Wulong a Zunyi – kde to všechno začalo.

Wulong Mountain Quest, jak se celým jménem tento závod nazývá, před 13 lety odstartoval popularitu multisportovních závodů v Číně. Co se vlastně skývá za tímto, dnes už klasickým multisportovním závodem?

Před závodem

Naše cesty do Číny se už tradičně dolaďují na poslední chvíli a nejinak tomu bylo tentokrát. Cesta je vždy taky trochu loterie, ale dva dny před závodem jsme všichni přistáli, přistáli na správném místě a měli i všechny svoje věci. Já osobně jsem tam letěl s lehkou nejistotou, protože týden po CZ AR jsem dle plánu odpočíval, ale další týden jsem měl v plánu pořádně trénovat, jenže jsem se vysekal pořádně na kole, narazil si žebra a pánev a tak jsem ten druhý týden se léčil a také vlastně odpočíval. Už ale nebylo cesty zpět, nic mi vlastně nebylo, jen to strašně bolelo, ale to se dá kousnout.

Wulong Mountain Quest (WMQ) je nejstarší a nejslavnější čínský závod tohoto druhu, krásné prostředí a vysoké prize money znamenají jediné: konkurence jako prase. A letos bylo obzvláště natlačeno. Většinou tu bývají z Nového Zélandu tak tři týmy, letos asi sedm. Wanaka kam se podíváš. K tomu se nejspíš jednalo i o přebor armádních týmů – depo vedle nás okupoval sladněý švédský armádní tým, na zahájení se členové německo-švýcarského týmu honosili frčkami Bundeswehru. Jsem si jistý, že Číňani tu měli také své vojáčky, jen inkognito. Akorát Sověti nedorazili…

Den před startem prologu se nejdřív jedeme projet na kolech, našli jsme jen mlhu, seismologickou stanici a tržnici se sušenými psy.

Den 0: Prolog

A už je to tady prolog. Ne teda úplně hned. Předchází tomu klasický čínský zahajovací ceremoniál, který se velmi podobá samotnému prologu – je zhruba stejně dlouhý a stejně u toho prší. Chvíli na to stojíme na startu, zazní startovní výstřel a masa 100 lidí se zběsilým tempem vydá po silnici vpřed. Po pár km silnice končí, stříhneme si teréní mezihru, zpět na asflat a tam už na nás čeká místní specialita, cca 400m nesení princezny i s budkou. Opět běh po silnici, proběhneme depem kde popadneme dvě kola a další 4km se střídáme – klasický koloběh (2 kola, 4 lidi). Pak popadneme další 2 kola a v plné rychlosti ukrajujeme s posledních 10km prologu. Nikdo se nešetří, jedeme hlava nehlava, déšť nedéšť. Do cíle dorážíme za 1 hodinu a 24 minut a jsme 12. Prolog nic nerozhodl, ale leccos naznačil – mezi osmým až patnáctým místem je rozdíl asi 5 minut. Týmy výše i tak krátké trati byly schopny trochu odskočit.

 

Den 1: Etapa do vrchu

První pořádná etapa. Začínáme zostra 12km kajaku na řece. Dno je rozbitý, řeka hodně pulzuje, není v ní silný proud, ale je absolutně nečitelná. Najednou se objeví vír, vracák, vývěr nebo hřib. Nicméně poradili jsme si s tím dobře a pokračujeme 4km běhu. No běhu, na 4km máme 1000 převýšení, část se jde po schodech, část v bahně, na konci mi trochu došlo. Dalších 8km koloběhu vede kolem náhonu, v bahně, přes řeku, do toho vytrvale prší. 30 kiláků na kole je sice po dobrých cestách, za to hodně do kopce. Pořád nic nevidíme a v mlze přesedáme na 6km hezkého trailu po příjemných lesních cestách. Závěrečný orienťák podle google mapy nás občas překvapil – tu plotem, tu ostružinami, jinak jsme jej ale zvládli a za v čase 6:50 jsme v cíli. Byl to těžký den, v podstatě jsme šli/běželi/jeli pořád do kopce, nastoupali jsme přes 2700m. Pole se promíchalo a spadli jsme na nepopulární, první neoceněnou 13. pozici.

Den 2: Etapa bez vody

Ráno jsme začali klasickou Číňanovivou – plavání ve vodě s vůní benzínu, 32km kola, tentokrát výrazně více v terénu uběhlo trochu pomaleji, ale rychle jsme přezbrojili do vest a helem na běh do rokle. Tady bohužel Číňani zaspali a vesty, který nám den před tím při převozu ztratili (a pak zase našli) a slíbili dodat do tohoto depa.. tak je tam nedodali, prý až za roklí při přestupu na kajak. Z toho plynulo jediné – roklí poběžíme bez vody. V rokli se běžet moc nedá, ale i tak si tam člověk neodpočina, pořád někam leze, plave, skáče, slaňuje, hopká.. a to 160 minut.

Konečně kajaky, ale ani tady nemají naše vesty, takže i poslední dvě hodiny na kajaku jedeme bez vody. Tady už se není na co šetřit, s Terkou v lodi do toho bušíme co to jde a odměnou je to, že nám kluci neujíždí. Konečně vidíme lanovku! Vylodíme se pod ní, po prudkých schodech vyjdeme nahoru a proběhneme jeskyní Furong. Krásná odměna za tak náročný den – 7:30. Výsledkově se nic nezměnilo, jen jsme si “pojistili” 13. místo. Ztráta na 12. narostla, naopak na 14. Estonce jsme něco najeli.

Den 3: Stahujeme, ale málo.

Začali jsme dobrou zprávou, že v jeskyni je moc vody a tak byl běh jeskyní zrušen, začínáme tak kolem. Startujeme intervalově a hned jdeme před 12. Číňany. Ztráta je velká, ale i tak to zkoušíme. Neustále mírně navyšujeme náskok, a ani v kopcích na dalších 14km běhu nás nedotahují.

8km trasa kajaku měl podobu “2x tam a zpět” a máme tak dobrou představu o rozestupech. Číňanům dáváme necelých 10 minut, ale potřebovali bychom aspoň třikrát tolik. Na posledním běhu mezi krásnými vápencovými pilíři jsme zahlídli před sebou nějaký tým, tak jdeme po něm. Na výsledku to nic nezmění, jdem po nich tak nějak z principu. Na závěrečných schodech jsme do toho ještě více šlápli a do cíle tak dorazili 20 minut před Číňany. To nestačí, na posun výše bychom potřebovali ještě jednu etapu. Snad příště.

Večer klasicky ceremonie, kde nám Číňanka s projekcí záběrů Velké Čínské Zdi a Čínské lidové armády zazpívala, že Čína je její domov. Nejlepší číslo předvedli Novozélanďani, když předvedli tradiční tanec Haka.

Měl jsem obavu, jak se mi bude závodit s naraženými žebry a pánví, to mě nakonec vůbec neomezovalo. Dva týdny výpadku tréninku jsem ale pořádně cítil a než jsem se rozehřál mi trvalo déle než obvykle. Také jsem ale cítil, jak se to s každým dnem lepší. Teď máme dva dny volna na přesun. Pak začíná závod Zunyi, na ten mám z loňska moc dobré vzpomínky.

Zunyi Race – oáza klidu

Tento dvoudenní závod trojčlenných týmů se v lecčems vymyká i čínským závodům. Jednak tím, že závodí trojice, dvě etapy také nebývají zvykem a hlavně má takovou klidou, pohodovou organizaci, to v Číně nebývá zvykem. Ceremonie jo, ale žádný monstrozity, organizátoři mluví rozumně anglicky a dobrovolníci nejsou otravní a neschopní, ale přiměřeně startostlivý a skutečně pomohou. A také je v závodě mno navigačních prvků – orientační běhy na dobrých mapách pro OB i různých speciálkách (loni na vrstevnicovce).

Loni Zunyi překvapilo délkou (čekali jsme 3-4 hodiny denně, nakonec to bylo dvakrát tolik). Letos jsme tedy čekali sedmihodinové etapy, nakonec to bylo 2 a 5 hodin. Vše plyne.

Zunyi den první: Přerostlá U-rampa

Rozpis trasy prvního dve vypadal složitě, spousta barevnejch linií, okruhů, smyček a kudrlinek, ale po rozšifrování to vypadalo poměrně jednoduše: Kilák běhu na rozstřel, pak se vyškábat na U-rampu, orienťák, orienťák s úkoly a znovu se vyškrábat na U-rampu. Mezitím bylo potřeba běžet, běžet, běžet. Jak řekli, tak udělali – kilák na rozstřel. U-rampa.. AU! Ta bolela. Když se 90 lidí snaží vyběhnout kluzkou U-rampu, která má 4 metry a visí z ní jen krátké konečky velmi tenkých lan, stane se z toho pořádná pakárna. Nejvíc řekne video z U rampy

Po U-rampě jsme se toho opřeli, vystupňovali tempo, bez chyby vyčistili zadní orienťák, rubačka kolem zahrádek a řeky zpět, druhý orienťák s úkoly nám snad vyšel ještě lépe. Zaváhali jsme jen na cca 15 vteřin, úkoli prosvištěli a Filip na slaňování vyškolil Číňana. Do cíle jsme tak doběhli na 6. místě těsně za Novozélanďany. Po shlédnutí videa nepřekvapí, že pořadatelé druhé sápání na U-rampu před cílem raději zrušili.

Zunyi den druhý a poslední: Teď nebo nikdy.

Poslední den v Číně, poslední etapa, poslední zápřah. 13. místo z Wulongu není žádné pronikavé umístění, i když jsme se na něj dost nadřeli. Naopak naše 6. místo na startu je slibné. Víme, že když půjdeme dobře, tak bychom mohli pár týmů před sebou předjet. Taky ale víme, že se na nás budou tlačit brutálně rychlé týmy, které pokazili navigaci první den. Dnes je hranice mezi úspěchem a neúspěchem obzvláště tenká.

Tak tedy dobře, vyrážíme intervalově dle pořadí, do kopce, po schodech, zas a znovu, výš a výš, do mlhy, do deště, do džungle. Velice brzy docvakneme Novozélanďany, taky nás ale předbíhá Flaviův tým a Koosa (nejlepší čínský tým), ani na jedny nemáme. Co jsme šli nahoru, jedeme teď dolů. pěšina v džungli je tak klužká, že je jedno, kdo má silničky, kdo krosovky, a kdo hřeby. Tady by nepomohly ani mačky. Nejdříve se to snažíme ustát a nějak to mít pod kontrolou, ale dřív nebo později jsme prostě na zadku a jedeme po něm bahením korytem se schody dolů. Au, au, au… Tu a tam se snažím zachytit nějakýho stromku nebo liány.. šrámy na rukách se množí a množí. Terka ale rozjeli ďábelské temto v tomto sjezdu, prosmýkla se dokonce před Estonece a tak do toho jdeme ruce neruce. Šrámy počkají, Estonci nepočkají.

Do depa dorážíme s náskokem dvou minut jak na tým z NZ, tak na Estonce. Kolo začíná rovinou, jedem týmovou časovku absolutně na hraně. Střídáme se na špici a dupeme do toho ze všech sil. Přijíždíme na lukostřelbu – 4 šípy, terč ve 30m, stačí jej trefit, stačí jednou. Vzal jsem to na sebe, první zástřelná rána, druhá.. Bull’s eye, jedem! A to už vidíme přijíždět NZ tým. Ty vole, jak?! To byly tak rychlí v depu nebo jeli.. nevim, jedem, pryč odsud. Asfalt po rovině se mění v bahno do kopce, Estonci nikde, to je dobré. Časem nás docvakl NZ tým, ale sotva nás docvakl, tak jim asi došlo a odpadli. Jedeme, rubeme, vzájemně se hecujeme. Víme, že tomu dáváme na prdel, ale bude to stačit na Estonce? Snad.

Depo a posledních 6 km běhu. Ty si pamatuju z minula. Prudkej kopec bahnem nahoru, ještě prudší seběh dolů, ale po schodech. Je to přesně tak, jen všechno ještě více klouže, už není kde brát. Pozornost polevuje, míjíme odbočku a ztrácíme značení, naštěstí si toho rychle všímáme a stojí nás to jen 2 minuty. To by nás hodně mrzelo ztratit to na tomhle. Konečně jsem nahoře a už jen poslední seběh. Omyl! Ještě nás čeká smyčka, kdy se škrábeme do pevnosti po snad metrových kluzkých schodech. Nejdřív nahoru a pak dolů, do Podolí do cíle! Konečně. Naprosto vyřízení, špinaví a spokojení jsme v čase 5:35 v cíli.

Dali jsme do toho všechno, Estonci na nás měli před etapou 15 minut, bude to stačit? Stačí! Dnes jsme jim dali 23 minut, udrželi šestý místo a vylepšili tak nejlepší výsledek českého týmu v Číně.

Večer nás ještě organizátoři pozvali na párty, která svou bizardností překonala snad i čínskou dopravu – něco mezi 14letými dětmi a zpěvákem PSY. Prostě kvalitní večírek na závěr výpravy. Let domů už tak kvalitní nebyl. Tam jsme poznali co znamená čínská neschopnost v plné parádě, tím si ale nenecháme pokazit parádní závěr této výpravy.

Na závěr bych chtěl poděkovat partnerům Sanasport, Adidas, Moira, Royal Bay, Specialized, Lauf, Andrle Sport, UFOOD, Adventure Menu, ELVAC, městu Šumperk, a České asociaci extrémních sportů, které mě letos podpořili v těchto akcích.

Foto: Jarda Krajník, Flavio Vianna, Terka Rudolfová, Pavel Paloncý, CMA.