Jesenický Tvrďák 2015

Předposlední květnová sobota, 5 ráno = Jesenický Tvrďák. Tohle už pro mě už k sobě neodmyslitelně patří.

V ČR se běhá/jezdí mnoho závodů, ale jestli vás nějaký skutečně prověří a donutí ze sebe vymáčknout maximum, je to Jesenický Tvrďák. Má status mistrovství ČR v extrémním závodě jednotlivců a naprosto oprávněně. Tady prostě se prostě od počátku jede podlaha a na co člověk nemá, to neukecá.

Od začátku se jede podlaha.

Od začátku se jede podlaha.

V sobotu v pět ráno jsme vystartovali z lyžařského areálu v Nové Vsi. Od počátku se na nic nečekalo a běželo se rychlé tempo. Za hodinu se startovní pole již trochu roztáhlo a dorazili jsme na první zákeřnost – canyonig. Bylo třeba vyběhnout ledovým potokem vytékajícím z Velkého Kotle pod Petrovými kameny. Letos mě poprvé mě ten potok nějak rozhodil a tak, když jsem o půl sedmé doběhl na Ovčárnu a svižně přezbrojil na kolo, cítil jsem, že s nohama není něco v pořádku.

Počasí bylo klasické Jesenické – mlha, vítr, počasí kolem nuly a když jsme razili kontrolu na Pradědu, vysílač měl povahu pouze bájné stavby kdesi v mlze. Svištíme dolů na Hvězdu a do bazénu v Břidličné. Bohužel již od Pradědu mě chytají křeče (poprvé za mých 12 účastí na tomto závodě), několikrát musím vycvaknout nohu s pedálu a protahovat ji. Do bazénu přijíždím se ztrátou, hazím do sebe další Magneslife, ptám se po soli, marně. V bazénu se křeče stupňují a když mám odplaváno svých 1500 metrů, ze známých tváří je v bazénu jen Blouďas.

Trochu radosti si užiju v depu, kde předjedu Váňu, abych znovu vykřečoval a Váňa mě znovu předjel. Situace se opakuje na střelnici, cestou na Hartu i v depu při přechodu na kajaky. I tam se ptám po soli, i marně. Marnost nad marnost, aspoň, že ty depa mě drží v kontaktu. Ale na Hartě závod teprve zaříná, tak je třeba bojovat. Na kajaku mě sice Váňa vyškolí plynulými nájezdy a odjezdy od kontrol, ale i tak se posouvám o pár míst dopředu, v depu opět předjíždím Váňu, sedám na kolo a hlavně konečně to můžu rubat! Paráda, stíhačka začíná…

Kameraman byl někdy neúprosný.

Kameraman byl někdy neúprosný.

Další kontrola je potápění dle rozestupů vidím, jak se pomalu posouvám dopředu. Není čas řešit detaily jako převlíkání nebo kam s mapou, je třeba to rubat za každou cenu. Rychle přezbrojím na brusle, tam vidím, že mám za sebou stíhací letku veteránů (Kurzák, Váňa, Honza Kotyk a Marek Navrátil), snažím se ale koukat před sebe. Navíc jsme v depu po bruslích dostali dvojitou porci kuřecího řízku. Ten mi odolal asi tak 5 vteřin, posilněn a vesel si to šinu na lezení a lanáč a dál na orienťák.

Když jsem přijel na brusle, Filip už měl odbrusleno

Když jsem přijel na brusle, Filip už měl odbrusleno

Já tu mapu prostě žeru.

Já tu mapu prostě žeru.

Stíhací Pavel. A nedá pokoj a nedá.

Stíhací Pavel. A nedá pokoj a nedá.

Jako bych to neříkal...

Jako bych to neříkal…

Přezbrojení na lezení

Přezbrojení na lezení

Vyrážím na svou parádní disciplínu - horský OB.

Vyrážím na svou parádní disciplínu – horský OB.

Tam mi to sice běží a dlouho i přesně, až jsem vymyslel takový rychlý postup, kdy jsem se dostal do místa, kde mapa moc neseděla. Sice jsem na OB nic neztratil, ale tady jsem měl získat a tak mám Pavla Kurze opět v patách. Po přesunu na kole zpět na Novou Ves se mi daří tempo tak vyšroubovat, že jsem předběhl další 4 lidi.

Zařvat, bežet, letět...

Zařvat, bežet, letět…

No ale teda předjíždět si mě nemusel.

No ale teda předjíždět si mě nemusel.

Mezitím už první dojíždí do cíle. Radost z cílové kontroly

Mezitím už první dojíždí do cíle. Radost z cílové kontroly

Cíl. Co ti na to mám říct?

Cíl. Co ti na to mám říct?

DSC_8079

No ty krávo...

No ty krávo…

Cože? Já? Ne! Nikdy!

Cože? Já? Ne! Nikdy!

A Obuch v patách. To jsem si nadrobil.

A Obuch v patách. To jsem si nadrobil.

Když jsem se krátce na poslední disciplíně MTB vyrážel a za sebou spatřil Obucha, o kterém jsem si myslel, že je nenávratně přede mnou, věděl jsem, že druhou část jsem šel opravdu dobře. Taky jsem ale věděl, že jsem si teď dost nadrobil, protože udržet je za sebou bude hodně velkej ořech. Obuch jede jen o trochu rychleji než já, ale to stačí. Nemám nárok, dojede mne a pomalu mi ujíždí. Aby toho nebylo málo, tak letos je trasa MTB jiná, při chaotickém značení někde zmatkuju, najíždím na špatnou cestu a tak mě všichni ti panáčci, co jsem trhnul na horském OB předjíždí zpět, za 9 hod a 59 min. jsem v cíli. Bez fanfár, bez jásotu, ale rád, že už jsem v cíli.

O tom v jakém tempu se tento závod jede svědčí konečné výsledky – První tři (Pavel Štryncl, Jarda Krajník, Tom Petreček – v tomhle pořadí) dělily od sebe jen dvě minuty.

Tři veteráni.

Tři veteráni.

 

V cíli zima, jsem unavenej a fialovej – jako vždy v cíli Jesenického Tvrďáka. O spokojenosti s výsledkem nemůže být řeč. Fyzicky jsem se cítil dobře, což se potvrdilo v druhé části, kdy se mi povedlo ještě vyšroubovat tempo. V první půlce jsem nevychytal křeče. Nevím, kde jsem udělal chybu, ale někde určitě, všecko je občas poprvé.

Jesenický Tvrďák se postupně pořád zkracuje, i letos o něco kratší (hlavně OB a kajak), což mi teda do karet nehrálo, ale tak to prostě je. Nicméně, příští rok se chystá jubilejní 20. ročník a proslýchá se, že bychom mohli oprášit něco ze starší části trati, jako třeba výběh na Dlouhé Stráně, přejezd přes Skřítek – no prostě tu trasu pořádně vyztužit. Už teď se těším.

Leave a Reply


× pět = 30