Raid Gallaecia – pichlavé jaro ve Španělsku

Galicie, Španělsko, maňána. To bylo to první, co mě napadlo, když jsem začali uvažovat, že vyrazíme na tento závod. Pak jsem si ale vzpomněl na náš běh do Santiaga, přečetl parametry trasy a bylo jasno. Jedeme!
Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a s Danem tak vyrazili do Španělska tři dny před startem, abychom měli na všechno dost času. Ve Vigu jsme si odpočinuli, proběhli po pláži, ale díky společnosti Iberia jsme odpoledne před startem ještě pořád neměli svoje bedny s koly a pár dalších věcí. Hrozilo tak, že si budeme muset střihnout i jednu předstartovní nákupní etapu v Santiagu. Velmi nám ale pomohli pořadatelé, když nám sehnali prakticky všechno, co nám chybělo. Do Santiaga jsme nemuseli, absolvovali jsme jen jednu jídelní etapu, kde jsme zjistili důležitý poznatek – nesmíme se během závodu nikde zastavit na jídlo, protože při španělském stolování bychom se tam určitě zasekli a už se nezvedli.

Paella - inu Španělsko

Paella – inu Španělsko

Paella - inu Španělsko

Paella – inu Španělsko

Večer před startem se před naším hotelem objevily i krabice s kolama. Znovu všechno přebalit, přechystat a před půlnocí odevzdat poslední materiál do dep. Na předzávodní pohodě to nepřidá, ale o půlnoci jsme měli vše nachystáno, postupy vymyšlené a mohli se tak naposled v klidu vyspat.

Samostatná trasa měřila přes 550 km, byla rozdělená do 12 etap a vypadalo to, že nás nečeká žádná opravdu dlouhá, monster, mamutí či královská etapa, jak se jim někdy přezdívá. Naopak to vypadalo na nutnost neustálé pozornosti, jemného mapování, husté sítě pěšiněk a podobně. Papírově nejtěžší byla 52km pěší etapa po pobřeží lehce za polovinou závodu, ale papírové předpoklady se mohou snadno změnit. Hned první den večer nás čekalo pádlování na oceánu a pak naše „oblíbené“ pádlování přílivové řeky, tentokrát proti proudu, mnoho vložených orientačních běhů, pádlování na řece, canyoning, krátký trek ve skalnatém parku bez cest.. zkrátka míst na to se zaseknout bylo víc než dost.
Týmy, které netíhaly všechny kontroly, mohly nějakou vynechat, dostaly stanovenou penalizaci za každou kontrolu (každou jinak) a ve výsledcích byly za týmy, co absolvovaly celou trasu. Tedy nějaké taktizování mělo cenu až v případě, že tým nestíhal, do té doby nebylo co řešit.

Mapa závodu.

Mapa závodu.

V úterý v 9 ráno jsme vystartovali ve městě Cuntis, za jehož překlad do češtiny by se nemusel stydět ani Miloš Zeman. Prvních 16 km běhu předznamenalo celý závod. Prostředí krásné a zarostlé. Držet se cest zuby nehty, postup terénem je jen pro sebevrahy nebo masochisty. Cest je všude spousta, směrově a tvarově sedí, jejich klasifikace je víceméně náhodná. Po dvou a půl hodinách dokončujeme někde v hlavním poli úvodních 16 km běhu. Jsme značně doškrábaní, ale jdeme si své tempo a vyvarovali jsme se velkým chybám.

Ať je závod dlouhý, jak chce, start je vždy úprk.

Ať je závod dlouhý, jak chce, start je vždy úprk.

Pořád úvodní trek

Pořád úvodní trek

Úvodní trek

Úvodní trek

Již na úvodním treku jsme se důkladně seznámili s místním terénem.

Již na úvodním treku jsme se důkladně seznámili s místním terénem.

Doběh z první etapy

Doběh z první etapy

Na dalších 45 km na kole díky plynulosti postupně předjíždíme další týmy, občas se divíme, jak se nám mění cesta pod koly. Slunce postupně připaluje a nám se daří ukrajovat z etapy. Ve stoupání, chvíli před vrcholem posledního stoupání, kde nás čeká vložený OB, se z mého kola ozve rána, jak kdybych přepůlil rám. Zběsile kontroluji, kde se co stalo a nemůžu nic najít, až po chvíli zjišťuje, kde je problém – objímka sedla vypověděla službu.

Přezbrojit na OB.

Přezbrojit na OB.

Vypadá to krásně, ale píchá to jak drak.

Vypadá to krásně, ale píchá to jak drak.

Nová profilovka?

Nová profilovka?

Posledních 10 km etapy tak jedu „na stojáka“, později to nějak vyřešíme. Vloženy orienťák jsme zvládli bez zaváhání a hrneme se na 40 km mořského kajaku. Jedeme později, příli a odliv asi nevychytáme, jak jsme chtěli, ale mají to tak všichni.

Teprve doplouváme na oceán.

Teprve doplouváme na oceán.

To nejzajímavější nás teprve čekalo.

To nejzajímavější nás teprve čekalo.

Začínáme druhý vložený OB.

Začínáme druhý vložený OB.

Kajak mě tentokrát neuvěřitelně baví. Docela to fouká, občas se nám s Kristýnou podaří zasurfovat si na vlně. Monotónost dlouhého pádlování přerušují tři krátké vložené orientační běhy na ostrovech. Postupně se zhoršují podmínky, vlny jsou čím dál větší a Finové nám oznamují, že jsou prý jsou posledním týmem, který byl vpuštěn na pádlování. Na poslední OB už dojíždíme potmě, a musíme odrazit útok zběsilých ryb, které jsou po čelovce jak slepice po flusu. Kurzák něco schytal, Dan se ubránil za pomoci pádla a já jsem rybu, která nám skočila do lodi, daroval Finům. Nebyla ani zlatá, ani kouzelná, ale třeba se jim bude hodit. Poslední část pádlování už je dost proti odlivu a mám pocit, že se ploužíme jak lemry.

Nad ránem docela promrzlí sedáme na kola a vyjíždíme vstříc delší (68 km) a docela kopcovaté (2500 m+) etapě na kole. Objímku na sedlo opravujeme za pomocí mnoha stahovacích pásek a izolepy. Jedeme plynule, ale při plánování postupů jsme si nevšimli pár objížděček a se občas divíme čím to jedeme. Na start kajaku přijíždíme dle našich odhadů přesně hraně, abychom stihli canyoning.

Po nalodění vzaly všechny odhady za své jedním i druhým směrem. Na úvodních 4 km, se jen těžko prosazujeme proti silnému protivětru na přehradě. Povinně přenášíme hráz, na další říční přehradě to nefouká, ale taky neteče. O další stupeň níže nás naopak čeká velmi technická část, kdy se musíme vyhnout velkým kamenům, ale ani to často nestačí a musíme z lodi a přetahovat. A čas běží a běží. Po dalším přenášení to konečně trochu teče. „Jé, fotograf.“ prohodí Kristýna a oba víme, že se konečně bude na řece něco zajímavého dít. A že se dějou věci!
Po líném úvodu a první drobné kaskádě naprosto nečekaně naburácíme do čtyřkových peřejí. Naprosto netušíme co nás čeká, najednou je voda všude, ze sit-on-top kajaku je ponorka, ale pořád jsme v lodi a za chvíli vybubláme vzhůru. Někdy se ani nestačíme se úplně vynořit, a máme v cestě další kaskády, které prostřelíme přímo. Kristýna na háčku je dost lehká a přitom se do toho opře, loď je tak výborně ovladatelná a peřeje sjíždíme bez ztráty květinky. I loďák vydžel bez úhony a k našemu údivu sjíždíme Finy.
To kluci takové štěstí neměli – s o hodně težším háčkem a více naloženým kajakem se v peřejích třikrát koupali. Nejenže v cíli etapy počítáme ztráty – jeden batoh a polovina pádla, ale také jsme nestihli canyoning. Těsně, ale přece, stihly ho jen tři týmy.

Tak přesně tohle jsme nestihli.

Tak přesně tohle jsme nestihli.

Takže obíhačka po cestě...

Takže obíhačka po cestě…

Tím se závod rozpadl na dvě skupiny:
1) První tři týmy. Tyto tři týmy si to pěkně přehledně rozdají o první tři místa a pokud se nestane nic neobvyklého, rozdělí si místa na bedně.
2) Ti ostatní. Tady se může stát cokoliv, nikdo neví „kdo je kdo“, týmy mohou různě taktizovat, vynechávat. Tady se bude bojovat o další umístění.

Momentálně jsme na čele druhé skupiny. Chyběl nám kousek, abychom byli té první, škoda. Ale i tak má cenu bojovat dál. Případné 4. místo ze světového poháru také neroste na stromech. Další krátký trek vypadá hrozivě – průdké svahy s kamennými plotnami, mezitím spousta trní, minimum cest. Snažíme se nejtěžší části zvládnou za světla a to se nám daří. Postupně přichází mlha, začíná pršet a někdy si musíme cestu ke kontrole doslova proklestit trním. Když se kolem druhé ranní za sílícího deště vracíme do depa, víme, že jsme se s tímto trekem vypořádali dobře a že mnoho týmů za námi bude mít problémy. Také se těšíme na povinnou 3hodinovou pauzu v depu. Vyspat se po 41 hodinách závodu je tak akorát.

Nad ránem na krátko sedáme na kolo a míříme až na tzv. konec světa – mys Finisterra. Dříve se mělo za to, že tady svět končí a nám tady začíná možná nejhezčí etapa závodu – pobřežní trek až k mysu Muxía. Od maják na Finisteře, pokračujeme dále kolem skalnatého a příkrého pobřeží, příboj oceánu pod námi bičuje ostré skály. Pak se pobřeží promění v pláž, kde se umyjeme broděním řeky. Bomba. Občas se trochu zadrhneme, když v reálu oproti mapě chybí cesta. Jinak jsme ale takoví samaritáni. Potkáme tým, najdeme jim kontrolu a necháme je odběhnout někam do kytek. Jdeme si v klidu svoji cestou. Časem se tým od někud vynoří, pozdravíme se a proběhnou někam jinam. A pak se zase vynoří, najdeme jim kontrolu a tak pořád dokola. Docela nás to baví, a když dojedeme do depa, tak je mi líto, že tento trek už končí.

Konec světa, začátek treku.

Konec světa, začátek treku.

Postup po pláži

Postup po pláži

Palonc @ dlouhý trek 17655125701_5322333d36_o

Kontrola na mostě

Kontrola na mostě

Předbíháme nějaký tým, dost jsme se tady potkávali

Předbíháme nějaký tým, dost jsme se tady potkávali

Tady jsme si ušetřili dlouhé obíhání broděním řeky.

Tady jsme si ušetřili dlouhé obíhání broděním řeky.

Palonc @ dlouhý trek Palonc @ dlouhý trek

Občas jsme měli kontrolu i na něčem takovém

Občas jsme měli kontrolu i na něčem takovém

Palonc @ dlouhý trek

Sedáme na kolo a při třetí noci na nás všechny doléhá spánková krize a jednu kontrolu se nám vůbec nechce hledat, nejradši bychom spali, tohle nutkání se nám daří přemoci a vjíždíme tak do 4. dne a také do města Camariňas, kde si střihneme orienťák, pokračujeme nádhernou cestou nad pobřežím, cestou opět z dobrosrdečnosti najdeme pár týmům kontrolu. Už nás ale tato charita přestává bavit, rozhodli jsme se, že se do toho opřeme a utrhneme je. Jak řekli, tak udělali. Vložený trek rveme poněkud více, ale náhodnou kontrolu uprostřed trní hledáme skoro 40 minut a opět máme tým na krku. Ti pak ale zrychlili, a jdou před nás. Před posledními 60 km na kole dokupujeme zásoby jídla – poprvé v tomto závodě nám to vychází tak, že jsem na správném místě ve vhodnou dobu.

Čtvrtý den už je moje tělo úplně zmatené místními podmínkami – pražící slunce nesnesitelně pálí do již osmahlých rukou. Naproti tomu ve stínu je najednou zima. Tohle naštěstí řeší tenká Adidasová šustka. Projedeme po nádvoří hradu, navštívíme pozůstatky keltského obydlí (hromadu hlíny) a přichází obávaná čtvrtá noc. Postupně ztrácíme koncentraci, je čím dál těžší udržet se na kole a sledovat mapu. Probírá nás až další tým. Ten nás ale probral do té míry, že jsme mu ujeli a jsem zase tam kde jsme byli a zase usínáme. Na hodinu jsme si tak ustlali ve dvou termofoliích. Vyspaní tak dojíždíme do depa, naposledy balíme kola do krabic a vybíháme na poslední etapu.

Vzhledem k tomu, že jsme vůbec nevynechávali, pohybovali jsme se ve druhé části závodu hodně na konci startovního pole. Teď jsme svěží, pořád nám to běží a postupně předbíháme týmy před námi. Postupny nám vychází, obíháme poslední trnitý orienťák a po poledni, po 99 a půl hodinách dobíháme do cíle před katedrálou v Santiagu. Nejsme si jisti umístěním, ale počítáme s 5. místem. K našemu překvapení nám Marcos oznamuje, že jsme 4. – tým, kterému jsme našli tolik kontrol, a který nám nakonec ujel, nestihl vzít nějakou kontrolu a jsme tak jediným týmem s plným počtem kontrol (krom caynoningu).

Ražení cílové kontroly

Ražení cílové kontroly

Klasická cílovka - 99 hod, 32 min. 4 místo.

Klasická cílovka – 99 hod, 32 min. 4 místo.

Kristýna po doběhu.

Kristýna po doběhu.

Palonc po doběhu

Palonc po doběhu

Pavel po doběhu

Pavel po doběhu

A Dan po doběhu.

A Dan po doběhu.

Následují klasické pozávodní činnosti – jíst spát, sbalit se, spát, jíst, vyhlášení výsledků, jíst. Na závěrečném vyhlášení v átriu hotelu nad tapas, diskutujeme nad zážitky s ostatními týmy a už spřádáme plány na další závody. Nebyli jsme schopni celou dobu se dostat do skutečně závodního tempa a nálady – možná částečně tím, že jsme nevěděli s kým závodíme a němeli jsme ani před sebou ani za sebou konkrétního soupeře. Možná to taky obtížností navigace, kdy bylo nutné pořád sledovat a vyšší rychlost by jen vyústila ve více chyb. Celkově je ale hodnocení závodu nadšené – 4. místo je super, trať byla nádherná, všechno (pro nás trochu překvapivě) fungovalo, pořadatelé laskaví a hodní, krajina jarní, rozkvetlá a úchvatná. Co víc si takhle z jara přát.

Leave a Reply


× 2 = šest