The Spine Race

430 km. Ve Velké Británii, v zimě, po svých a sólo. Jaký vlastně je tento závod? Není ani nejdelší, co jsem šel, ani nejtěžší, ani nejchladnější… V popisu závodu stojí, že se jedná o „nejbrutálnější závod v Británii“ a to je asi nejpřesnější popis. Je brutální. Délkou, tím, že je to pěší závod, počasím, zimou, tím vším je brutální. Přesto všechno vzpomínky, které na něj mám, jsou v mnoha ohledech speciální a daleko pozitivnější než „brutální“.


Fotky: Co má logo, fotili pánové od loga, co nemá logo, to jsem cvakl v závodě mobilem sám.

Před startem.

Na jedné straně to bylo něco nového – ultradlouhý pěší závod v UK. A ještě k tomu sólo a v zimě. A to mě na tom lákalo. Cítil jsem se připraven dobře, cítil jsem, že mám zkušenosti s podobnými závody a tak bych jich mohl využít. Také ale panovalo jisté napětí z neznámého a trochu obava z toho, jak si se závodem poradím, hlavně s tím, že se jedná o sólo závod. Limit byl týden – vydrží moje hlava sama se sebou?

Na trati mě čekalo 5 kontrol (CP) a tak jsem měl jedno z mála taktických pravidel, že do první kontroly nebudu dělat žádné vylomeniny a budu koukat kolem sebe a snažit se co nejvíc pochytit a naučit se. A že bylo na co koukat.
Závod vede po trase Pennine Way, což je 430 km dlouhá turistická trasa, která má statut National Trail, a to znamená, že vás po ní musí nechat majitelé pozemků projít. Někteří sice vlastní takový arsenál jako smečku psů a brokovnici, ale musí vás nechat projít. Na trati bylo 5 CP, na každém z nich jsme měli k dispozici svoji tašku s věcmi (org. ji převážel), teplé jídlo od organizátorů a dalo se tam vyspat. Také tam byli zdravotníci (i zdravotnice) a zvědavě okukovali chodidla všech závodníků.

První lekce

Chtěl jsem učit, jak řekl, tak udělal.. První etapu jsem se nikam nehnal a bedlivě koukal kolem sebe, abych zjistil co možná nejvíce informací, především o mapě. Hned na úvod se Británie předvedla v celé parádě. Start za silného deště (předpověď hlásila hezké počasí), během úvodních pár km jsme prošli několika brankami a vraty, přelezli spoustu zídek (na místech tomu uzpůsobených), proběhli přes několik statků, během půl hodiny nahulákalo 10 cm tajícího sněhu a na prvním kamenitém kopci se pěšina ztratila.
Pak jsme ji našli a Anglie začala ukazovat své další stránky – například trail. V podstatě prvních 150 km vedlo v trailu s občasnými kluzkými úseky po trávě nebo louce. Ale jinak to byl trail jak vyšitej, rozeklaný a rozbitý cesty plný kamenů. Krom toho jsem se občas sklouznul po louce nebo po trávě.

Závěr prvního dne, to jsme ještě běželi s Eugeniem společně.

To mi ještě bylo hej.

Vodní hospodářství

Voda tu byla všude a ve všech podobách. Tři týdny před závodem v Anglii soustavně pršelo, na mnoha místech byly záplavy. Ve vřesovištích mají Angláni vydlážděné krásné chodníky a úplně krásně by se po nich běželo… kdyby nebyly pod vodou a někde namrzlé. A tak skoro všechna vřesoviště byla podmáčená, chodníky byly často namrzlé, močály mokřejší než Rejvíz a všudypřítomné bahno. Až na závěr se objevil les. Bylo to zvláštní, v lese jsem se objevil poprvé asi po 350 km..
Voda tu byla nejen všude, ale hlavně často dost nečekaně a divně. Byly tu bažiny i v prudkých svazích, vypadalo to, že čím víc jdu do kopce, tím je v bažině víc vody. Jakoby ten kopec byl přerostlá fontána.
A do toho všeho přicházela mlha. A to jak ve dne, tak hlavně v noci. Někdy jsem dohlédl i 15 metrů, často však daleko méně, většinou tak 4, prostě na pár kroků. A jedno přišla i taková mlha, že jsem byl rád, že jsem si viděl na vlastní boty. Inu, jiný kraj, jiná mlha.
No a jak to všechno probíhalo? Nemá cenu popisovat každou část každé etapy, všech 430 km. Stejně většinu času byla tma. Tak se zaměřím na to nejdůležitější a nejzajímavější. Zbytek… je prostě tma :)
Po tom, co jsme se v první etapě všichni ztratili na sněhu, se začínalo znovu, pole se začalo roztahovat a já utvořil vedoucí skupinu na celé trase se dvěma Katalánci (loňský vítěz Eugenio Rosello Solé a jeho kamarád Casademont). Přestože jsem se snažil si jít hlavně svoje tempo a v principu se šetřit, doběhli jsme na CP1 jako první a tam se Katalánci trochu zasekli. Druhou etapu (skoro 100 km) jsem šel podle sebe a vždy jsem dotáhl nějakého challengera (závodníka na „kratší“, 100mílové trase, která končila na CP2), chvíli běželi pohromadě, pak panáček odpadl a běžel jsem sám. Jen s jedním challengerem jsme se hodně potkávali.
Na CP2 jsem přiběhl jako první, tam jsem se ještě ve dveřích potkal s Eugeniem a vydal se ven na zteč s druhou nocí. To bylo naposled, co jsem potkal nějakého závodníka. Trochu jsem si na chvíli vyčítal, že jsem běžel příliš rozvážně a prokaučoval tak náskok, ale raději jsem se vrátil k tomu, abych běžel soustředěně dál. Zaúřadovalo anglické počasí a druhou noc závodu proměnilo spíše o boj o přežití v závodě. Zima, vítr, mlha a vydatný déšť celou noc bušil do všech závodníků a většinu z nich zastihl v závěru 100 km etapy, kde už se síly nedostávaly a mnoho z nich tak musel pořadatel stahovat podchlazené do bezpečí. Dá se proto celkem snadno pochopit, že když jsem se v tomto počasí objevil v cíli třetí etapy, tedy asi v půlce závodu, a toho času ještě bez zastávky na spánek, tak CP3 ještě nestála.
Ale dobrovolníci na kontrolách byli všude velmi milí a snažili se pomoci, tak i tady jsme se domluvili – podělili jsme se o vločky s banánem, ze své DEPOtašky jsem vyhrabal instantní polévky a místo teplého jídla šel na hodinu spát. Nakonec, kdo spí, jakoby jedl. A během této noci, včetně trochu punkového pobytu ve skoro neexistujícím depu jsem nejspíš získal největší část svého náskoku. Kdo se vydal za mnou mě stíhat, skončil. Kdo naopak přišel do CP2 v noci, vůbec se mu nechtělo se za mnou vydávat. Také jsem na chvíli zauvažoval nad tím zastavit se v půli 3. etapy v hospůdce a průchozím bodu Tan Hill, ale nakonec jsem našel dost morálu pokračovat až na CP3. Od té doby nikdo nevěděl, jaký mám vlastně náskok, jen všichni věděli, že je obrovský.
A pak už jsem šel z překvapení do překvapení, např. když jsem vyrazil z CP3. Postup kolem řeky, tedy po rovině, vypadal velmi běhatelně, ale opak byl pravdou. Cesta necesta, celá rozbitá a kamenitá. Snažil jsem se po ní skákat jako kamzík, spíš jsem tam poskakoval jak nadmuzá koza. Odměnou mi ale byla asi nejhezčí etapa z celého závodu. Nejprve jsem si mohl užít peřeje Low Force a High Force, časem jsem se dostal do naprosto odlehlé divočiny, kterou bych v Anglii sotva čekal, až jsem vyšel kolem nádherné přehrady k brutálnímu ledovcovému údolí High Cup Nick, kde zrovna cvičila nějaká miniaturní stíhačka. Úžasný.

Tohle nevypadá moc jako zima, ale tohle jsem cvakl sám :)


High Cup Nick. Díra jak…


Naopak druhá část etapy vedla přes nejvyšší vrcholky celého závodu a cestou dolů padla taková mlha, že stačilo pár větších kaluží v cestě a najednou nebylo vůbec poznat odkud, kam cesta vede.
Když si zkusím postupně vybavit trasu, vybaví se mi obrovské množství obrazů, aby taky ne, byla to opravdu dlouhá trasa. Vybaví se úvodní hodina, kdy nejprve lilo a pak nahulákalo 10 cm sněhu, vybaví se mi krásné dlážděné, zatopené a místy zákeřné chodníky ve vřesovištích, to když občas namrzaly. Vybaví se mi ohromné množství luk a farem, přes které cesta vedla. Také se mi ale vybaví, jak na těch farmách nikdo nebyl (Jak sestra poznamenala, na obdělávání půdy mají v Anglii traktory a Poláky). Vybaví se mi hodně trialová druhá etapa, boj s počasím ve třetí etapě, nádherná čtvrtá etapa, bahno, Hadriánův val a zase bahno v páté etapě, a les a větrné kopce v té poslední.

Shaun the sheep – na jedné z farem.

Tristram, jako z Diabla. Tak teď už jen otázka odkud vyleze Griswold a Deckard Cain.

Někdy měli k dispozici tohle, tak nebylo třeba stavět val.

Takhle to tam většinou vypadalo. Kousek dál je kopec s názvem Windy Gyl, což se dá přeložit jako Větrná Mr*ka.

Také se mi vybaví všudypřítomné bahno, mlha, že by se dala krájet, kdyby mi vítr neodfoukl nůž a „bog and moorland“. „Bog and moorland“ by se dalo přeložit jako „močály a vřesoviště“. Přesnější by ale bylo „pruda a potíže“. Vřesovišť s průběhem tratě přibývalo a s nimi také přibývalo potíží. Jak s noční navigací, protože v nich často nebyla žádná pěšinka, i když toto jsem víceméně ustál, tak také s nohama, protože stačilo pár kroků močálem a měl jsem mražené nohy, jak se mi do bot neustále vsakovala nová a nová ledová voda.

Po ránu toho moc vidět nešlo.

Takové klasické vřesoviště…

Jedna pažovka být musí – 4. den. Někde mezi močály.

A na závěr se mi také vybaví…

Zánět

To obávané slovo, kdy ucítíte bolest v nějakém místě, která při pokračování postupně sílí a sílí. Neustále zabírá čím dál tím více vaší pozornosti. Nedokážete ji odfiltrovat a nemyslet na ni, protože tohle není nepodstatná bolest, která nic neznamená, jako když se vám dřou stehna o sebe a máte vlka. Protože tato bolest značí, že je nějaký sval přetížený a při pokračování jej jen dále trápíte a přetěžujete. A přesně tohle se mi stalo asi 90 km před cílem, když jsem ucítil známou bolest v předních holenních svalech (tibialis anterior).
Chvíli jsem se zamyslel co s tím a velice rychle jsem na to přišel. Nic. Ibalgin. Dva. (Normálně se práškům při závodě vyhýbám, ale o tomto svalu vím, co dokáže jeho zánět.)Budu muset zpomalit, to jo, ale 90 km není tolik, abych to nedošel, a také to není tolik, aby se za tu dobu ten sval tolik zhoršil. Ráno po doběhu jsem sice prakticky nemohl chodit (jako vůbec), ale odhadovaná doba zotavení (týden až dva), zdá se, byla odhadnutá dobře. Je deset dní po závodě a jdu se poprvé proběhnout…
Nakonec i těchto posledních 90 km uběhlo a seběhl jsem do vesničky Kirk Yetholm, kde byl konec. A spousta pořadatelů a jídlo a pivo a odpočinek a spánek a teplo. A taky cíl! Po 110 hodinách a 45 minutách jsem v cíli v novém rekordu tratě. To se pěkně poslouchá. To ale moc dlouho nevydrží, v cíli na mě všechno spadne, tělo přestává fungovat a dostavují se takové ty cílové pocity jako je zima, hlad, únava, fyzická bolest a najednou mi dojde, že se mi chce spát.

Do cíle člověk dorazil, když se dotkl kamenné zdi.

Dva závody

Tento závod byl sólo a to byla moje největší obava. Sám, pět dní někde v močálech v Anglii, co tam budu dělat? Jak tam se sebou vydržím? Zvládne to moje hlava? Jenže, já vlastně v tomto závodě nikdy nebyl sám. Před startem jsem na facebooku požádal o podporu své kamarády. A se mnou závodilo spousta lidí na mnoha místech. Byl jsem tam někde venku, ve dne v noci, běžel svůj závod. Ale díky výbornému GPS trackingu jej se mnou mohl virtuálně běžet každý. A skrz mobilní telefon jsem cítil, že to sleduje čím dál více lidí. Od druhé etapy mi chodily zprávy s podporou a povzbuzením. Někdy mi lidé psali, jaký mám náskok, jindy mi prostě fandili. A s postupujícím závodem jsem cítil, jak to sílí. Podpora může být svazující, tady byla hlavně ohromně povzbudivá a to mě neustále hnalo dál a dál. Díky vám všem. Tahle ohromná a neustále sílící podpora přebila všechny močály, spánkovou deprivaci, únavu i zánět a do značné míry i následné odpadnutí v cíli, když se všechno uvolní.

Zlé technologie

Často slýchávám nářky (se kterými nesouhlasím), že moderní technologie člověka odcizují. Jak SMSkami, facebookem a internetem obecně nahrazujeme osobní komunikaci. Děti sedí doma, místo aby šly ven. Místo toho, abychom se potkali s přáteli, tak si píšeme na facebooku, pošleme SMSku nebo ve statusu sdílíme naprosté blbosti. V tomhle případě moderní technologie umožnily vůbec nějakou komunikaci.

Sledování fungovalo parádně

Ve filmu Into the wild zazněla myšlenka, že radost má smysl, jen když ji člověk sdílí. Nenapadlo by mě to spojovat s SMS zprávami a podobně, ale tohle byl ten případ a závěr byl pro mě hodně emotivní, i když jsem si to šinul sám dolů potmě strání.
Technologie jsou prostě podle mě jen nástroje, a jde o to jak se použijí. Takže facebook a telefon v závodě paráda, umožnily mi spojení, teď ale raději zajdu na pivo v reálu než na facebooku:)

Co dál?

Často dostávám otázky, čemu se teď budu věnovat dál. Jestli se pustím do ultradlouhých sólo závodů typu Yukon Arctic Ultra a podobně. Mno, nevím. Že se mi tady dařilo, je super a moc si toho vážím. Jenže posledních 90 km jsem bojoval se zánětem předních holenních svalů, ráno po závodě jsem nemohl chodit (ne obrazně, vůbec), až týden po závodě jsem se zase začal hýbat a pořád nebylo ono a až zítra (tj. 10 dní po závodě) se poprvé odvážím vyběhnout. A pokud bych měl takhle dopadnout po každém závodě, tak to dělat nebudu.
Prostě 400 km už je hodně a zkrátka buď najdu nějaký způsob, jak některé krizové partie dostatečně posílit nebo najdu nějaký postup, abych se těmto zánětům vyhnul. Mám pocit, že mi v různých fázích závodu různé části těla naznačovaly, že už je to na ně moc. Většině z nich se mi podařilo nějak domluvit, některým ne.
Věřím ale, že to nakonec nějak půjde:) Že se mi podaří najít způsob. Protože z Anglie si odvážím strašně pozitvní zážitek. Nejde jen o vítězství, tak to jak nás v Angli přijali, ať už organizátoři před závodem nebo dobrovolníci během něj, všechno strašně pozitivní zkušenosti. Teď ale vyrazím na zimní adventure race do Polska, kam pojedeme s týmem a já se pořád cítím daleko více jako týmový hráč, tak uvidíme, kam se nakonec budu ubírat.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, co mě podpořili, protože to bylo něco úžasného. Speciální dík patří firmě Sanasport, která mě dlouhodobě materiálně podporuje v těchto extrémních závodech.
Odkazy:
Web závodu The Spine Race, výsledky.
Podcast Talk Ultra – necelý týden po závodě mě vyzpovídal Ian Corless (Čas 2:27:47).

1 Response

  1. Pavla

    Vím, že už je dlouho po závodě, tělo už je v normálním režimu a možná dostalo novou zátěžovou nálož, ale nedá mě to. Musím před Vámi hluboce smeknout a poděkovat za zprostředkovaný zážitek, který je i pro nás poučný v tom, abychom se zamýšleli i sami nad sebou – jestli jsme toho schopni, anebo už je to moc. Mám taky něco málo nachozeno a ty zážitky v člověku zůstanou, možná těmi pocity jsme tak nějak víc šťastni. Ještě jednou velký dík

Leave a Reply


+ devět = 11