The Spine Race – závod, na který nejste nikdy připraveni

Seš připravenej? Tak tuhle otázky jsem v posledních týdnech před startem slýchával pořád. „Na tento závod nejseš nikdy připavenej.“ Odpovídal jsem trochu z legrace. To jsem ještě netušil, jak blízko jsem byl pravdy…

Fotky poskytli Summit Fever Media, Mick Kenyon z Racing Snakes a také jsem něco nacvakal během závodu.

Spine znamená v překladu páteř nebo hlavní (horský) hřeben. To nezní tak hrozivě. Ovšem The Spine race znamená 430 km běhu, odkázán sám na sebe, v lednu a uprostřed anglické zimy a to už zní o poznání hrozivěji. Závod je sice technicky rozdělen na 6 etap, v praxi to ale znamená jen to, že v místech změn etap (CP – depo) máte přístup ke své tašce s věcmi, dostanete tam najíst a můžete se tam vyspat, odpočinout… čas však běží stále dál. Loni se mi zde podařilo vyhrát a vytvořit traťový rekord, po první otázce teď většinou následovaly další: Vyhraješ zase? A za kolik to letos poběžíš? Co na to říct. Nejsem Zlatan Ibrahimovič, nebo podobná kopačka se sebevědomím o velikosti pátracího balónu, abych měl připravenou odpověď. Přání jsem měl, ale nechával si je pro sebe.
Závod využívá technologii online GPS trackingu, polohu každého závodníka je tak možné sledovat každého závodníka online v reálném čase a trasa, délka i podmínky závodu slibovaly, že se bude na co koukat.

Plán zněl jasně – jít dál za každou cenu…

Jak se připravit na závod, na který se připravit nedá? Zásadní změny jsem nedělal, spíš se zaměřil na pár detailů. Dva týdny před závodem jsem přestal pít kávu, týden před závodem si dal do kupy výbavu – prakticky jsem ji zredukoval na tu povinnou a přibalil ručník. Zkompletoval jsem si kusy map a poznačil si do nich nástrahy, co jsem si pamatoval z minula a vymyslel strategii. A také jsem dostal ručně vyráběné čokoládičky s náplní, až se mi bude chtít spát, aby mě postavily na nohy. Čokoláda, kávová zrnka a chilli, chutná to a funguje. Taktika byla jednoduchá, žádné veletoče se nekonaly – první etapu se o nic velkýho nepokoušet, omezit čas v depech, tím prvním profrčet jak na loňské zimní výzvě a zkusit jít do trháku, protože jsem věřil, že když budeme mapovat každej za sebe, tak na tom vydělám. A pak běžet, běžet a běžet bez přerušení a odpočinku co nejdéle a doufat, že ostatní odpadnou. Zní to jednoduše, tak jsem se v lednu postavil na start. Pár dní před startem se na internetu začalo řešit počasí – co člověk, to názor. Zapamatoval jsem si jediný obrázek – vichr ze západu, čím severněji, tím silnější. To bohatě stačilo.

Vypadalo to nějak takhle. Nemusíte být meteorolog, aby bylo jasné, že předpověď není příznivá.

Večer před startem – klid před bouří. Zašel jsem do klasické anglické hospody, nad pár pivy popovídal a pozdravil se se známými tvářemi z minula a večer naprosto klidně se naposled pořádně vyspal. Ráno nám o dvě hodiny odložili start, kvůli větru… druhé kolo snídaně, to se hodí.

Soustředění se zrcadlí v tváři Eugenia.

Chvíli před startem, vítr udeřil, všichni jsme se navlíkli. Vlevo dívčí vítězka Beth Pascal.

Je odstartováno. Úplně vpředu (mimo záběr) vyrazil Richard Lendon.

A tak jsme vyběhli, po chvíli se oddělila první skupina Katalánec Eugenio Roselo Solé (přeloňský vítěz), Eoin Keith z Irska (asi nejzkušenější závodník ve startovním poli), Damian Hall (loni 4., na letošek se hodně připravoval) a Richard Lendon (domácí závodník, co startoval již počtvrté) a já.

Stoupání na první kopec, Kinder Scout.

Paráda, s tím přesně taktika počítala. Nepočítala ale s tím, že bude takový vítr, že bude voda z vodopádu „padat“ nahoru.

Vodopád Kinder Downfall.

Nad vodopádem.

Když se jde nad vodopádem, je třeba počítat s tím, že člověk může zmoknout.

Taky nikdo nepočítal s tím, že Eugenio se vůbec nedívá, kam šlape, vyšlápl každou díru a v jedné z nich si trochu vytočil koleno. Jdu s ním asi kilometr k silnici, doktora odmítá, že je to lepší a rozběhá to. Je to bojovník a za chvíli jsme zase pohromadě. První etapa nabídla kvalitní vichr ze západu, pořád jsme ale postupovali ve skupině a v principu to byla pořád taková sranda. Do depa jsme přiběhli v pěti, už za tmy. Nahlásit se, vzít mapy, vzít jídlo, trochu čaje a nahlásit odchod. Cestou z depa ještě sním jedno maso AdventureMenu – mám tak pořádné jídlo a nemusím zastavovat. Tohle vyšlo, s tím jsem počítal.

První etapa

Během prvního dne bylo občas i hezky.

A to bylo naposled, co bych mohl říct, že s něčím taktika počítala. Pár chyb v první polovině druhé, přes 100 km dlouhé, etapy. Přestože se pohybuji jen nějakých 200 – 300 m.n.m., kdykoliv se krajina trochu otevře, vítr zesílí a do tváře mě bodají ostré krystalky sněhu a ledu. Nad ránem se objevují první bolesti holenního svalu a s obavami nasazuji kombinaci Ibu + Diclo. Rozednívá se a čeká mě jedna z nejkrásnějších částí trasy. Skalní dóm Malham Cove, na jezeře Malham Tarn jdou vlny jak na moři a začíná hustě sněžit. Další skupina za mnou je asi 40 minut. To není špatné se všemi těmi chybami, co jsem udělal. Teď je ale potřeba za to vzít…

Malham Cove

Skalní útes Malham Cove před námi, nad ránem nebylo ještě moc světla.

 

Mordor v zimě

Trocha roviny, chumelenice a první větší kopec, přituhuje. Na kopci jde sotva vidět, pichlavé krystalky ledu mě nutí jít s hlavou skloněnou a koukat prakticky do země. Opatrně sbíhám dolů, zvednu hlavu… no ty krávo! Co to jako je? Přede mnou se tyčí zasněžený prudký kopec Pen-y-ghent a nad ním se vaří viento blanco, které se asi vypůjčil někde z peruánských And. Jenže tenhle žbrdek má jen něco přes 600 metrů…

Seběh k Pen-y-ghent

Pen-y-ghent

Mordor v zimě!

Time for selfie!

Selfie moc často nedělám, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít.

Cvak

Cvaknout to a zpět do závodu.

To nemáme šanci přežít, to je… Mordor v zimě! Pod kopcem dostávám instrukce, kudy to obejít. Fouká skoro 200 km/h, sotva slyším. Sestupuju po úbočí přímo proti větru, zapřený a skloněný jak býk. O vítr se opírám celým svým tělem a jen doufám, že nepřestane znenadání foukat, protože to bych si obtisk zem na obličej. V Hortonu dostáváme všichni kafe a přebíhám dalšího Challengera. Už jsou přede mnou jen dva. Kratší trasa Challenger (168 km) startovala 5 hodin před námi a cíl mají v dalším depu. Představoval jsem si, jak budou přede mnou zářit jak lampiony, ale skutečnost byla taková, že většinu z nich jsem předběhl již cestou do prvního depa a na noc tak nezbylo skoro nic.

Cesta do druhého depa je opět více zimní.

Do cíle etapy je to nějakých 25 km, ale zkušenosti z loňska naznačují, že to ještě bude stát za to. Poslední kopec, Ten End, je dlouhý a táhlý, evidentně tam fouká často a tak je cesta chráněna kamennou zídkou. Scéna začíná nabývat surrealistických rozměrů – všude kolem bílo a z šikmých odvodňovacích rýn vedoucích pod zídkou se stávají fontány, jak vítr žene vodu zpět. Zeď znenadání končí a začíná 8km očistec. Vichr duje, že po cestě pluju jak opilý koráb, musím vyvinout maximální úsilí, abych se udržel na nohou. Tady se mi hodí má medvědí postava, ale co tady budou proboha dělat lehčí běžci? Nebo holky?! Začínám klesat, sníh s ledem se mění v břečku a pěšina v klouzačku, já v kluzák a dokloužu až do CP2.

Všechno létá co peří má

Na základě loňských zkušeností se trochu bojím následující etapy. Ta bývá o poznání horší než ta předchozí. To jako může být ještě horší? Může.
Hned v depu mě čekaly dvě překvapení. Byl tam Eugenio s kolenem jak papuč – s tím se opravdu běžet nedá a musel tak skončit předčasně. A pak Scott (hlavní organizátor) na můj dotaz, jestli je všechno OK a můžu jít, odpověděl, že jasně. Aha, no dobře, to mě trochu překvapil svojim klidem. Plán „rychlé depo a rychle pryč“ jsem změnil na „rychlé depo, dát se rychle kupy a rychle pryč“, vzhledem k tomu, co jsem očekával, že mne čeká. Za tmy vyrážím do větru a zimy. Trocha improvizace, protože úsek po louce je zatopený. Začínám stoupat na 700metrový Greater Shunner Fell. Vítr sílí, mlha houstne, sníh bodá čím dál více, jak postupně stoupám po kluzkém dlážděném chodníku mezi zmrzlým a zasněženým močálem. Mám čím dál větší problémy se udržet na nohou, několikrát padám, kloužu, bořím se, zakopávám, ale vždy se mi podaří znovu vstát a pokračovat dál. Zkouším si ulevit řvaním různých sprostých slov, ale ty mi vítr krade od pusy a odfoukne je kamsi do prázdna.

Pořád jsem však schopen postupu. To některá zvířátka takové štěstí nemají. Všude kolem se krčí v různých jamkách a úkrytech králíci, koroptve a jiná havěť. Ti, kteří špatně vyhodnotili situaci a báli se mě více než živlu, za to draze zaplatí. Tu a tam to některý králík nevydrží, vyrazí z úkrytu a rázem odlétá na východ. A koroptev to samé. Přírodní výběr v praxi. Létající králíci, koroptve letící pozpátku – to jsem v nějakým paralelním vesmíru nebo co? Z těchto úvah mě vyvede několik poryvů větru, ze kterých se už nezvednu. Nic se mi nestalo, ale už se proti větru nejsem schopen prosadit. Vůbec. Tohle je prostě peklo na kolečkách. Opouštím tak trasu na hřebeni a různě traverzuju a sestupuju směsí vřesu a bažiny, snad mi to nikdo nebude mít za zlé. Nejsem už schopen se zahřát pohybem, do hostince Tan Hill v půlce etapy tak dorážím naprosto promrzlý a na proměnu ze zmrzliny zpět na závodníka potřebuji skoro 50 minut. U toho mě za neustálého přísunu teplého čaje zpovídají televizáci Matt a Ellie.

Schopnost zahřát se pohybem mi vydrží asi 3 hodiny. Ovšem další tři hodiny do depa už to nehřeje – rozmáchlá gesta na znamení běhu, postup proti větru veškerý žádný. Do depa dobíhám v 6 ráno (po 42 hodinách závodu) naprosto promrzlý, ale připraven jít dál. I při těchto podmínkách jsem o 2 hodiny rychlejší než loni, prostor pro zlepšení evidentně je. Přemýšlím, jestli jít hned dál – dle časů z loňska bych tak mohl stihnout Cross Fell (nejchladnější místo v Anglii a největší kopec na trati) ještě za světla. Jenže prvních 25 km trasy vede na západ, proti větru. To bych to mohl jít taky 10 hodin nebo dopadnout jak stíhací vzducholoď Karel.

3. depo.

V 6 ráno, po 41 hodinách, značně promrzlej, ale spokojenej na CP3.

Úvahy utnul Scott: „Závod je zastaven. Podle počasí to vypadá, že na dlouho.“ Co teď a co potom? Jíst, usnout u toho, spát, jíst, spát, sprcha, vysušit věci, přivítat se s dalšími příchozími, spát, probudit se, nabalit se a vyrazit. A takhle jsem strávil 21 hodin – ve 3 ráno, byl závod znovu spuštěn.

Restart

V jednu dobu to vypadalo, že mám náskok celou etapu. To jsem sice měl, ale: Po tom, co jsem v Tan Hillu Mattovi řekl v o podmínkách na třetí etapě, se pořadatel zděsil a třetí etapu uzavřel. Všichni ostatní tak museli čekat v CP2, čas jim byl zastaven a etapu absolvovali až po celonočním odpočinku, ve dne a za rozumných podmínek. Já jsem už na třetí etapě byl, tak jsem ji musel dojít do konce – v noci, na jeden zátah, ve fantaskních podmínkách a v mraženém stavu. Čas se pro mě zastavil až v CP3. Na tomhle jsem tak ztratil přes tři hodiny náskoku (ostatní šli přes den etapu výrazně rychleji) a vypadalo to, že na nejbližšího pronásledovatele mám náskok jen 42 minut. Tím byl Ir Eoin Keith a s tím jsem také druhou polovinu závodu nejvíce závodil.
Do 4. etapy jsme vyběhli tak nějak živelně, Eoin vystartoval asi o 10 minut dřív, první polovinu jsem šel docela na pohodu ve skupině, ve druhé polovině jsem naopak skupině utekl a vydal se stíhat Eoina, výsledkem byl prakticky stejných 10 minut rozdílu, se kterým jsme vystartovali.

High Cup Nick – úžasné místo.

Seběh

Z kopce jsem za to vzal a vydal se stíhat Eoina.

Little Dun Fell

Little Dun Fell – když se vyčasilo, tak šlo i něco vidět.

Odsud jsme vyběhli spolu a šli dost tvrdě po sobě. Tempo bylo vysoké, do toho začalo hustě sněžit. Nikdy jsme se ale jeden od druhého nevzdálili na více jak 100 metrů. Tempo postupně polevilo, začalo se stmívat a 4. noc vše změnila. Všudypřítomný ledový močál z nás vysával energii, podmínky se začaly horšit a my začali spolupracovat. Před polovinou etapy jsme naburáceli do hotelu v Greenheadu, naházeli do sebe hranolky, slaninu, a zkolonizovali krb. Byli jsme v poměrně žalostném stavu, přesto to byla byla dost zvláštní zastávka (viz box níže).

Značně posilněni a v dobrém rozmaru jsme se vydali na část kolem Hadriánova valu. V těchto podmínkách šlo o zasněžené pláně s obrovským skalním schodem. Pak se podmínky dále zhoršily, vrátili jsme se do lesa a do bažin a Eoin začal usínat. Snažil jsem se ho udržet vzhůru, ptám se ho na ženu, na děti, na práci… ve spánkovém deliriu mi občas odpoví nesrozumitelnou hatmatilkou (asi irsky), a když se zastavím a koukám do mapy, několikrát do mě spící vrazil. Zdálo by se, že je ideální chvíle pro útok, ale bylo mi jasné, že v takovém stavu ho tam nemůžu nechat. A tak na sebe hulákáme a pomalu se blížíme k depu.

Když se adventure raceři zastaví
Závody v adventure racingu trvají několik dní – non-stop. Prostě se odstartuje a od té doby běží čas a závodí se, pořád. Bez ohledu na to, zda člověk zrovna běží, jede na kole, pádluje, jí, převléká se nebo spí… pořád se závodí. Závody jsou dost dlouhé a tak se dřív nebo později naskytne situace, kdy je třeba si odpočinout nebo se jinak dát do kupy. To se stalo i v Greenheadu, kdy jsme hodně promrzlí a psychicky dost použití naklusali do hotelu. Oba jsme si objednali teplé jídlo, něco na pití a začali se rozehřívat u krbu. Přestože jsme na tom vůbec nebyli dobře, šlo vidět, jak oba neustále vyhodnocujeme situaci, co nám pomáhá více a co méně. Bylo zřejmé, že se snažíme dát do kupy právě natolik, aby celkový čas odpočinku a následného postupu byl co nejmenší. V pravidelných intervalech jsme si kladli otázku, zda nás další odpočinek ještě stále zrychluje. Nejvýhodnější je totiž si odpočinout do této míry – ale ani o minutu déle. Snažili jsme se tak najít hranici, kdy nás další odpočinek ještě nadále zrychluje a kdy už je to jen o příjemném pocitu a komfortu. Když jsme měli pocit, že jsme ten bod našli, urychleně jsme zbalili a na pohled stále ve značně dezolátním stavu vyrazili do noci. Odhad se ukázal jako správný, protože během pár minut jsme se zahřáli pohybem a dostali do pohody.

Nad ránem, když jsme měli do depa asi 10 km, se nám naskytl další fantaskní pohled. Uprostřed luk, mezi několik málo farmami uprostřed močálů vidíme nad ránem v dálce postavu s baterkou, jak se brodí sněhem a jde nám naproti. To musí být nějaký organizátor. Omyl. Postarší místní farmářka nás sledovala přes GPS tracking, počkala si na nás a tak nás o půl šesté ráno zve na horkou čokoládu a sušenky. Minule mě prý nestihla… Eoin ještě nafasuje jednu teplou vrstvu na cestu a po osmé ranní radostně dorážíme do posledního depa. Blíží se další vichřice a závod je zase zastaven.
Opět kolečko jídla a spánku, teď si jej daleko více užívám. Jednak jsem v o hodně lepším stavu a také ostatní doráží dříve, takže je to hodně společenské. Perfektně se o nás starají, máme na co i vzpomeneme.

Start 6. etapy.

Do 6 etapy vyrážíme hromadně.

Po 24 hodinách jsme hromadně vystartovali do poslední etapy. Jsme tu všichni, jen Eoin chybí. Kde je? Že by nestihle start? Před námi být nemůže, protože jsme vyběhli přesně v 8. Co teď? Mám toho využít a vzít za to? Nebo počkat, až nás docvakne a pak začneme závodit? Tak nějak neutrálně a trochu zmateně klušu, až jsem stáhl celou skupinu do chyby. Jen pár minut, ale zbytečně. Vybíháme z Bellinghamu, na obzoru začínají louky a někdo tam běží. Eoin!

Stíhačka

Stíhačka pokračuje, naháním Eoina.

Vlažné skupinové tempo skončilo, šlapu do toho a vydávám se stíhat Eoina. Kde se tam vzal? Naše chybka byla tak na 3 minuty, a tady má náskok 10. Kdyby vyběhl pár minut před námi, tak jej před sebou na dlouhém rovném úseku uvidíme. Nebo to není on? To musí být on. Kdo jiný by běžel právě jak o život? Hlava mi to vůbec nebere, ale nebyl čas to řešit. Nehodlal jsem přijít o vítězství v poslední etapě a začala stíhačka. Při průběhu přes cestu mi hlásí ztrátu 8 minut, dalších 12 km do Byrness to je po cestě, rubu to pod 5 na kilák, ale pořád jej nejsem schopnej doběhnout. Na mostku mi Matt hlásí 6 minut a vidím Eoina odbíhat z kontroly. (V cíli se pak Eoin svěřil, že to rubal tak, že si myslel, že mi uteče nadobro a byl dost překvapenej, když ně tam viděl.) Na vřesových pláních i po vběhnutí do pohoří Cheviot Hills, jsem jej často viděl a náš odstup byl pořád stejný. Mírně narostl až na závěr, kdy jsem raději více kontroloval mapu, abych se vyhnul chybě.
V Cheviot Hills se zase čerti žení, počasí je spíše pro to z kopců vypadnout, než v nich závodit, ale na to už jsme si tento rok zvykli. Vítr a sníh už nepřekvapí. Co taky čekat od kopce s názvem Winding Gyle, který by se přeložil jako Větrná hůrka. Opět se ukázala síla GPS trackingu, kdy místní běžci si na nás počkali s občerstvením v horské boudě. „Pavel, you are mad!“ Díky kluci, tak já zas poběžím…

Do cíle jsem dorazul 18 minut za Eoinem a až v cíli se dozvěděl, že jsem měl ve skutečnosti náskok kolem čtyř hodin. To teď bylo naprosto nepodstatné, nic to nemohlo změnit na radosti z obhájeného vítězství a hlavně radosti z cíle. Změnila se jen moje únava. Poslední etapu jsme fakt valili, 65 km v zimě a ve větru jsme zmákli pod 10 hodin a v cíli to na mě hodně padlo. Ale cíl přebije všechno. Navíc jsem tady nebyl sám – spousty podpůrných zpráv mě neustále utvrzovaly v tom, že jsem nezávodil sám.

Cíl.

CÍL. Stíhačka je u konce, vítězství obhájeno a hlavně – mám to za sebou.

Cílová odměna

Cílová odměna.

V cíli

Teď už to ze mě všechno spadlo. Je mi zima, ale pohoda v cíli.

Rozložil jsem si tu propriety, udělám skoro cokoliv, ale nikam nejdu.

Cíl, to jsou ale hlavně emoce.

Jedna cílová

Druhá cílová

Druhá cílová

Richard Lendon. Musel být rád, že jej to neodkouklo.

Damian

Damian. I tohle k tomu patří.

Rekord? Ani náhodou!
Po odečtení celkově 46 hodin čekání vypadá výsledný čas 79 hodin oproti loňsku jako z jiné planety. Ten čas vypadá, jak kdybych z toho udělal kůlničku na dříví. To jsem chtěl, ale kůlničku na dříví z toho udělalo počasí. To z toho udělalo úplně jinou disciplínu. Spine je závod non-stop a jestli má cenu počítat nějaký čas, tak jedině ten celkový. Když rekord, tak nonstop.

Zajištění, bezpečnost a tak na Spine Race

The Spine Race je perfektně zorganizovaný, jak po stránce logistiky, tak bezpečnosti. Organizátoři mají perfektní GPS tracking s bezpečnostními funkcemi, 12 čtyřčlenných skupin MST (Mountain Safety Team – něco jak naše horská služba), tým polárních mediků a spoustu dobrovolníků. Díky tomu se nebojí závodníky pustit do těžkých podmínek. Scott to vysvětloval: „Když budeme mít v dosahu dostatek týmů MST, tak vás tam klidně pustíme. Nebudou vám pomáhat, ale v případě problému budou k dispozici.“ Díky masivnímu zabezpečení tak závod může pokračovat beze změn či přerušení v daleko tvrdších podmínkách než je obvyklé. Já k tomu dodám, že to oceňuju, protože zážitky z těchto podmínek jsou ty, které se zaryjí nejhlouběji.

S odstupem a dírou v palci

Regenerace a celkově dát se do kupy po takovém závodě je těžké. Druhý den jsem chodil ztěžka, ale o poznání lépe než loni (chodil jsem). Prakticky celý závod jsem potíral zánět ve svalu, a to se povedlo. Nicméně boční sval na holeni (jenom jeden) byl i tak přetížený. Není to zánět ve svalu co si budu z tohoto závodu pamatovat nejvíce. Jsou to setkání se silou živlů, před kterými se musím sklonit. Nebo ty samé živly přinášející surrealistické zážitky v podobě driftujících králíků a koroptví, setkání se skvělými lidmi, soupeření, či přátelství nebo podpora, kterou jsem cítil i v té nesnesitelné zimě. Jsou to i ty fyzické věci jako díra v palci po chybějícím nehtu, doposud brnící omrzlé konečky prstů nebo spousta děr v oblečení jako připomínky podmínek, které tam panovaly. Ale na výjevy tam nikdy nezapomenu a kvůli takovým zážitkům, co se vryjí hodně hluboko, to vlastně dělám.

Opět doma, s trofejí a pokusem o návrat do reality.

Děkuji klukům ze Sanasportu za dlouhodobou podporu. Celý závod jsem odběhl v Asics GEL FujiSensor 3 GTX, který mi poskytli, a donesly mě až do cíle. A že podmínky stály za to…

Připomenutí se objeví v dubnu nebo květnu, kdy vyjde dokumentární film o letošním závodě.

3 Responses

  1. Pingback : Zlatá horečka Honzy Franckeho |

Leave a Reply


9 − pět =