Zimní výzva 2015

Trasa přes Jeseníky, Králický Snežník a Suchý Vrch, start i cíl za barákem, závod nejen o fyzičce, ale také o navigaci, rozhodnutí a taktice. Loni se nám jej podařilo a vyhrát, tento typ závodu nám sedí a s Filipem se mi závodí dobře. A taky 170 km vzdušnou čarou, který se proklatě protáhnou. Sečteno, podtrženo – nebylo co řešit, tohle jsme si nemohli nechat ujít.

Pár dní před startem jsme se zamysleli nad strategií (kam vzít sněžnice, lyže, boty), den před startem jsem vytiskl mapy, pár hodin před startem jsme udělali toasty, počkali na ohňostroj a ve středu v 8 večer vyrazili. Na otázku, kdy dorazíme jsem odpovídal stručně: „V pátek.“ To znamená za 28-52 hodin, to je okno jako kráva, to musíme trefit. Také jsem spustil testovací verzi trackingu, tak nás (a Lososa) bylo možné sledovat online.

Fotky poskytl Patrik Pátek (Patress.cz)

První etapa: Šumperk – Praděd.

45 km vzdušnou čarou, z velké části volným terénem, v noci a s cílem na nejvyšším bodě Moravy – na Pradědu. Na první pohled vypadala jako nejtěžší. A taky byla. Začali jsme lehce, první 2 až 3 hodiny jsme šli pohromadě s Lososem (první MIX) a další dvojicí. Rychlostně si s námi nic nezadali, jen když přišlo na mapování, tak většinou mapovali tak dlouho, až je to přestalo bavit a raději se vydali za námi. Až je to jednou bavit nepřestalo a za námi se nevydali.

Začalo to naší chybou, kdy jsme přeběhli odbočku. Ostatní se rozhodli vrátit k původní variantě, my jsme se rozhodli doběhnout až na tu další a najednou jsme byli sami. Skupinu s Lososem jsme vyměnili za stádo divokých prasat a na kontrole byli o pár minut později. Světýlka jsme viděli kousek před sebou, rychle jsme je docvakli, další křižovatkou proběhli, zatímco oni mapovali a vybrali jinou, tentokrát pomalejší variantu. A od té doby jsme nikoho neviděli. V prudkém seběhu do Vernířovic i v ještě prudším výšlapu na Čertovu Stěnu a Jelení Studánku za sebou se ohlížíme ale nikde nikdo.

Radost na startu

Prvních pár hodin nám společnost dělala Losos, tak, jak ji známe.

U výšlapu na Čertovu Stěnu a Jelení Studánku bych se rád zastavil – sice tudy vede turistická značka, ale je to prakticky nepoužívaná trasa. A není divu – v těchto podmínkách patřila k tomu nejtěžšímu, co lze u nás dostat. Prudký svah a hromada sněhu pokrytá tvrdou ledovou krustou. Kdo neměl sněžnice, měl problém. Vše, co vám spadlo, se nenávratně skutálelo někam do ztracena. Tyčinky, mapa, pes.. to vše mohlo skončit někde v propasti dole. Nějakou stopu jsme tu vydupali, tak to snad po nás měli trochu snadnější, ale i tak.. vůbec nechápu, co tady dělali dogtrekaři.

Na Jelení Studánce se terén zlepšil, začala ale jiná výzva – navigace. Další kontroly byly umístěny do „uzemí nikoho“, naprosto mimo tur. cesty, v podstatě na hřebeny, kam za zimu pravděpodobně nikdo nevkročil. To vše v noci. Postupujeme pomalu, pomaleji než jsme čekali, ale docela přesně. Pohyb na sněžnicích je dost pomalý a hlavně náročný, díky loňské zimě nezimě jsme úplně zapomněli, jaké to je. Byli jsme moc rádi, když jsme cestou do Karlovy Studánky sundali sněžnice do batohů a vyndali je až na Pradědu, kde jsme se jich zbavili na dobro.

Taky jsme se první noci zbavili na dobro, na Praděd nám to trvalo nějakých 12,5 hodiny, výrazně více než všechny odhady. Nahoře jsme se s Filipem shodli, že to byla hodně těžká etapa a že jsme docela vyřízení. Zase jsme ale Praděd viděli ve dne (fakt existuje!), měli výbornou viditelnost a bězvětří (no nekecám) a teď si odpočinem.

Praděd existuje

Ráno

Ranní výhled z Pradědu

Postupně jsme se blížili k vysílači.

Nahodit mapu a jedéém.

Konečně se sklouzneme.

Dlouho po nás, ale pořád svěží dorazil Losos s parťákem, v té době první MIX tým.

Druhá etapa: Praděd – Kladská Brána

Při odjezdu z Pradědu jsme odjížděli s vědomím, že to nejtěžší máme za sebou. Chtěli jsme se ale povzbudit trochu víc a tak jsme pojali myšlenku, že teď to je vlastně až do Filipovic jen sjezd a že v této etapě je jen jeden velkej kopec (Šerák). No, skoro. Na Švýcárnu jsme skutečně sjeli zadarmo, na Videlský kříž jsme zadarmo seběhli, pak se tak nějak plácali po cestě, která vzhledem k tomu, že měla být z kopce, tak dost nepříjemně a dlouho stoupala, hlavně ale byla tak tvrdá a rozbitá, že jízda na běžkách byla spíše za trest.

Radost z prvního sklouznutí byla skutečně veliká, nejen u nás.

Pořád to ale bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Odpoledne si užíváme hezkého počasí a po loukách sjíždíme do Filipovic, odkud následně stoupáme na Šerák. Morál moc nemáme a tak si plánujeme, jak si ho zvedneme na Šeráku nečím teplým. Přece nám nějaký morál zbyl, a tak na Šeráku nezakotvíme (není přímo na trase), na Ramzové jsme hned a cestou jsme nic nepotkali, směrem na Smrk není kde zakotvit, kolem Paprsku to sviští ve stopě a navíc je to přece už kousek.

Z Paprsku je to už kousek… hlavně nás nesmí potkat Gleboka Jama.

Pak jsem rozbalil další mapu a zjistil, že to úplně takovej kousek není, ale po osmé večerní (tedy po 24 hodinách závodu) jsme v depu na Kladském Sedle.

Občerstvení bylo povedené. Co bych si tak dala?

Třetí etapa: Kladská Brána – Suchý Vrch

Kolem půl desáté vyrážíme na steč, konečně to trochu jede. Plánujeme jak o půlnoci budeme na Kraličáku a to se nám daří. Volíme kompromisní variantu po hranici a pod námi se zubí Gleboká jama, pak Schrónisko PTTK a nakonec Dolní Morava. Jak ve mě hodal pocit, že se nad tratí nikdo nezamyslel, tak teď jsem si tím naprosto jistý. Do Dolní Moravy bylo několik variant postupu. Společné měly to, že byly všechny na hovno. Nakonec jsme vybrali tu nejmíň na hovno, dojeli do jakési vesnice, kde si na nás počíhal pán a v půl šesté ráno nám sdělil, že stojíme na soukromém pozemku. Aha, tak jsme šli o pole vedle a postupně se začali blížit Králíkům. Brutální inverze, takže dole kosa jak v ruským filmu. Pozitivní bylo, že díky té kose byl sníh na poli naprosto zmrzlý a dalo se na něm bruslit. Negativní, že prostě byla kosa jak v ruským filmu! To stačí. Já si pro jistotu vzal s sebou jednu vrstvu navíc a do dep si hodil celých nula kusů náhradního oblečení. Na co?!

Tlapání po asfaltu jsme naštěstí vyhnuli.

Hezky jsme se sklouzli, stejně jako Losos s parťákem, jen nás u toho nad ránem nikdo nefotil :)

Po polích a v mlze bruslíme jako ve snu. Pořád je to lepší než ťapat po asfaltu. Stoupáme a stoupáme, míjíme pohraniční opevněné boudy, budky, bunkry i Boudu, až dorazíme na Suchý Vrch. Tam trochu odpočíváme a sbíráme síly do poslední etapy. Na webu se rozjíždí típovačka, jestli to stihneme do půnoci. No, jsme pomalejší bež byly optimistické odhady. Pravda i ty pesimistické byly trochu rychlejší, ale do půlnoci znamená přiběhnout v pátek. A hlavně třetí noc už tam být fakt nechceme. Nic jsme nenaspali a třetí noc nonstop by byla krutá. Takže jo, jdeme do toho.

Suchý Vrch.

Nohy za chvíli vyschnout a bude zase dobře.

Čtvrtá etapa: Suchý Vrch – Šumperk

Před půl druhou vyrážíme odpoledne a máme na to něco přes deset hodin. Předchozí etapa nás předsvědčila změnit plán a vzít s sebou běžky. Ještěže tak. Nad sjezdovku na Bukové Hoře to krásně jede, pak musíme absolvovat oblíbenou disciplínu orgů a tlapat pod lanovkou, ale dál to zase jede. Křížová hora, Jeřáb, Severomoravská chata, frčíme. Chtěli jsme tu být za světla, tedy do půl šesté a je 16:50, krása. Sjedem do Hanušovic a to už je kousek.

Konečně jsme se trochu sklouzli.

Tady nám to docela jelo.

Na chvíli postojíme než se vydáme na oblíbenou disciplínu organizátorů…

…kterou je chůze po trase pod lanovkou. To asi proto, aby nás mohli vyfotit z vrchu.

Nejdříve jednoho z nás

A pak i druhého

Kousek to sice je, ale dlouhej kousek. Raškovská Bouda. Bouda na nás! Tenhle přiblblej kopec předznamenal o čem bude závěr. Nejspíš na něm nikdo nikdy nebyl a pravděpodobně až Zimní výzva skončí, tak ani nebude. Zarostlej kopec uprostřed ničeho – co tady sakra děláme? Na lyžích se nedá (zarostlej), pěšky se nedá (mrtě sněhu), sněžnice si na těch pár set metrů nebereme (navíc jsou na Pradědu). Tento závěrečný postup se drbeme skoro dvě hodiny, sjíždíme rychlostí ledovce, zouváme lyžařské boty, vysušujeme nohy a přezouváme definitivně do bot. Před desátou jsme v Hanušovicích. Něco mi říká, že to do půlnoci nestihnem.

Na odchodu z Hanušovic několikrát usnu za chůze, místní aboriginec nám na žádost o radu sdělí, že vrcholy na které jdeme, neexistují, a cestu vedoucí našim směrem stejně nenajdeme. Cestu jsme našli, ale potřebujeme kolmo nahoru, u toho usínáme, a vidíme, že takhle to dál nejde. Ve svahu si lehneme na větve a ordinujeme si 20 minut spánku. Po nich sice klepeme kosu, ale po pár minutách jsme jako znovuzrození. Rychle nalézáme dvě kontroly, ve chvíli jasnozřivosti se nenecháme nachytat a vymýšlíme postup po loukách a silnici a připadáme si vyčůraní jak díra do sněhu.
Na parkovišti nacházíme otevřené auto, odbočujeme… Cože? Auto? Ne, to není halucinace. Našli jsme auto, jak kdyby jej někdo před chvíli opustil. Otevřené dveře, dětské sedačky, šetřiče obrazovky. Je půl druhé ráno a obratem volám policii. Rychle jim popíši o co jde a za odměnu slyšíme líbeznou větu: Vyčkejte na příjezd hlídky. Na dobrou noc jsem slyšel už i hezčí věty. Klepeme kosu a jen co cajti přijedou, valíme pryč. Tahle taškařice nás opět uvrhla do spánkových mdlob a tak se občas někdo z nás zastaví a zůstane stát. Při jedné takové zastávce se mi dvě kontroly do cíle „podaří“ ztratit mapu. Dlouho ji hledáme, až to nakonec vzdáváme a prostě půjdeme po paměti. Poslední z nich je Háj a předposlední někde u Lováku. Znám i lehčí orientační úkoly, ale to půjde, v nejhorším případě použijeme GPS, kde samozřejmě nemáme mapu (s tou je to nuda), ale jen souřadnice kontrol. Mobilu právě došla baterka, tak to bychom měli. Ještěže máme asi bambilion hodin náskoku, protože tohle jsme těžce neustáli.
Koukám tak kolem sebe, a za pomocí buzoly, paměti, rozmístění a tvarů osvětlených domků identifikuji okolní vesnice, mezi nimi cesty a sedla. Takhle se dostaneme až 700 m od kontroly, kde už jdeme podle GPS na směr. Teď pro změnu usíná Filip a sleduje mě jako maják. Kontrola na Háji je jasná a ospalým Šumperkem sobotního rána míříme k cíli. Po více než 59 hodinách jsme v cíli a užíváme si veškeré výdobytky cíle – teplo, křeslo, jídlo, čaj a to několikrát opakujeme.

Tyhlety doběhy do cíle se neomrzí.

Cíl

Cílovka musí být.

Díky, dobře jsme to zvládli.

Odpočinek v cíli.

Tím to pro nás nekončí. Přes den se nám nějak nechce spát, o to je večer krutější. Najíst se a dojít do postele je skoro nadlidský úkol. Závod jsme zvládli za 59 hodin a naspali 20 minut. Uvážíme-li, že jsme startovali až v 8 večer a před tím byli na nohou dalších 12 hodin, po doběhu do cíle další 14, jsme na 85 hodinách a 20 minutách spánku. Takhle tedy příště ne.

Možná jsme spaní měli zařadit dříve.

102. Po tak dlouhé době se v cíli objevili Losos a Petr Wala (druhý MIX), Petr Maixner (první čokltrekkař). Velkej obdiv.

Konec dobrý, všechno dobré?

Vítězství jsme obhájili o parník, trasu jsme si dost užili. Často nás dostala do míst, kde jsem nikdy nebyl, za což jsem rád. To neplatí pro poslední část z Hanušovic, kde šlo až příliš poznat, že byla „naklikaná“ od stolu. Dobře jsme si rozmístili materiál (sněžnice, lyže, boty), dokázali správně zareagovat na trochu jiné podmínky a vzít si na poslední etapu lyže. Také si myslím, že výběr bot byl správný – při takovém množství sněhu nemělo cenu řešit, nepromokavost nebo vzorek, naopak bylo třeba mít boty především pohodlné – na první etapě to byly Inov8 Race Ultra 290 (pro které to byl poslední závod, už vyhlížím letošní 240ku), na závěr – když už mé nohy byly řádně rozmočené, jsem ocenil pohodlné „papuče“ v podobě Inov8 TrailRoc 255.

Co jsme ale nezvládli, byl závěr závodu – a to hlavně z pohledu spánku vycházejícího z očekávané délky závodu. Pravděpodobně ovlivněni rychlým postupem v loňských „suchých“ podmínkách jsme zapomněli jak pomalý dokáže být postup v zimě, podhodnotili jsme délku trvání závodu, dostali jsme se do třetí noci bez spánku a to je špatně. Dopustili jsme se pak hodně chyb, které nás stály spoustu času. Tentokrát se nic nestalo, ale jindy by nás to mohlo stát závod. Takže sice závod na domácí půdě, ale poučení, které se bude hodit všude ve světě.
Také mě potěšilo a trochu překvapilo, jak se rozšířil GPS tracking, přestože to byla zatím jen testovací verze. Evidentně se jedná o krok správným směrem.

Na závěr bych chtěl poděkovat firmě Sanasport za dlouhodobou podporu při přípravě na tyto závody a závodech samostných.

Leave a Reply


jedna × 5 =