MS ve SkyRunningu aneb „Co tam ten Palonc zase vyráběl“.

Chamonix. V tomhle francouzském středisku a okolí se psala historie horolezectví, lyžování, a alpinismu jako takového a teď i historie skyrunningu. Těžko lze vybrat lepší místo pro mistrovství světa. Jak to tedy v Chamonix (čti Šamonič) probíhalo.

Vzhledem k tomu, že z ČR bojoval na MS celý regiment závodníků (s názvem reprezentace ČR), a velká část již svou reportáž napsala (Šéf repre Sam Straka, reprevegan Pepr, repredvojčata Krejčiříkovy (prý to psala Denisa) a pak se pera chopil třikrát Honza (pokaždé jiný – 1, 2, 3), máte již představu o spoustě věcí. Zaměřím se tak na to, co ještě nezaznělo a stojí za to, aby zaznělo a taky pokud někoho zajímá odpověď na otázku z nadpisu, tak i to se tady dozvíte.

Nejprve ty poznatky:

  • Český tým se pozná snadno. V první aproximaci je celý žlutý a všichni se jmenují Jan.
  • Na trati všichni vypadají jako Petr Míl – menší, vychrtlej elastickej panák se světlou čepicí.
  • Bruno Brunod je všude – na startu, na trati i v cíli. Kdo ho nepotkal, jako by tam nebyl.
  • Hodnocení národů je opravdu hodnocení týmů: Španělé získali dohromady 4 ze 6 zlatých medailí, přesto nevyhráli. Nepomohlo jim ani to, že španělští fotbalisté i Rafael Nadal zavčas raději vypadli, aby nerozptylovali španělské fanoušky a ti se tak v práci nerozptylovali sporty na trávě a mohli se soustředit jen na MS ve SkyRunningu.
  • Ve Francii je dobré umět francouzsky, asi tak tři slova: „Ca va?“, „Ca va.“ a „Voilá.“
  • Co bolí, to sílí? Hovno. Co bolí, to bolí.
  • Že má trasa oficiálně 84 km na papíře, neznamená že má tolik i v terénu a už vůbec ne, že bude mít tolik ta vaše. V terénu má více, ta vaše úplně nejvíc.
  • Na start ultra není třeba nařizovat budík individuálně. Český tým má budíček hromadný, nejen pro tým Ultra.
  • A teď co tam ten Palonc zase prováděl:
    Start v pátek ve 4 ráno. Ve, 2:45 jsme vyrazili z chatky v Už (Les Houches), někde zaparkovali (takovou banalitou, jako kde jsme zaparkovali, se nebudu zatěžovat do závodu. Šamonič není tak velké, abych to odpoledne po doběhu nenašel). Na startu stojíme v poklidu v koridoru pro elitu, jen Honza Bartas má napilno. Hodnotí každou závodnici (a že jich tam bylo), už mu chybí jen notýsek. Některé před startem nestih, tak je okukoval později na trase. Jiné závodnice to nevydržely a raději odstartovaly ze zadních pozic skryty v davu. My se s klukama domlouváme, že si zahrajeme hru na to „kdo bude první cíli.“ Řekl bych, že nebudeme jediní, kdo bude hrát tuhle hru.
    Ve 4 ráno se masa závodníků dá do pohybu a začínáme největším stoupáním v závodě. Na 6,5 km nastoupáme 1500 m a naproti svítí Midi. Rozbíhám s rozvahou, když mě po hodině stoupání dobíhá Fernanda Maciel, říkám si, že je dneska asi nějaká marná. Než vyběhneme na vrchol, trochu mi odskočí, z kopce se ale situace obrací. Když se takhle naháníme dalších 10 km a při tom stahujeme jednoho závodníka za druhým, říkám si, že možná není marná, ale chytrá. Po dlouhém seběhu na cca 26. km přichází občerstvovačka. V dobrém rozpoložení tankuju Colu, předbíhám další závodníky a mizím dřív než přiběhne růžová Fernanda.
    Běží se mi dobře, přede mnou skupina asi 15 závodníků a hezká úzká horský pěšinka. Postupně předbíhám jednoho po druhém, až se dostávám na čelo týhle pomyslný skupiny, otvírá se přede mnou krásnej travnatej kotel, pěšinka se klikatí nahoru.. a na ní nikdo. Tak moment. Očima skenuju pěšinu, ale dobrý 3 kiláky přede mnou nikdo není a značení už jsem taky dlouho neviděl. Jenom závodníky, ale ti najednou došli. Ohlížím se za sebe, skupina na mě hledí jak psi do boudy. Kdyby uměli anglicky tak by si asi mysleli něco jako „WTF?“. Takhle si každej myslíme něco jinýho. Už nemyslím, čelem vzad a zpět dolů. Dlouho, o hodně déle, než bych byl rád. Do protisměru nepotkávám nikoho a minuty naskakují. Jen cesta zpět byla za 19 minut 400 m.

    A tak jsem zase kousek v místě nad občerstvovačkou, kde černé fáborky (jo, černé fáborky, Frantíci nejsou žádní rasisti) uhýbají přes mostek prudce vpravo. Jsem tady už podruhé, teď je ale skoro o hodinu později, mám v nohách o 8km/450m více. Šance na body jsou mizivé, na dobré umístění komické a došlo mi pití. Co teď? Nic, jedeme dál. Nějak zvolňovat či vzdávat není důvod. Pití dotankuju v nějakým potoce a závodí se jako před tím. Jen je potřeba o tomhle přesvědčit hlavu, ale to je jediná šance. V tomhle mi dost pomáhá štrůdl lidí přede mnou. Občas není jednoduché se před ně dostat, ale každý z nich slouží jako motivace a postupný cíl. A tak jsem za chvíli v nejvyšším bodě závodu Col de la Terasse, odkud nás čeká dlouhý seběh po sněhu. Paráda, na sněhu beru jednoho běžce za druhým. Podle toho, jak jistě vypadají, tak volím poloměr oblouku. Žel jednoho z nich jsem neodhadl, ten těsně přede mnou vyzkoušel neuspěšný start a nevědomky mi nabídl hůlku. Tu jsem bezděčně přijal a sklouzl po ní tak rychle, až jsem si prošlápl koleno. Zbytek sněžné části běžím opatrněji, ale i na suchu je pořád přede mnou dost cílů a snažím se do toho šlapat. To se mi daří až do údolí ve Vallorciné. Ta má být na 40. km další občerstvení. Garmin hlásí 49 a ještě tam nejsem, prostě jsem blb. Za chyby se platí. Občerstvím se, trochu si odpočnu a koleno ztuhlo. Za některý chyby se platí ještě víc.

    Jestli jsem doteď vedl v bitvě „přesvědč hlavu, že závodíš“, tak teď jsem prohrál. Koleno nateklo, žaludek z bolesti přestal jíst a v obličeji jsem zezelenal. Ale MS se nevzdává, tak si to štráduju na další kopec, dolů skoro do Chamonix, na další kopec a úplně do Chamonix do cíle. Teď už to byla směs boje sám se sebou a hypnotizace kilometrů na Fénixu. Přitom všude kolem bylo pořád tak krásně.

    Před devátou večerní, v čase za 16 hodin 55 minut dobíhám do cíle někde mezi 1. a 2. stovkou celkovýho pořadí. Jak jsem si celou dobu přál, ať už jsem konečně v cíli, poslední úsek ulicemi Chamonix je skvělý a vůbec mi nevadí, že je tak dlouhý. Lidi sedí a fandí – i teď, večer, dávno po doběhu prvního závodníka, úžasná atmosféra. V cíli mi gratuluje i Bruno Brunod a ptá se, co se dělo. Ten člověk je neuvěřitelnej, ten byl snad všude. Na registraci jsme ho potkali na startu, každý z nás na trati a pak i v cíli.
    Po doběhu jen studené pivo hřeje, ale jinak je najednou všechno těžší – nohy, batoh, i třeba najít auto. Během 4 telefonátů s Radkem mu dokážu vysvětlit pouze to, že nevím, kam jsme zaparkovali, on mi na oplátku vysvětlí ať jdu prostě někam, že to najdu. A tak jsem našel Honzu Bartase. Nebo on našel mě?

    Přestože se v cíli nemůžu cítit jako vítěz, a to ani sám nad sebou, jsem moc rád, že jsem to doběhl. Ta kombinace krásného prostředí, délky a převýšení, atmosféry a hlavně technické náročnosti, tu u nás nemůžu získat. Prostě MS není každý den a tohle je zkušenost, která člověka posune dál. Koleno se mi spravilo za tři dny, ale zkušenost zůstane napořád a myslím, že se mi bude hodit. Třeba hned za týden v Andoře.

    Z tohoto videa možní bude jasnější, proč to bylo tak úžasné:

    Chtěl bych poděkovat Samovi, co se mu podařilo vše pro SkyRunningu udělat a klukům i holkám za výbornou týmovou atmosféru. Také bych chtěl poděkovat sponzorům – firmám Sanasport, Warmpeace a městu Šumperk, že mě podpořili v přípravě na tuto akci i na mistrovství samotném.

    1 Response

    Leave a Reply


    5 + čtyři =