Ronda del Cims – Ókolo Andorry cestička (žádná nevede).

Loni nám zkrátili Lavaredo, MS ve SkyRunningu mělo 80 km, konečně pořádný horský závod, říkal jsem si. A Ronda del Cims se 170 km a 13 000 m převýšení skutečně ční nad jiné ultratraily.

K tomu Sam napsal článek o loňské, také mírně zkrácené, trase Ronda del Cims v Andoře a moje přesvědčení ještě vzrostlo. Hned na úvod: Díky Same! Ať už se kolem závodu a na něm dělo cokoliv (a že se děly věci), byl to pro mě hodně hluboký a nezapomenutelný zážitek. Ale pěkně popořadě.

Před startem

Už registrace a brífink nabídl směs francouzské byrokracie a španělské pohody, z obou si bral to nejlepší. Pravda, výrazně více byla zastoupena španělská složka… Přesto ale všechno fungovalo, bylo včas a organizace vyvolávala dojem, že je do závodu zapojena celá země.

image-1454

Andorra je jedno velké údolí obklopené horami.

Hned na brífinku jsme se dověděli, kdo všechno je namočen do tohoto závodu.

image-1455

Kdo tu všechno byl: 30 agentů, 12 bomberů (rozuměj hasičů), jeden praktikant Quantum Touch (a nebo taky ne). A svatý Jan z kamene vytesán…

170 km a 13 000 převýšení je pořádná darda, tak je potřeba se na to připravit a nějak si trasu rozdělit. Zvolil jsem dělení na “třetiny a BONUS”. První třetina končí na 51. km, kterému předchází vertikální km nahoru i dolů na Comapedrosu (nejvyšší vrchol v závodě). 2. třetina končí na 103. km na Pic Negre, kterému předchází 15km souvislého stoupání a 1800 m převýšení. A 3. třetina končí na 154. km na posledním kopci, kterému přechází celá trať. A pak už je jen BONUS – 15 km seběh do cíle. Supr, takhle to vypadá přijatelně.

image-1456

Trať je taková, zubatá.


A jak dlouho mi tohle bude trvat? No, Julien Chorier to loni dal za 29 hodin. A to byla zkrácená trasa. Pořád je to nějak hodně, tak nevím. Na profil jsem si poznačil rozplánovaný na 30 hodin (jak počítal organizátor pro první), jídlo a hlavu jsem nastavil na 36 hodin (což vychází doběh na večer, tedy žádná druhá noc)- Kdyžtak budu přičítat, násobit, extrapolovat… aspoň se po cestě zabavím.

Večer se všichni potkáváme, až na Kubu McHřídele a Honzu Bartase, dvě mýtické postavy českého ultratrailu.
McHřídele nikdo neviděl, ale všichni slyšeli o něm a jeho historkách. Honzu Bartase taky nikdo neviděl, ale všichni četli nějaký jeho report.

Start v 7 ráno, takže v 6:05 odchod z hotelu, v 6:15 nás má u jiného hotelu nabrat Polák. Na odchodu jsem výjimečně včas, Honza s Kristýnou nikde, chvíli šaškuju sem a tam, valím ke druhému hotelu, tam už jsem o pár minut regulérně pozdě. Polák nikde, Honza nikde, Kristýna nikde, auto nikde. Tak jsem na start dojel stopem, tam jsme se všichni šťastně shledali – Honza Bartas v oblečku v barvách LSD, naopak Honza Suchomel vyzbrojen sicherkama, jak kdyby právě založil Sex Pistols. Punk’s not dead, o jednu jsem ho stáhl, přicvakl číslo, nafasoval GPS, stoupl si do druhé řady za Nereu, naposled se se všemi pozdravil a zeptal se jestli už tam budem.

image-1457

Pár minut před startem. Najdi medvěda.

Ordino. Start Ronda del Cims.
image-1458

Na Rondu! Krleš, krleš, krleš!

Od úvodních metrů se držím v přední skupině, před kterou s náskokem dupe (doslova) dřevorubecký výrostek. Vypadá jak potomek Reinholda Messnera, Antona Krupičky a Boba Marleyho a někdo ho nejspíš vyhodil z domu. Na zádech má skautskou tornu, deku, karimatku…

Dřevorubec.
image-1459

Cupitáme po pěšinkách, velmi brzy vyjdeme nad hranici lesa a přichází kameny a suť. Znovu jsem objevil zapomenutý orienťácký skill – traverz. Honza Bartas povídá něco o vtipné trati. Jdeme kolem celé Andorry proti směru hodinových ručiček, je pravděpdobné, že traverz bude výhradně na jednu nohu. Tahle teorie vyžaduje jisté předpoklady jako, že ve středu Andorry má vrchol sopka ve tvary rotačního hyperboloidu a celý závod probíhá ve vakuu, ale to můžeme zanedbat. Jestli je Brno jediný vtip, ve kterém se dá bydlet, tak Andorra je jediný vtip, který se dá běžet. Ne, že by mi traverz nějak voněl, ale nevadí mi a daří se mi v něm posouvat dopředu. Co by tady asi dělal chlapeček ze silnice?

image-1460

Tudy vede značka, po většinu času perfektně značeno.

Refugio Sorteny (21 km, 3:01, 14. místo)

Na 21. km jsme s Honzou spolu, přesně za 3 hodiny, jak předpokládal organizátor. Půlmaraton za námi a ani to nebolelo. Další kopec, další seběh, trocha mlhy, ale to je nadlouho naposled, dál už vládne krásné počasí – Sluníčko a horko. Honza je o něco rychleji, jdu si svým tempem a za chvíli dorážím na další občerstvení v lyžařském středisku Arcalis (Jan Ullrich, EPO – jak se to rýmuje). Na občerstvení neztrácím, ale ani nezískávám, v což jsem trochu doufal.

Coma Arcalis (32 km, 5:22, 22. místo)

Stoupáme po sjezdovce mezi vrcholy Arcalis a Cataperdis , další průsmyk v cca 2700 m.n.m. a definitivně sestupujeme údolím k chatě pod Pic Comapedrosa. Koukám na kopce nad chatou “Co z toho je sakra Comapedrosa?” Všechny vypadají příliš prudce, příliš blízko a celkově dost hrozivě, takže je to vlastně jedno. Z chaty nás čeká vertikální km nahoru i dolů – na 3 km 900 m převýšení až do výšky 2942 m.n.m. I na nepřátelsky zubatém profilu vypadala Comapedrosa špičatá jak Ostankino.

image-1461

Údolí Comapedrosy

Tohle ale není jen Vertical – ale vertical technical. Samý velký kameny, hopkách po mi to nejde, koukám pod nohy, rozhlídnu se a zjistím, že vlajky vedou kdesi jinde. A to je výborný čas na to si odpočinout, opřu se o hůlky, kouknu nahoru na kopec… a zatmí se mi před očima.

image-1462

Tam někde nahoře je Pic Comapedrosa.


No jo, to je ta výška, tak radši zase koukám do země. Za 1:20 jsem nahoře a raději nepočítám čásek na kilásek. Dolů, do Podolí, do Marginedy, do prdele, já už se tam těším! Dojde i na sjíždění sněhu po zadku, klouzání po sněhu, chlazení se v potoce a lemtání pramenité horské vody. Co by asi tady dělal chlapeček ze silnice?
image-1463

Něco z toho je Comapedrosa.


image-1464

Nahoře na Comapedrose.


image-1465

Seběhu po sněhu, ty si vždycky hodně užívám.


image-1466

Po sněhu.

image-1467

Seběh, nejdřív technicky, pak po sněhu.

Terén je to skutečně nádhernej, tak doufám, že tady znají to staré pravidlo, že území, které člověk oběhne, tak mu patří. Je to něco jako starojaponská hra GO, jen se nehraje na stole, ale v reálu.
Vzhledem k tomu, že Andorra má 468 km čtverečných, což jsme se mohli dočíst na mnoha finisherských tričkách z minulého ročníku, stačilo by k jejímu oběhnutí v případě ideálního tvaru pouhých 76,5 km (Pokud bychom předpokládali start a cíl ve středu a ne na obvodu, stačí jen 101 km. Tak proč tady u všech všudy běháme tak dlouho?

Refugio Comapedrosa (51 km, 9:36, 23. místo)

Mám za sebou první třetinu závodu, 51 km. Ne, že bych to rubal, ale taky jsem se neflákal. Taky máme za sebou 5000 m převýšení. Tohle nemá ani bájná Kima, sakra co je tohle za závod?! Přitom je všude tak nádherně, lidi příjemný, fandí, chápavě koukají… Pořád se motám mezi 15. a 25. místem, podle toho jestli je mezičas nahoře (25.) nebo dole (15.). Na občerstvení se mi nedaří nic sníst, tak ji víceméně vynechám a poprvé v závodě mám pocit, že jsem tam získal. Další kopec, občerstvení na 57. km a tam už skutečně získávám. Nejenže, toho moc nejím a co sním, jsem rád, že nevyklopím.

image-1468

Někdy se dalo krásně běžet.

image-1469

Tady se už posedává, povídá, odpočívá.


image-1470

Jez dokud můžeš. Už nemůžu, ale musím.

To bude asi tou výškou. Ale kolem už závodníci posedávají, polehavají, povídají s doprovodem, celé se to nějak zpomalilo. Ono taky závodíme 12 hodin nebo kolik. A teď už je dolů, 1800 m seběhu… a řetězy. Chamonix je tu! “A little bit dangerous” mě upozorňují dobrovolníci. Dangerous? Možná, hlavně jeto ale “very steep”. Co by tady asi dělal chlapeček ze silnice? Copak chlapeček ze silnice, co tady ale budou dělat naše holky, který to půjdou po tmě? No ty kráso, mají můj respekt.

image-1471

Řetězy pominuly, seběh už je normální, dolů to jde, ale v jakémkoliv kratičkém stoupání doslova visím na hůlkách a ploužím se jak lemra. Máme běžet dolů, tak jaký stoupání? Je jasné, že profil 170km závodu musí být zjednodušený, takžé to nikdy nebude jen dolů nebo jen nahoru. Tohle je každému logicky uvažujícímu člověku jasné. Přesto v závodě je každé stoupání v části, kdy se má jít dolů, naprostá rána pod pás. Na občerstvovačce se musím dát do kupy, jinak… nevím. Musím. Prostě musím. Ale to půjde. Margineda je nízko, problém z výšky pominou.

image-1472

Margineda (13:22, 9. místo)

Před půl devátou jsem v Marginedě, na lavce sedí skleslý trpaslík v zářivém oblečku – Honza Bartas.
“Jak dlouho tu seš, jak to jde?” a očekávám vlídné slovo.
“Asi půl hodiny. No na hovno, ta Comapiča mě úplně rozstřelila. Odhlásil jsem se z hotelu, takže nemůžu ani vzdát, protože nemám kde spát.” postěžuje si.
Vida, fintař. Taky se odlásil z hotelu. Mám sice spacák i stan a klidně bych ho Honzovi půjčit, ale to jsem mu záměrně zatajil. Pak by ho určitě mrzelo, kdyby toho nechal. Ordinuju si pět minut odpočinku, vybalím svůj drob bag, kde mám SPOUSTU jídla. Přehrabuju se tím a skoro všechno tam vrátím. “Tohle mi nechutná. Tohl taky ne. A tohle taky ne!” Přesně jako Jan Werich v hladomorně ve filmu Císařův pekař.

Tlačíme s Honzou španělský vývar, já dost na sílu, občas po sobě kouknem, nikdo z nás nemá odvahu to říct, ale ta otázka visí ve vzduchu: “Jak v tomhle stavu dáme ještě 100 km? V tomhle terénu?” Honza mě a asi i sebe snaží uklidnit tím, že prý druhá půlka je jednodušší. Druhá půlka je jednodušší? Já znám ty vaše druhý půlky! To bude dobrý, to bude lepší.. Pořád mi někdo něco slibuje, že pak to bude dobrý. Křesťani po smrti nebe, Židi lepší život za Jordánem, Paroubek jistoty a prosperitu, stát důchod na stáří… To zrovna, pryč odsud! Honzu nechávám na pospas jeho španělským kamarádům s tím, že mě určitě časem dožene.

Odběh z Marginedy byl milostivý, následovalo kousek roviny, přesně to jsem potřeboval. Lehce klušu abych aby si sedlo všechno, co jsem snědl. A že toho bylo, protože si pořád opakuju, že 100 km se na prázdno běžet nedá. Docela to jde, začínáme stoupat a už to nejde. Zase se ploužím jak lemra, předchází mě jeden člověk, další a Honza. “Jak to jde?” ptá zdvořile.
Jak by to asi mohlo jít, dyť vidíš, že jsem pomalej jak Španěl v práci. “Nemůžu jíst, nejde to.” šetřím slovama. Fakt to ale nejde a takhle těch 100 km určitě nedám, musím něco udělat. Na chvíli jsem si lehl, pomohlo to, chvíli můžu jít, ale po chvíli ležím znovu. Teď už déle. Začala mi být zima, tak jsem přes sebe přehodil fólii. Předchází mě pár dalších lidí, mezi nimi první žena a chvíli po ní Nerea Martinéz. Jde nahoru – bez hůlek! Vůbec nechápu, jak to dělá, proto že vypadá, že jí evidentně chybí. Klátí se ze strany na strany, nohy ji moc nenesou. Pořád ale jde rychleji než já. Cesta vypadá opravdu lépe – místy široká lesní cesta, chvíli dokonce asfaltka. Na občerstvení jsem zjistil, že nemám číslo s čipem, jak jsem byl v Marginedě úplně vyndanej, tak jsem si ho při převlékání do nočního nepředělal. Tak jim nahlásím svoje číslo (17), to si pořád pamatuju, nahlásí něco do vysílačky a vše je ok.
“Doktor tu není?” Zkouším to naivně.
“Ne, ale na Coma Bella bude určitě.” Á, Coma Bella. Je to sice 16 km, ale z toho 9 z kopce, to půjde. Pár km do kopce a další občerstvení:
“Ahoj, číslo. Chceš si lehnout na postel?”
“17. Číslo nemám, ztratil jsem ho. Chci jít dál. Je tady doktor?
“Doktor tu není. Musíš počkat, zavolám šéfovi, co s tím číslem.
“Ok. Dobře no.” a lehnu si na zem.
“Všechno je OK, můžeš jít dál. Ale nechceš si lehnout? Máme tu postel, všechno.”
Mějte se. Kdybych si lehl na postel, tak tam asi zůstanu. V seběhu to docela šlo, ani jsem si nemusel lehat, jen jsem se obřas předklonil a přichází půlnoc a další občerstvení v civilizaci, 85. km – Santa Julia.

“Číslo?”
“17. Doktor?”
“Ne.”
“Záchod?”
“Ne.”
“Ok, tak já si odpočnu”, rozbalil jsem fólii, nastavil budík na mobilu na 5 minut a ustlal si na trávě. Organizátoři chodili starostlivě a nejistě okolo. Asi mají naučené, že Fólie = konec. Než ke mě přišli, zazvonil budík, sbalil jsem fólii a vydal se směrem na Coma Bellu. Je to jen 5 km, cestou jsem si na benzince koupil pivo, to mě na chvíli spravilo, i tak si ale na 5 km musím asi 2x lehnout. A to už se snažím si lehnout tak, aby mě nikdo neviděl. “Jo, jsem OK, je mi blbě a chci jít dál.” bych jim řekl, kdyby se někdo ptal. Jenže se nikdo neptá, ani mě nikdo nepřechází. To už nechápu vůbec – plužím se jak lemra, dělám bambilion zastávek a nikde nikdo. Konečně Coma Bella. Těch 20 km po dobrý cestě a v mírnějších svazích mi trvalo skoro šest hodin, ale jsem tu. Vítá ně nejprve potlesk, pak údiv, nakonec zděšení.

Coma Bella (90 km, 19:20, 33. místo)

“Bravo. Číslo?”
“17. Nemám, ztratil jsem ho. Doktor?”
“Aha, 17, víme o tobě. Doktor šel pryč.”

Cože?! Jak? Proč? Kam? Merde, Dopr, WTF…! Bláhově jsem si myslel, že mi dá něco na žaludek. Nebe po smrti, důchod na stáří, prášek na žaludek. Tak nic. “Na další kontrole. Ale můžeš si lehnout a skončit klidně už tady.”
To jako DNF? Nechci žádný blbý DNF, nechci postel. Chci jen zázračnou piluli na žaludek. Proč to nikdo nechápe? Na další kontrolu je to 13 km, v tomhle stavu to nedám. Nejsem schopen nic sníst a pak jít. Tak se zkusím pořádně najíst a pak vyspat. To by mohlo pomoct. Musí. A pak – kdo spí jakoby jedl, takže to musí pomoct dvojnásob.
Postel, termofólie a hodina spánku. Zkouším vstát, ale pořád to nejde. Tak znovu: Jíst, fólie a dalších 20 minut. Už? Ne. Tak další kolo – jídlo, fólie, 20 minut. A takhle několikrát. Je to stejné, jak když se malé dítě pořád ptá, jestli tam už budeme a pořád dostává stejnou odpověď. V 5:40 ráno, po mnoha kolech jídla a spánku jsem schopen pohybu. Není to žádná sláva, ale jde to a to mi teď stačí. Když vstvávám, tak se mě znovu ptají dobrovolnice jestli nechci skončit. Neeee! Kdybych chtěl skončit, tak to udělám rovnou a moh jsem si ušetřit tuhle taškařici. Ještě naposled za mnou vybíhá a celou tuhle nabídku překládá do angličtiny. Díky, jdu.
A tak jdu. Rozednívá se a dupu nahoru. Stoupání na Pic Negre je nekonečné, ale tak s tím se počítalo – 1800 metrů souvislého převýšení se pozná. V 8:20 jsem konečně nahoře a můžu zase sbíhat.

image-1473

Sestup z Pic Negre.

Dolů to jde líp a předbíhám nějaký lidi. Šlo to tak rychle, že už zase stoupáme přes nějaký sedýlko. Do Clororu to mělo být jen dolů, ale to jsou zase ty jejich zjednodušovačky profilu. Radostně dobíhám na chatu, hlásím číslo, ale moje radost není opětována. “17? Ronda del Cims? Tady? Tohle je trasa Mitic. Musíš zpátky.” Supr, tak to bychom měli. Na chatě si ještě každopádně užijou, protože tam míří asi dalších 15 lidí. Zpátky přes sedýlko a dolů. Odsud jde větvení hezky vidět, ale z původní trasy moc ne, tak předěláváme pár vlaječek, aby šly vidět i z původní trasy. Další si už nemusí dělat ten závod těžší než opravdu je, ono to stačí původní verzi.

Refugio Claror (104 km, 26:38, 90. místo)

Na chatě v Claroru už je to taková klasika:
“Číslo? Seš OK?”
“Jo, 17. Je tu doktor?”
“Není, na další kontrole.”
“Tak nic, tak se tu mějte.”

Za prvních 13 a půl hodiny jsem urazil 70 km, za druhých 13 a půl hodiny to bylo jen 33 km, žádná sláva to není, ale asi to půjde i bez doktora. Našel jsem způsob jak jít dál. Je potřeba moc nejíst, abych mohl aspoň trochu jít do kopce.Když naopak ucítím, že mi dochází a jdu na prázdno, nasypu si trochu sladké směsi – gumoví medvídci, žížalky, želé a karamely. Prostě zobat medvídky, ale jen trošku.

image-1474

Ač mi to moc neběží, pořád někoho předbíhám a blížím se ke druhému občerstvení. To už pečlivě kontroluju profil a vidím, že teď jsou sice kopce mírnější, ale za občerstvením budou ještě tři krutý špice.

image-1475

Pas de la Casa (129. km, 32:03, 50. místo)

Na občerstevení je plno, závodníci posedávají, vykecávají s doprovodem. Konečně je tady doktor. Sice tu je, ale říkal, že nemá žádné léky. Taky se mě ptal, jestli jsem pil vodu z potoka, že proto je mi nejspíš blbě. No..
Tady mi pšenka nepokvete, pryč odsud. Přemýšlím, co mi řekl ten doktor, a asi má pravdu. Celej závod si taky ale říkám, že je dost dlouhý na to, aby to přešlo. Je to sice pořád ten stejný závod, ale už je to 32 hodin, tak by to mohlo přestat. V seběhu střihnu další čtyři lidi, než se vydáme na táhlé stoupání. Začátek vede po svahu údolí, podmáčeným borůvčím, nikde žádná pěšina. To abychom nezapomněli zač je toho Ronda. Už jsem si zvykl, že stoupání jsou delší než by člověk čekal. Taky jsem si zvykl, že vždycky vlní víc než v profilu. Takže když si myslíte, že už jste nahoře, objeví se další kotel.

image-1476

Na závěr nás čekaly ještě tři ostrý kopce.


image-1477

Dyť jsme měli jít nahoru! A teď tady přebíhám nějaký zhupy, dokonce klesáme! Takže to polezem nahoru ještě jednou. Sice jsem si na to zvykl, ale stejně mě to naštve. Z chaty pod posledním kopcem vyrážím v ve 20:28, snažím se nepolevit ať toho stihnu co nejvíc za světla. Je to 500 převýšení v profilu, takže tak 700, to bych moh být nahoře v 10. A pak už jenom ten “BONUS”. Nakonec střihnu dalších pár lidí a ve 22:36 jsem nejen nahoře, ale o 4 předlouhé km dál, 800 metrů níž a mám za sebou brutální technický seběh, na který jsem musel nasadil světlo.

image-1478

Seběh do Pas de la Casa

Refugio Sorteny (157. km, 39:38, 36. místo)

Do cíle je to 13 km, jenom dolů. To už tu bylo několikrát, takže to “jenom dolů” beru s rezervou. Sbíháme po široké cestě, snažím se natáhnout krok. Je mi jedno koho předběhnu a koho ne, ale už chci sakra být v cíli! Po chvíli odbočujeme zase do technickýho. Proč? Ach jo, už zase. Půl Andorry za dobrou cestu. Dlouho jsem už nikoho nepředběhl, asi to všem dolů běží. Přesto se poslední kilometry vlečou, konečně potkávám poslední stanoviště, do cíle už to mám jen 3 km. Asi po kiláku vidím před sebou světýlku. Velice rychle se k němu přibližuju, z dálky vidím jak se mu klátí dlouhé hůlky vysoko nad batohem. Jinak je to takový cupitající trpaslík, v zářivých barvách.. “Honzo?”
“Jé, ahoj.”
“Mám tě předběhnout nebo doběhnem spolu?”
“Klidně mě předběhni, mě je to jedno.”
Tahle rezignovanost mi nedovolí Honzu předběhnout. Kdyby mě takhle předběhl před cílem kamarád, asi by mě to naštvalo, tak dobíháme spolu. Nadáváme na Comapedrosu a těšíme se na cílové pivo a jídlo. V cíli jsme 8 minut po půlnoci, za 41 hodin a 8 minut, bereme 35. místo. V cíli je všechno jinak, přestože jsem prázdnej, nemám na nic chuť. Zima je silnější než hlad a z horké sprchy se mi vůbec nechce. Nakonec se přece jen sejdeme ve stanu a za pomocí péřového spacáku se mi podaří přesvědčit unavené tělo, aby do sebe něco dostalo. Naopak druhý den s tímto vůbec nemám problém…

Cíl – Ordino (170 km, 41:08, 35. místo

Postupně dobíhá zbytek výpravy. Martin Stárek dorazil někdy ráno za 47 hodin, odpoledne za 55 hodin Honza Suchomel a k večeru Pavlína, Monika a Martin Fojtík za cca 60 hodin a celá výprava se tak zase sešla. Už nás čeká jen cesta domů z této úžasné země.
image-1479

Honza Suchomel v cíli. 55 hodin, respekt.

Na takový horský závod jsem se dlouho těšil. Příroda nádherná, trasa ultratěžká, ale zajímavá, lidi povzbuzující po celé trase, k tomu perfektní organizace. Co víc si přát? Lepší výsledek. Přestože není takový, jak jsem si představoval, odvážím si neobyčejný zážitek (5 hodin spánku a hodiny ploužení jak lemra se někde projevily).

image-1480

Ordino, cíl.


Ronda, a vlastně celá Andorra, kterou jsme tím oběhli, se mi zaryla hluboko do paměti. A nejspíš nejen mě. Nejlépe to ilustruje příhoda z Katowic, kdy jsme odjížděli z letiště a nezvolil správný směr a ptáme Poláka na cestu: Jechat na zkrzyzowanie, vprawo a tam ronda… “Ronda del Cims, vole! 55 hodin, ty nevíš co je RONDA!” huláká normálně klidný Honza Suchomel a sápe se na Poláka.

Cíle jsem si splnil tak nějak na půl. Chtěl jsem se vyhnout druhé noci, doběhl o půlnoci. Chtěl jsem nezvadnout a závodit až do konce, to se povedlo, ale za cenu toho, že jsem zvadl ve střední části. Vyhnout se chybám – výlet po trase Mític taky proběhl, i když tentokrát to v konečném účtování nehrálo roli. A Honza mě sice neporazil, ale o vypráskání nemůže být řeč.

Většina výpravy mluví o tom, jak jsou rádi, že to dali, protože už do té hrůzy nemusí znovu. Mě se v Andoře, přes všechno to utrpení, strašně líbilo. Naopak se zpět strašně těším. Cítím, že tohle je ten závod, který jsem hledal a který mi bude sedět. Kombinace ne zrovna povedeného výkonu a celkového nadšení z prostředí i závodu jako takového nemůže dopadnout jinak. Nevím, jestli se sem vrátím příští rok, ten další nebo jinej, ale vrátím se. To vím.

4 Responses

  1. anka

    Ahoj Palonc, na žaludek je dobrý volně prodejný lék Motilium, tak 1 – 2 tablety, když ti je blbě. Není to zázrak, ale pomůže :-). Měj se a ať se daří!

  2. Gratulují
    jako vždy dobře popsané, a protože jsem četl i vyprávění Honzy tak mam o téhle šílenosti slušný obrázek. Všichni co tohle dokončí sou borci. Čas je relativní.

  3. Pingback : Trailový víkend | Trailove

Leave a Reply

Captcha *