1 Koutyman = 2 stíhačky

Terénní duatlon – 4,5km běh, 44km MTB, 13km běh. Na první pohled to může vypadat, že při takové trati se toho nemůže moc stát. Obzvláště, když se celý závod koná v oblasti Koutů nad Desnou a Dlouhých Strání, tedy prakticky na domácí půdě, MTB vede z poloviny po asfaltu a pořadatel nakonec vše o čtvrtinu zkrátil. Opak je pravdou, děly se věci.

Teploměr ukazuje ráno 1 stupeň. V Šumperku. Takže nahoře na Dlouhých Stráních mrzne a asi bude mrznout i dál, podzim je tu. V 8:30 jsem na registraci, do startu hodina a půl, něco málo pokecám s ostatníma a jdu se nachystat k autu, do startu hodina a půl, dneska to bude v klidu.
U auta: Kde je moje kolo? Přední kolo – to jediný jsem zatím stačil vybalit z auta a už je pryč! Kdo, proč?! Co teď? Právě jsem se přihlásil a nemám na čem jet. Rychlostní zkouška domů, nakládám Písečnou bouři a rychlostní zkouška zpět. Jenže ta má obuté silniční pláště, což je do těchto podmínek krajně nevhodné, ale lepší řešení na skladě nemám. Předzávodní pohoda je tatam, ale 15 min před startem jsem zpět v Koutech i s celým kolem a 5 min do startu stojím připraven na startovní čáře. Co nemám, to nepotřebuju.

Krásné prostředí a také prize money pro vítěze přilákaly sice nepočetné (cca 40 borců), ale silné startovní pole. Start – úvodní krátký běh se trochu vlní, je poměrně mokro, tempo bych ohodnotil jako rozumné – jdeme svižně, ale žádnej hardcore to není. Jen první trochu odskočil, jinak si hlídám Petra Vabrouška a s ním první skupinu cca 4-5 dalších závodníků. Na kole vyjíždíme po trase běhu a už v prvních výjezdech cítím jak mi to podkluzuje, tady budu ztrácet, ale jsem odhodlanej se s tím poprat. Hned v prvním sjezdu ještě před dojezdem na asfaltovou odbočku na Dlouhé stráně (asi po 1 km) jsem si ustlal na zemi a mám defekt (těžko říct co je příčina a důsledek). Každý správný závodník, má na noze ve tváři převodník. Rychle měním duši a dofukuji. Ztrácím spoustu míst jak kolem mě lítají jeden soupeř za druhým a na asfaltu rozjíždím stíhačku.
Kopec to je dlouhý, tak se nesmím nechat vybláznit. Jede se mi výborně, daří se mi chytit rytmus, sjíždím jednoho soupeře za druhým a prakticky na stejný převod vyjíždím až k horní nádrži. Slabší nohy cítím až těsně pod vrcholem, to už kousnu, tohle mi vyšlo parádně. Míjím další závodníky, až před sebou mám opět první skupinu, tu neomylně prozradil Petr Vabroušek, zakuklený od hlavy až k patě (není divu, za týden jede na Hawaii na IM, tak se chrání).

Z asfaltu sjíždíme na lesní cestu a teď už to bude hlavně dolů. Před závodem jsem si na tuhle pasáž věřil, ale teď tady asi dostanu jako Slavia od Arsenalu Teplic Boleslavi Líšně Sevilly dnes večer od Sparty a… další defekt. Opět dofoukat, tentokrát bez ztráty místa, za mnou už byla dost díra. Nicméně už nemám žádnou další náhradní duši a čeká mě ještě 18 km sjezdu v silničních pláštích. Jedu na hraně toho co plášť ještě udrží a (moc) neustřeluje. Poslední kamenitější pasáž a poslední duše… bzla ta, co jsem právě píchl. Tak teď už je to opravdu v prdeli. Mám to 15 kiláků do depa, tady nepomůže ani vzdát, stejně se tam musím nějak dostat. Tak beru kolo a sbíhám v SPDčkách, klapy klap. Co taky jiného. Nejdřív kolem prosviští závodníci (“Zleva”, “zleva”,…), až po čtyřech kilometrech běhu přijíždí ti, co už tolik nespěchají a David mi nabízí duši.
Třetí výměna a začíná druhá stíhačka. Zase do toho dupu, předjíždím pár soupeřů, načež dojíždíme do bikeparku na downhill trasu. Tak tam se doslova klepu, ožívají vzpomínky na svůj první AR – na sněhu a na ledu a na kole jsem měl tehda najeto minimálně. Teď se cítím podobně “jistě”. Ale i tak předjíždím několik závodníků. Buď se málo klepu nebo jsem se tolik propadl. A nebo oboje.
V depu vytahám z dresu veškeré nářadí, duše a vyrážím na poslední běh. Snažím se do toho dupat, ale veškerý tempo si musím dělat sám. Přede mnou nikdo na dohled nikdo není, a když náhodou je, tak je velice rychle za mnou. Tak si pomáhám Garminem – do sjezdovky nahoru to pod 8:00 nechce jít, ale v traverzu na mě najednou svítí 3:50″/km, to si dám líbit, i když tomu moc nevěřím. Nahoře sjezdovky to točíme a přichází má oblíbená pasáž – seběhy. Chvíli asfalt, pak terén, krátkej traverz a dlouhá lesní cesta. Jak někoho spatřím, jdu po něm jak po kořisti a někoho vidím prakticky pořád. X-Talony drží v tomto terénu výborně, po očku kouknu na Garmin, ten hlásí 3:10″/km, tak radši rychle zase koukám pořádně pod nohy.

Nemám ponětí o umístění, ale žádná sláva to není. Později vidím, že to je 23. místo a s tím spokojenost rozhodně není. Spokojenost naopak panuje s posledním během, kterej jsem si odtáhl naprosto sám a přesto mi čelo dalo jen 2 minuty (čas 1:01) – GPS záznam celé trati.

Mě ten závod už před závodem zkazil nějaký nenechavec. Jinak to byl moc hezký závod – pěkná trať v krásné krajině, dobrá organizace, silné pole, i počasí vyšlo. Na první ročník velký potenciál do budoucna.
Web závodu