Beskydská sedmička – Ultratrail žije

Každý, kdo někdy slyšel o běhání v horách, slyšel o Beskydské Sedmičce (B7). Tahle zářijová akce přitahuje všechny extrémní běžce a letmý pohled do startovky letos sliboval lítou řež – kdo má nohy a umí běhat, byl tady. Takže jsme se na startu objevili i já s Karlem von Axmanem – medvěd a orienťák ze staré školy.

Kdo zná horské běhy, zná i B7 a pravděpododně i profil, kterému vévodí tři středové zuby (to je Travný, Lysá Hora a Smrk naškálovány tak, že vypadají jak Tre Cime). Kdo to nezná, vystačí s informací, že se jedná o hodně dlouhý závod, kde se běhá/chodí pořád nahoru a dolů. Postačí náš záznam z GPS.

Třinec – chvíli před desátou. Místní celebrita Zbygniew Modlickiewicz odříkává modlitbu, trocha kouře na zakuckání vytváří atmosféru jak na obrovské diskotéce a za chvíli se masa běžců dá do pohybu. Na začátku se běží v klidu, prohodíme pár slov s Tomem, Bárou, zdravíme se postupně se všemi, co jsme se ještě nepotkali. Vedoucí skupina se drží pohromadě, koukám kolem sebe a je tu fakt našlapáno – každý kdo to umí v kopcích, tak je tady. Tohle bude ostrý. Vybíháme z Třince ke sjezdovce, najednou se trať zvedna, pohoda je ta tam a začíná masakr. Všichni do toho řežou jak kdyby měl být na kopci cíl. Vítejte v pekle.

Čelo nám lehce utíká a v seběhu volným terénem tak mírně tápeme, ale i tak stahujeme několik týmů a v Řece máme špičku na dosah minuty. Prudká sjezdovka na Ropici už nám problémy nečiní, stabilizujeme tempo do kopce a sjezdovku vybombíme bez ztráty kytičky, tempo je pořád vysoké. Před Ropicí se připojujeme ke štrůdlu Hobíků, kteří na Ropici jen traverzují. Na vrcholu jen zaslechnu čislo kolem 130 – přesně tolik dvojic je fyzicky před námi, drtivá většina je odlehčená trať HOBBY. Seběh do Morávky je tak ve znamení klestění si cesty zpět do čela – v plné rychlosti v noci míjíme jedny hobíky za druhými, občas křikneme “Zleva, středem..”, většinou to prohučíme někde po kamenech a dáváme jen bacha na hůlky (naše i jejich). Stejná situace se opakuje i na Travný – stahujeme hobíky, kteří se ale díky zkrácené trase opět dostávají před nás. Závod je tak značně nepřehledný, až do chvíle kdy v seběhu do Krásné projedeme kolem Libora s Peprem a následně jdeme i před Zbyňďu s Petrem Vabrouškem. Na občerstvovačce zahlédneme i Filipa (Šilara).. tak jsme tady zase pohromadě.
Bohužel Karel se v seběhu vysekal, tak se dává do kupy, občerstvujeme dost pomalu a na rychlosti nám nepřidá ani incident s hůlkami – během tankování vody do camelbacku si jiná dvojice popletla hůlky a omylem si odnesli moje hůlky jinam. Tak tam zmateně pobíhám a hledám hůlky.. Věřím, že se prostě jen spletli, hůlek tam bylo spousta, ale pár minut nás to stojí.
Na Lysou Horu mám menší krizi, předbíhá nás Adam Ondruch z X-Trailu s parťákem, kteří se pak stávají našimi souputníky po dlouhou následující část závodu. Na Lysé jsme za 5:11, vedoucí tým nám v tuto chvíli dává něco přes čtvrt hodiny. To je pořád OK, rozhodovat se bude v závěru. Loni tu první tým byl za 5:25, jsem zvědavej, jak to bude dál. Na občerstvení v Ostravici (tedy v polovině závodu) jsme opět pohromadě.
Jak jsem měl na Lysou Horu menší krizi, tak na Smrk už přichází pořádná krize – nejdřív jde před nás Filip a později nás docvakl jak Adam, tak nějací hobíci. V nejdelším seběhu závodu jim naštěstí opět ukazujeme záda a nad ránem jsme na Čeladné – ty největší kopce máme za sebou. Na Čertův Mlýn (poslední velký kopec, jak jsme si ho pojmenovali) vede z velké části asfalt, který je povolené zkrátit postupem volným tereném. Šlapeme nahoru po asfaltu s Adamem Ondruchem, taky na ně už asi padla krize, do kopce nám neutíkají. Rozhodujeme se pro zkrácení, Adam jde okolo. Cesta vypadá nejdřív solidně, pak hůř, pak už nijak a postup se zvedá to terénní stojky. Rychlost je minimální, ale aby se to vyplatilo jít po cestě, to bychom museli do kopce běžet 6″/km a na to už nemáme. Přesně taková úvaha stála za naším rozhodnutím a evidentně byla správná – Adama necháváme za sebou.
Na Čertově Mlýně koukám na hodinky a pořád mi něco nehraje. Jsme tady nějak brzo na to, že jsme na posledním velkém kopci. Do cíle kousek, poslední dva kopce jsou malé. Na každé kontrole je cedule s počtem nastoupaných metrů a uražených km, ale pořád je to do cíle nějak daleko na to jak je to málo do kopce. Ať počítám jak počítám, nevychází mi to. Asi to ještě nebude takovej kousek…
Na Pustevnách dáváme polívku, klušeme do Ráztoky, po asfaltu 4:40 na kilák a ani to nebolí.
Za to kopec na Radhošť bolí. A hodně bolí. Nohy nepracují, doslova visím na hůlkách a počítám každý metr nahoru. Je jasné, že s útokem na přední pozice to nevypadá, budem mít co dělat hájit naši pozici oproti těm co tolik nedošlo. Adam nikde, tak jsme ho asi odpárali na dobro. V 9 ráno jsme na Radhošti a tam není ani noha. Nádhera, sluníčko a do cíle jen dvě hodiny. Karlovi už úplně odchází stehna a dolů jen klušeme. Když nás k našemu překvapení v seběhu na Pinduli předjel Adam (poprvé v celém závodě nás někdo předběhl z kopce), je jasné, že tempo je hodně nízké. Na Pinduli stylové občerstvení ve stáncích RADEGAST, ale pivo netočí ani nemají :/

Na Velký Javor už jdeme jen na vůli, naštěstí má tento žbrdek jen 350 převýšení. “Hlavně ať se na nás nikdo netlačí” přejeme si oba. Těsně před vrcholem za sebou vidíme dva týmy… Karel v nich (nesprávně) poznává McHřídele s Honzou Zemaníkem. “Tak to teda ne, pánové! Neštrachal jsem tady přes sedmero kopců a jednu přiblblou Lysou Horu k tomu jako bonus, abyste nás tady ojeli v posledním seběhu.” Z kopce to rozbíháme, co nám hlava a nohy dovolí. Stačí jeden špatný krok a je oheň na střeše, kotník v prdeli a my na zemi. Druhá dvojice na náš nástup vůbec nezareagovala, ale my zapomněli vystoupit. Dobíháme na náměstí, tam cestou na místní K2 zakopnu a při kynutí davům se opírám o zábradlí. Zase to byl doběh v křeči, snad jindy.

Závěr je jasný: Ultratrail žije! Zaběhli jsme čas na úrovni loňského vítěze a stačilo to jen na 7. místo. Vítězové, Pavel Štryncl a Jarda Balatka (sláva a obdiv jim), zlepšili čas o hodinu a čtvrt! Nejenže se zrychlilo čelo, ale zrychlilo se celé pole – často nejde ani poznat kdo je kategorie SPORT a kdo HOBBY. Ke zrychlení výrazně přispívají i závody jako je tenhle – atmosféra báječná, trať hezká, asfaltu málo, značení dobré, občerstvovačky vychytaný, konkurence našlapaná. Jestli to takhle půjde dál, jak by pravil klasik, čekají nás zajímavé časy.

S časem 13:05:34 jsme s Karlem Axmanem obsadili celkově 7. místo. B7 – celkové výsledky.
Možná někoho překvapí, že se tu nezmiňuji o žádných puchýřích, otlacích, vlkovi, zimě nebo horku a podobně – nic takového nebylo. Vhodné oblečení, dostatek vazelíny a vhodná obuv zaručily, že jsme nic takového nemuseli řešit. Celý závod jsem absolvoval v Innov8 TrailRoc 255 a to je na suchý trail prostě skvělá bota.