Zimní výzva 2014 – lyže nebrat!

Letošní podmínky moc zimním radovánkám nepřejí, ale loňský první ročník mi zanechal v paměti a v chodidlech nesmazatelnou stopu. Loni jsme po asi největším utrpení, co jsem kdy v závodě zažil, skončili druzí. Letos jsem běžel v jiné dvojici, v jiných podmínkách, startovalo se v protisměru, ze Šumperka. Byl jsem tak doslova domácím závodníkem, známých lidí a kamarádů jsem potkal obrovské množství, jak mezi diváky, tak mezi závodníky, kteří mi fandili. To vše přispělo k tomu, že odhodlání bylo větší než kdy jindy.

Foto: Renata Foltysová, R

Ze Šumperka na hřeben

S Filipem (Šilarem) jsme si řekli, že zkusíme rozhodnout už od začátku a půjdeme tvrdě svoje tempo. Rozhovory, ohňostroj a v 19:15 start. Již do výběhu ze Šumperka jsme se usadili na čele společně Tomem Petrečkem a Romanem Šinkovským z dalšího týmu a ještě jedním týmem, který jsme neznali. Tom se Šinkym si s sebou na hřeben nesli běžky, tak to slibovalo zajímavou první etapu.
Na kontrolách na Prostřední skále i Smrčině jsme stále spolu, na Suchý vrch jsme zvolili trochu horší postup a kluci nám dávají pár minut. Zhruba stejný odstup máme na Ztracených kamenech, kdy vidíme světýlka před sebou. Čeká nás celý hlavní hřeben Jeseníků, kde by se měla naplno projevit jejich výhoda, ale není tomu tak. Na rovinách nám mírně ujíždí, ale jen lehce, na obrátce na Ovčárně nám pořád dávají jen pár minut. Cestou po žluté do Karlovy Studánky se cesta zhoršuje, na chvíli je přebíháme, ale nedají se a do Karlovy Studánky dorážíme s dvouminutovou ztrátou. Díky ultrarychlému depu se dostáváme do mírného vedení.

Rychlodepo v Karlově Studánce.


V depu v Karlově Studánce byl dost šrumec.

50 km přes Jeseníky!

Čeká nás nejdelší a nejtěžší etapa – přes 50 km přes Jeseníky, třikrát na hřeben a opět dolů. Zakusujeme se do toho zostra, cestou na Praděd si vytváříme mírný náskok, nezastavujeme a rovnou sbíháme po cestě až do Divokého dolu.

Z Karlovy Studánky jsme se vydali Praděd.


V tomto mýtickém kotli ožívají hned několik vzpomínek – loni jsem tu cestou nahoru s Honzou Zemaníkem trpěl jak nikdy a rychlost se díky množství sněhu a pokročilému stádiu rozkladu mých chodidel blížila nule. Rok před tím jsme tu na Horské výzvě s Vašíkem naopak profrčeli jak kolem Honzy Zemaníka, tak kolem současného parťáka Filipa. Zpátky do přítomnosti…
Tentokrát je sestup zákeřně zmrzlý, a tak jsme v noci hodně opatrní. I tak se nám daří získat náskok takový, že jen párkrát zahlédneme světýlka kdesi nad námi. Výstup na Dlouhé Stráně, Mravenečník i Tetřeví horu si užíváme, odbila pátá („měsíc má tvar nože na prasata“). Se seběhem po sjezdovce už je to slabší. Původně jsme si chtěli jako „tajnou zbraň“ vzít plastový „podprdelník“ nebo aspoň igelit a sjet dolů po zadku. V rámci zjednodušení jsme to neudělali. Ještěže tak. Sjezdovka je sice zmrzlá, ale úplně holá, kamenitá. Jsme v Koutech a rozednívá se, zdravíme se holkama fotografkama, co čekají na druhý tým.

Teď nás čeká to nejzajímavější a asi i nejdůležitější část závodu. Trasa nás zavedla do oblasti, kde prakticky nevedou turistické značky a ani s cestami to tam není slavné. Znám Jeseníky jak svoje boty, ale sem normálně nechodím. 4 postupy, které nemají správné řešení. Každý postup by se dal popsat jako „tak nějak tudy a zkusíme trefit nějakej průsek.“
Jsme pořád ještě svěží, hlavu máme čistou a daří se nám to ustát. Je to jedno z mála míst, kde je dost sněhu a prakticky celou dobu dupeme stopu. Počasí vyšlo na výbornou, nebe vymetené, jasno, rozhledy, paráda. Když se cestou na Vozku ohlížíme, máme všechno jako na dlani a vidíme, že máme minimálně půl hodiny náskok. Přesto honíme každou minutu a netroufáme si fotit, i když by si to krajina zasloužila. Na Ramzové i v Petříkově se opět potkáváme s holkama a po poledni jsme v depu ve Starém městě.

Došlo i na takové postupy, které nemají žádnou „dobrou“ volbu.

Sjezdovka na Ramzové. Nejtěžší, nejzajímavější a nejhezčí část závodu máme právě úspěšně za sebou. Počasí přeje a pořád nám to běží…


Na Ramzové nám bylo hej.


Někde v Petříkově. Holky nás sledovaly opravdu důkladně, díky za to.

Poslední kopec – Kraličák

Rychle přezbrojit a vzhůru na krátkou etapu přes Kraličák do Horní Moravy. Tentokrát si jej užijeme za světla a Kralický Sněžník vnímáme jako poslední pořádný kopec. Pořád máme skvostné podmínky, jasno, prakticky bezvětří, co víc si přát. No, trochu sněhu by se hodilo…

To nám to ještě běželo


Z Klepýho volíme přímý sestup přes kamenné moře, který nebyl nejrychlejší, ale asi pořád lepší než jít okolo. Chvíli před příchodem do depa se stmívá a začíná druhá noc. Opět rychle přebalit – vlastně si jen doplníme jídlo… a to je vše. Také se dozvídáme, že ve Starém městě jsme měli náskok dvě a půl hodiny. Šli jsme do toho pořádně, ale tohle je moc, to museli kluci mít nějaký problém. Prý navigace… 2,5 hodiny je dost, ale nejsme ani v půlce závodu, takže je toho před námi taky dost.

Ve třetím depu došlo i na převlíkání


Snažíme se rozběhnout, protože teď nás čeká skoro 12 km po asfaltu. Hecujeme se, po asfaltu prostě běžet musíme, ať máme v nohách cokoliv. Už to není žádná hitparáda, postupně se objevují otlaky, ale pereme se s tím. Cestou po asfaltu potkáváme ceduli „Hanušovice 12 km“ a to mě doslova vyděsilo. 12 km do Hanušovic, dyť to jsem vlastně pořád doma! Běháme tady nějakých 28 hodin a prakticky nikam jsme zatím nedoběhli. Takže veškeré přiblížení k Trutnovu nás teprve čeká. A Trutnov je ještě sakra daleko…

Dost úvah, přes Jeřáb (jen 1000 m.n.m., takže si říkáme, že to už vlastně ani pořádnej kopec není) seběhneme do Červené vody, kde nás čeká stavitelská paráda – postup pod lanovkou. V noci opravdu radost. Tempo opadá, bojujeme se spánkem, v Podlesí a následně v Červené vodě jdeme na 10 minut spát, ale efekt není takový, jaký jsme očekávali. Je po půlnoci, na cestě jsme něco přes 30 hodin a zaostáváme za naším odhadem, trochu počítáme a docházíme jednoznačně k nepříjemnému závěru: Třetí závodní noc nás nemine. Tomu jsme se chtěli vyhnout, ale nedá se nic dělat. Závěr je jasný, na Suchém Vrchu se vyspíme. Někdy kolem půl třetí jsme tam a čeká nás tam překvapení: Tom s Šinkym. Nevíme přesně co se stalo, prý se u nich objevily nějaké zdravotní obtíže (při sestupu z Kraličáku), kvůli kterým museli skončit. Škoda toho, mohli jsme závodit až do konce, takhle závod trochu ztratil náboj. Na druhou stranu se toho pro nás moc nemění, pořád se chceme co nejdříve dostat do cíle, takže do toho budeme pořád hodně dupat.

Kousek za polovinou závodu jsme zhodnotili, že je potřeba se na hodinu vyspat. Tohle není ten spánek, ten proběhl před tím nebo po tom.


Zaostáváme za plánem, jsme pomalí, takže jdeme spát

Po hodině spánku, po čtvrté ranní vyrážíme se poprat s pátou etapou. Chodidla jsou jako vyměněná, i hlava funguje jak má, tak se nám daří se s ní poprat poměrně rychle. Před polednem jsme v Rokytnici v Orlických horách, ještě zvažujeme, zda vzít do Orliček běžky, bohužel to je jen naše přání. Vzít běžky, trochu se sklouznout… rozum velí jasně: Běžky nebrat. A tak je neberem a dobře děláme. Vyběhneme na hřeben, seběhneme do Říček, tam si dáme opakování oblíbené disciplíny „do kopce pod lanovkou“ a pokračujeme po hřebeni. Pořád se navzájem hecujeme, snažíme se nepolevit, i když za námi nikdo není.

Letošní Zimní výzva je (kromě Jeseníků) spíše jarní výzvou. Není však o nic lehčí, právě naopak. Oproti loňsku je jednak o jednu etapu (Šumperk – Karlova Studánka) delší a taky tím jak není sníh, tak si není kde odpočinout. Není se kde sklouznout na běžkách, kde rozbít stereotyp běhu/chůze a naše chodidla trpí. Zatímco loni byla Zimní výzva náročná fyzicky kvůli množství sněhu, letos je náročná hlavně zdravotně – prorokujeme, že spousta týmů nedojde skrz otlaky, puchýře, záněty…

Nevýhoda toho, když brzo odpářete všechny soupeře je to, že už vás pak nehecuje. Nikdo se nedotahuje a veškerou motivaci a hecování si musíte obstarat sami. To nám s Filipem docela jde, nikdo nechce být brzda a počasí vychází, se setměním jsme v Olešnici.

V pozdějších depech došlo i na rozhovory.


Vyrážíme z depa. Už ani nevím z kterého.


Tam už depo zdaleka není tak rychlé, chodidlům dopřáváme trochu sucha a tepla, ať si odpočinou do poslední, dlouhé a asfaltové etapy. Odhad byl správný – třetí noc nás nemine, do cíle dojdeme někdy nad ránem…

Plnou parou na Trutnov

Před osmou večerní, tedy po 49 hodinách jsme zase na nohách odhodláni se poprat s posledními 60 km. Odhadujeme to na 10 – 12 hodin (Nakonec nám trvala 11 a půl hodiny a dle srovnání s dalšími týmy šlo skoro o kosmický čas). Čekají nás dlouhé pasáže asfaltu, kde se nám daří překvapivě rychle se rozběhnout. Sami jsme hodně překvapeni, že i po 250 km nám to běží. I když, tahleta etapa by nikomu nechyběla. Krátkou ztrátu koncentrace vyřeší zastávka, osvětlená, zastřešená a zářící na všechny strany, jakoby měla na sobě ceduli „ZDE SPOČINOUT“. Koukli jsme s Filipem na sebe a velice rychle jsme to pochopili. Power nap!
Když se na to podívám jako celek, tak to byl jeden z našich nejlepších kousků v celém závodě: Během 15 minut jsme se stihli rozhodnout, ustlat, 10 min se vyspat, sbalit a znovu vyběhnout. A jak! Jestli jsem před tím měli pocit, že nám to docela běží, tak teď nám běží asfalt doslova naproti. Taky jsme dost svěží a snad až na jedno usnutí na hůlkách nemáme problémy se spánkem.

V 6 ráno jsme v Trutnově a společně dobíháme do cíle. Po 59 hodinách a 7 minutách naše putování končí. Podařilo se. Dupali jsme do toho tak, že nám nikdo nestačil a přitom jsme neutavili sami sebe, což taky nebylo úplně jednoduché. Užíváme cílových pocitů – už to máme za sebou, nikam nemusíme a postupně začínáme regenerovat. Trvalo nám to o něco déle (v podstatě o celou třetí noc), než byl původní odhad, přitom jsme nikde neudělali žádnou větší chybu a šlapali do toho víc, než jsme si na začátku dokázali představit. Ale s tím se člověk musí vypořádat, že někdy úplně neodhadne podmínky.
Cíl.
Čekáme, až to na nás všechno spadne, ale neděje se tak. Pořád všechno OK, až v 8 večer najednou konec. Naprosto nečekaně a okamžitě. Sotva zvládnu dojít pár metrů do postele. I tak to ale moc to nechápu – běželi jsme 59 hodin, startovali večer a doběhli ráno, takže před závodem dalších 12 hodin na nohou a po něm dalších 14. To je 85 hodin s hodinou a půl spánku sakumprásk. Měl jsem za to, že tohle nejde. Ale tak není to poprvé, kdy něco nejde… než to někdo udělá.

Předání cen. Svěžest nám doslov září z očí:)


I přes totální nepřízeň podmínek byla letošní Zimní výzva úspěšná. Raději bychom spoustu sněhu a trochu běžkovali, ale nestěžujeme si. Loni jsme si to vybrali i za letošek. Tak uvidíme co příští rok. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat sponzorům, firmám Adidas a Sanasport, kteří nás podporují v těchto závodech a také všem, kteří nám fandili.

Výsledky kategorie Long:

1. Adidas Outdoor (Pavel Paloncý, FIlip Šilar): 59:06
2. HSK Benecko (Karel Janata, Matěj Kubina) 85:48
3. POHODA TEAM (Milan Urban, Miroslav Štefl) 98:44
4. (a 1. MIX tým) Ranaři (Eva Filipiová, Jiří Tomášek) 106:13

A tady je taky jeden rozhovor, který vznikl hned po doběhu.
Pozn.: Hned v sobotu mě čekal další a poslední závod z této „zimní série“, Transgrancanaria na Kanárských ostrovech. Díky našemu pozdějšímu doběhu jsem tak měl na regeneraci ještě o půl dne méně. Nicméně byl jsem odhodlán to zkusit. Jak jsem se s tím vypořádal a jakou hyperregeneraci jsem použil, se dočtete v dalším článku – o Transgrancanarii.

1 Response

Leave a Reply


× 9 = čtyřicet pět