Jesenický Tvrďák 2013 – Praděd existuje

Jesenický Tvrďák je už taková červnová klasika. V roce 2003 (toho času ještě na horní nádrži Dlouhých Strání) tady celé moje závodění začalo. Tehdy jsem chtěl pouze dokončit, od té doby se však mnohé změnilo…

Večerní prolog na 5 minut nic neřeší, ráno v 5 už stojíme na startu a vybíháme vstříc horám. Dnes nás vítá krásný den, vymeteno, a konečně i Pražáci uvidí, že Praděd existuje. 17km běhu se v první polovinu spíš vlní po lesních cestách a pak začne neúprosně stoupat. Po hodině se všichni schladíme krátkým canyoningem (proti proudu) a krajem Velkého kotle stoupáme na Ovčárnu. Vybíhám to “s rozvahou” – tady se závod nevyhrává, ale jak člověk nabere velkou ztrátu, tak ji už není kde stáhnout.

Na Ovčárně sedáme na kolo a točíme nohama až na Praděd, pak se zakousneme do řidítek a sjíždímě nějakých 30km do bazénu v Břidličné. Břidličná – to jsou válcovny plechu, uhelné sklady a bazén.

1500m v bazénu je o tom to nějak rozumně odplavat, hlavně nevykřečovat. Na krátkém přejezdu na Slezskou Hartu odstřílíme jednu biatlonovou “ležku”. Střílím skoro od pasu, 1 zásah – 1 trestný okruh. Přesně kvůli tomuto se vyplatí být v nočním prologu vepředu a s trestnými okruhy jsem zas na nule.

Na Hartě sedám do kajaku a tam už krystalizuje průběžné pořadí. Pádluju na 6. místě – pan Lórenc, Petr Dvořák přede mnou a jejich 4. místo na dohled. 15km pádlování nic nemění, ani následných 30km MTBO a potápění v lomu nic neřeší. Snažím se kluky sjet, ale nedali mi čuchnout a kousek před depem mám defekt a rychle měním duši. Do depa přijíždíme, na OB vybíhám zhruba se stejným odstupem. Letos jsou jen dva okruhy, tak je jasné, že jeden z kluků bude mít stejnou trať. Po pár kontrolách dobíhám Jirku Lorence a běžíme spolu. Lehce se mu snažím utýct, víc než na něj se soustředím na to ať neuděláme chybu. To se v podstatě daří a tak z OB dobíháme spolu, o tohle 4. místo bude ještě bitva. Na závěr OB trochu bouří, po něm přijdou in-line brusle, tak hlavně ty by je to chtělo stihnout ještě za sucha, ale tam mě Jirka jako bývalej hokejista sfoukne jako svíčku…

Ale ne, k mojemu překvapení se zdržel v depu a získávám pár minut náskok. Ještě větší překvapení ale nastává, když za druhou otočckou bruslí potkávám Michala (Franckeho) v protisměru. To znamená, že nehájím 4. ale 3. místo! Tak to bude ještě ostrý…

Jsem hladovej jak polskej zájezd. Zobnu trochu rýže, popadnu batoh s lezením a do ruky kuřecí. Jé ono to hřeje 🙂 Než dojedu k lanovému centru, není po kuřecím ani památky. Krátkej boulder, dvě cesty na stěně a přeskákat okruh v lanovým centru. Slízám z okruhu z lanového centra, když na něj právě nastupuje stíhací letka – pan Lórenc, Michal Francke a Petr Dvořák. Tak to na ně mám jen pár minut.

Teď už regulérně lije a krátkej terenní přejezd je hodně morálovej. Loni jsem tady vytuhl, ale na to teď nemám čas. Horský OB se snažím rvát – tohle je moje poslední šance vytvořit si nějakej časovej polštář. Tu a tam se ohlížím, ale nikde nikdo, zatím dobrý. Na posledních 15km MTB tak vyrážím pořád s náskokem, ale jakým? To nikdo neví. Už se není na co šetřit, tak do toho šlapu, co to jde. Ale ono to moc nejde, jednak mi nohy nejedou.. a taky mám prázdné zadní kolo. Už zase. Dopr.. Zrovna teď, proč?! Vyměnit duši, ani králíček Duracell nepumpuje tak rychle. Poslední táhlý kopec už točím jen z povinnosti (nehoupat!). Když ale ani v něm za sebou nikoho nevidím, tak už věřím, že to udržím. Poslední kilák, na něm jeden žbrdek, na něm televizáci a za něma cíl. Teď už se nic nestane. 3. místo. Je to tam!

Když jsem se před deseti lety na tom stejném místě po 14 hodinách večer doplazil do cíle, ani by mě nenapadlo, že tahle záležitost bude mít dlouhého trvání. Chtěl jsem to tehdy jen dokončit o nic jiného nešlo. Rok od roku jsem se zlepšoval (takže na příští rok jsem si teda naložil :), dost věcí se od té doby změnilo, ale některý věci zůstaly. Poprvé nebo po desáté, první nebo poslední, všichni se těšíme do cíle.

Foto: Dan Šilar