Velké dobrodružství v Malé Asii

Za sedmero horami, dolinami, lučinami, bosnami a Hercegovinami – tam, kde je Thrákie slepená s Anatolií slepená k sobě Istanbulou, je země slíbená. Ne, že by ji Alláh slíbil Turkům, ale v této zemi vám Turci slíbí cokoliv. A tam vystoupil praotec Atatürk na horu Ararat a pravil „Jídlo bude za 10 minut“ a vynalezl kebab. A přesně tam se nachází Malá Asie a v ní i Mistrovství Evropy v Adventure Racingu.

Turecko


Foto Simča, Palonc a Vladimir Obuchov.

Nákup, ať máme čím mazat kolo

Všech 25 týmů se sešlo až na brífinku, který měl formát bazaaru. Hulákalo se, smlouvalo, pravidla se měnila za pochodu podle hlasitosti odezvy. Zásadní informací z brífinku bylo, že Turci v souřadnicích pletou sever (N) a východ (E). Jenom přemýšlím, kam měla původně turecká armáda za první světové války namířeno, když vybílila Arménii…
Máme pět plachet map, který nejspíš pamatují ještě Ataturka, něker možná i Sülejmana. V 6 ráno v den startu jsme dostali souřadnice a začali je horečně překreslovat do mapových plachet, občas je bylo potřeba trochu hodně potunit (nebo nakreslit dostatečně velké kolečko), aby to dávalo smysl. Když to nedávalo smysl ani tak, přišel pořadatel a oznámil nám, že kontrola je jinde. Občas na nějaký tým zapomněl. Vypadalo to na solidní dobrodružstv s cílem v sobotu odpoledne. Inshallah.

Tady to ještě mělo zdánlivě řád

 

To je nám hej

 

Před startem

Česká výprava

Před jedenáctou jsme v Kemeru a čekáme na zadání prologu „City Special“, tak asi nějaký orienťák. Prd, budeme splouvat říčku na pneumatikách. Supr taškařice na úvod, jak pro nás, tak pro kolemstojící haranty. V cíli sestavujeme kola z krabic a vyrážíme vstříc první kontrole. Volíme lepší postup a tak jsme na ní dokonce před pozdějšími vítězy Adidasy. Pro mě osobně je postup na tuhle kontrolu nepříjemným překvapením, protože mám pocit, že nestíhám. Pozděj se ukáže, že to není jen pocit, prostě mi to tentokrát vůbec nejede.

Trochu tlačenice

 

Bora Borcin

Osmanský Turek, který to má všechno na svědomí.

Postup na další (3.) kontrolu by mohl ilustrovat celé naše turecké snažení. Nejdřív si pohlídáme těžké místo a záludnosti turecké mapy, abychom v lehčím místě udělali velkou chybu, a tu se nám podařilo minimalizovat na přijatelnou ztrátu. Tahle etapa byla nejdelší ze všech a naučili jsme se spoustu nových poznatků:
1) Turecko je země plná zvířat. Všechny se vás snaží sežrat nebo kousnout (výjimku tvoří jediný kámošky, želvy).
2) Turecké děti nás tak usilovně zdraví, až se nám pletou pod kolo.
3) Černý cesty v mapě existují jen náhodně Pro vás většinou nejsou.

Kopce, kopce, kopce

Kopce, kopce, kopce

 

I Simka to rube, tady máme ještě sílu

 

Stoupáme na 6. kontrolu

Kopce stály za to…

Cestou na další kontrolu na mě zaútočila nějaká osmanská turbovosa nebo co to bylo, do nohy se mi to několikrát zakouslo, že jsem tam měl díry jak od vrtáku, celá noha mi otekla, až byla jak papuč a tvrdá jak tureckej med. Bylo ve sjezdu, neměl jsem tak moc času na to koukat. Později vidím cestičky od rány, jak se rozšiřují do celého lýtka a přemýšlím, co se mnou bude. Alespoň nějaký halucinace bych bral…

Z dalších úvah mě vytrhne dlouhatánský výjezd, sjezd, rána a prořízlý plášť. Chvíli na sebe s Filipem koukáme, jestli se stalo to, co si myslíme, ale díra v plášti mluví jasně. Měníme za náhradní (máme s sebou, ale jen jeden) a pokračujeme dále. Po několika dalších stoupáních jsme v depu, konečně. Pocit z této etapy je teda dost špatnej – několik zbytečných chyb v mapě, několik útoků zvěře, zásoby rezervního cyklomateriálu na minimu hlavně mě osobně to vůbec nejede. Přichází noc a já se cítím, jak kdyby to už byla druhá, ta první mi asi utekla.

Na dalším treku (30km) jsme definitivně pochopili, že tenkým černým cestám je skutečně nejlépe se vyhnout (někdy to však nejde) a že některé kontroly je potřeba tunit víc než jiné, a to jak souřadnice, tak popis (místo vidlice strom), pak se dá kontrola najít, inshallah. Konečně se mi podařilo dát do kupy a celkově jsme se odpíchli a začali se posouvat ve výsledcích kupředu.
Kolo (35 km) jsme zvládli slušně a vyrazili na vysokohorský trek (35 km) – 2x vyjdeme do 2000 m a jednou slaníme asi 400 m. Všude kolem nás je dost týmů, jsme v pomyslném balíku, hodně se naháníme s Petrim Forsmanem. Začali jsme se škrábat na první kopec ve 2000, kde nás čekalo i slanění. Krom toho nást tam čekalo i množství týmů v alufolii jak se snaží v tom větru, mlze a zimě usnout. Rychle zjišťujeme situaci:
Je 14:30, před námi čeká 6 týmů, každému to prý trvá 40 – 50 minut. Takže závod je vlastně restartován v hendikepovém startu s intervaly 40-50 min. My tak máme spoustu času – do alufolie a spát. To se nám vůbec nedaří. Po chvíli přichází pořadatel a informuje nás, že to asi nestihneme. „Disciplína zavírá v 7, je před vámi 6 týmů, to na vás vyjde řada v 19:15. Nevadí, že jste přišli včas. Možné by pro vás bylo výhodnější slanění vynechat a jít dál.“

Čekáme, tady se furt jenom čeká

To rezolutně odmítáme, vyčkáváme, slaňujeme zavčas a pokračujeme dál. Přichází druhá noc a najednou je všechno v pohodě – asi se prostě v Turecku jen prohodila 1. a 2. noc. Na treku a následným biku (30 km) opět potkáváme Petriho, odrážíme útok několika psů pomocí razítek se značkou SPD, v depu nám myš ohryzává plášť (to nejsou halucinace) a konečně dorazíme na start kajaků. 13km splutí řeky na nafukovacích kánoích nás příjemně nakopne a razíme na poslední delší trek – 40km. Dlouhý postup asi jako jediní obcházíme po silnici a získáváme. Nejprve potkáváme rezignovaný dánský AdventureTeam.Dk s tím, že vynechává a jde do depa, víme, že jsme se posunuli hodně vysoko. Na kontrole sedíme a počítáme, co stíháme. Rozhodujeme se vynechat dvě kontroly tady na tomto treku, raději pobereme vše cestou do depa, celý kajak i další trek, prostě vše 

A v takovým terénu se často najednou zjevily želvy

 

Želva

Vždy, když jsme ji potkali, tak nám bylo lépe. Říkali jsme si, že je na tom stejně v prdeli jak my.

V depu v mešitě naposled sestavíme kolo a stoupáme k mlžným výšinám, ale mapově čistě a po druhé ranní jsme v depu na pobřeží.
Rozhodujeme se pro 30min krátký spánek. Rychle nachystat vše na kajaky a vyrazit. Kajaky bychom nějaký našli, pádla nakonec taky, eště špricky.. aha, tak problém. Říká to i pořadatel, kterého jsem nakonec našel taky. Na dotaz, kde jsou špricky, krčí rameny, haleká „problém, problém“, ale bez nich nás nepustí. On taky ten příboj je momentálně hodně silnej. Nakonec z něj vymámíme, že tu nejsou a že budou za 10 minut. Inshallah. Fajn.
Mezitím přijely další týmy s vynechanými kontrolami (Španělé, Holanďani) a pro ně už nejsou ani kajaky. Pořadatel se pokusil utéct, ale našli jsme ho! S horlivostí Tamerlána se ho snažíme donutit, ať to nějak řeší, pořád opakuje svých 10 minut a ujišťuje nás, že náš čas bude zastaven a odečten.
Záležitost s kajaky jsme vzdali, ale nechceme to zabalit celkově. Jsme rozhodnuti vynechat kajak, doběhnout na trek a ten pobrat. Je v něm i slanění a caynoning, takže za hodně bodů. Když přezbrojíme na trek, přijedou šprajdy, je půl sedmé ráno. Sedneme tedy opět do kajaků, dopádlujeme na trek a valíme, ať toho pobereme co nejvíc.

Už nám z toho hrabe, ale pořád se smějeme. Time for a #selfie :)

Čekáním na pořadatele jsme se hodně zdrželi, musíme tak vynechat další dvě kontroly, ale canyoning i slanění stíháme. Celou dobu si neseme povinně neopren, na startu canyoning se do něj povinně nasoukáme.. a málem se upečeme. V kaňonu není voda. Kaňon se ucpal týmy před námi, aspoň si s Jardou a Tomem pokecáme, když dobíháme na slanění je tam opět špunt a hodina čekání. Slaňujeme bahenní vodopád, dobíháme ke kajakům… a ty tam nejsou.

Jen voda chybí

Pořadatel je půjčil jiným týmům. Naštvaní a zklamaní telefonujeme pořadateli – „kajaky budou za 10 minut“. Inshallah. Za hodinu je máme, pořadatel nám nabídl jedinou možnost – pokračovat jakoby nic, čas nám prý odečte. V důvěrně známém depu foukáme matračky a vydáváme na zteč vlnám. Po hodinovém plácání ve vodě jsme v cíli. Slaní, pokousaní, ale šťastní, že už to máme za sebou.

Poslední kajak

 

Poslední kajak

Zklamání je značné, i když závod ještě pokračuje.


Večer jsou vyhlášeny první tři týmy – britští Adidas Terrex, Estonci a Češi (jarda, Tom, Pavel a Dáša). Jsou to asi jediné týmy, kde není pochyb o umístění. My jsme se prokousali až někam k pátému místu, ale místo silného finiše jsme silně čekali – celkem skoro 10 hodin, na 76hodinovém závodě víc než dost. A vzhledem k tomu, že tohle byl závod na body, s pevně danými limity na disciplínách i v cíli, tak těch 10 hodin je užitečných asi jako ty neopreny v kaňonu. Až po několika dnech nám pořadatel přidělil nejprve 12., poté 11. místo. Čas odečtený nemáme, ale ono je to ve finále jedno.
Adventure race by se dal přeložit jako dobrodružný závod, tady to bylo tak napůl. Skvělé dobrodružství, ubohý závod. Udělali jsme spoustu chyb, tu největší jsme ale udělali na začátku – přijeli jsme závodit. I přes takový nijaký výsledek můžu být na tým hrdý. Při tureckém dobrodružství jsme se mnohokrát dostali do situace, kdy mohlo být po závodě a byli jsme schopni pokračovat jen díky zkušenostem a rozmyslu. Vosa, roztrhlý plášť, patálie s mapou, ale nakonec jsme si poradili a dál pokračovali v plné trati, zatímco elitní týmy už vynechávaly. Příští rok je Mistrovství Evropy v Irsku, tam se snad bude normální evropský závod, na jaký jsme zvyklí. Inshallah.

2 Responses

  1. Pingback : Reportáž z Turecka | Czech adventure racing teamCzech adventure racing team

Leave a Reply


× 1 = čtyři