Mistrovstí světa v AR v Brazílii 2015: Do hloubi Pantanalu

MS světa,  letos to konečně vyšlo. Měsíc před startem jsme vyřešili poslední nepříjemnost – Dana s Filipem nahradili Váňa a Obuch, vše jsme nachystali a několik dní před startem jsme skutečně seděli v letadle do Brazílie. Dva dny cestování až do oblasti Pantanal u hranic s Bolívií. Přesně tam se rozkládá oblast, kterou jde popsat jako obrovskou, divokou a zatopenou zoo.

Konkrétních informací o závodě moc nebylo. To co k nám pronikalo, naznačovalo, že to bude hodně divoký – více než polovina všech informací se týkala divokých zvířat, do povinné výbavy byla přidána mačeta a Brazilci měli obavy z horka. A z krokodýlů. A piraní. A bambilionu dalších věcí. Bylo toho tolik, že jsme se nestačili všeho bát.

Po přistání v Campo Grande jsme našli druhý český tým (Blackhill). Co jsme ale nenašli, byla naše zavazadla – kola, bagáž, prostě všechno. Zůstala v Sao Paolu a dorazí další den. Nebo ten další. Maňána. Vyrazili jsme na “pochod smrti” do města. 4km do města, nakoupit jídlo a pivo, vyplácnout se s tím v parku a dojít zpět. Byli jsme naprosto vyřízení, vysušení, spálení a oteklí. Jak v tomhle budeme závodit, to teda nevím.

Do závodu zbývaly 4 dny, bylo tak na vše dost času. Navíc jsme dlouho neměli svoje věci, tak ani nebylo co chystat. Snažili jsme se odhadnout časy etap a hlavně se aklimatizovat na místní podmínky, nejčastěji u bazénu s pivem.

Den před startem jsme odevzdali kola a bedny do dep, pak přišel brífink s vysvětelním tratě, až potom jsme dostali mapy první poloviny závody. Hned po obdržení map jsme se nalodili na armádní lodě, kde nás čekala 12hodinová plavba na start. Na start nás vezly armádní lodě pohraniční stráže (hranice s Bolívií) vyzbrojené těžkými kulomety. Vojáčci byli evidentně zvyklí na horko, ale už nebyli zvyklí v tom horku cokoliv dělat ani myslet.

 

 

Úvahy nad mapou

Úvahy nad mapou i bez ní byly různé. Pořadatelem plánovaných 100 hodin (4 dny) pro nejrychlejší tým nám přišlo naprosto nesmyslných. Sami jsme odhadli optimistickou variantu na 6 dní, ale čím víc jsme do toho koukali a přemýšleli, tím nám bylo jasnější, že to je spíše odhad pro nejlepší tým Seagate, za předpokladu, že budou mít všichni v prdeli vrtuli. Bylo nám jasné, že to bude HODNĚ horký a HODNĚ expediční závod. Drakonické váhové limity na bedny způsobily, že jsme museli osekat jídlo, i pivo. (Do Bolívie to byl kousek, tak asi proto tam byly ty limity.) Ze všech stran se na nás valily zprávy pochybné věrohodnosti, čeho všeho se máme bát. Rozhodli jsme se zůstat v klidu, nestresovat se tím, všechno si to zjednodušit a pojemnovat a po svém a.. ano, pitný režim je důležitý.

12hodinová plavba ve stylu Apocalypse Now – Redux (podle knihy Josepha Conrada Srdce temnoty/Heart of Darkness). Nalodili jsme se a od té doby jsme směřovali čím dál víc do pekla. Ráno jsme se vylodili na pobřeží u školy, předali dětem knihy, trochu se s nimi smísili a naposled se před startem pořádně najedli. O taktice jsme měli jasno – hlavně se neuvařit, je to dlouhý závod. S rozumem a pozitivně. Musíme si najít něco co nás zvedne, když nám to nepůjde. To jsme našli velice rychle, je to totiž přece příjemné! A taky nás v každém depu čeká pivo.

Proti proudu do džungle – 48 km

V 1 odpoledne, tedy v tom největším vedru, jsme se srovnali na Río Paraguay a tak nějak živelně odstartovali. Čekalo nás skoro 50km pádlování proti silnému proudu. Každý metr od břehu šel poznat, Váňa jako správný učitel nás neustále upozorňoval, abychom se co nejvíce drželi u břehu. 4 litry vody brzy došly, neustále jsme na sebe chrstali vodu, občas se vykoupali v zelené Río Paraguay. Postupně se propadáme startovním polem, ale moc nás to nevzrušuje, hlavně se neuvařit. Konečně se setmí a dá se trochu více pádlovat. Spalující slunce střídají příjemně otravní moskyti, občas zahlédneme ve vodě temně růžové krokodýlí oči. Pádlujeme podél břehu, kde se tu a tak zapomněl vystavený krokodýl. Po půlnoci v depu vyrážíme na trek. Neuvařili jsme se, ale z neustálého polévání máme všichni tak rozmočené ruce, že každý kontakt s čímkoli bolí jak čert. A to za sebou nemáme ani půl dne.

 

V depu se snažíme utéct hmyzákům, neúspěšně. Vyrážíme na 25km poměrně triviálního treku. Sledujeme písečnou cestu a tu a tam běžíme, takových míst tu moc nebude, tak se toho snažíme využít. I teď v noci je přes třicet stupňů. V džungli je neuvěřitelně živo – všechno cvrká, bzučí, v korunách palem řvou papoušci, nad hlavami nám poletují netopýři, na cestě je vše od olbřímích žížal, housenek, až po pavouky. Začínéme dotahovat týmy a trefili jsme zkratku. Nakonec se ukázalo, že to nebyla tak úplně zkratka, ale celkově se to vyplatilo – potkali jsme pásovce. Přibíháme k první kontrole a tam pro nás děti ze školy ze startu nachystaly jídlo – ovoce. Je ho dostatek a kolem odpočívá spousta týmů. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Zběsile do sebe ládujeme ovoce a pokračujeme dál, není důvod se zastavovat. Trek zvládáme bez ztráty květinky a brzy ráno přezbrojujeme na packrafty. Packraft v překladu znamená něco jako “člun do batůžku”, přesnější překlad by zněl “problémy”.

Na 25km pádlování proti proudu jsme sice předjeli několik týmů, především bazénkářů (týmy s jednomístnými packrafty), plánované zkratky nám zatrhla armáda (“Bolívií je příliš blízko”) a dalších 10km prosekávání džunglí – s packrafty, pádly, loďáky a vestami na zádech, se proměnilo v z nejvíce vyhrocených situaci v celém závodě. Po setmění jsme jsme si džunglí prosekávali cestu jen velmi pomalu a prakticky okamžitě nám došla voda. Také nás zmátly chybějící vrcholy na velmi hrubé mapě a velice vratké chování buzoly (o tom dále). A tak se stalo, že ve 3 ráno jsme neměli ani kontrolu, ani hřeben, ani ponětí kde jsme ani vodu – už 11 hodin. Bylo jasné, že na hřebeni (až už byl kdekoliv) vodu ještě několik hodin nepotkáme. rozhodli jsme se pro ústup a prosekali si cestu zpět k pobřeží. Po celou dobu teplota neklesala pod 35 stupňů, žralo nás úplně vše od megahovad, přes moskyty, termity a buhví co všechno, neustále jsme se zachytávali o nejrůznější ostny, trny a lijány. O půl páté ráno jsme konečně na pláži. Není to nejlepší místo na spaní, ale nedá se nic dělat, už to potřebujeme. A tak jsme si na pláži postavili domeček – do rohů dali blikačky a stěny udělali z pádel. Z jedné strany nás z džungle hlídají jaguáři, z druhé strany krokdýlové. Navíc jsme v domečku a tam se nehraje, tak se nám nemůže nic stát.

Ráno doplňujeme vodu a volíme útok na kontrolu nejkratší možnou cestou, ať nám stojí v cestě cokoliv. Příjemné vedro se ještě stupňuje, cestou do depa nám dochází opět voda, ale tady se nedalo nic dělat, voda tu prostě není. Co vypadalo jako snadný sestup do depa, se vzhledem ke spalujícímu horku, žádné vodě a těm (příjemně!) těžkým debilním packraftům a pádlům, které mám pořád na zádech, je to opět celodenní samurajské cvičení s mačetou. V depu jsme až před setměním. Etapa odhadovaná na 14 hodin nám zabrala 34. Jsme notně vyhladovělí a trochu naštvaní – snažili jsme se hlavně neuvařit a hned dvakrát jsme zůstali dlouho bez vody. Čeká nás jedna z klíčových etap – horský trek. Chvíli spíme a kolem 11 večerní vyrážíme.

Giant trek – 50 km

Nejprve po cestě, pak potokem, nakonec džunglí a dál travnatým/keřovitým svahem až do 800 m.n.m. Potok funguje jako krokodýlí líheň, džunglí jsme se prosekali dřív než jsme čekali a nahoře ve svahu jsme našli vodu. Kontrola není úplně na vrcholu ale lehce pod, což z tak mizernou mapou může být dost oříšek najít sami a potmě.

Na chvíli zalehneme, v této výšce nás nic nežere a je příjemně (Fakt!). Za půl hodiny sledujeme magický východ slunce s výhledem na celý Pantanal, a za další čtvrt hodinu už cvakáme kontrolu. Celý den pak trávíme na hřebeni, pomalu ale nezadržitelně postupujeme až k nejvyššímu bodu pohoří Serra do Amolar.

Nemíníme opakovat vyhrocenou situaci z packraftingu, důsledně hledáme vodu, až ji najdeme. Občas foukne, nad hlavou se nám prohání krásně vybarvení Ara hyacintoví. Za světla je to nádherná etapa. Za tmy je taky nádherní – navigace je skoro nemožná, na 50m vrstevnicích je minimum detailů a siluety kopců nejdou pořádně vidět, taže zbývá jediné – spát. Dopřáváme si šest hodin spánku, ráno se rychle zorientujeme a cvakáme kontrolu. Prudké a nepřehledné sestupy jen potvrzují správnost našeho rozhodnutí, v noci bychom tu nic nesvedli. Cestu v džungli tentokrát nacházíme prakticky okamžitě a tak ještě dopoledne jsme v depu a těsně před ním dotahujeme Francouze.

 

 

Oproti malátným Francouzům působíme v depu jako zjevení. Strávili jsme na treku sice 35 hodin, ale poslední se noc se pořádně vyspali a máme spoustu energie. Vůbec se nerozpakujem, naklopíme jen pivo, poberem věci a jídlo a jedem. Najíme se po cestě. Poprvé v závodě si pádlování užíváme – pádlujeme po proudu. Čím dál víc se začíná projevovat, že jsme v dobrém stavu a na kajaku zaznamenáváme celkově 4. čas (Kristýna: Tady?! Fakt? Dyť jsme tam pořád jen jedli tuňáka s kukuřicí!). V depu jsme za setmění a hned vyrážíme na 49km treku. Tato a dalších 56km packraftu mají být nejtěžší a klíčové etapy závodu. Není na nich žádná kontrola, žádná vrstevnice, jen zatopená rovina, opuštěné farmy, divoká příroda a země nikoho. Jsme vyspaní a tak se do nich zakusujeme okamžitě.

Fishtrek – 49 km

Tato treková etapa byla tím nejhezčím a současně tím nejtěžším, s čím jsme se zde setkali. Úvodní kilometry po souši rychle uběhly, postupně jsme se brodili hlubší a hlubší bahenní a špinavou vodou. Velmi rychle se voda vyčeřila na doslova průzračnou a to už jsme jen zírali kolem sebe. Temně růžové oči krokodýlů napovídaly, že jsme neustále pod dozorem. Bylo jich tolik, jakoby jimi pořadatel vyfáborkoval cestu, boží. Zaparkovaní u břehu v klidu sledovali situaci. Ať jsme byli ve vodě po kotníky nebo po krk, na jejich přítomnost jsme si už naprosto zvykli a jen tak existovali vedle sebe. Když jsme se přiblížili příliš, prostě si “přeparkovali jinam”. Jen jednou se jeden z nich zmateně vydal nám zkřížit cestu, až mu Váňa bodákem hůlky vysvětlil, že zápočet z plavání dnes nedostane. Byla to jako jít velkým akváriem plným života – ryby nejrůznějších tvarů a velikostí – rejnoci, piraně, malé rybky, velké rybky, žáby, hadi, to všechno jsme potkali, úžasný. Také jsme před svítáním potkaly 4 zoufalé polospící týmy, které jsme od konce packraftu stáhli o 12 hodin. To nám vlilo další krev do žil.

Jak nám docvaknutí 4 týmů vlilo krev do žil, slunce nás opět vysušilo. Postupně jsme se dostali do více zarostlé části a tam se naplno projevila obrovská náročnost navigace. Mapa 1:100 000 poskytovala jen velmi málo detailů. Co víc – stav se oproti 1964 značně změnil. V té době tu pravděpodobně (všechny tři) farmy fungovaly. Farmáři vyháněli dobytek a tak vznikaly v terénu cestičky. Jenže od té doby přišli na to, že dlouhodobě se tu přežít nedá, farmy jsou tak opuštěné, dobytek tu není a cestičky také ne. Tu a tam se v mapě objevily zelené fleky značící porost. Pominu-li, že porostem bylo opět třeba se prosekat, orientaci také nepomohl. Celé je to zatopená placka. Každý rok přichází období děštů, kdy se všechno zatopí a pak se zase vynoří – úplně jiné k nepoznání. Pohled shora tak tak nemáte. Z vlastního pohledu jen těžko odhadnete, zda je pás džungle vzdálený kilometr nebo tři. Navíc vám ve výhledu brání mnoho různých hájů, keřů a lesíků. které ovšem v mapě nejsou. Tedy ani tyhle informace nejdou pořádně použít. Co tedy máme?

Měli jsme vlastně padesát let starou slepou mapu pro skautíky v měříku 1:100 000. Když slepá mapa, tak azimut a odhadovat vzdálenost, že? No… ano, ale 🙂 I tady se bylo třeba vypořádat s obtížemi. Za prvé rychlost pohybu značně kolísala – je obrovský rozdíl jestli jdete po souši nebo se prosekáváte mačetou nebo po jste po prsa ve vodě, takže odhadovat podle času, jak dlouho, jak to obvykle děláme v noci.. hodně štěstí. A pak je tu ta nešťastná buzola. V Brazílii je magnetická deklinace skoro 15 stupňů. To je prostě vychýlení ve směru východ-západ a buď to jednoduše odečtete nebo si nakreslíte vychýlené směrníky do mapy a podle těch orientujete mapu. Větším problémem je ale inklinace – vychýlení v rovině kolmé na tu vodorovnou. To si lze představit jako rovinu, ve které míříte dělem od tanku, když se mění úhel nahoru a dolů. A tady je kámen úrazu – při tomto vychýlení střelky můžete buzolou otáčet a střelkou na sever se otáčí s ní! Je potřeba tak dát velký pozor na to, abychom měli buzolu přesně vodorovně. Mapování za běhu nebo za chůze nepřipadá v úvahu, vždy je třeba se pečlivě zastavit a orientovat mapu, jako malý děti. A přesně jako malý děti jsme tady v tom terénu byli. Buzola a odhad vzdálenosti bylo to jediné co vůbec šlo použít a dovedlo nás do depa. K tomu všemu se přidalo vedro a nemožnost se ochladit – 35stupňová voda prostě moc nechladí, všudyopřítomný hmyz, trny, ostny, lijány a kaktusy bodající do již značně spálených rukou a postupně se rozmáčená chodidla a je snad aspoň trochu pochopitelné, proč tam tým Seagate strávil 19 hodin a my přes 22.

Když jsme se již nezadržitelně blížili k farmě (depu), měli jsme myšlenky všelijaké. Na jedné straně jsme byli rádi, ře máme tuhle pekelnou etapu za sebou, na druhé straně jsme měli starosti s tím co přijde. V depu nás nečekalo vůbec nic – žádná bedna, žádné pivo ani bedna se spoustou jídla. Jen malý pytlík s jídlem a packrafty a pádla, která si naložíme na záda a tento terén se mávnutím kouzelného proutku změní název z “treking” na “packrafting”. Více nás ale trápilo co bude dál – do konce závodu zbývaly dva dny, bylo prakticky jasné, že to nejde stihnout, možnosti kratší trasy byly minimální a před startem dal pořadatel jasně najevo, že tady jsme v území nikoho a není snadné odsud dostat cokoliv nebo kohokoliv. Všechno napovídalo tomu, že nás čeká marné snažení. Představa, že bychom se měli 24 hodin plácat na další, ještě težší etapě a přitom bylo nad slunce jasné, že to nemáme šanci stihnout, mě přímo děsila. Pustit se do takové prasárny – na to musí mít člověk velkou motivaci a odhodlání. Ale bez šance to stihnout a dojet v limitu – co je to za motivaci?

Naštěstí jsme v tom nebyli sami. Podobnou úvahu měl před námi již tým GODZone, který po osmihodinovém šaškování s packrafty kolem depa se vrátil, zavolal hlavní organizátorce a společně s dalšími týmy se vzbouřil! Tato i další etapa byly zrušeny, všechny týmy (kromě prvních 5) byly přepraveny malým letadlem Cessna na start poslední zkrácené bikové etapy. Lehké zklamání se mísilo s velkým překvapením a úlevou. Jsme rádi, že za této situace nemusíme na beznadějné packrafty (Seagate tam nakonec byl 39 hodin!). Současně si uvědomujeme, že pauza nám nehraje do karet. Snažili jsme se udržet v pohodě a když vidím týmy kolem v jakém jsou stavu, je jasné že okamžitý start by byl naší výhodou. Farma připomíná spíše polní nemocnici než závodní depo. S tím nic neuděláme, snažíme se tak co nejvíc odpočinout. Bouřka ná zdrží, o to víc jsme nabuzení se do toho na kole pořádně opřít. Doteď jsme se snažili zůstat v rozumném stavu, úplně se neodstřelit, a na závěr přitlačit. Tohle je závěr, už není na co se šetřit. Končí expedice, začíná závod!

Shit raft? No raft. Cessna!

Monster bike (230km)

Dostáváme mapy, rychle plánujeme trasu a společně s Japonci vyrážíme na steč na 230 km biku. Jedeme v písku, občas zapadneme s kolem do vody až po představec. Pořád do toho šlapeme, dojíždíme další tým, co startoval “o letadlo před námi.” a brousíme si zuby na další. Menší chyba v navigaci a následně krávy, které rozdupaly cestu těsně před námi, mažou naši výhodu a po 100km jsme opět pohromadě. Současně s tím dojíždíme velký balík týmů a rozjíždíme solidní tempo. To nadále stupňujeme až po 150km jsme u přívozu. Měl fungovat 24 nonstop, ale převozník si šel pod dozorem armády lehnout a pojedeme až v 6 ráno všichni společně. Máme hodinu a půl na to se opět trochu vyspat. V 6:30 vyjíždí peloton asi 15 týmů na posledních 80km MTB. Je to tu strašná směska – zkrácená trasa, méně zkrácená, více zkrácená, vůbec nevím, kdo si jak stojí, ale to nás nezajímá. Kdo není ještě v cíli, s tím závodíme. A všichni, kdo nejsou v cíli, jsou tady.

Na rovině za přívozem se snažíme něco vymyslet, párkrát neúspěšně nastoupíme, ale vezeme si za sebou celý peloton. Zklidňujeme se a kujeme pikle na kopec, 4km stoupání by to mohlo hodně rozčísnout. Při nájezdu do kopce za to berema a hned máme s dalšími dvěmi týmy mezeru. Ještě přidáváme, odpárali jsme i další tým, naopak brazilští Quasar Lontra nám mírně cukli. Nepolevujeme a po dlouhých kilometrech sjezdu a roviny předjíždíme i je, ale jdou po nás. Na závěr si ještě střihneme trochu prasáckou vložku, kdy asi 4km taháme kola bažinou, kde jsme je definitivně odpárali. To ale nevíme, ženou nás dopředu, posledních 12km jedeme jako časovku. Pár kiláků před cílem ještě míjíme tým Peak Performance, rychle přesedáme do domorodé pramice a po 5km příjemného pádlování proti proudu po staré známé Rio Paraguay jsme v cíli. V cíli! Bez 10 minut po týdnu jsme zase v civilizaci. Do cíle jsme tempo vystupňovali a tak ze tří minut náskoku v bažině půl hodiny v cíli. Radost, úleva, pivo. Užíváme si, že jsme v cíli, o umístění nemáme ponětí, ale postupně se vracíme do reality a nastupují klasické starosti – najít matroš, umýt a usušit matroš, sbalit matroš. Totéž platí pro kola. Odlétáme za poměrně dramatických okolností, ale dlouhý let a 40stupňový rozdíl tvoří naprostý zlom mezi Pantanalem a realitou – doma je pod nulou a sněží.

 

Pantanal, pohostinný kraj

Tak jaké to teda bylo? Po závodě, s odstupem, stále těžko hledám vhodná slova. Bylo to… neuvěřitelné. Pořád nemůžu uvěřit, že jsme byli tam, kde jsme byli a prošli si tím, co mi paměť velice živě říká, že jsme zažili. Je to terén, kde člověk nemá co dělat, nepatří tam, neumí tam žít a není na to přizpůsoben. Naproti tomu veškerý místní život je na místní podmínky přizpůsoben dokonale. Jestli je to nehostinný terén? Vůbec ne, naopak. Svým způsobem je to velice pohostinná krajina – dostatek tepla, slunečního záření i dostatek vody. Je to jak pozvánka na obrovskou hostinu pro všechny rostliny, býložravce a nakonec i predátory. Tím pádem je tu spousta potvor, které se chtějí nechat hostit. A každý si chce ukousnout co největší kousek z koláče této obrovské žranice. Všechna zvířata či rostliny tu mají nejrůznější vychytávky, jak si pomoci v tomto boji a jak uškodit druhým. Jedině tak je tu možné přežít. Názorná demonstrace přírodního výběru, je to jak evoluce na steroidech. A do toho přijde zhýčkaný člověk, který se díky pazourku, ohni a facebooku dokázal prakticky vymanil z přírodního tlaku na přežití. Život je tu brutálně těžký, až nemožný. A jako všechno tady se vás ostatní potvory snaží sežrat. Přišli na to i farmáři, většina farem, co jsou na mapě, je dnes opuštěných. V jednom z dep, kde nás obzvláště žrali hmyzáci jsme se ptali mísního, jak je možné si na to zvyknout. “Na to se nedá zvyknout.” zaznělo do bzučení večerního hmyzu.

ABSOLUT Expedition

A v takovém terénu jsme závodili. No, závodili – strašně velký díl pozornosti a energie jsme spotřebovali na samotné přežití, na závodění zbývalo už jen velmi málo. Voda, horko, hmyz, navigace, zvířata – na to vše bylo nutné vynaložet obrovské množstvá úsilí. Že nikdo nezávodil? Byly týmy, které se tím nechaly semlet, i o tom tyto závody jsou. Naprosto jednoznačně bylo třeba přistoupit na to, že tohle je prostě jiný závod, že to je v podstatě závod v přežití. Kdo na to nepřistoupil a snažil se neustále tomuto prostředí vnutit svůj závodní přístup, se zlou se potázal a brzy skončil. Je velmi težké se přizpůsobit prostředí, které vám všemi prostředky brání v postupu  a v principu se vás snaží sežrat, ale jiná šance nebyla. Tahle schopnost vyhodnocení a přizpůsobení je také to, co dělá velké týmy velkými. Např. novozélandský Seagate, který čněl nad všechny ostatní týmy – dvakrát šli spát na celou noc, v jiných závodech něco neslýchaného (Nathan Faavae vždy kritizoval povinnou zastávku v depu na spaní.) Nebo další příklad a znovu Seagate. Druhý packraft – ten zrušený: Seagate jej šel 39 hodin. 56km za 39 hodin! Při takové rychlosti by v normálním terénu většina navigátorů zvolila taktiku “půjdeme na směr, časem se najdeme, kde přesně jsme”. Takové rozhodnutí udělali Estonci a strávili tam hodin skoro 50. Někdo však v těchto týmech si musel přiznat, že tohle je prostě jiný terén a že stojí za to poctivě a pomalu to mapovat jako azimuťák. 56km jako azimuťák! Na první pohled absurdní rozhodnutí. V tomhle terénu a závodě i absurdní rozhodnutí mohla být správná.

Když se na to dívám s odstupem, jsem k organizátorům čím dál smířlivější. Není to trend, kam bych si přál, aby se tento sport vyvíjel, ale jednou za čas nám dát okusit skutečné divočiny, proč ne. Takhle vznikají legendární závody. Adventure/expedition racing znamená dobrodružný/expediční závod. V závodě by měly být zastoupeny obě složky – dobrodružství/expedice i závod. Tady byla rovnováha výrazně vychýlena ve směru dobrodružství a expedice. Možná by mohla vzniknout reklama “Absolut Expedition” a vodka by vrhala stín ve tvaru loga tohoto závodu.

Největší problém vidím v naprostém přestřelení časů etap a hlavně pozdní až žádné reakci na tuto skutečnost. S bezpečností bych problém neviděl. Také nemám nic proti 40hodinovým etapám, kde hraje roli navigace a strategie. Hůře se však na takové etapě závodí, když váhové limity pro bedny do dep vám umožňují si vzít jídlo jen na 15… Ironií bylo, že jsme strávili týden v džungli, mezi farmami a (krom první kontroly hned z kraje závodu) se nedostali k jedinému kousku tropického ovoce. Kdyby organizátoři postavili závod ve stejném terénu a měli bychom, řekněme, každou druhou etapu, bylo by to super mistrovství. Chápu, že závěr (rozuměj poslední tři dny) musel být pro diváky dost chaotický a nepřehledný. My často také nevěděli co se děje, ale my ani neměli moc ambice to sledovat, měli jsme dost práce s přežitím a poslední den jsme zase byli naplno ponořeni do závodu do cíle. Přes všechny neduhy (a nebylo jich málo) mají organizátoři můj obrovský respekt, že si troufli nás poslat do takového terénu, že se odvážili zde tem závod vůbec vymyslet a zorganizovat. Tyhle závody dělám proto, že mám možnost se dostat do míst, kam bych se jinak nedostal a vidět přírodu, kterou by jinak nebylo možné spatřit. A tady platilo do posledního písmene. Z tohoto pohledu to byla obrovská odměna. Stejně tak bych řekl, že se závodním číslem na sobě uděláme věci, do kterých bychom jinak nešli.

Teď, dva týdny po závodě, se dívám na své ruce a nohy – pořád jsou značně doškrábané, pobodané od hmyzáků, občas nějaký trn a loupou se. Postupně věřit, že to, co jsme viděli, se skutečně stalo.

Poděkování

Oficiální konečné výsledky byly zveřejněny 10 dní po závodě a v nich figurujeme na 11. místě. Byl to úžasný zážitek, skvělá zkušenost a také motivace do dalších tento výsledek zlepšit a posunout se ještě výše. Prveřadě musím poděkovat skvělému týmu, parádně jsme spolupracovali a fungovali v této pekelné výhni. Kristýno, Tome, Honzo, děkuju. Také musím poděkovat partnerům: České asociaci extrémních sportů, městu Šumperk a firmám Adidas, Specialized, AdventureMenu, Elvac, Sanasport, Royal Bay, Moira, Inkosport, Lauf, Ufood a Moira. Bez jejich podpory bychom se takhle náročné akci nemohli zúčastnit.

Foto: Celý náš tým, tým Tecnu,  ARWS Brasil (příslušní fotografové)