývají dva vrcholy. Roca Entravessada a z ní vyloženě horolezecká záležitost – hřeben Cresta dels Malhiverns. Pořadatelé měli dost zkušených vůdců i fixních lan, tak si pro nás na závěr připravili parádu v podobě zajištěného ostrého hřebenu. Půl hodiny skutečně exponovaného… “běhu”:D. Poslední kopec, Coma Pedrosa, už má s během společného asi jako raw vegani se zdravou stravou, ale na to už jsme si postupně zvykli. Seběh není zadarmo, ale je dolů, lehce se stmívá a po 18 hodinách mě vítají v cíli na horské chatě. 8. místo beru, ale… umístění není to, na co bych teď myslel. Mám plnou hlavu Medacorby, Cresty dels Malhiverns a spousty dalších nádherných bezejmenných míst.

Coma Pedrosa – královna Andorry.

Cresta dels Malhiverns

Cresta dels Malhiverns

Andorra nezklamala a zanechala ještě hlubší zážitek než kdykoliv před dříve. Pořád si promítám, kde jsme to běželi. “Run like no other”, přesně. “Alpine run” – možná by se tomu ani nemělo říkat běh. Nebyl to horský běh, ale prostě horský závod. O běh tolik nešlo, ale celkově o pohyb v horách. Nahoru, dolů, po dvou, po čtyřech, jak kdo uměl. Jsem naprosto fascinován tím terénem, v jakém jsme běželi a že si to pořadatelé troufli nás tam nahnat. Inu, troufli. Na zajištění měli lidí dost, zkušeností dost, hlavně ale měli závodníky, kteří mají dost zkušeností dost. Od začátku bylo zřejmé, že hlavní zodpovědnost leží na nás.

Povinná výbava? Veškerá žádná. Chcete jít na lehko? Ok.

Andorra nezklame.

Od začátku bylo jasné, že celá akce stojí a padá na výběru účastníků a jejich schopnostech. Ostatně to zdůrazňoval i Matt (hlavní organizátor): “Můžete mít spoustu bezpečnostních opatření, ale to je až druhá linie, hlavní je vybrat ty správné lidi. Odmítli jsme některá velká jména běhu. Nezajímalo nás tolik, kdo jak umí běhat, ale kdo jak se umí chovat v horách. Chceme se vrátit ke kořenům horských závodů a skyrunningu, kdy na dovednostech skutečně záleží.” Pozvali si tak průkopníky skyrunningu v Alpách, ti zajistili nejtěžší místa a vytvořili neobyčejný zážitek. Tenhle závod by nemohl být jako masová akce. Když pominu to, že bychom se na ty chaty prostě nevešli, tak by vznikly úzký hrdla a dřív nebo později by se tam někdo ošklivě vysekal. Takhle to omezili na 50 účastníků a něco jedinečného, hlubokého a neopakovatelného. O vyjímečnosti svědčí i fakt, že závod dokončilo jen 18 závodníků (mezi nimi jedna žena – železná Sonya Ruggiero). U mě tento závod naprosto změnil vnímání horských závodů a také terénu, kde se dá závodit, v čem a jak se dá pohybovat.

Poslední hřeben

Poslední vrchol – zlověstná Coma Pedrosa

Cresta dels Malhiverns

Samotný závod skončil druhý den sestupem z chaty do údolí (“po rovině”) kde se po sprše všichni rozprchli domů. Naše skupinka (Wouter z Belgie, Thomas z Holandska a Kamil z Polska) to zakončila pořádným burgerem (tzv. ANDburger) a pivem. Sám si nemyslím, že bych tuhle zkušenost někdy skutečně zakončil, pořád je to strašně živé.

Cílové foto – málo nás. Celkově dokončilo jen 18 závodníků.

Sestup z cílové chaty.

Byl to úžasný zážitek, skvělá zkušenost, děkuji partnerům – městu Šumperk a firmám Adidas, Sanasport, Royal Bay, Inkosport, Lauf, Ufood a Moira. Bez jejich podpory bychom se takhle krásné akce nemohli zúčastnit.